T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)

Svatořečení knížete Václava, jehož svátek slavíme pod etiketou „svátek české státnosti“, bylo kdysi vstupenkou naší země do Evropy, do rodiny (tenkrát) křesťanských národů. O významu křesťanství pro evropskou identitu se před nedávnem diskutovalo v souvislosti s preambulí návrhu evropské ústavní smlouvy a lze čekat, že s revizí jejího textu tato debata vzplane znovu – doufejme, že už nikoliv jako politické „hašteření o slovíčko“, ale jako seriózní rozprava. Nenavrhuji, aby stát o svátku svatého Václava organizoval povinné náboženské poutě. Ale snad bychom patrona našeho národa mohli uctít novou tradicí seriózní veřejné disputace – o tom, jak to nyní s tou naší křesťanskostí, náboženstvím či bezbožectvím vlastně je – a co z toho plyne pro nás i budoucí.

Možná by tato úvaha mohla jít i dál za stereotypní klišé, že jsme patrně nejbezbožnější zemí nejen Evropské Unie, nýbrž možná celé planety – opakované některými z našich rodáků z neznámých důvodů dokonce s jakousi hrdostí. Z neznámých důvodů? Po několik generací bylo lidem této země systematicky vštěpováno přesvědčení, že náboženství je soubor hloupostí. Výsledkem je, že když lidé nevěří v onen soubor hloupostí, domnívají se, že jsou nenáboženští a „náboženství se jich netýká“. To, že nevěří hloupostem, je-li to pravda, je jistě dobře. Avšak závěr, který se z toho vyvozuje, je veliký omyl.

Náboženství se netýká se jen těch, kteří si myslí, že existuje Bůh (pod touto větou je ostatně možné si představovat téměř cokoliv, pokud se nezamyslíme nad tím, co se míní slovem „Bůh“ a co se míní slovem „existovat“) či těch, kteří „chodí do kostela“. Náboženství, viděno očima sociologie, je mnohem širší pojem, který bychom si neměli plést s jedním či druhým jeho možným obsahem (například s křesťanstvím) či jednotlivým aspektem (například osobní zbožností nebo přesvědčením). Náboženství neporozumí, kdo ho bude redukovat jen na jeden ze „světových názorů“ či „aktivit volného času“. Náboženská oblast v širokém a základním slova smyslu patří k životu člověka právě tak základně a přirozeně jako například oblast etická, estetická nebo erotická a podobně jako tyto oblasti může mít u konkrétních lidí různý obsah, různé zaměření a být různě kultivována nebo zanedbána, nerozvinuta. Za relativně nejlepší z mnoha definic náboženství považuji větu filozofa H. Lübbeho, že „náboženství je kultura našeho vztahu k tomu, co je nedisponovatelné“.

Tam, kde je tradice přerušena a náboženská kultura nerozvíjena, se daří nejrůznějším novotvarům; často jsou sakralizovány, zbožštěny jevy sekulární společnosti (vzpomeňme na scény po sportovních utkáních), případně se ujímají nejrůznější „kulty osobnosti“, s někdy komickými, jindy tragickými důsledky. Bohužel je třeba dodat, že i mnozí z těch, kteří si uchovali „tradiční víru“ (v našem prostředí ponejvíce křesťanskou) ji buď z nutnosti (vystaveni skutečné perzekuci či nucené izolaci od normálního svobodného prožívání náboženství včetně náboženského vzdělání) či z opatrnosti a strachu uchovávali v tak dobře skrytém koutku, že tam poněkud „setlela“. Není pak divu, že v této podobě se pak obtížně předává druhým, včetně vlastních dětí. Věta, že křesťanství se daří v dobách perzekuce, je pravdivá jen částečně; plody vytěsnění církve z veřejného života nejsou zdaleka jen pozitivní – a to jak pro církev, tak pro zbytek společnosti a pro jejich vzájemnou souhru a partnerský dialog, nezbytný pro život soudobé pluralitní společnosti.

Protože o náboženství obecně i o křesťanství v naší společnosti především chybějí solidní vědomosti a věcná znalost, vznáší se kolem náboženství a náboženských lidí i nadále jakýsi nimbus výjimečnosti, ne-li podivínství, takže věřící člověk se často i v dnešní době naprosté náboženské svobody těžce odhodlává se ke své víře přiznat, a pokud to udělá, nebo to „na něj praskne“, cítí se často povinen nejprve své okolí ujistit, že „jinak je normální“. Proto také k řadě konverzí mladých lidí z naší země dochází během jejich pobytu v zahraničí, kde s překvapením zjišťují, že tam jsou náboženskost, víra a církev považovány za zcela normální.

Názor, že naše země a naše společnost je nenáboženská, je s poněkud podivnou logikou používán jako argument proto, aby vše, co se týká náboženství, bylo ve veřejném prostoru (například médiích nebo školách) nadále odsouváno stranou – „ateistickou společnost“ to přece nemůže zajímat! Pro zastánce tohoto názoru je pak zcela šokující, že lidé, kteří se nepovažují za „věřící“, narazí-li na zdroj informací o náboženství, který je pro ně srozumitelný a věrohodný, zaplavují ho nekončícím proudem otázek duchovního charakteru, který prozrazuje nejen zájem, nýbrž skutečnou žízeň.

Žádoucí konfesijní neutralitu státu mnoho lidí stále zaměňuje za určitý nový druh státního ateismu. Nemáme však dost zkušeností s tím, jak ateismus, pokud se přestane chápat jako pouze jedna z mnoha „věr“ a je povýšen do mocenské pozice či role arbitra na náboženské scéně, dovede být intolerantní?

„Náboženská neutralita státu“ je právně zaručený prostor náboženské svobody a plurality (včetně legitimního prostoru pro lidi, věřící v ateismus). Neexistuje však v čisté podobě náboženská neutralita jednotlivců – existuje jen náboženskost uvědomělá či nereflektovaná, teistická či neteistická, dialogická či netolerantní, živá či odumřelá, tradiční či netradiční, existuje víra v Boha či v jeho alternativy a náhražky. Podobně jako člověk žijící v důsledném celibátu není „bezpohlavní“, tak ani člověk, deklarující svou distanci od jakékoliv víry není „nenáboženský“. Jako „odmítání politiky“ je politický postoj, tak i ateismus je vyhraněný náboženský postoj. Ale i ateismus v této zemi utrpěl tím, že chyběla a dosud chybí inteligentní a věcná rozprava o náboženství – i rozšířenému „ateismu“ chybí sebereflexe, protože mu chyběl partner k skutečnému rozhovoru.

To, oč jde v dnešní české společnosti, není ani zdaleka „odnáboženštění“, nýbrž odcizení od určitého typu křesťanské kultury – a otázka, co vstupuje do uvolněné náboženské oblasti, by měla zajímat nejen církevní hodnostáře. Nebyla by i tato otázka vhodným tématem pro „svatováclavskou disputaci“ – třeba příští rok?

(článek je upravenou ukázkou z připravované knihy Noc zpovědníka, která vyjde v nakl. Lidové noviny v listopadu r.2005)

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Někteří se začali domnívat, že „po Osvětimi“ už není možné věřit v Boha. Řekl bych, že spíš už není možné věřit v sílu novověkého humanismu zabránit triumfu zla a násilí v dějinách a že je třeba odložit osvícensko-humanistickou představu boha jakožto garanta harmonie v přírodě a dějinách. Pro mě jsou ty temné stránky moderních dějin spíš výzvou objevit drama Boha, k němuž patří jak tma Velkého pátku, tak naděje, že tato tma nebude a nesmí mít poslední slovo.