Vystoupení Mons. Tomáše Halíka na mezinárodní konferenci o zneužívání nezletilých (Varšava, 19. - 22. 9. 2021)
Sestry a bratři,
v duchu pokory a se zarmouceným srdcem – in spiritu humilitatis et in animo contrito – se chceme dotknout jedné z nejbolestnějších ran církve. I mystické tělo vzkříšeného Krista nese rány, a kdybychom tyto rány ignorovali, kdybychom se jich nechtěli dotknout, neměli bychom právo říci s apoštolem Tomášem „Můj Pán a můj Bůh!“ Kristus bez ran, církev bez ran, víra bez ran je jenom ďábelská iluze.
Podle staré legendy se svatému Martinovi zjevil sám ďábel v podobě Krista. Ale Martin se ho zeptal: Kde jsou tvé rány?
Kristus bez ran, církev bez ran, víra bez ran je jenom ďábelská iluze.
S odvahou v léčivou a osvobozující moc pravdy se chceme dotknout ran, které způsobili úřední představitelé církve bezbranným, zvláště dětem a mladistvým a tím věrohodnosti církve v dnešním světě.
Abychom porozuměli této krizi a přijali ji jako kairos, jako výzvu a příležitost k zrání naší církve a naší víry, je třeba vidět a řešit tento fenomén v širším kontextu.
Ano, je třeba poskytnout právní, psychologickou a spirituální pomoc obětem, potrestat viníky a pomoci i jim na cestě pokání a uzdravení. Je třeba přijmout praktická opatření, která by minimalizovala riziko opakování těchto jevů. Ale tyto všechny důležité kroky jsou jen malá část toho, co jsme povinni udělat.
Papež Benedikt i papež František ukázali správnou cestu: Je třeba se ptát, co se to stalo s naší církví, co se to stalo s naší vírou, že něco takového se mohlo stát. Církev se na mnoha místech světa stala spíše „political aparatus“ než společenstvím víry, napsal papež Benedikt.
Církev se musí zbavit nemoci klerikalismu, protože případy zneužívání jsou především případy zneužívání moci a autority v církvi, opakuje papež František. Nejde jen o záležitosti jednotlivců, jde o nebezpečnou nemoc celého systému.
Bagatelizovat tyto problémy, poukazovat na to, že ve světě mimo církev existují tyto problémy také a ve větší míře, tvrdit, že se to týká jen některých lokálních církví, je projevem duchovní slepoty, pokrytectví a pýchy.
Tato konference se koná proto, že právě v postkomunistickém světě se můžeme setkat s těmito postoji. Pokud se během této konference setkáme s názorem, že problémy sexuálního, psychologického a spirituálního zneužívání jsou nemoci „zkaženého Západu“ a nikoliv naše, odmítněme velmi radikálně toto ďábelské pokušení, opakuji: pokušení slepoty, pýchy a pokrytectví. Přehlížet břevno ve vlastních očích znemožňuje závažné jevy realisticky vidět a účinně řešit.
Tyto tendence v postkomunistických zemích mají řadu specifických příčin.
Je pravda, že v řadě zemí pod komunistickou vládou měli kněží méně příležitostí zneužívat mladistvé, protože tam na rozdíl od svobodného světa neexistovaly církevní instituce péče o děti a mládež.
Dalším důvodem, proč se případy zneužívání včas neřešily, bylo také to, že totalitní režimy, nacisté i komunisté, se často snažily diskreditovat církev a nepohodlné kněze falešným obviněním ze sexuálního zneužívání. (Možná také proto i papež Jan Pavel II. dlouho řadě obvinění nevěřil.) Dnes, kdy jsou přístupné archívy tajné policie, vidíme, že komunistické režimy byly dobře informovány o skutečných případech zneužívání i dalších temných stránkách života kněží, alkoholismu či korupce; často tyto osoby vydíraly a získávaly mezi nimi své agenty. Těchto případů nebylo málo.
V době, kdy byla církev vystavena vnějšímu pronásledování, zvyšovalo to vnitřní kohezi a solidaritu. Její odvrácenou stránkou však byla neochota vidět temné stíny ve vlastních řadách.
Po pádu komunismu do našich zemí přijížděli konzervativní katolíci ze Západu, kteří chtěli církve v postkomunistických zemích představit jako spící krásku, která šťastně prospala dobu 2. vatikánského koncilu a oni ji jako princ z pohádky probudí polibkem do premoderní krásy. „Spící kráska“ nesmí mít žádné ošklivé rysy – tedy také žádné skandály se zneužíváním.
Tento falešný obraz někteří vděčně akceptovali: my jsme církev mučedníků, která nyní bude udílet morální lekce „zkaženému Západu“ včetně sesterských církví na Západě.
Ex Oriente lux, ex Occidente luxus! Tato ideologie potřebovala představu „zkaženého Západu“, světa konsumismu, materialismu a liberalismu jako kontrast vůči „svatému Východu“, hrdinské pronásledované církvi.
