Každá krize je šance. Každý otřes dosavadních jistot může přinést nový, hlubší vhled a přispět k nové kvalitě řešení. Vzchopil se během tohoto roku Západ - a zejména Bushova Amerika - k něčemu podobnému? Pochybuji o tom.
Zdá se mi, že příliš mnoho amerických televizních pořadů, článků a vzpomínkových slavností k prvnímu výročí událostí 11. září má kýčový, ideologický a vlastně nebezpečný charakter. Efektní směs profesionálně dokonalých drastických záběrů, které před rokem budily ve světě autentický pocit pobouření a solidarity, dnes na přemýšlející lidi působí spíš jako pokrytecká propaganda a politická instrumentalizace utrpení: těžko přehlédnout, že tyto pořady jsou především součástí psychologické přípravy na možný zásah proti Iráku. Každé utrpení nevinných je strašné a jedinečné; Amerika navíc zažila poprvé - na rozdíl od Evropy - vnější násilí na vlastním území. Avšak způsob, jímž nyní americký politický a mediální establishment předkládá tuto událost světové veřejnosti, vzbuzuje otázky, zda ti, jejichž hlas je teď z Ameriky nejvíc slyšet, jsou například schopni vnímat s dostatečným vcítěním i ostatní, méně medializované hrůzy - včetně smrti tisíců nevinných - v ostatních částech světa.
Zlo ukázalo loni na Manhattanu bezesporu nové kvality a podařilo se mu zaskočit Ameriku i svět. Avšak příčí se mi mluvit o "změně světa". Určitě se po 11. září změnilo řada věcí ve světě - padl režim v Afganistánu, prohloubily se americko-ruské vztahy, mnohé mechanismy kontroly, zpravodajství a bezpečnosti se staly efektivnějšími. Ale o "změně světa" bych hovořil jen tam, kde se trvaleji mění hlubší rovina - postoje lidí, mentální klima, kulturní paradigmata, myšlenkové a životní styly.
To, co je největším problémem Západu na prahu nového milénia, je kritický úbytek "sociálního kapitálu" - kvality komunikace, solidarity a řady vlastností, postojů a motivů, které umožňují společnosti vyrovnat se s těžkými civilizačními problémy. Ekonomické, politické a ekologické těžkosti jsou částečnými aspekty a projevy krize, jejímž kořenem je podle mého názoru tento základní deficit. V mnoha případech se ukazuje, že "sociální kapitál" - například mezilidská, národní a mezinárodní solidarita - se může zmnožit právě v krizových situacích, jako jsou přírodní katastrofy nebo ohrožení otřesnými barbarskými činy. Určitá malá naděje spočívá v tom, že ti, kdo mohou mít vliv na veřejné mínění, budou tyto pozitivní záblesky, které mají přirozenou tendenci zakrátko vyhasínat, systematicky rozvíjet a využijí nastalou změnu společenského klimatu k podpoře politických, sociálních, vědeckých a vzdělávacích projektů, které mohou přispět k dlouhodobému zlepšení současného stavu. Samozřejmě, že při událostech, jako jsou útoky teroristů, je nutné nejprve řešit otázku bezpečnosti občanů. Ale nesmí zůstat jen při tom: je nezbytně třeba kompetentních studií a věcné veřejné debaty, aby se ukázaly širší souvislosti a mohly se postupně překonávat hlubší příčiny takových jevů.
Události 11. září nebyly jen dílem několika zlovolných šílenců, které je možné zlikvidovat sérií vojenských zásahů. Jsou špičkou ledovce, který zahrnuje problémy chudých zemí s nízkým vzděláním a problémy starých tradičních kultur a společenských řádů, které se cítí ohrožené a ponížené tím, co k nim začíná expandovat z mocného a sebejistého Západu. Tyto problémy volají po mnoha zásadních konkrétních krocích v oblasti vytváření nového politického, mezinárodně právního a ekonomického řádu a po skutečném dialogu kultur, po odbourávání vzájemných mentálních bariér staletých předsudků na obou stranách. Vyžadují i od Západu schopnost kritické sebereflexe. K tomu všemu trochu nazrávala situace světa, který byl po 11. září na chvíli vyveden ze svých jistot, politických stereotypů a myšlenkových klišé.
