T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)

Milí přátelé,

vstupujeme do třicátého roku svobody. Právě před 29 lety po brutálním policejním potlačení studentské demonstrace v Praze přetekl pohár trpělivosti československé veřejnosti s normalizačním režimem. Každý režim stojí na určité míře ochoty občanů ho snášet, na jistém druhu nepsané smlouvy mezi vládou a občany, žádný nestojí jen a jen na násilí. A i násilných režimů mají jednou lidé natolik dost, že se vzbouří, i když to stojí mnoho krve.

Vzbouřit se proti ekonomicky a ideově dodýchávajícímu byrokratickému režimu je snadnější. Revoluce, pokud si zaslouží takové jméno, může být sametově snadná. I když ani to nikdo předem stoprocentně neví. Komunistický normalizační režim byl policejní, měl k dispozici Lidové milice či armádu, ale stál spíše na korupci a demoralizaci občanů, než na hrubém násilí jako v 50. letech. Normalizační režim nestál na ideologii, na politickém přesvědčení, a to ani přesvědčení občanů ani vládnoucích. Komunistickému učení už prakticky nikdo nevěřil, šlo jen o rétorické hry a prázdné rituály. Zejména po roce 1968 bylo marxistů na Západě mnohem víc než v našich zemích.

Po srpnu 1968 – na rozdíl od roku 1948 – už u nás prakticky neexistovali přesvědčení, věřící komunisté. Jedni z ideologie vystřízlivěli, část stranu opustila nebo z ní byla vyloučena, zbývající a ti noví posrpnoví straníci se stali cynickými aparátčíky moci bez jakéhokoli přesvědčení. Existovala jakási nepsaná smlouva: Když budou občané politicky pasivní a budou hrát hru na loajální občany, režim jim zajistí určité sociální jistoty, bude také tolerovat flákání v práci a drobné rozkrádání společného majetku. Jediné, co nebude tolerovat, je disent, veřejný nesouhlas, politickou opozici. Ti, kteří necítili potřebu duchovní svobody, svobody umění, vědy a náboženství, a stačilo jim plné břicho, chata, trabant a televizní zábavy s Gottem, Vondráčkovou a dalšími, dnes státně vyznamenávanými normalizačními baviči, byli v komunismu spokojeni, i když soukromě také nadávali. A ti nadávají stejně i dnes a po komunismu se jim vlastně stýská.

Koncem 80. let však už komunismus vůbec nebyl schopen zajistit růst hospodářské úrovně srovnatelný se sousedními kapitalistickými zeměmi, do nichž se už lidé občas jezdili podívat. Komunistický režim už neměl co nabídnout, ani v ekonomické, ani v duchovní, ideové rovině. A pak přišla rozbuška – surové bití studentů v Praze 17. listopadu 1989. (Jeden z těch, kteří tam tehdy mlátili obuškem, soudruh Ondráček, je dnes nejenom členem parlamentu, ale byl také vyznamenán Českým svazem bojovníků za svobodu, spolkem příznačně vedeným bývalým konfidentem StB. Oceňme, že pan kardinál Duka, který před časem do tohoto spolku překvapivě vstoupil, z něj nyní na protest zase vystoupil.)

Lidé vyšli v listopadu 1989 do ulic a pocítili: v jednotě je síla. KSČ se pokusila o pozdní perestrojku, narychlo vyměnila ostudného generálního tajemníka Jakeše, symbol normalizační éry, ale bylo už pozdě. Najednou už nikoho nezajímalo, kdo je generální tajemník komunistické strany. Komunistická strana přestala být důležitá a lidé si to uvědomili. To byl konec režimu.

Něco podobného se stalo v Polsku během návštěvy Jana Pavla II. v roce 1979. Polákům i světu bylo náhle zřejmé, že komunisté sice mají ve Varšavě nominální moc, ale národ je jinde, jde za svým papežem. Zakrátko z tohoto procitnutí vzniklo hnutí Solidarita, a i když později přišel vojenský režim, Polsko stejně bylo první ze zemí východního bloku, které setřáslo komunistickou vládu. Pak v rychlém sledu přišel pád berlínské zdi, faktický zánik NDR, a potom československé události.

V Rusku za Gorbačova a Jelcina se stalo něco podobného, zejména po ztroskotání puče proti Gorbačovovi (v srpnu 1991), ale ruská společnost nebyla na demokracii a svobodu morálně a kulturně připravena. Vrátila se rychle opět k nedemokratickému ruskému nacionálnímu samoděržaví, které přežilo carismus, znovu ho nastolili v komunistickém kabátě bolševici, zejména Stalin, pak Brežněv, nyní Putin. Komunismus byl v Rusku jen kulisou, podstatou byl a je ruský nacionalismus a imperiální rozpínavost.

Přenesme se teď do naší doby. V roce 1989 si nikdo nemyslel, že tu ještě bezmála za 30 let bude relativně silná komunistická strana. Ano, loni utrpěla porážku ve volbách, ale pak ji okázale legitimizoval prezident Zeman a premiér Babiš ji využil, aby spolu s fašizující Okamurovou SPD umožnila jeho vládu. Před krátkou dobou komunistická strana, která sice změnila jedno písmenko ve svém názvu, ale ani písmenko ve své vůli vládnout a notorické schopnosti propagandisticky lhát, utrpěla největší volební porážku ve svých dějinách. Nyní se zdá, že se už konečně odebere do politického hospicu pokojně dohasínat a ukončit tak své dějiny.

Avšak lidé, kteří ještě před několika měsíci byli ochotni volit komunisty, nezmizeli, jen svou vůli po moci spojili s jinou stranou, která je momentálně mocensky úspěšná. Pěkně to vystihuje typický vtip posledního čtvrtstoletí: - Koho budeš volit? - Komunisty. - To vím, ale v jaké straně?

Vstupujeme do jubilejního 30. roku od pádu komunismu. Jubilovat znamená jásat. Ano, je proč jásat – z rudých praporů už můžeme asi šít trenýrky, uniformy Lidových milicí už asi také uvidíme jen v muzeu nebo divadle. Ale hloupost a zloba, závist a neschopnost rozlišovat hodnoty, tedy ty vlastnosti, které pomohly komunistům k moci, pomáhaly tuto moc udržovat až do roku 1989 a snažily se ji křísit další desítky let, ty tak rychle nezmizely a asi jen tak nezmizí. Pozor na ně, přátelé!


Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 17. 11. 2018

Články a eseje

VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Vysíláme-li své modlitby k „nebi“, pak tím říkáme, že Boží tajemství není spoutáno v hranicích, které jsou nám dosažitelné. Ovšem není třeba ho hledat „na nebesích“ - on je už reálně přítomen na zemi v těchto modlitbách samých, jak učí Pavel: Když se modlíme, sám Boží Duch se modlí v nás vzdechy nevypravitelnými (srov. Řím 8, 26). Je v naší modlitbě, v naší touze, v našem hledání, v našich otázkách samých.