Fakta o církvi, která sama působí utrpení, se nehodila k obrazu trpící církve mučedníků.
Ale celá pravda realita zpravidla není jednoduše černo-bílá.
Tato svůdná sebe-iluze se ujala z mnoha příčin. Po pádu komunismu mnoho křesťanů nedokázalo žít bez nepřítele. „Zkažený liberální Západ“ byl nyní ideálním náhradním nepřítelem. I katolíci, kdysi pronásledovaní komunisty, nyní začali používat proti-západní rétoriku, kterou v jejich podvědomí zanechal brain-washing komunistické propagandy. Svou roli hrál i mesianismus některých národů a lokálních církví, dědictví romantismu (nejenom v Polsku a v Rusku). Koncept „vyvolených“ (obraz trpícího mesiáše a trpícího lidu) pomáhal církvím v době pronásledování. Avšak v době, kdy se ukazovaly smutné důsledky pronásledování a izolace, pomáhal kompenzovat komplexy méněcennosti vůči Západu.
Představa, že církev během komunismu prospala 2. vatikánský koncil a jeho reformy, byla pravdivá jen částečně.
Vděčně vzpomínám na mé učitele víry, kteří strávili dlouhá léta v nacistických a pak zejména komunistických vězeních a koncentračních táborech nebo na nucených pracích v uranových dolech. V takovém prostředí zakusili „konkrétní ekumenismus“ – blízkost a bratrství nejen s křesťany jiných církví, nýbrž i se sekulárními humanisty nebo dokonce s nonkonformními marxisty. Někteří z nich v duchu proroků přijali léta perzekuce jako boží školu, jako očistu církve od dřívějšího triumfalismu. Ve vězení snili budoucí podobě církve – o církvi ekumenické, otevřené, chudé a sloužící. Když byli koncem šedesátých let propuštěni vězení, přijali reformy koncilu s nadšením a porozuměním jako Boží výzvu. Tito lidé mne a mnohé další uvedli do ducha 2. vatikánského koncilu. I já se osobně cítím zavázán k věrnosti vůči jejich svědectví.
Naprostá většina kněží i biskupů v komunistických zemích však neměla přístup k soudobé teologické literatuře a postrádala i ony zkušenosti z mezních situací. Bez znalosti intelektuálního kontextu nemohli plně porozumět poselství a smyslu koncilu. Reformy mnohdy zůstaly povrchní a čistě formální – otočil se oltář, zavedl se národní jazyk do liturgie; mentalita se nezměnila.
Snaha koncilu přejít „od katolicismu ke katolicitě“, ukončit ztracené kulturní války s moderním světem a především opustit klerikální chápání církve zůstala ve velké části církví pod komunistickou vládou nepochopena a nenaplněna. Komunistický režim měl zájem na zachování klerikálního modelu církve. V řadě zemí byli kněží zaměstnanci komunistického státu a stát jimi mohl lépe manipulovat než s laiky.
Situace v jednotlivých zemích byla a je odlišná. Tvrdá sekularizace během komunismu i „měkká sekularizace“ v postkomunistické době probíhala a probíhá s různou intenzitou.
V některých zemích paradoxně komunistická perzekuce vzbudila „revival“ religiozity. Ten však trval jen krátce.
V mé vlasti, v Čechách, probíhala v důsledku industrializace, urbanizace a kvalitního systému vzdělání kulturní sekularizace už od konce 19. století; během komunismu si stalinisté zvolili právě tuto zemi – patrně kvůli jejím dramatickým náboženským dějinám a tradici antiklerikalismu – za vhodný terén pokusu o totální ateizaci společnosti. Po krátkém náboženském revivalu před a po pádu komunismu, kdy se církev těšila velkým sympatiím společnosti, se ukázalo, že církev není schopna adekvátně odpovědět na výzvy nové doby. Přišla další vlna „měkké sekularizace“.
V sousedním Polsku byla situace zcela odlišná. Lidová religiozita – „Volkskirche“ – měla až donedávna svou socio-kulturní biosféru v převážně agrární společnosti. Katolicismus byl chápán – na rozdíl od Čech – jako integrální součást národní identity. Při první návštěvě papeže Jana Pavla II. v jeho vlasti se zřetelně ukázalo, že církev má v Polsku daleko větší morální, psychologický i politický vliv než komunistická vláda. Kritický moment nastal až v okamžiku smrti Jana Pavla II. – církev stála před úkolem za ikonou svatého polského papeže znovu a nově objevit Krista a evangelium. Nešťastné spojení části hierarchie s nynější populistickou a nacionalistickou vládou poškodilo církev v Polsku daleko víc než půl století komunistické perzekuce. Nynější vlna odhalení pandemie zneužívání v dávné i nedávné historii způsobila zemětřesení v polské církvi. Sexuální zneužívání bylo jen jedním aspektem problému. Pokud se nyní polské církvi nepodaří pochopit současnou krizi jako kairos a výzvu k hluboké reformě, pokud církev neukáže polské společnosti – a především mladé generaci – jinou tvář křesťanství, bude současný proces sekularizace v Polsku ještě radikálnější, než byl v ostatních katolických zemích jako Španělsko a Irsko.
