Vážení přátelé, kolegyně a kolegové, dámy a pánové.
Připomínáme si v tomto roce dvacáté výročí převratných listopadových událostí a hodnotíme vývoj od roku 1989 do dneška ve společnosti a v církvi a ve vztahu církve a společnosti. Dovolte mi na počátku vzpomenout na své nejsilnější zážitky z těch dramatických dní listopadu 1989. V mém srdci a mysli zůstávají zejména dva momenty z 25. listopadu. Nejprve je to ona historická věta kardinála Tomáška při slavnostní mši díkůvzdání za svatořečení Anežky České v pražské katedrále(mimochodem: první mši která byla z českých zemí přímo přenášena tehdejší československou televizí): ,,...v této podstatné chvíli dějin naší země stojím já a celá katolická církev na straně národa“. Ta věta mne nepřekvapila - trochu jsem věděl něco o pozadí toho, jak kardinálova prohlášení v té době vznikala – nicméně mne nesmírně dojala. V tu chvíli jsem cítil jako by padala ta staletá zeď mezi církví a zbytkem společnosti, ona zeď napětí mezi katolickou identitou a českou identitou.
Toto „zboření zdi“ mi po léta leželo na srdci, přinejmenším od dob, kdy jsme poprvé v samizdatu reflektovali možnost, že by katolická církev prokázala vstřícnější postoj k Janu Husovi. Tenkrát jsem napsal, že to by možná znamenalo, že katolicismus bude opravdu český (že by se katolická kultura a katolická identita vskutku inkulturovala do české společnosti) a že zároveň český katolicismus bude opravdu „katolický“ - v tom smyslu, že bude schopen přijmout velké archetypy a symboly české kulturní a národní identity, ke kterým Hus nepochybně patří, že žádný z těch velkých symbolů češství nezůstane vně otevřené náruče katolické církve.
Můj druhý klíčový zážitek nastal 25. listopadu odpoledne. Tehdy se konalo masové shromáždění lidu na Letné a Václav Malý, který tenkrát byl moderátorem oněch manifestací, přivedl na pódium jednoho z policistů, kteří několik dní předtím mlátili studenty - a představil ho s tím, že ten člověk přišel poprosit za odpuštění.V davu to zlověstně zahučelo - obával jsem se, že lidé budou chtít toho policistu lynčovat. On však opravdu poprosil za odpuštění a Václav Malý poté řekl: „nyní se podívejme na siluetu katedrály a pomodleme se společně Otčenáš s důrazem na slova odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme našim viníkům“.
A já jsem viděl, jak se lidé přidávají k tomu Otčenáši – a i když mnozí už Otčenáš neuměli, teď se snažili se rozpomenout alespoň na nějaká slova. Mnozí to později kritizovali: ateistům vadila modlitba na veřejnosti jako taková, úzkostliví katolíci zas říkali, že se modlitba na politické demonstraci je blasfémie. Ale já jsem cítil, že jde o okamžik, kdy události listopadu 89 přestávají být jen bojem o moc, že dostávají hluboký duchovní rozměr. ( Něco podobného jsem prožil v lednu 1969, když se upálil Jan Palach: pocítil jsem, že Palachovou obětí dostávají události, které začaly „pražským jarem“, nový rozměr, přestávají být jen politickým sporem mezi příznivci a odpůrci reforem v komunistické straně, že nyní jde o zásadní mravní a duchovní zápas o nejvyšší hodnoty.) A totéž jsem měl na mysli při Otčenáši Václava Malého: tady už nejde jenom o politický zápas, nyní sem jasně vstupuje mravní a duchovní dimenze.
Jak si mnozí pamatujeme, že ještě dřív, než listopadovým událostem roku 1989 dala zahraniční média jméno „sametová revoluce“, tak se o nich mluvilo jako o „revoluci svaté Anežky“. A opravdu Anežčino svatořečení určitým způsobem předznamenalo ty události; vzbudilo pozornost i těch Čechů, které nikdy předtím nějaké svatořečení, světci a církev nezajímaly. Zájem o ten jeden z velkých symbolů našich křesťanských tradic navodil určitou atmosféru – a se domnívám, že ta atmosféra poznamenala ony následné dramatické dny a přispěla k jejich nenásilnému průběhu. Tolik má vzpomínka na události před dvaceti lety.
xxx
Když jsem hledal název pro tuto přednášku o vývoji církve a společnosti, napadaly mne různé varianty. Mám si od Shakespeara vypůjčit titul „Komedie plná omylů“? Jednu přednášku v Budějovicích jsem kdysi nazval: Od tragedie církve k Božské komedii. Pak jsem se rozhodl pro název „Hledání ztraceného klíče“. Jaký to je klíč, kde se ztratil, hledáme ho - a můžeme ho nalézt?
