Světový tisk přináší zprávy o demonstracích v Praze i desítkách českých a moravských měst, největších od roku 1989. Počet účastníků stále roste – už nestačí ani rozlehlé Václavské náměstí; příští demonstrace je svolána na nedělní odpoledne na Letenskou pláň. Právě tam se před 30 lety konala vrcholná manifestace listopadových událostí; právě při ní zřejmě komunistická moc – ale i velká část společnosti – pochopila, že doba vlády jedné strany navždy skončila.
Ta manifestace tenkrát následovala bezprostředně po děkovné bohoslužbě za svatořečení Anežky České, při níž zazněla památná slova kardinála Tomáška: V této rozhodující chvíli stojím já i celá katolická církev na straně národa!
Ptejme se: Kde stojí dnes křesťané a představitelé církví v současném společenském konfliktu – a je vůbec možné dění před 30 lety a dnes nějak srovnávat?
Vždycky je ošidné srovnávat dějinné události. Každá se odehrává za jiných okolností, má jiné bezprostřední příčiny i společenský kontext, jiné aktéry. Gustáv Husák, symbol normalizačního režimu, a Andrej Babiš, ztělesnění mafiánského kapitalismu devadesátých let, sice mluví podobnou česko-slovenskou hatmatilkou, mají podobnou rozčilenou gestiku a sklon k demagogii, přesto mezi ně nelze klást rovnítko. Moc Gustáva Husáka stála na policejním režimu a bodácích ruské okupační armády. Moc Andreje Babiše se opírá o výsledky svobodných demokratických voleb v naší zemi.
Avšak ani volební vítězství nedává politikovi oprávnění k čemukoliv. I on musí respektovat domácí i mezinárodní právo a nakládat transparentně se svěřeným majetkem. Je opravdu vhození volebního lístku do urny jednou za několik let jediným legitimním podílem nás občanů na vládě a státní moci, jak nám to stále sugeruje Miloš Zeman a další politici? Nikoliv: Jsou chvíle, kdy občané mají právo a někdy i mravní povinnost vyjádřit své názory i jinými způsoby, které jim umožnuje a garantuje svobodný a demokratický stát. Taková chvíle nyní nastala.
Během uplynulých týdnů daly nejprve stovky, pak tisíce a vzápětí víc než sto tisíc občanů hlasitě premiérovi najevo, že si nesmí plést stát se svou bohatou firmou a že pokud je podezřelý z vážných trestných činů a z podvodů, zjištěných nezávislými mezinárodními audity, musí jako každý jiný občan stanout před nezávislým soudem a tam se obhájit.
Když Andrej Babiš vstupoval do české politiky, varovali nás zkušení slovenští přátelé: s ním přichází do veřejného života fenomén, na který vy Češi nejste připraveni (viz např. Martin Šimečka 2017, Forum24). Vaši politickou kulturu ovlivnil Masaryk a Havel a humanistický proud intelektuálů, kterým dnes demagogové dávají znevažující nálepky: lumpenkavárna, sluníčkáři, lepšolidi apod. Babiš vzešel z kruhů zbohatlíků za vlády Vladimíra Mečiara. To byla mafie ještě trochu blíž Východu než ta česká – lidé, které nezkrotná touha po stále větším majetku zbavila jakýchkoliv morálních skrupulí. Mají pocit, že si mohou koupit všechno a že všechno je jim dovoleno. Jejich velkým vzorem je Donald Trump, úspěšný obchodník, kterému nestačilo stavět mrakodrapy luxusu, ale začal si kupovat vše: krásné mladé manželky, které je možné měnit jako auta, vlivové agentury, média a obří sály pro svá komediální politická show; nakonec si řekl: proč bych si ještě k tomu všemu nekoupil pozici nejmocnějšího muže světa? Kdo má dost peněz, může si dovolit vše – a jak je vidět, i demokracie se někdy takovým lidem nedokáže ubránit, a to dokonce i v zemích s dlouhou nepřerušenou demokratickou kulturou, natož v části světa, zdevastované diktaturami 20. století.
Demokracie, která není spojena s duchovní kulturou rozlišování hodnot, je velmi zranitelná. I nacismus v Německu a komunismus u nás přišly k moci skrze demokratické volby, hlasy většiny. Stačí, aby populisté svými hesly překřičeli kritické hlasy střízlivého rozumu.
