Před 60 lety byl popraven teolog Dietrich Bonhoeffer
Jeden z otců antického křesťanství, Lactantius, napsal: „Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy.“ Tento výrok by mohl být klíčem k dílu, životu a smrti velkého německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, který vstoupil do dějin dvacátého století jak pro svou myšlenkovou odvahu zdvihnout rukavici, kterou tradičnímu křesťanství hodila moderní civilizace, tak pro svou odvahu občanskou, která ho přivedla k účasti na protinacistickém odboji a na popraviště.
Bonhoeffer se narodil ve Wroclawi (Breslau) jako jedno z osmi dětí univerzitního profesora psychiatrie, v rodině prostoupené zbožností a vzdělaností. Všestranně nadaný mladý muž si zvolil teologii – svá studia na slavných univerzitách v Berlíně a Tübingen skončil se skvělým prospěchem v 21 letech a když se habilitoval, bylo mu 24 let. Vedle akademické dráhy se věnuje povolání duchovního: nejprve jako vikář německého sboru v Barceloně a pak v Londýně. Do Německa pod vládou nacismu se vrací z přednáškového pobytu v USA odhodlán k odporu: „Nemohu činit pravdivá rozhodnutí, dokud žiji v bezpečí“. Stává se spirituálem semináře Vyznávající církve, která se jasně staví proti nacionálnímu socialismu. když je tento seminář nacisty uzavřen, věnuje se hlavně literární práci, ale zároveň sleduje domácí evropskou politickou scénu. Zapojuje se do hnutí odporu, které později, v červenci 1944, uskuteční atentát na Hitlera. Ale ještě před vyvrcholením této odbojové akce je zatčen a od 5.4.1943 vězněn v Berlíně. Zde píše ve formě dopisů a poznámek teologicky nejzávažnější a nejodvážnější vize o budoucnosti křesťanství; později vyjdou pod názvem Odpor a odevzdání.
Zatímco ve svých dřívějších dílech, zejména v Etice, hledá duchovní základ jednoty Západu v „křesťanské civilizaci“, později stále přísněji soudí současný stav křesťanských církví. Církev svou sebestředností, touhou po sebezajištění a izolací od světa se stala neschopnou být nositelkou slova smíření pro lidi a svět - je třeba vyjít do necírkevního prostředí, na čerstvý vzduch vyrovnání se sekulárním světem. Ve shodě s Nietzschem vidí pravou transcendenci, sebepřekročení člověka, nikoliv v touze po jakémsi „zásvětnu“, nýbrž v zodpovědné lásce k světu – tam, kde člověk překračuje své sobectví.
Bonhoeffer byl žákem velkého protestantského teologa Karla Bartha, který kladl křesťanství a náboženství do opozice. Náboženství pro Bartha byla jen rouhavá a pošetilá snaha člověka vyšplhat se vlastními silami (svým rozumem, svými ctnostmi a zásluhami) k Bohu, zatímco křesťanství znamená pravý opak - je iniciativou samotného Boha skrze Ježíše Krista, na niž člověk odpovídá jen poslušnou otevřeností. Barth v tomto smyslu souhlasil s ateistickou kritikou, která podle něj zasahovala oprávněně „náboženství“, avšak na skutečnou křesťanskou víru se vlastně nevztahovala. Bonhoeffer šel ovšem za Bartha: křesťanství nemůže jen předkládat člověku víru formou „žer ptáčku, nebo chcípni“. Pro Bonhoeffera je pouhé spoléhání na Boží milost cestou k „laciné milosti“; on sám vyznává „drahou milost“ - náročnou cestu následování Krista až na kříž.
Křesťan musí vzít vážně skutečnost, že moderní člověk dospěl a nepotřebuje infantilní představu mocného Boha kdesi nad námi. Jediný věrohodný Bůh je Bůh, který se ukazuje v bezmoci, je na straně trpících, jeho všemohoucnost je jen a jen v absolutní nepodmíněnosti jeho lásky. Tento Bůh se ukazuje v životě Ježíše Krista. Víra je účastí na tomto Ježíšově bytí, není to „náboženské přesvědčení“, nýbrž nový život pro druhé.