Ten klíč, který mám na mysli, je klíč, který by umožnil české katolické církvi vyjít z ghetta. Zejména z mentality ghetta. Co může pomoci české církvi zdravou komunikaci s celkem společnosti a se světovým katolictvím? Co jí pomůže splnit úkol být kvasem a solí země, překonat provincionalismus, pomáhat společnosti jako celku a zároveň z kultury společnosti čerpat to nejvzácnější? Zdálo se, že ten klíč je už k dispozici - a pak se nějak ztratil. Hledáme ho, hledáme ho dostatečně, hledáme ho na správném místě? To je otázka, na kterou neslibuji odpověď, spíše bych chtěl otevřít diskusi.
To, co je nejčastěji zmiňované v souvislosti s vývojem vztahu církve a společnosti v uplynulém dvacetiletí, je nápadný nepoměr mezi popularitou církve kolem roku 1989 a dnešním stavem. Tenkrát se velký počet lidí hlásil k církvi - dnes se o nás mluví jako o jednom z nejateističtějších národů planety. Mluví se o poklesu počtu věřících, zaznamenáváme ve veřejnosti silné protikatolické nálady, ve výzkumech veřejného mínění církev a kněží jsou na jednom z nejposlednějších míst v žebříčcích důvěry a vážnosti. Přimlouvám se ale, abychom s těmito údaji zacházeli opatrně, varovali se nekriticky přijímat mediální klišé; je nutné tyto údaje interpretovat analyticky a v patřičném kontextu.
Nepochybně tu nastala změna ve vztahu společnosti k církvi. Možná však, že ta změna je spíš v míře akceptování církve společností, než v religiozitě obyvatel. Lidí, kteří se skutečně plně ztotožňují s učením víry a snaží se z něho důsledně žít, bývá vždy menšina – ostatně myslím, že je tomu tak i v těch tradičně katolických zemích. Vždyť sám Ježíš řekl, že nabízí cestu, která je úzká a strmá a málokteří jí kráčejí. Dost dobře nevím, kde se vzala představa, že křesťanství má být masová záležitost. Samozřejmě, že nesmí být nějakou esoterickou záležitostí pro zasvěcené, pro elitu, musí být otevřené všem. Avšak Ježíš dobře věděl, že zdaleka ne všichni přijmou jeho výzvu k následování. Soli nemusí být mnoho, nicméně je důležité, aby křesťané neztratili „slanou chuť“.
Není vyloučeno, že té „plně identifikované“ části křesťanů bylo přibližně stejné procento za první republiky, okolo roku 1989 i dnes. To, co se však mění, jsou okruhy lidí, kteří se nějakým způsobem ke křesťanství, církvi, víře také hlásí, i když s lecjakými vnitřními výhradami a distancemi, a to z různých důvodů. Kdysi patřilo k „dobrému tónu“ být pokřtěn a chodit aspoň občas do kostela. V době komunismu byla motivem solidarita s pronásledovanou církví, od které se pak kolem převratu mnoho očekávalo. Mluvil jsem o už několikrát na podobných forech o tom, že kdyby se církev orientovala jenom na ony „plně identifikované“, tak by se stala sektou – jen sekta počítá pouze s tím tzv. „tvrdým jádrem“, kdežto církev vždycky nějakým způsobem musí být otevřena i těm, kteří k onomu „tvrdému jádru nepatří.
