Tomáš Halík

Jsem opravdu rád, že se s kolegyní Tydlitátovou, jejíž hebraistické studie léta pozorně a se sympatií sleduji, zcela shodujeme nejen v názoru na zločinný útok Hamásu, ale i na nešťastnou „Valentýnskou výzvu“ z dílny Dominika Duky a spol., která mne skutečně podnítila k napsání mého článku.

Naprosto nesdílím Markionovu herezi (židovství=zlý Bůh odplaty, evangelium=dobrý Bůh lásky) a opravdu by mě mrzelo, kdyby někdo můj text četl v takovém duchu. Jak lex talionis, zákon spravedlivé odplaty (jak ty mě, tak já tobě), tak zásada uzdravujícího milosrdenství (jak Bůh mě, tak já tobě) se vyskytují přes hranice náboženství. Rovněž znám dějiny antisemitismu natolik, že jeho vznik opravdu nepřičítám Netanjahuovi; ten má skutečně jen podíl viny na jeho nynějším vzplanutí.

To jediné, s čím se s kolegyní Tydlitátovou neshoduji, je její rezolutní odmítání mého (a zdaleka nejen mého) ALE – schopnosti a ochoty vidět obě strany, podívat se na konflikt nejen z jedné perspektivy izraelských obětí, nýbrž i z perspektivy nevinných palestinských obětí.

Jeden z důležitých důvodů, proč jsem katolíkem, je zásada – tolik zdůrazňována Josefem Zvěřinou – že základním principem katolicismu je „nejen, ale i“. Za mým ALE je solidarita a soucit s usmrcenými ženami a dětmi a zejména s palestinskými křesťany, na jejichž domy, kláštery a chrámy dopadají izraelské bomby, ačkoliv tam zcela jistě žádné teroristy neukrývali. To, že Izrael zabil přes 25 tisíc žen a dětí, netvrdí propaganda Hamásu, nýbrž americký ministr obrany Lloyd Austin, kterého jistě není možné podezírat z neinformovanosti nebo nadržování Hamásu proti Izraeli.

Za mým ALE je prosba naší vládě, aby nebyla ve svém přístupu zaslepeně jednostranná a s odsouzením Hamásu spojovala též apel na izraelskou vládu, aby eskalováním válečného násilí nepřispívala k humanitární katastrofě, a tím také k rostoucí mezinárodní izolaci své země.

Pamatuji si na svou návštěvu Hirošimy: rozuměl jsem americké snaze energicky ukončit válku, ale nemohl jsem potlačit ono ALE při vzpomínce na oběti násilí.

Věra Tydlitátová v závěru svého článku píše: „My, kteří hájíme Izrael, nejsme fanatičtí milovníci války a genocidy, nejsme rasisté, nechceme z plezíru zabíjet křesťanské ani palestinské děti, nepijeme jejich krev, nežádáme oko za oko a zub za zub.“ Ale tohle českým obráncům Izraele opravdu nepodsouvám ani já, ani nikdo z kritiků. K věcnému dialogu patří nekarikovat stanovisko druhé strany. Rozumíme stanovisku „obránců Izraele“, respektujeme ho, pouze upozorňujeme na nebezpečí jednostrannosti: nezříkejte se kritického ALE, pak bude Váš hlas věrohodnější.