Každý muž touží po protivníkovi, kterého by si mohl vážit. Dlouho jsem doufal, že jsem takového ideového soupeře nalezl ve Václavu Klausovi. Tato má naděje však nepřežila rok 2000.
Když v tomto roce stanul Václav Klaus před soudem jako svědek v procesu s Novákem, v skrytu duše jsem doufal, že se zachová jako chlap: přizná se, že o podvodech věděl, nebo řekne, že o nich sice nevěděl, ale jako předseda strany a ekonom o hospodaření své strany vědět měl a že z toho vyvozuje politickou odpovědnost. Od Klause jsme se však dočkali toho, čím se české soudní síně hemží: zatloukání, náhlá ztráta paměti... Když se veřejně potvrdila existence švýcarského konta ODS, které jeho vedení vehementně popíralo, čekal jsem znovu: předseda Klaus a místopředseda Macek, poté, co padly jejich masky vážených a věrohodných mužů, se veřejnosti omluví, vezmou své klobouky… Václav Klaus však opět ukázal světu, že žijeme v "zemi, kde nic není hanba". Když energický zásah vlády ve věci IPB konečně zřejmě zasáhl centrum chobotnice, jejíž chapadla svazovala ekonomické a politické struktury, Václav Klaus svou reakcí prozradil zřejmě mnohem víc, než tušil.
Když jsem se počátkem července setkal s Klausem v televizní debatě, zdálo se, že příběh skončil, když po zhasnutí kamer pan předseda jako obvykle sňal masku usměvu a začal na mne nenávistně syčet: Ten váš Impuls je faleš, faleš, faleš! Ovšem Václav Klaus se k tomu pořadu vrátil ještě článkem "Občanská společnosti, demokracie a dynamika" s podtitulem "Páni Halíkové se považují za reprezentativní hlas společnosti.Politiků se štítí". Tím mne nutí vrátit se nejen k oné debatě a nejen k jeho článku - nutí mne ukázat, že to, čeho se opravdu štítím (a čeho se bohužel neštítí Václav Klaus) je něco jiného než politika a politikové.
Doufal jsem, že při příležitosti debaty profesoru Klausovi nabídnu uzdravující náhled, že ve svém lítém boji proti "nepolitické politice" se zbytečně vysiluje zápasem se svou vlastní fixní ideou. Impuls 99 nikdy žádnou "nepolitickou politiku" (a už vůbec ne v tom smyslu, který ji podkládá Klaus) nehlásal ani nepraktikoval. Nikdy jsme nezpochybňovali nezastupitelnou roli politických stran a volených orgánů v tom, co je jejich vlastní kompetencí a náplní : politika v užším slova smyslu, tj. výkon politické moci, přijímání rozhodnutí. Upozorňovali jsme však na to, že politika v tomto smyslu, má-li být opravdu zodpovědná, musí vyrůstat z "politiky v širším slova smyslu", tj. z komunikace s veřejností, která se nemůže omezit pouze na volební akt. Kvalita demokratického politika se pozná právě ve schopnosti pěstovat tuto komunikaci, brát na vědomí veřejnost a veřejné mínění. Populista veřejnému mínění nadbíhá, zodpovědný politik ho spoluutváří. V této snaze ovlivnit veřejné mínění ovšem (na rozdíl od vlastního výkonu moci) nemají profesionální politici monopol, nemají tam dokonce ani nějaký jiný mandát, než je mandát kteréhokoliv občana.
Ve "veřejném prostoru" nejde na rozdíl od parlamentního kolbiště o moc, spíše o vliv a tento vliv je možné legitimně získávat také prostě vahou myšlenek a přirozené autority. Okřikovat každého, kdo usiluje o vliv na veřejné mínění, že obchází pravidla politické soutěže by znamenalo popírat svobodu kulturního a duchovního života společnosti - to ostatně velmi dobře známe z minulosti. Ve svobodné společnosti o vliv na veřejné mínění (bez mandátu voličských hlasů) zcela legitimně usiluje spisovatel, filmový scénárista, novinář, kazatel, učitel, reklamní agentura, odborový předák a kterýkoliv občan, skupina a iniciativa. Patří sem nejen "sdružení zahrádkářů" a "kluby turistů" (Klausův oblíbený příklad "neškodné aktivity), nýbrž i politické iniciativy (public policy groups), které radí politikům (kteří si poradit dají) a povzbuzují politický zájem, aktivitu a kompetenci občanů. K nim v civilizovaném světě patří vážené nadace, společnosti, iniciativy a instituty, ať už jsou spojeny s politickými stranami nebo jsou na nich zcela nezávislé - řada takových institutů a skupin pracuje i u nás (včetně Klausova CEP). Jestliže legitimitu existence a snah těchto iniciativ ve veřejném prostoru Klaus a jeho lidé uznávají ( a opravdu těžko mohou veřejně tvrdit opak), proč tolik strachu a pokřiku, vznikla-li další iniciativa tohoto druhu, Impuls 99?
Čím se liší samozřejmé a "bohulibé" iniciativy (jak je nazval v onom pořadu sám Klaus) od "elitářů" a nebezpečných sociálních inženýrů, třetích cest a nepolitické politiky? Nejsou pro Klause "bohulibé" prostě ty, které jsou libé jemu a tlumočí jeho ideologii (jako CEP) a "elitářské", falešné a nebezpečné ty, které se s jeho viděním světa nerýmují? (Proti skrytému předpokladu tohoto postoje bych si pak dovolil vznést teologickou námitku.) Uznává Klaus ještě nějaké jiné kritérium pravdy a legitimity, než je " být pro Klause" či "proti Klausovi", není nebezpečný především tím, že vnímá svět výhradně touto sebestřednou a černobílou optikou?