Magnetem pro voličské hlasy je dnes nepřiznaná touha mnoha lidí být také takoví jako bezskrupulózní magnáti: zbavit se všech zábran svědomí a vzlétnout do světa bohatství, moci a luxusu, který každý večer adorují v televizních seriálech. Známe to z evangelia o pokušeních na poušti: „Všechno ti dám…“
Má to však jeden háček: nezřízená touha po bohatství a moci má sebezáhubný charakter. Kdo nezná hranici, kdy už má dost, kdo nepatří mezi ty, kteří „na svém přestati umí“, začne dělat chyby a dostane se na šikmou plochu, která dřív nebo později vede k jeho pádu.
Pro normalizační režim bylo tím aktem, kdy přetekla trpělivost veřejnosti, brutální rozehnání studentské demonstrace. Pro babišovskou pyramidu moci to byl pokus uchránit se před právními důsledky svého jednání výměnou ministra, do jehož kompetence spadá soudnictví. Ale to byla jen ona příslovečná poslední kapka – ve skutečnosti jde o mnohem víc než jen o tuto jedinou kauzu.
Připomeneme-li si 17. listopad 1939 a 17. listopad 1989, boj proti nacismu a komunismu, nemůžeme ignorovat fakt, jaké síly dnes podpírají Babišovu vládu. Jeho hlavními spojenci jsou dva překvapiví vzájemní spojenci na obou extrémních křídlech politického spektra: na jedné straně nenapravitelní komunisté a na druhé nahnědlý pravicový nacionální extrémismus, voliči Okamury a příznivci Klause juniora. Komunisté i pravicoví nacionální extrémisté, svorně vzhlížející k Putinovu Rusku, opět u nás nebezpečně zdvihají hlavy. Každý by si měl povinně přečíst knížku historika Timothy Snydera s názvem Tyranie, knížku varující před lehkostí, s níž je možné přejít od demokracie k autoritativním režimům – ostatně máme před očima dění v Polsku a Maďarsku. I u nás mají přátelé „neliberální demokracie“ (což je jiný název pro autoritativní stát) zálusk na omezování svobody klíčových demokratických institucí – začínají pokusy o dosazování svých lidí do mediálních rad.
Ale něco významného se u nás nyní stalo, když se začala plnit nejen pražská náměstí, ale i náměstí menších měst a obcí, kde jsou lidé pod drobnohledem místních mocipánů, navíc leckdy spojených s Babišovými podniky: lidé se přestali bát. Ukázalo se, že onen příkop, který zejména prohluboval Miloš Zeman, když soustavně štval venkov proti městu a všechny proti Praze a Brnu, je už překlenut: Občané pocítili vzájemnou solidaritu a společnou odpovědnost. Ukázali svou hrdost, svou důstojnost svobodných občanů.
A ještě jeden aspekt současné vlny občanské nelhostejnosti bychom neměli přehlédnout. Je to nápadně silná aktivní přítomnost věřících křesťanů – jak ve vedení iniciativ, jako je Milion chvilek pro demokracii, tak mezi řečníky a účastníky demonstrací nejen v Praze, ale i v řadě dalších měst a obcí. Je pozoruhodné, že česká sekulární společnost s mnoha předsudky vůči církvím velmi pozitivně přijímá duchovní, kteří na těchto demonstracích promlouvají. Vyjadřují solidaritu s občany, podobnou té, kterou kdysi vyslovil kardinál Tomášek. Představují tvář církve, v níž duchovní nechtějí hrát trapnou roli ozdobných ornamentů při vojenských přehlídkách, státních recepcích, svěceních praporů, tunelů či obchodních domů, nýbrž dovedou se odvážně chopit kriticko-prorocké role a pravdivě veřejně nazývat zlo zlem a dobro dobrem. Konají tím velkou službu pro věrohodnost křesťanů v české společnosti.
Jsem přesvědčen, že v jedné věci se přese všechny velké rozdíly demonstrace roku 1989 a 2019 navzájem podobají – nejde o stranicko-politický mocenský zápas, nýbrž o projev mravní odpovědnosti – touhy po spravedlnosti, bez níž – jak napsal sv. Augustin – by státy byly jen velkým lotrovstvím.
Rozšířená verze Komentáře týdne pro Rádio Proglas - publikoval ChristNet.
