(Upravený text přednášky, kterou Tomáš Halík proslovil na Oxfordské univerzitě v září 2017)
Sekularizace náboženství neodstranila, pouze proměnila
„Bůh je mrtev“ – tento výrok, pronesený před prahem 20. století, se stal jeho osudovým předznamenáním. Dnes však slyšíme ze všech stran zcela jiné hlasy: „Náboženství se vrací“, „Bůh je tu zpět“, „Žijeme v postsekulární době“. K tomuto tématu se koná bezpočet konferencí a vychází rostoucí počet knih.
Náboženství se vrací? Tomuto názoru oponuji: Náboženství se nevrací, protože nikdy neodešlo. Ztratilo se jen dočasně z prostoru pozornosti akademiků, medií a veřejnosti západního světa pod vlivem sebenaplňujícího se proroctví – teorie sekularizace. Ukázalo se však, že sekularizace není posledním stadiem dějin náboženství, nýbrž jen jednou z mnoha jeho dějinných transformací.
Postsekulární podoba náboženství přináší překvapení pro zastánce teorie radikální sekularizace, kteří už žádnou budoucnost náboženství neočekávali, avšak nezavdává důvod k jásotu a triumfalismu představitelů tradičních náboženství. Nejde totiž o návrat k tomu, co tu bylo před modernou a sekularizací. „Good old time religion“ je na Západě skutečně mrtvé, a pokud ateistický výrok o smrti boha snad mínil právě toto, pak nezbývá než s ním zcela souhlasit. Premoderní podoba náboženství měla – podobně jako všechny ostatní podoby náboženství – svou sociokulturní biosféru a ta postupně zaniká.
Fundamentalismus je moderní jev, popření tradice
Pokusy udržet tuto podobu náboženství při životě v novém společenském kontextu nejsou ani kontinuitou, ani vzkříšením předešlého. Nový kontext totiž náboženství vždy mění. Charles Taylor ve své zcela zásadní knize Sekulární věk? kromě jiného ukázal, že i když např. křesťané recitují při mši stejné Vyznání víry jako před staletími, rozumí a věří mu dnes jiným způsobem než před osvícenským obratem od středověké kosmologie a středověké metafyziky.
Fundamentalismus není tradiční podobou náboženství, nýbrž typicky moderním jevem, moderní reakcí na tzv. „modernismus“. Fundamentalismus však uvázl v pasti pozdně novověkého, scientistického a pozitivistického chápání pravdy: banalizuje a zpovrchňuje náboženství tím, že se je snaží přitesat do podoby bezrozporného uzavřeného systému, v němž není místo pro tajemství, pochyby, hledání, paradoxy a mnohoznačnost. Zbavuje náboženství toho, v čem je jeho hloubka, v čem se podobá spíše umění a postmodernímu pojetí kreativity a víceznačnosti ve vědě než pozitivisticky pojaté vědě. Fundamentalismus lpí na primitivně doslovném chápání posvátných textů, nechápe jejich alegorický smysl a metaforický či analogický charakter náboženského jazyka. „Tradicionalismus“, tato rigidní, křečovitá hra na minulost, je ve skutečnosti popřením tradice, tohoto dynamického proudu neustálé „rekontextualizace a reinterpretace“ předávaného náboženství v měnících se kulturních podmínkách.
Politizace náboženství či sakralizace politiky?
Nejdiskutovanějším jevem na dnešní náboženské scéně je nábožensky zdůvodňovaný terorismus. Je však otázka, zda se v tomto případě jedná o politizaci náboženství, nebo spíše o sakralizaci politiky. Nejde o to, že by jistí silně nábožensky věřící lidé byli tak horliví, až jejich víra přeroste v politický extrémismus. Při zkoumání profilu „džihádistů“ se ukázalo, že mnozí notoricky ignorovali zásadní příkazy islámu a z koránu znali jen těch několik málo z kontextu vytržených vět, které stále dokola opakují „odborníci na islám“, jichž jsou dnes plné hospody a bulvární média. Bin Ládin byl více inspirován hollywoodskými akčními filmy než klasickou filozofií islámu.