Nastala změna v rétorice a taktice americké vlády, která vyhlásila "válku terorismu". Takto definovat problém je však velmi ošidné. Slovo "válka" má zde povahu metafory. Nejde o válku v klasickém slova smyslu. Má-li jít o komplexní úsilí o překonání problémů, spojených s terorismem, tak otázka použití vojenské síly je jen jedním z dílčích aspektů. Tento aspekt však, zdá se, převýšil všechny ostatní a nyní se rozrůstá do podoby, nad níž i mnozí spojenci Ameriky stojí pochopitelně a zřejmě právem ve velkých rozpacích. Metafora se může stát realitou, úsilí řešit situaci může zdegenerovat do podoby války.
Je užitečné sledovat jistou paralelu v arabském světě. V islámu má důležité místo "džihád". Tento pojem se na Západě často nesprávně, zúženě chápe a překládá jako "(svatá) válka". Džihád však znamená "úsilí": v islámské tradici se chápe především jako "askeze", stálý boj s vlastními nedostatky na cestě mravního zdokonalování a druhotně ("malý džihád") jako vnější obrana a šíření islámu - včetně použití síly. Válka je zde však také spíše metafora pro celkové "úsilí". V některých proudech islámského politického extrémismu však právě tento aspekt - džihád jako válka, případně jako použití násilí vůbec, včetně terorismu - se dostává do centra a zastiňuje všechno ostatní.
Převládne-li v Americe i v arabských zemích koncept svaté války proti barbarům ( válka svobodného světa proti světu terorismu, džihád proti džahílii), přičemž kořeny zla se budou výhradně spatřovat na straně těch druhých, bude svět zavlečen do strašných rizik. Ti, kteří si na obou stranách zachovali střízlivý a kritický úsudek a schopnost vidět problémy komplexněji, by neměli mlčet.
Jako celý současný svět, tak i tento konflikt je poznamenán silným vlivem médií - jde už nyní o "válku obrazů". Mnozí lidé, kteří jsou celkem imunní vůči verbální propagandě politiků, se nechávají silně ovlivnit tím, co vidí "na vlastní oči" na televizní obrazovce. Neberou na vědomí, že i televizní verze světa může být velice problematickou reflexí skutečnosti, vědomě nebo nevědomě stylizovaným, nutně zjednodušeným výsekem z celku. Amerika prohrála vietnamskou válku především proto, že televizní záběry zpochybnily oficiální propagandistický model výkladu války u značné části americké veřejnosti. Válku v perském zálivu víc než zbraně ovlivnily určité záběry kamer a jejich dopad na veřejné mínění. Události z minulého roku však zatím bezprecedentně vedou jakožto předmět mediální masáže světového veřejného mínění. Nyní však už nejen CNN, ale i druhá strana dokáže velmi efektivně pracovat s médii a dosahovat svých cílů. Televizní šoty bin Ládinových proslovů z jeskyně s opřeným kalašnikovem, planoucím ohněm a tělesnou stráží českému čtenáři nemohly nepřipomenout výhružný podmořský hlas Chief Salamandra z Čapkovy Války s mloky. Psychologický teror těchto stručných vzkazů, doprovázených záběry na padající mrakodrapy, přitom dokonale navazuje na svět hororových filmů, do kterého se miliony konzumentů televizní zábavy nořily každý večer. Lidé na Manhattanu 11. září nejprve mysleli, že se jejich denní svět propadl do světa nočních televizních fantasmagorií: příšery, drtící mrakodrapy, jsou už tady, kouzelných supermanů, kteří by nás elegantně vytáhli z neřešitelných situací, se jaksi nedostává. Je třeba se probudit z pohádek i anti-pohádek. O změně světa budeme moci hovořit tehdy, až se změníme my.
Září 2002 - publikováno v Lidových novinách
