Otevřený dopis Tomáši Halíkovi
Vážený otče Tomáši,
před více než patnácti lety jsem u vás v kostele Nejsvětějšího Salvátora obdržel svátost křesťanské dospělosti, biřmování. Naučil jsem se od Vás mnohému, zejména otevřenému pojetí křesťanství, které spojuje pochopení pro hluboká tajemství teologie s citlivostí pro zákoutí lidské duše. A také tomu, že víra nemůže být do sebe uzavřená, ale přirozeně se spojuje s angažovaností ve společnosti, v oblasti sociální a občanské.
Právě proto Vám nyní, v situaci hlubokého a bolestivého rozdělení naší společnosti po prezidentských volbách, adresuji tyto řádky. Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní.
Velmi mě mrzí, že zrovna z Vašich úst bylo slyšet takto zjednodušující pohled na společnost. Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost.
Domnívám se, že je zvláštním úkolem a odpovědností duchovních, a vůbec všech věřících lidí, aby se vždy pokoušeli být usmiřovateli, tvůrci pokoje, aby překonávali hradby neporozumění, netolerance a nezájmu. Zvláště v dnešní době je nesmírně zapotřebí lidí, kteří nehloubí další příkopy, nevykreslují skutečnost pomocí černobílých schémat, dokážou citlivě vnímat různost.
Věřím, že máte všechny předpoklady být jedním z takových tvůrců pokoje, vnímavých a citlivých k tomu, co se skutečně odehrává ve společnosti, ne jen v jejím omezeném výseku. Velmi bych Vám i nám všem přál, abyste tohoto svého daru dovedl dobře využívat.
S pozdravem a přáním všeho dobrého, Filip Outrata
Odpověď Tomáše Halíka
Milý Filipe,
díky za Váš kritický ohlas. Uznávám, že jsem v okamžiku velkého zklamání nad výsledkem voleb mohl užít slov, která působila tak, že vidím situaci příliš černobíle – což, jak víte, nebývá můj styl. Dostávám nyní z více stran výzvy, abych napomohl svou autoritou opětnému sjednocení společnosti. Chápu je, přemýšlím o tom – avšak obávám se, aby příliš laciný pacifismus příliš rychle nezakryl to, co se podle mého názoru kolem voleb ukázalo: že tu jsou opravdu dvě velmi odlišné politické kultury.
Nemohu přehlédnout podivné souručenství v táboře „zemanovců“ či odpůrců Schwarzenberga – komunisté, populisté z ČSSD typu Jandáka či Zaorávka a odborových předáků, Klausova rodina s jeho Jaklem a Hájkem, fašistoidní ultrakatolíci z DOST a mezi umělci hlavně konzumní baviči a estrádní hvězdy; nenašel jsem tam dosud nikoho z těch, kterých si vážím. Podobně to vidím mezi kněžími – přátelé z disentu a lidé ekumenicky otevření podepsali výzvu na podporu KS, avšak jistá část kléru, která ráda sebe i jiné děsí židozednářskými spiklenci a čtou Bartoše, Světlo a lefebristické Te Deum, spatřují zas v Zemanovi lepší alternativu.
Naopak mezi podporovateli Schwarzenberga vidím především studenty, kteří touží po změně mocenského kartelu z dob opoziční smlouvy a vnímám tam velký mravní a intelektuální potenciál. Mezi voliči Schwarzenberga jsem našel lidi, kterých si vážím na krajní levici (Uhl), na „levostředu“ (Pehe) i mezi konzervativci (Piťha a mnozí jiní), není to dilema mezi pravicí a levicí. Cítím velkou zodpovědnost především za to, aby onen vzmach zejména mladé generace a občanských iniciativ, který jsem zaznamenal kolem smrti Václava Havla a který se nyní semknul kolem Karla Schwarzenberga, nevyzněl do prázdna a aby Klaus a jeho kamarádi se nadále nevysmívali slabosti „pravdoláskařů“. Možná, že Hospodin nenaplnil naši politickou naději nyní proto, abychom ji neupínali k politickému vítězství jednoho člověka, ale proměnili v další úsilí o alternativu k oposmluvníkům.
I já věřím, že Zeman přes všechny své vlastnosti nemůže být horší prezident než byl ten, kterého jsme si nyní dosti užili, věřím v jeho upřímnou touhu po změně politiky k Evropě, což pokládám za jeden z nejdůležitějších kroků k uzdravení země z klausovských poškození. Doufám, že vazba na Rusko nebude hrát příliš fatální roli v jeho jednání. Ne, neuvažuji o emigraci a budu rád, když mne Zeman jako prezident pozitivně překvapí. Ale nemohu přehlédnout a rychle zapomenout hrubé morální fauly, jimiž Zeman a jeho tým první přímou volbu proměnili v stoku nechutností, nemohu přehlédnout usměvavého Šloufa, který se hned vynořil a který ho tím usvědčil z jedné z mnoha lží, nemohu přeslechnout trvající aroganci vůči novinářům hned v prvých slovech po volbě…
Obávám se, že země je reálně rozdělená, obávám se, že ač nejde o souboj nebe-peklo, jde přece jen o dvě morálně a intelektuálně zcela odlišné kultury a že já opravdu stojím jednoznačně na jedné straně a nemohu jinak. Jistě i mne zkušenosti z kampaně určitým směrem posunují. Také proto vítám slušný dialog s lidmi, kteří se na dnešní politickou scénu dívají jinak než já, protože samozřejmě mohu být příliš zaujatý a mohu se mýlit. Možná tento upřímný a poctivý dialog a kulturu úcty k odlišně smýšlejícím potřebujeme ještě více, než jen líbivé výzvy k okamžitému usmíření a příliš lehké jednotě – a děkuji Vám za podnět k němu.
Přátelsky Váš
Tomáš Halík