Jeden z nedávných komentářů statistik náboženské orientace v České republice tvrdí, že je u nás asi tak 20% věřících - i když zdaleka ne všichni z nich se účastní pravidelně církevního života - , možná podobné procento je „přesvědčených ateistů“ - a pak je tu nejširší šedá zóna, která je rozdělena také přibližně napůl, ta jedna polovina je „spíš pro“ a ta druhá „spíš proti“. Možná, že bychom měli pečlivěji analyzovat onu církevní aktivitu či pasivitu věřících a její příčiny. Mnozí lidé nepřestali chodit do kostela proto, že by přestali věřit, ale protože už nebyli ochotni poslouchat jistý druh kázání a akceptovat určitý styl bohoslužeb. Britská socioložka Grace Davie tvrdí, že se během jedné generace v Evropě změnila motivace lidí pro návštěvu kostelů: zatímco před půl stoletím značné procento lidí mělo pocit, že se to očekává, že je to zvykem, že tam „mají být“, dnes na bohoslužby chodí ti, kteří tam chtějí být, je to jejich výhradně osobní volba. Ovšem jestliže je to jejich osobní volba, tak je s tím také spojena větší náročnost na to co tam uslyší a co se tam bude dít. Bohužel, mnozí páni faráři si neuvědomují, že když si člověk šel do kostela „splnit svou náboženskou povinnost“, tak snesl skoro cokoliv, ale jestliže tam jde, protože tam chce jít, tak také něco očekává a jestliže jeho očekávání nebude splněno, tak možná už příště nepřijde. Z toho plyne, že mnohé, kteří nejsou účastni na bohoslužbách, nelze automaticky považovat za nevěřící. Tvrzení o „českém ateismu“ je z velké části založeno buď na tom, k čemu se lidé přihlásí při sčítání lidu, nebo na základě odpovědí při výzkumu veřejného mínění: „věříte v Boha?“, „chodíte do kostela?“ - ale to nejsou dostačující kritéria. Náboženský postoj zahrnuje celou řadu rovin. Je to osobní náboženská zkušenost, osobní spiritualita, duchovní život člověka, znalost nauky a ztotožnění se s ní; je to ochota plnit mravní nároky křesťanství; a samozřejmě i účast na veřejné bohoslužbě a ochota identifikovat se s církví jako institucí atd. Jsou lidé, kteří velice hluboce prožívají svůj spirituální život, ale jsou velmi zřídka účastníky veřejných bohoslužeb. Jsou také lidé, kteří jsou velmi častými účastníky bohoslužeb, ale příliš se jich nedotýkají mravní nároky křesťanství, atd. Náboženský postoj člověka je daleko strukturovanější, daleko složitější, než by se mohlo zdát a než by bylo možno postihnout „výzkumem veřejného mínění“. Často poukazuji na to, že lidé, kteří tvrdí, že „nevěří v Boha“, mnohdy odmítají jen určitou karikaturu Boha.
Leckdy by nás však překvapilo i to, čemu věří „věřící“. Některé výzkumy ukázaly, že nemalé procento lidí, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby v křesťanském kostele věří v reinkarnaci, příliš nevěří v posmrtný život, osobní Bůh tam byl vystřídán jakýmsi tušením „vyšší moci“, atd. Možná by církevní instituce, které se velice znepokojovaly, když se nějaký teolog v nějaké zcela subtilní otázce nebo formulaci poněkud odchýlil od tradičního učení, by byly překvapeny, kdyby udělaly hlubší sondu do základních náboženských představ lidí, kteří běžně chodí do kostela a považují se za věřící. Velmi mne oslovuje výzva mého přítele, cambridgeského profesora Christophera Lashe, aby církve a kostely se staly školami křesťanské moudrosti.
