Celkový výsledek není špatný: sociální demagogie ČSSD, která by skutečně dovedla zemi k fatálnímu zadlužení a státnímu bankrotu, nezlákala tolik občanů, jak očekávala. Vznikne tedy zřejmě pravo-středová koalice, jejíž ekonomická politika bude sice bolet, ale vzhledem k budoucnosti země je daleko odpovědnější – to bylo to hlavní, oč v těchto volbách šlo. Jistě pomohl varující příklad Řecka, masivní protiparoubkovská kampaň médií a Zemanova pomsta vlastní straně v podobě populistické pidistraničky. Paroubkův odchod jistě pomůže kultivaci politické scény, i když jeho dryáčnický styl odčerpal „protestní hlasy“ komunistům. Ztráty dvou největších stran je snad obě povedou k sebereflexi a reformám, které mohou vést k zlepšení politické kultury v zemi. Velmi kvituji styl Petra Nečase – zdá se, že pochopil (i z popularity Fišera a Schwarzenberga), že lidé mají vulgárních sprosťáků dost a žízní po gentlemanech ve veřejném životě. Pokud by se Nečasovi skutečně podařilo vyčistit ODS od dominantního vlivu mafiánů a nejhorších korupčníků (to ukážou také volby zastupitelstev, hl. v Praze) a odmítne Klausovy pokusy opět dostat ODS do své režie, může z ní být časem volitelná strana i pro slušné lidi. Hlavním vítězem voleb je kníže Schwarzenberg, kterému se podařilo získat sympatie, ale i voličské hlasy velké části mladé generace. Bude velmi důležité, nakolik bude schopen vychovávat a držet na uzdě Kalouska a jemu podobné.
Velmi dobrou zprávou o české společnosti je fakt, že voliči odmítli opravdu nebezpečné populistické demagogy typu dryáčnické Suverenity J. Bobošíkové, Zemanovce a zejména mne těší, že „Svobodní“ (reprezentující protievropské politické názory V. Klause) nedostali ani jedno procento hlasů.
Mrzí mne však, že v parlamentu budou chybět Lidovci a Zelení. Zelení se časem vrátí, o Lidovcích nyní silně pochybuji: přiznejme si, ač nás to může mrzet, že o stranu tohoto typu skutečně nemá v české společnosti zájem víc než těch cca 4,5 %.
Osudová prohra Lidovců by měla být důkladně analyzována. Jedna z nejstarších politických stran bohužel po 90 letech mizí z české politické scény a pokud neprojde naprostou transformací ve stranu jiného typu, může přežívat nanejvýš jako okrajová regionální strana, mít šance v regionální politice a snad několika lidmi v Senátu, ale už ne v parlamentu a „vysoké politice“. Přispělo k tomu mnohé, jistě to, že mnozí ve vedení té strany nedali v posledních letech na dobře míněné rady, což vedlo k rozkolu a odlivu mnoha voličů. Poté, co řada politiků byla ochotna k špinavému obchodu (slib církevního majetku za hlasy pro Klause), bylo trochu reálně uvažujícím lidem zřejmé, co bude následovat: ostuda pro křesťany v naší zemi, diskreditace a rozštěpení strany, odliv voličů, majetku se nedosáhne, strana bude spoluviníkem volby špatného prezidenta.
Avšak hlavní příčina leží hlouběji: sektor tradičního venkovského katolictví, na nějž strana nejvíc spoléhala a na nějž se zejména orientovala, nezadržitelně vymírá. Jediná šance na totální přestavbu strany by bylo vytvoření jakési obdoby CDU-CSU, spojení s někým liberálně-konzervativním proudem. Dobrý nápad spojení s Evropskými demokraty přišel příliš pozdě a tradičními lidovci nebyl „stráven“.
Tradiční lidovci nebyli schopni myslet sociologicky: spoléhali na „moravský venkov“ a nevzali na vědomí, že se pronikavě a nezvratitelně mění struktura a společensko-kulturní profil věřících lidí. Ať se to komu líbí či nelíbí, jako ve většině evropských zemí už i u nás přestali být věřící jednotnou socio-kulturní skupinou, která by mohla mít jedinou politickou reprezentaci. To bylo možné před cca půl stoletím (konfesionální strany vznikly z tendence vytvářet „paralelní katolický svět“), ale teď už nejde obrátit celoevropský trend: Víra se individualizuje, entita věřících se názorově i sociálně pluralizuje, náboženství hraje úplně jinou roli v životě většiny dnešních věřících, než hraje třeba v islámu a než hrálo v premoderní společnosti: není už nositelem skupinové identity, nýbrž odpovědí na osobní existenciální a spirituální otázky.
Představa, že by kněží měli vyzývat věřící k volbě jedné „křesťanské“ strany, je naprosto pošetilá: nejenže by to odporovalo koncilovým dokumentům, ale hlavně by to bylo zcela neúčinné a silně kontraproduktivní (naprosto se změnil vztah věřících k instituci církve a hierarchii: názory hierarchie, zejména v oblasti „světské“, naprostá většina věřících nevnímá jako pro sebe závazné, takové výzvy by věřící spíše popudily). Lidé – i věřící – se při volbách řídí jinými kritérii, zajímá je dopad politiky na jejich konkrétní situaci, harašení „morálními hodnotami“ (zvláště pokud nejsou jasně vtěleny do příkladu výrazných křesťanských osobností) vnímají jako pusté propagandistické fráze. „Světonázorové strany“ (to platí i o komunistech) vymírají s tou vrstvou, která se silně identifikovala s ideologiemi a institucemi, mladá generace smýšlí zcela jinak.
To je zároveň vážný vzkaz pro církve: pokud by pastorační styl církve se i nadále orientoval především na tu starší tradiční skupinu, stala by se církev brzy opravdu marginální skupinou typu bizardní sekty (to vidíme na dnešních „tradicionalistech“). Vezme-li církev vážně onu změnu k větší otevřenosti (neplést si s lacinou „modernizací“!) , kterou nyní deklaruje hlavně arcibiskup Duka, může oslovit větší část veřejnosti a být pro společnost jako celek věrohodnější. Křesťanství už nebude „masou“ (a bude-li si na ni hrát, zesměšní se), ale může mít významný vliv jako kompetentní hlas v celospolečenské diskusi, schopný komunikace s ostatními. Tuto podobu ovšem dnešní český „katolický svět“ má velmi, velmi sporadicky.
(psáno pro Christnet, červen 2010)