Bohoeffer tvrdě odmítá situovat Boha do „temných děr“, dosud neprobádaných vědou – například pošilhávání po parapsychologických jevech. Zároveň odmítá tehdy oblíbené spojování víry s existenciální filosofií a psychoterapií - to prý zajímá jen hlouček zdegenerovaných intelektuálů, pro něž není nic důležitějšího než oni sami a jejich krize. Kritizuje kazatele, kteří potřebují napřed modernímu člověku namluvit, že je vlastně slabý a nešťastný, zahnat ho do kouta dvěma boxerskými údery: „Jsi hříšný!“ a „umřeš!“, aby pak mohli vybalit krámek se svým evangelizačním zbožím. Poctivé zvěstování víry má člověka oslovit v jeho síle a štěstí - nepotřebuje slídit po jeho krizích a slabostech. Má nám jít o plnost a polyfonii života, ne jen o mezní oblasti a krizové situace.
Dospělý svět už nepotřebuje církevní pěstouny a poručníky, nemá sluch pro náboženskou hantýrku. Ale to je pro křesťany právě velká příležitost odložit „náboženské představy“ a nově pochopit víru, jak o ní svědčí Bible. Bibli nejde o ideální zásvětí, do něhož bychom si mohli odskočit z tohoto tvrdého a trapného světa, nýbrž o věrnost ve světě, o život pro druhé. Metafyzickou představu patriarchálního Boha je třeba nyní odložit tak, jako první křesťané odložili starozákonní příkaz obřízky. Tuto odvážnou myšlenku vložil Bonhoeffer do slov, která připomínají paradoxní výroky středověkého mystika Mistra Eckharta: Je třeba před Bohem a s Bohem žít bez Boha. (Katolík, který je touto větou pohoršen, by si měl připomenout slova zakladatele jezuitů Ignáce z Loyoly: Je třeba se přičinit tak, jakoby vše záleželo na tobě a nic na Bohu a zároveň důvěřovat tak, jako by vše záleželo na Bohu a nic na tobě.)
Proti křesťanům, kteří hledali za cenu kolaborace či kompromisů nějaký prostor pro církev, Bonhoeffer tvrdil: „Svoboda církve není tam, kde má všechny možnosti, nýbrž pouze tam, kde si evangelium skutečně a vlastní silou zjedná místo na zemi, také tam – a právě tam – kde se jí nenabízejí žádné možnosti. Podstatná svoboda církve není darem světa církvi, nýbrž je svobodou Božího slova, jež si samo zjedná slyšení.“ Bohoeffer vyzýval křesťany, aby se uměli vzdát „náboženské propagandy“ a „programové křesťanskosti“, aby místo vlajek zbožných slova symbolů se vydali na cestu „kristovského inkognita“ a po inflaci slov raději nabídli – třeba nepoznáni – věrohodnější svědectví činů, lidské solidarity, zápasu za spravedlnost. Bohoeffer sám šel příkladem. Když měl možnost přežít válku na jedné z amerických univerzit, řekl: Když právníci, politici a vojáci riskují život, nemůže ani teolog čekat v náboženském ústranní.
Za účast v protihitlerovském spiknutí byl popraven na samém sklonku války, 9.dubna 1945. Jeho slova a jeho příklad inspiroval veliké množství angažovaných křesťanů přes hranice konfesí i politických preferencí - od teologie osvobození v Latinské Americe po katolické i evangelické disidenty a obhájce lidských práv a občanských svobod v komunistických zemích včetně naší vlasti. Jeho výzva k dospělosti křesťanství nepřestává ani dnes být naléhavá a aktuální.
Psáno pro čas. Mladá fronta Dnes, vyšlo (mírně upraveno) v 9.4. 2005