Nyní se vraťme k té popularitě církve v České republice okolo roku 1989. Bylo ji možné udržet? Jsem přesvědčen, že v oné intenzitě udržitelná nebyla, avšak natolik se zas promarnit nemusela. Co ji vytvořilo? Jistě i to, že emocionální, dramatické dějinné chvíle volají po náboženském vyjádření. Když někdo prožívá něco velice silného, tak ten sekulární jazyk a sekulární symboly nejsou schopné, aby tu emoci vyjádřily, lidé spontánně sahají po náboženských výrazech, aniž jim příliš rozumí. (Vzpomeňme na volání hokejových fanoušků: Hašek není člověk, Hašek je bůh!) Je velmi zajímavé, že náboženské symboly se vynořují právě v dramatických chvílích, kdy člověk cítí něco velkého. Potřebuje to vyjádřit a chová se najednou spontánně nábožensky. Ta náboženská dimenze je zřejmě nějak přítomna v psychice člověka a může být za jistých okolností probuzena. Samozřejmě, že to jsou také věci zneužitelné, protože náboženské symboly jsou nabité obrovskou energií. Když třeba v národnostních, etnických či sociálních konfliktech najednou politici začnou používat náboženské symboly, pak „ti druzí“ už nejsou jen naši protivníci, ale je to „velký satan“ – a s velkým satanem se už nedá vyjednávat, ten se musí zničit. Jakmile dochází k tomu, že silné emoce se odívají do těch náboženských symbolů a náboženské rétoriky, tak to radikálně proměňuje situaci, protože to nejsou „jenom slova“. Protože náboženské symboly mají nesmírný potenciál energie, je třeba s nimi zacházet velmi opatrně.
Vzpomeňme na některé emocionální konverze mladých lidí během revoluce, kdy na fakultách během stávky byly modlitební skupiny, vytvořily se tam improvizované kaple a najednou tam chodili i lidé, kteří se nikdy nemodlili. Já znám nemálo „konvertitů listopadu 1989“ - u některých to náboženské probuzení vydrželo, ale bylo je převést ještě na jinou rovinu, než bylo to nadšení převratné dějinné chvíle. U jiných časem vyprchalo.
Ano, panovaly v české veřejnosti tehdy také veliké iluze o církvi, o jejím stavu a možnostech. I můj obraz církve byl utvářen lidmi které jsem znal, se kterými jsem se stýkal, jako byl Josef Zvěřina, Otto Mádr, AntonínMandl, Bonaventura Bouše apod. Pak jsem najednou zjistil, že to zdaleka nebyli typičtí představitelé českého katolictví. Mnoho lidí podobně nemělo reálnou představu o tom skutečném stavu církve, proto měli příliš velká očekávání. Někteří dokonce očekávali, že katolicismus se stane vlivnou ideologií a výtahem k politické moci. To však díky Bohu velmi brzo opadlo.
Když se podivujeme, kolik lidí se při prvním sčítání lidu po r. 1989 přihlásilo ke katolické církvi, měli bychom umět interpretovat co tím chtěli vyjádřit. Někteří chtěli tím říci pouze: „já nejsem komunista“, jsem přece pokřtěn. Udělat si pouze podle těch čísel ze sčítání lidu představu o duchovnosti české společnosti je přinejmenším odvážné.
Cosi se zlomilo kolem první papežské návštěvy roku 1990, na kterou se mnozí těšili, která měla být symbolem nové duchovní svobody. V tomto smyslu vítal papeže prezident Havel – vím, že nevím zda vím co je to zázrak… Avšak jakkoliv byla ta návštěva radostnou a spontánní manifestací věřících, přesto nesla určitý rys triumfalismu – a toho se česká společnost bojí. Najednou se u řady lidí objevila obava, že katolická církev (případně politický katolicismus) by mohla mít v české společnosti příliš velký vliv a moc. Tehdy se začalo mluvit o tom, že po té rudé totalitě by mohla přijít zase nějaká „černá totalita“ - a do toho vstoupily ty známé restituční majetkové spory. Církev nebyla schopna jasně formulovat, co chce a může společnosti jako celku nabídnout – a pak dodat, že tato služba má samozřejmě jisté právně ekonomické předpoklady. Jestliže se prezentovaly požadavky a nevysvětlilo se jasně, jaké potřeby mají krýt a co církev chce především nabídnout, tak pouhé heslo ,,co bylo ukradeno má být vráceno‘‘ pochopitelně příliš sympatií nevyvolalo.
Další prohranou příležitostí byla šance zásadně zkvalitnit vzdělání v církvi. Příliš dlouho trvalo, než se změnil katastrofální, ostudný stav pražské Teologické fakulty, která se vinou svého vedení ocitla na pokraji vyloučení ze svazku univerzity. Podobně zůstala nevyžitou šancí plenární synoda. Nejdůležitější byla její přípravná fáze, kdy se vytvořily spontánní „sněmovní kroužky“, rozsáhlá struktura lidí, kteří byli ochotni něco pro církev udělat. Ti lidé spolu debatovali, posílali své návrhy. Na plenární synodě tento hlas vlastně nikdy nebyl reflektován. Jestliže se vzbudí naděje v lidech a tato naděje se zklame, je to velmi zlé: naděje je příliš vzácné zboží, než aby se s ní takto nakládalo.
