Předkládám polskému čtenáři svědectví o proměnách společnosti a kultury v srdci Evropy během sedmi desetiletí dějin, tak jak se zrcadlí v příběhu jednoho života.
Nedílnou součástí mého životního příběhu je můj vztah k Polsku. S úsměvem vzpomínám, jak jsem jako docela malý chlapec udělal na hřebenech Krkonoš několik kroků za hraniční patník a volal na rodiče: Jsem v cizině! Několik let poté jsem byl na prvním „zahraničním zájezdu“ na dva dny v Klodsku. A když se po potlačení Pražského jara pro mne na dvacet let zavřely možnosti cestovat na Západ, byl jsem v Polsku častým hostem a navázal jsem – zejména v Krakově a Varšavě – řadu inspirujících přátelství.
Několik let po pádu komunismu jsem začal každoročně v letním tichu v jedné poustevně v Německu psát knihy, které se pak pravidelně objevovaly na vánočním knižním trhu. Myslím si, že čas po padesátce je příhodný pro psaní knih; člověk musí napřed něco prožít, prostudovat, procestovat a protrpět, aby měl druhým co říci. O něco později se mé knihy začaly překládat do cizích jazyků; dnes už existují ve dvou desítkách jazyků včetně čínštiny, korejštiny a turečtiny. Je příznačné, že první překlady mých knížek byly do polštiny. V Polsku byly postupně vydány všechny mé knihy a díky několika výborům z textů existuje dokonce v polštině více mých knih než v češtině.
Upřímně řečeno, polštinu nepovažuji za „cizí jazyk“ a Polsko za „cizinu“ – a to nejen proto, že (také díky dlouholetému poslouchání polského vysílání Rádia Svobodná Evropa) polštině bez větších problémů rozumím, ale zejména proto, že – jak doufám – jsem se naučil rozumět „polské duši“ o trochu víc, než většina mých krajanů. Vždy jsem se snažil zpochybňovat příliš jednoduché stereotypy vnímání Poláků a zejména polského katolicismu v naší zemi.
Živě si pamatuji na můj první zážitek z polského kostela, kam jsem zašel během jednoho z mých prvních pobytů. V kostele byla většina starých žen, modlících se růženec před ikonou „královny Polska“. Ano, tak jsme si polskou církev vždy představovali! Ale pak jsem prošel sakristií do sálu, kde mladý vousatý dominikán diskutoval s početnou skupinou studentů o současné francouzské literatuře a filozofii. Uvědomil jsem si, že díky síle lidové církve je možné v Polsku ještě něco, co se u nás teprve pomalu rozvíjelo v podobě „bytových seminářů“, samizdatu a „létající univerzity“. Pak jsem putoval do Lasek u Varšavy, abych poznal kolébku onoho „jiného polského katolictví“, kulturně a ekumenicky otevřeného, čerpajícího inspiraci z moderního západního, zejména francouzského myšlení, katolickou kulturu, z níž vyrostl ZNAK a KIK a Tygodnik Powszechny. Z tohoto prostředí vyrostly osobnosti jako Karol Wojtyła, kterého jsem pak mohl blíže osobně poznat a pravidelně se s ním setkávat od listopadu onoho „annus mirabilis“ 1989 až do jeho smrti.
V den smrti Jana Pavla II. byli v Praze dva moji dlouholetí přátelé, dominikáni Tomasz Dostatni a Jan Góra. Navštívili mne doma pozdě v noci. Pomodlili jsme se za papeže a pak velmi dlouho hovořili. Řekl jsem jim, že se domnívám, že právě skončila jedna velká kapitola polských dějin – i dějin světové církve – a je třeba se připravit na další. Jan Pavel učinil veliké věci pro Polsko, církev a svět – ale nyní je v nebi nad námi a na zlatých stránkách dějin, které jsou za námi: polští katolíci musí odolat pokušení stát se permanentními „sirotky“, žijícími z nostalgického kultu „polského papeže“. Je třeba si uvědomit, že pro mnohé Poláky – ale i pro mnohé katolíky v Čechách, na Moravě a na Slovensku a patrně i v dalších zemích kolem nás, upřímně milující „slovanského papeže“ – se papež stal centrální ikonou jejich zbožnosti; nyní je třeba najít pro tuto ikonu čestné místo v muzeu slavné minulosti a v uprázdněném prostoru znovu objevit Krista.
Nastává nová doba – a křesťané, a zejména teologové, pokud mají sloužit prorockému poslání církve, musí zkoumat „znamení doby“, snažit se porozumět dnešku a tomu, co přichází, nikoliv se obracet fascinovaně k tomu, co je za námi. Vzpomeňme na varovný příklad Lotovy ženy! Křesťané mají být solí země, nikoliv solnými sloupy. Z kolika kazatelů, uhranutých minulostí, se staly neživé solné sloupy anebo sůl, která ztratila svou chuť!
