Jako senior držím uloženou kázeň, zůstávám prakticky pořád doma, nemohu tedy druhým nakupovat či venčit psy. Na začátku této nucené izolace jsem si bláhově myslel, že mi budou dány týdny blažené samoty, naprosté izolace, meditace, studia a psaní nové knihy; čas, na jaký jsem více než dvacet let zvyklý z pravidelného letního pobytu v jedné lesní poustevně v Německu, kde vznikly všechny mé knihy a narodily se mé nejnosnější myšlenky. Místo toho od rána do večera píšu a nahrávám kázání a přednášky, mluvím do médií a odpovídám žurnalistům na otázky, jimiž jsem nyní stále zahrnován. Ale asi to je součást „pastýřské služby“ v čase zavřených kostelů a učitelské práce v době zamčených poslucháren.
Kde se děje Bůh?
Ta nejčastější otázka zní: Někteří věřící tvrdí, že pandemie je boží trest; mýlí se? Jsem přesvědčen, že se nejen mýlí, nýbrž se rouhají. Nabízejí falešný, rouhavý obraz Boha, který si přímo říká o (v tomto případě zcela oprávněný) výsměch ateistů. Je to obraz Boha jako mocného, zlého a mstivého strýce za kulisami světa, přírody a dějin, sesílajícího pohromy a tresty. Je však příznačné, že trestá vždycky ty, které tito „zbožní“ nenávidějí, a trestá je vždy za to, co přesně těmto „zbožným“ není po chuti. Vymýšlejí si tak boha, který plní jejich přání, ve skutečnosti je to jen maska a „prodloužená ruka“ jejich vlastní touhy po pomstě jejich politickým, náboženským nebo názorovým odpůrcům. A tento jimi adorovaný bůh přitom jen jaksi by the way ještě potrestá spoustu nevinných – inu, když se kácí les, lítají třísky, říkal soudruh Stalin a podobně to vidí dnešní stalinisté „katolicismu bez křesťanství“.
Ne, Bůh křesťanské víry takový není. Není v zemětřeseních ani v koronaviru, nemůžeme ho vinit z odpovědnosti za zlo válek a koncentráků, které jsme si my lidé na sebe vymysleli. Bůh je v „tichém vánku“ (jak čteme v Bibli), je v oné tiché síle lásky a obětavosti těch, kteří v těžkých dobách slouží druhým. Kde je dobrota a láska, tam je Bůh, zpíváme na Zelený čtvrtek – tam se děje Bůh.
Chceme-li brát víru vážně, pak Bohem nesmíme strašit, manipulovat s ním a vynucovat si zázrak. Každý katolík s alespoň elementárním vzděláním ve víře snad ví, že zázraky je možné si přát, je třeba jim být otevřen, a pokud se stanou, za ně děkovat – ale není možné s nimi kalkulovat. Pokusy zmanipulovat Boha a vynutit si zázraky náboženskými rituály je hřích v několikerém slova smyslu. Za prvé je to magie, opak víry. Pak je to hřích „opovážlivého spoléhání“ a „braní jména božího nadarmo“: katolická teologie nám říká, že „gratia supponit naturam“, milost předpokládá přirozenost – nemůžeme tedy například při nakažlivé nemoci přeskočit „přirozené“ prostředky jako je karanténa, hygiena, léky – tohle opravdu nelze nahradit modlitbou. Rýmu, rakovinu, depresi ani koronavirus „neodmodlíte“. Modlitba je nesmírně důležitá a může být velmi mocná: dává sílu a pokoj přijmout realitu, ať je jakákoliv, jako boží výzvu a jako příležitost chovat se odpovědně, rozumně, statečně a s láskou k druhým.
Opakuji: používat modlitbu jako magický prostředek, kterým máme donutit Boha, aby plnil naši vůli, je hříšný opak křesťanské víry a křesťanské modlitby. Křesťanská modlitba v nás vytváří ticho, v němž můžeme porozumět Boží vůli, a dává nám sílu ji plnit.
Padla zeď mezi věřícími a nevěřícími
Na otázku, co v této době může církev udělat pro věřící a co pro nevěřící, odpovídám, že si napřed musí uvědomit, že v době globalizace, kdy padají všechny hranice a už nelze oddělující zdi znovu vybudovat (ač se o to teď mnozí budou usilovně snažit), padla už také hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“.
Je jen jedna skutečná hranice: mezi lidmi otevřené mysli a srdce a lidmi uzamčenými a zabarikádovanými ve svém vlastním světě, neschopnými partnersky komunikovat a učit se něčemu novému. Oba typy se vyskytují jak mezi „věřícími“, tak i „nevěřícími“. Pokud toto církev nepochopí, nemůže nabídnout nic, bude jen „mlýnem, který ještě klape, ale už nemele“. Pokud to pochopí, může na všechny strany rozdávat poklad, který jí byl svěřen: světlo evangelia, víru, naději a lásku.