Strach určitých společností z procesu globalizace radikalizuje některé skupiny natolik, že v zápasu za skutečně či domněle ohroženou identitu začínají používat náboženskou rétoriku a symboliku. Pokud jsou lidské emoce příliš silné, sekulární jazyk, sekulární symboly a gesta nejsou schopny je plně vyjádřit. Lidé spontánně sahají k náboženskému jazyku, který však není tak neutrální a „nevinný“, jak se zdálo zastáncům teorie sekularizace. Politický proces se tak mění v pseudonáboženský jev. Političtí protivníci se mění ve „Velkého satana“, jejich moc či území v „říši zla“. Například slovenští klerikální nacionalisté, sešikovaní pod heslem „Za Boha a národ“, povýšili národ na boha; podobně jedno po internetu kolující současné kázání polského faráře proti migrantům vyměňuje Boha za národ, zaměňuje křesťanskou lásku k Bohu a k bližním (včetně nepřátel) za šovinistickou „lásku k Polsku“.
Národ, političtí vůdci a politické instituce (například strana) jsou buď zbožšťováni, nebo démonizováni. To má ovšem osudové politické důsledky: s Velkým satanem nelze uzavřít rozumný kompromis a božského vůdce nelze věcně kritizovat. Vnášení apokalyptických obrazů „kulturních válek“ do politiky hrozí proměnou politické scény v tragickou krajinu apokalyptické bitvy. Dnes často zneužívaná metafora války v souvislosti s migrací přivolává nebezpečnou transformaci současných kulturních napětí ve skutečnou globální válku, může se stát „sebenaplňujícím proroctvím“. Jedním z největších rizik „boje proti extremismu“ je stav, kdy dochází k „přenosu a protipřenosu“, můžeme-li si vypůjčit tyto termíny ze slovníku psychoanalýzy, kdy používáním „obrazů nepřítele“ se obě strany začínají navzájem sobě podobat jako zvířata a lidé v Orwellově Farmě zvířat. Hysterická reakce na uprchlíky, zaměňující oběti terorismu za teroristy, a zjednodušené líčení islámu, které si v ničem nezadá s někdejším antisemitským štvaním vůči židovství, mohou pak skutečně migranty radikalizovat a muslimský svět nahánět do náruče džihádistů. Je neomluvitelné, jsou-li tyto nebezpečné nálady šířené nejen populistickými politiky a bulvárními médii, nýbrž v jistých případech dokonce i některými církevními představiteli, kteří by jim měli – podle příkladu papeže Františka – čelit především.
Populisté nás straší, že nás migranti připraví o naši identitu. Ve skutečnosti je „migrační krize“ vzácnou příležitostí (kairos) k tomu, abychom si uvědomili, nakolik naše civilizace svou morální a kulturní identitu během posledního století ztratila. Požadujeme-li po imigrantech, aby respektovali „naše západní hodnoty“, musíme si položit otázku, kde se s nimi mohou setkat v opravdu přesvědčivé a vitální podobě.
V několika zemích střední a východní Evropy, které se v roce 1989 s nadšením připojily k Západu, vidíme nárůst deziluze a obrat k autoritativním režimům, které se často zaštiťují náboženstvím. Pravice v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku i v sekulární České republice často mluví o potřebě návratu ke křesťanství, ke křesťanským hodnotám Evropy. Co si však pod „křesťanskými hodnotami“ představují?
Náboženství jako imunitní systémy
V katolické církvi skončila s pontifikátem dvou velkých papežů, Jana Pavla II. a Benedikta XVI., jedna dlouhá etapa dějin církve. Jejím tématem bylo vyrovnání se s modernitou. Považuji za šťastné řešení to, k čemu se přihlásil papež Benedikt (ještě jako kardinál) v dialogu s filosofem Jürgenem Habermasem: křesťanství a sekulární humanismus se potřebují navzájem, aby překonaly nebezpečí svých vlastních jednostranností. Namísto kulturní války či naopak nekritického přizpůsobení je třeba hledat kompatibilitu, vyrovnání.
S papežem Františkem vstupuje křesťanství do nové etapy svých dějin. Jejím tématem je setkání s Bohem v podmínkách postmoderní, postsekulární kultury. K tomu je ovšem nezbytné nabídnout hlubší chápání Boha i hlubší chápání církve. Papež František předkládá obraz církve, který je opakem triumfalismu: církev jako „polní nemocnice“, léčící a obvazující rány.
Náboženství vždy nabízela pedagogicko-terapeutické způsoby, jak – zejména pomocí rituálů a později cestou interpretace – mírnit, sublimovat a kultivovat strach a agresivitu. Nabízela obraz světa jako smysluplného celku a interpretovala nahodilé, zejména tragické životní situace tak, aby zabraňovala děsu z absurdity a nepochopitelnosti. Zároveň vyučovala normám, zajišťujícím mír a spravedlnost ve vztazích mezi lidmi a mezi společnostmi. Náboženství – spolu s mnoha formami kultury, které se z náboženství vyvinuly, jako je právo a umění – sloužila jako „imunitní systém“ společnosti.