Když se mé knihy začaly překládat do polštiny, někteří moji známí na obou stranách hranic jim nevěštili příliš velký čtenářský ohlas. Vždyť „ateistické Čechy“ a „katolické Polsko“ byly vždy vnímány jako dva extrémní póly na škále, měřící religiozitu v Evropě. Co má společného Praha s Krakovem, moravský Těšín s polským Těšínem?
Dnes se situace skutečně pronikavě mění. Na otázku, v které zemi v Evropě dnes probíhá nejrychleji proces sekularizace, dávají statistiky sociologů pro mnohé překvapivou, nicméně jednoznačnou a prokazatelnou odpověď: v Polsku.
Polská církev stojí na velké dějinné křižovatce. Pokud představitelé polské církve dovolí určitým politickým silám, aby učinily z náboženství nástroj svých politických zájmů, nacionalismu a populismu, ztratí nejprve mládež a inteligenci a pak postupně další vrstvy společnosti. „Katolické Polsko“ tak může projít stejně rychlou a drastickou sekularizací, jakou prošly Quebec, Španělsko, Irsko a nyní prochází i Itálie.
Vést „kulturní války“ vůči nezadržitelnému procesu přechodu evropských národů od novověké moderny do postmoderního světa globální multikulturní společnosti je předem ztracená bitva, kontraproduktivní úsilí, které proces „odcírkevnění náboženství“ ještě urychlí a prohloubí. Fundamentalistický a nacionalistický „katolicismus bez křesťanství“ bude mít samozřejmě své hlasité příznivce a politickou podporu; lidí, prahnoucích v stále komplikovanějším světě po jednoduchých odpovědích na složité otázky je a bude stále dost. Do kněžských seminářů a klášterů, které se v celé Evropě vyprazdňují, často nyní přicházejí a budou jistě přicházet kandidáti, kteří svou úzkost a osobní nezralost kompenzují zdánlivou neochvějností tradicionalismu. Ten je protikladem skutečné tradice, živé řeky tvořivého předávání víry, stálé rekontextualizace a reinterpretace. Od těchto větví církve však nelze očekávat, že přinesou krásné květy a zdravé ovoce.
Svými knihami se snažím povzbudit polské čtenáře k odvaze rozvíjet onu jinou tvář polského křesťanství, než je nacionalismus a fundamentalismus. Když jsem ve varšavských ulicích viděl zástupy příznivců jistých politických sil, provolávající antisemitská hesla a zároveň skandující „My chceme Boha“, musel jsem si položit otázku, jakého boha tito lidé chtějí. Ten, kterého židovský rabi z Nazaretu nazýval svým nebeským Otcem, to jistě není.
Pro tuto dobu dal Bůh církvi papeže, který ukazuje Boha milosrdenství a solidarity, solidarity s chudými, pronásledovanými, s migranty, Boha, který nás vede k odpovědnosti za naše životní prostředí, ohrožované lidským sobectvím a ziskuchtivostí. Boha, jehož hlas zaznívá ve svatyních svědomí zřetelněji než v mnohých učebnicích morálky a církevního práva.
Tento papež naplňuje výzvu Jana Pavla II., aby církev byla „domem ze skla“. Ano, otevřenými okny církve je vidět nyní mnoho z toho, co jsme si po desítiletí nechtěli připustit a co mnozí i dnes zakrývají a bagatelizují nebo chtějí odvrátit pozornost od těchto zahanbujících skutečností démonizací světa kolem nás. Nejdříve je však třeba vyhnat démona strachu z našich myslí a srdcí.
Ve svých pamětech popisuji den, kdy jsem sloužil (za zavřenými dveřmi klášterní kaple v německém Erfurtu) svou primiční mši a bezprostředně po ní jsem sledoval v televizi intronizaci Jana Pavla II. a přijal jako motto pro mou kněžskou službu ústřední motiv jeho prvního papežského kázání: Nebojte se!
Je to strach a nedůvěra v Boží moc, která plodí nebezpečný „katolicismus bez křesťanství“, který zbavuje církev věrohodnosti a vyhání lidi, zejména mladé, z kostelů. Ale jde to i jinak! Je i dnes možné jiné křesťanství, které vede na hloubku, hojí rány a šíří radost a svobodu.
Chtěl bych, aby upřímné vyprávění mého životního příběhu – včetně svědectví o mých slabostech, zkouškách a pochybnostech – bylo povzbuzením k důvěře, že Bůh může lidskou slabost proměňovat v sílu.
publikováno v polštině: WIĘŹ --- informace o knize v sekci Knihy