Může nás omluvit to, že jsme v listopadu 1989 byli nezkušení a nemohli jsme vědět, co nám nová doba přinese? Nejsem si tím jist. Před nedávnem jsem ve svém archívu narazil na text přednášky, kterou jsem měl nejprve 5.12. 1989 na setkání moravských kněží v Olomouci a pak doplněnou na setkání kněží pražské arcidiecéze 16.12. a její tresť pak vyšla počátkem roku 1990 v Katolickém týdeníku jako Deset bodů k obnově církve v české společnosti. Dovolte mi ocitovat některé z nich, protože i tento text může ilustrovat náladu tehdejší doby.
Řekl jsem, že ještě nejsme v „zemi zaslíbené“, že teprve „vycházíme z Egypta na poušť“, že máme před sebou dlouhé putování a proto bychom neměli podlehnout pocitu triumfu, když vidíme to nadšení pro katolickou církev, doslova: „zmíněné sympatie k církvi nelze přeceňovat, nutno si uvědomit, že je církev může lehce ztratit, zejména tím, propadne-li triumfalismu, touze po moci, majetku anebo čemukoli co by se tak mohlo vykládat, zachovejme si pokoru, střízlivost, vkus a diskrétnost“. Dodal jsem, že „nemůžeme počítat s tím, že k církvi se i nadále budou tíhnout všichni, kteří byli nespokojeni s dosavadním režimem, nemůžeme se ucházet o sympatie národa programem je nás mnoho, nebojíme se, mnoho jsme trpěli, nemůžeme se ani omezit na tradiční formy práce církve, máme povinnost překládat národu poselství evangelia způsobem adekvátním této době, usilovat o inkulturaci, vstupovat jako kompetentní partner do dialogu různých duchovních společenských směrů pluralitní společnosti.“ Následovaly ty konkrétní body. První: nutnost pravdivého poznání skutečného stavu církve, které by zahrnovalo jak sociologický pohled, ale teologickou reflexi. Varoval jsem před návratem restaurační tendence, snahou obnovit „spolkový katolicismus“ doby před rokem 1948, uzavřít se do ghetta. Navrhl jsem tehdy svolání synody, která by byla bodem obratu v životě církve. Žádal jsem o systematickou práci na vytvoření základních struktur v církvi v duchu Druhého vatikánského koncilu, počínaje Českou biskupskou konferencí s příslušnými odbornými týmy až po farní rady. Navrhl jsem vypracování a přijetí dlouhodobé koncepce pastorační práce s jasnými prioritami, která by se mohla opřít o ideový půdorys Desetiletí duchovní obnovy a reformu duchovní správy, která by dosavadní josefínský model územních farností nahradila flexibilnější strukturou, rozeznávající potencionálně produktivní oblasti a pak „misijní území“, která vyžadují odlišný styl pastorace. Navrhl jsem tam zřízení Křesťanské akademie, vytvoření účinné koncepce vzdělání v církvi včetně nezbytné reformy teologických učilišť, zasazoval jsem se za zavedení instituce stálých jáhnů atd. Prosil jsem, aby se včas věnovala náležitá péče začlenění tajně vysvěcených kněží do celku presbyteria, aby nedošlo k nějaké nivelizaci kléru, abychom si uvědomili, že jsou různá poslání a také, aby se přece jenom opatrovala i ta zkušenost spojení kněžství s civilním povoláním - a zároveň jsem upozornil na nebezpečí prakticismu, na to, že někteří kněží považují vzdělání za jakýsi luxus a nikoli samozřejmou dimenzi svého povolání; upozornil jsem na chybění toho teoretického nadhledu a zaostalost teologie. Prosil jsem, abychom v kontaktu se Západem nepodlehli ani jednomu extrému, abychom nekriticky nepřebírali všechno, avšak na druhé straně abychom se Západu nebáli a nenamlouvali si (z nějakého nepřiznaného komplexu méněcennosti) nepravdivý obraz západní církve jakožto semeniště bludů a rozkladů, zatímco u nás je jediná pravá víra a náboženské nadšení. Prosil