Zároveň se však vyskytovaly po celé dějiny také patologické formy náboženství, které zneužívaly strach a agresivitu k mocenským cílům. V reakci na tato zneužití se objevovala reformní hnutí, jakési imunitní prvky uvnitř náboženských systému samotných. Pokud tyto vnitřní obranné systémy neexistovaly či selhaly, vítězily síly, které přicházely „zvnějšku“, které začínaly odmítat a vyvrhovat celý systém určitého náboženství z „organismu“ společnosti.
Dvě podoby náboženství
Otázka dnes nestojí tak, máme-li říci ano či ne k náboženství, nýbrž k jaké formě náboženství můžeme říci „ano“ a k jaké musíme říci „ne“. Ve Spojených státech se před lety realizoval výzkum, který měl ověřit hypotézu, že náboženští lidé mají sklon k autoritářství a rigidnímu chápání světa, podobně jako vyznavači totalitárních ideologií fašismu a komunismu. Výsledek nebyl zdaleka jednoznačný: u některých náboženských lidí tomu tak skutečně bylo, zatímco u jiných byly zjištěny naopak silné tendence k altruismu, toleranci a kreativitě.
Gordon Allport na základě těchto poznatků rozlišil dva typy náboženskosti: religiozitu vnějškovou (extrinzivní) a niternou (intrinzivní). Lidé vnějškové (extrinzivní) zbožnosti, pro něž je náboženství nástrojem k dosažení nějakého jiného cíle (například společenského uznání či potvrzení skupinové identity, příslušnosti k určité skupině), bývají opravdu rigidní a autoritářští. Lidé niterné (intrinzivní) zbožnosti, pro něž má víra smysl sama o sobě, jsou spíš otevření, tolerantní, flexibilní, společensky senzitivní, obětaví a solidární.
To mi připomíná tvrzení Mistra Eckharta, že „vnější člověk má vnějšího Boha a vnitřního člověk má vnitřního Boha“. Eckhartův výrok můžeme dále rozvést. Vnější člověk, který žije na povrchu, neautenticky, konformně, jehož chování je pouze odrazem toho, jak „se žije“ ve světě, bude mít pravděpodobně obraz Boha, který je projekcí společenských poměrů či lidských strachů a přání, bude vyznávat takový druh náboženství, který právem Feuerbach, Marx a Freud demaskovali jako druh „odcizení“. Teprve ten, kdo uskuteční životní obrat od povrchního života na hloubku, může objevit „vnitřního Boha“. Tato „konverze“ není jen změnou „náboženských názorů“, nýbrž hlubokou existenciální proměnou.
Studujeme-li pozorně dnešní náboženskou situaci, uvědomíme si, že přes všechny velké rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími a mezi vírou a nevírou ty největší rozdíly nejsou mezi těmito systémy, ale uvnitř nich. Fundamentalistické křesťanství a militantní neo-ateismus typu Richarda Dawkinse sdílejí stejný naivní obraz Boha a neschopnost představit si pod pojmem Bůh něco zcela jiného, než „velkého strýčka“ za kulisami dějin a přírody. Postmoderní teologie, navazující na „negativní teologii“ velkých mystiků, cítí jistou blízkost s agnostiky, kteří považují Boha za tajemství, přesahující kompetenci rozumových soudů. Zastánci vnějškového (extrinsivního) chápání náboženství uvnitř jednotlivých náboženství jsou si podobní, např. křesťanští strážci „mausolea mrtvého boha“, chápající církev jako ornament světské moci, organizátorku nostalgických slavností a oporu pravicového nacionalismu, se od muslimských fundamentalistů liší jistě užívanými prostředky, ale podobají se navzájem mentalitou, snahou zachránit či nastolit svět, který už není. A přes všechny hranice kultur jsou si blízcí lidé, kteří se nepovažují za „majitele pravdy“, nýbrž za hledače cesty na hloubku, kteří jako Abraham se s vírou a nadějí „vydali na cestu, ačkoliv nevědí, kam vede“.
Jedná se o upravený text přednášky, kterou Tomáš Halík proslovil na Oxfordské univerzitě v rámci konference Veřejný život a náboženská různost v září 2017. Tomáš Halík působil na Oxfordské univerzitě v podzimním semestru 2001; po udělení Templetonovy ceny Oxfordská univerzita po něm nazvala jednu z poslucháren a v roce 2016 mu udělila čestný doktorát teologie.
Vyšlo mírně upraveno v příloze LN Orientace (str. 22) v sobotu 16. 9. 2017