Klaus už dlouho naznačuje, že "jakési síly" chtějí společnosti diktovat jedno jediné správné řešení; nyní z těchto pokusů obvinil výslovně mne a mé přátele a označil nás za odpůrce a nepřátele demokracie. To už je opravdu silná káva. Čtěme pozorně, co a jak nám podsouvá ve Večerníku Praha 13.7.t.r.: "Páni Halíkové (a Medkové) se slova politika a hlavně politické strany přímo štítí. Považují se za mimopoliticky vyvolené, považují se za reprezentativní hlas společnosti (snad občanské) a politické strany považují - ve společnosti jak by podle nich měla vypadat - za cizorodý prvek. Sebe naopak považují za vyvolené věrozvěsty nesporné a tudíž téměř povinné pravdy pro všechny rozumné, čestné, spravedlivé. Chtějí společnosti vnutit svůj ideál. Proto nechtějí přijmout demokracii jako princip prvotní. Proto zdůrazňují něco jiného... Demokracie je hledáním, je střetáváním legitimních dílčích zájmů a pohledů na svět. Kdyby tomu tak být nemělo, nebyla by demokracie zapotřebí. Páni Halíkové to nechtějí přijmout, protože chtějí něco jiného. Chtějí svůj ideál společnosti vnutit či do ní "dosadit". Pak by jim ale mohla stačit jedna politická strana (hnutí či občanské sdružení)."
Tento Klausův text je učebnicovou ukázkou krystalicky čisté demagogie. (Navíc jednou by už někdo měl Klausovi říci, že užívání příjmení osoby v plurálu, typické pro slavné Kojzarovy články v normalizačním Rudém právu je projev arogance a znevažování jedinečnosti každé lidské osoby - ani jemu by se asi nelíbilo oslovení "nějací Klausové"). Na přímou žádost, aby podal jediný důkaz pro svá tvrzení - že buď já osobně nebo Impuls 99 jsme někdy tvrdili, že politické strany jsou ve společnosti cizorodý prvek, že chceme vnutit společnosti jednu (téměř) povinnou pravdu pro všechny atd., atd. - se Klaus v té debatě jedinkrát odmlčel a tvářil se, jako by otázku neslyšel.
Utkvělá myšlenka, že druzí uplatňují jakýsi nárok na jedinečnost, neomylnost, svrchovanost své pravdy a odmítají demokracii, prozrazuje něco podstatného a opravdu děsivého o svém původci. Je to klasická projekce: "Podle sebe soudím tebe", říká lidová moudrost. Každý soudný člověk by si měl odpovědět na otázku, zda pokušení mocensky ovládnout veřejný prostor a vytlačit z něho své oponenty podléhají více občanské iniciativy typu Impulsu a Dřevíčské výzvy či Klausova ODS, žijící už dva roky v nestandartním politickém konkubinátu s vládní stranou.
Mám letitou zkušenost nejen z politických, ale i filozofických, ekumenických a mezináboženských diskusí, vím, co je hledat ve vzájemné úctě pravdu v debatách s liberály jako je Bělohradský, s levičáky jako jsou Uhl či Keller, s buddhisty, hinduisty, židovskými rabíny i muslimy. Nedovedu si však představit Václava Klause, že by se po pozorném vyslechnutí zcela odlišného názoru pečlivě zamyslel, zda ten druhý nemá alespoň trochu pravdu. Dlouho jsem váhal, zda mu odpovědět tak tvrdě, jak si o to svým vystupováním říká. Četl jsem léta pozorně jeho texty a snažil jsem se mu pozitivně porozumět. Když byl na podzim 1996 politicky na kolenou, veřejně jsem se ho zastal. V létě 2000 jsem dospěl k názoru, že dialog s "mužem bez uší", zabarikádovaným ve světě svých černobílých představ, je těžko možný. Člověk, který už dlouho do veřejnosti místo nových myšlenek přináší jen nové seznamy nepřátel, může být v mocenské pozici společnosti opravdu nebezpečný.
F.X. Šalda kdysi po prvním bolševickém sjezdu předpověděl komunistům, že skončí tak, že poslední komunista si stoupne před zrcadlo a vyloučí sám sebe ze strany jako buržoasního paďoura. ODS se již jako posrpnové KSČ přihodilo, že se zbavila kritického elementu a proces její bolševizace pod vedením neomylného Klause zdárně pokračuje. Je mi líto, že tato důležitá a slibně začínající strana není názorově bohatší a že se v ní nenajde zřejmě nikdo, kdo by Klausovi, kterému se již podařilo v Čechách zdiskreditovat pojem pravice a liberalismus, ukázal, jak velmi jí škodí.
Až bude Václav Klaus stát zase před zrcadlem a ptát se ho, kdo z neoliberálů je ten nejhayekovatější, až bude příště z veřejného prostoru svým pověstným známkováním (znaménka plus a znaménka minus) vylučovat elitáře, sociální inženýry a nebezpečné nositele jediné pravdy, měl by si dát pozor, aby těmi "ošklivými slovíčky" nevyloučil z demokratických řad nakonec sám sebe. Bude snad heslem příštích voleb: Do Evropy - anebo s Klausem?