jsem, aby se církev začala učit vnitřnímu dialogu, aby po té dlouhé době mlčení měl každý možnost se vyslovit, aby se shromáždily všechny návrhy a podněty, aby se vytvořily týmy skutečných odborníků zejména z řad laiků. Zmínil jsem se o tom, že budeme muset najít vyvážený vztah k politické sféře, že církev se nesmí příliš úzce vázat na žádnou politickou sílu, avšak že se budeme muset učit včas a velmi kompetentně se vyslovovat k celospolečenským problémům. Zdůraznil jsem, že programem Desetiletí duchovní obnovy naše církev má v ruce dlouhodobou koncepci, která je jasně formulována se může stát důkazem toho, že církev nepřichází jako instituce, která se stará jenom o sebe a své vlastní instituční zájmy, nýbrž primárně chce sloužit celku společnosti. Nestaví se do role mesiášů, kteří sami obnoví společnost, nýbrž chce velice pokorně a radikálně obnovovat sebe samu a v rámci této obnovy se podílet na obnově celé společnosti. Struktury demokracie, ekonomické ani politické totiž neobstojí, pokud neproběhne radikální transformace morálního klimatu společnosti.
Tento text byl předložen jako provokace k diskusi, bohužel tato diskuse se – zvláště v katolickém tisku – zvrhla spíše v osobní výpady než k věcnému kritickému posouzení předložených podnětů. S odstupem dvaceti let bych na formulaci těch cílů mnoho neměnil; avšak daleko skromněji, realističtěji bych očekával jejich uskutečnění; reálné možnosti církve po dlouholeté decimaci byl mnohem skrovnější, než jak jsem si to představoval.
Z projektu Desetiletí se nakonec spíše ujalo připomínání „patronů roku“, širší společenská dimenze zůstala zanedbána. V době, kdy všechny nově zformované politické strany narychlo a upoceně sepisovaly svůj program a opisovaly jedna od druhé, církev už měla už měla v onom programu k dispozici náčrt velmi nosné dlouhodobé koncepce, ale nedokázala s ní pracovat.
Ano, za hlavní chybu církve v uplynulých dvaceti letech považuji to, že byla příliš zahleděna do svých vlastních problémů a ztrácela ze zřetele vztah k celku společnosti, v níž je menšinou.
Velmi rád bych zakončil připomenutím jedné velmi nedávné události – návštěvy papeže Benedikta XVI. Když jsem se díval na zástupy lidí na oněch dvou velkých papežských mších, tak jsem měl z toho trošku ambivalentní pocit. Na jednu stranu to byla krásná slavnost, ale já jsem si říkal: Je tohle pravda o naší církvi? Není to spíš taková vzpomínka na minulost většinové, masové církve? Tento papež – možná narozdíl od svého předchůdce - na model masové církve příliš nesází. Za vůbec nejdůležitější z celé té návštěvy považuji zajímavý rozhovor, který papež měl s novináři na půdě letadla, když se vracel zpátky. Když se ho ptali na nejdůležitější úkol církve v Čechách, odpověděl: nejdůležitější je vést intelektuální dialog s agnostickou společností, zadruhé je to vzdělání, zatřetí je to charita. To by to mělo být napsáno na každém biskupském úřadě a na psacím stole každého faráře. Papež neřekl, že nejdůležitější je vrácení majetku či vrácení katedrály, ani to, aby byla každou neděli v každé farnosti mše. Řekl: veďte dialog se společností - to je totiž to, co vytváří atmosféru důvěry, předpoklad, aby církev byla vzata vážně, jako kompetentní partner.
Církev by měla být v této společnosti a v této době nikoliv „mocností“, nýbrž hlasem, prorockým hlasem, který dovede věrohodně vyjadřovat podstatné věci. Pak to vše ostatní, co potřebujeme, nám může být přidáno.
Přednáška na XVII. Dnech Josefa Zvěřiny na Slezské univerzitě v Opavě, 24. 10. 2009 Uveřejněno v revue Universum 4/2009