Ano, jsou křesťané, kteří se opravdu obětavě snaží pomáhat všem bez rozdílu. Jsou jiní, kteří nedokážou žít bez vnějšího nepřítele a ustavičně musí proti něčemu „venku“ bojovat: proti liberalismu, genderovým teoriím, sekularismu, homosexuálům, nevhodnému divadlu nebo Istanbulské smlouvě.
Tyhle dva různé postoje k světu a dvě různé podoby křesťanství (napříč církvemi) jsou hluboce zakořeněné v lidské psychologii, jak ukázal už před půlstoletím slavný výzkum religiozity harvardského psychologa Gordona Allporta. Jsou lidé vnějškové („extrinzivní“) náboženskosti, kteří používají náboženství jako nástroj k něčemu jinému, například k určitým politickým cílům, k udržení konzervativního pořádku ve společnosti, etnické identity apod. Allportův empirický výzkum prokázal, že tento typ náboženských lidí má sklon k autoritářství, intoleranci a rigidnímu myšlení.
Pak jsou druzí věřící, pro které má víra smysl jako taková, berou evangelium vážně jako cestu milosrdenství, odpouštění, výzvu k solidaritě a laskavé moudrosti. Tento druhý typ zbožných lidí vykazuje dokonce výrazně větší sklon k toleranci a k ochotě pomáhat druhým, než je průměr populace.
Pak je tu ještě třetí typ religiozity – jak ukázaly výzkumy asi deset let po Allportovi – „víra jako cesta“ (quest), nikoliv jako „dědictví otců“ či „monopol na pravdu“, nýbrž jako cesta neustálého hledání Boha, „hledání Boha ve všech věcech“. Tenhle třetí typ víry považuji za nejdůležitější pro budoucnost.
Církev jako polní nemocnice
Právě v této době se stává velmi aktuální vize papeže Františka: „církev jako polní nemocnice“. Papež František touto svou oblíbenou metaforou míní, že by církev neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších.
Já se snažím tuto metaforu dále promýšlet: Má-li být církev „nemocnicí“, má jistě nabízet zdravotní, sociální, charitativní službu, tak to dělala od úsvitu svých dějin. Avšak církev jako dobrá nemocnice má plnit ještě další úlohy: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu) a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).
Bude zajímavé, co tato doba zavřených kostelů udělá se světem věřících. Asi to opět ukáže ono rozdělení, o kterém jsem mluvil. Věřící „uzavřené mysli“ asi ještě více propadnou panice z nebezpečného světa a budou se ještě více uzavírat do ghetta, vytvářet „paralelní společnost“, jak k tomu radí nešťastná, ale mezi jistými věřícími velmi populární Dreherova kniha „Benediktova volba“ (The Benedict Option). To je cesta směrem k marginální zahořklé sektě na okraji společnosti.
Druzí pochopí ono nucené vyjití z kostelů jako symbolické gesto a vzácnou inspirující zkušenost. Přesně o tom mluvil kardinál Bergoglio v předvečer dne, kdy byl zvolen papežem: připomněl biblický obraz Krista, klepajícího na dveře, a dodal: dnes Kristus klepe zevnitř církve, chce jít ven – a my ho musíme následovat. Musíme s naší vírou překročit dosavadní institucionální, ale především mentální hranice a vyjít do světa hledajících jako spoluhledající. Nikoliv proto, abychom se lacině „modernizovali“, přizpůsobili a rozpustili ve světě svou identitu, nýbrž proto, abychom se stali srozumitelnými a věrohodnými partnery v dialogu, obohacovali druhé a nechali se jimi obohacovat.
Tento mimořádný čas nás učí vděčnosti za techniku v oblasti komunikace: za telefon, internet, skype a všechny ostatní technické vynálezy v čase nucené izolace. I církev se z velké části přestěhovala do kyberprostoru, na sociální sítě.
Avšak tyto prostředky trvale nemohou nahradit skutečně lidský, bezprostřední kontakt. Vzpomínám na moudrou větu Martina Heideggera: Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Musíme budovat kulturu blízkosti. A my křesťané, kteří tolik mluvíme o „bližních“, bychom si to zvláště měli vzít za úkol. Ježíš na otázku jednoho farizeje, kdo je (a kdo už není) jeho bližní, odpověděl: neptej se, kdo je tvůj bližní, ale změň své chování a staň se bližním – ty buď blízko druhým, zvláště těm, kteří potřebují pomoc.
Psáno pro Seznam Zprávy, publikováno 10. 4. 2020