Problém sexuálního zneužívání není okrajový. Fenomén zneužívání hraje dnes podobnou roli, jakou ve vrcholném středověku vyvolaly skandály s prodejem odpustků, které urychlily reformaci. Na tom, co se zprvu zdálo být jen okrajovým fenoménem, se dnes – podobně jako tenkrát – zřetelně ukazují ještě hlubší problémy, nemoci systému: vztahy církve a moci, kléru a laiků a mnohé další. Situace katolické církve v naší civilizaci dnes silně připomíná situaci těsně před reformací.
Církev potřebuje hlubokou reformu. Kdybychom reformu omezili jen na otázky změn instituce, mohla by tato reforma zůstat na povrchu nebo vést k schismatu. Je třeba se inspirovat „katolickou reformou“ v 16. století – její podstatnou součástí bylo prohloubení spirituality (vzpomeňme na úlohu mystiků, jako byla Terezie z Avily, Jan od Kříže a Ignác z Loyoly), ale i prohloubení pastoračního stylu a biskupské a kněžské služby (vzpomeňme na Karla Boromejského a další). Je třeba změnit mentalitu, změnit kulturu vztahů v církvi.
Mnohé reformy v církvi v minulosti přišly s tragickým zpožděním. V 19. století církev ztratila dělnickou třídu, na počátku 20. století spáchala intelektuální sebekastrací v tzv. antimodernistickém boji velkou část inteligence a prorockých osobností ve vlastních řadách, v 60. letech ztratila velkou část mládeže a nyní – v době nového sebepochopení důstojnosti žen – ztrácí ženy.
Také snaha koncilu o vyrovnání s moderním světem přišla příliš pozdě. V 60. letech sice modernita vrcholila (kulturní revolucí 60. let), ale brzy poté moderna skončila. Koncil nepřipravil církve na novou postmoderní dobu. Dnes se změnil celý společensko-kulturní kontext. Církve ztratily monopol na náboženství. Sekularizace nezničila náboženství, ale transformovala ho. Hlavním konkurentem církve dnes není sekulární humanismus, ale nové podoby náboženství a spirituality, které se emancipovaly od církve. Církev obtížně hledá své místo v radikálně pluralitním světě. Zejména církve, poznamenané komunistickou minulostí, se v tomto světě velmi špatně orientují.
Církev reagovala na sexuální revoluci 60. let morální panikou. Důraz na sexuální morálku se stal dominantním tématem kázání, došlo k propasti mezi doktrínou církve a životem mnoha katolíků, včetně kněží. O žádném tématu nemluvila církev tak často jako o sexu. Šesté přikázání se v kázání často stalo prvním. Papež František měl odvahu nazvat to pravým jménem: „neurotická obsese“.
Přirozenou reakcí sekulární veřejnosti bylo: Podívejte se do vlastních řad.
Církev začala řešit pokrytectví a skandály pozdě, až v reakci na odhalení těchto jevů v sekulárních médiích.
Obávám se, že mnoho seminářů (zejména v postkomunistických zemích) neposkytuje kandidátům kněžství dostatečnou spirituální a psychologickou přípravu na život v celibátu.
Specifickou částí této agendy je problém homosexuality, včetně homosexuality v řadách kléru. Ukazuje se, že část homosexuálních kněží se vyrovnává se svými problémy mechanismem projekce: nejradikálnější bojovníci proti homosexualitě bývají kněží homosexuální orientace.
Církev doplatila na to, že se příliš dlouho bránila vědeckým poznatkům v oblasti kosmologie, biologie (vývojové teorie) či literární a historické kritiky v biblické exegezi; neměli bychom opakovat tyto chyby ignorováním poznatků neurofyziologie v přístupu k homosexualitě a kulturní antropologie při studiu vývoje modelů rodinného života.
Tato doba není jen epochou změn, nýbrž změnou epochy, říká papež František. Kulminující proces propojení světa naráží na odpor, sílí znepokojivé projevy populismu, nacionalismu a fundamentalismu. Změny se týkají i náboženství. Sekularizace nezpůsobila konec náboženství, avšak přispěla k jeho proměně, k větší pluralitě jeho podob a rolí. Světové společenství křesťanů je rozdělené – největší rozdíly však už nejsou mezi církvemi, nýbrž uvnitř nich.
Zavřené a prázdné kostely během koronavirové pandemie jsem vnímal jako prorocké varovné znamení: tak může brzy vypadat stav církve, pokud neprojde hlubokou reformou.
Fenomén zneužívání je jenom jedním aspektem krize kléru jako stavu, krize církve a krize víry. Tuto krizi může překonat jen nové chápání role církve v současné společnosti – církev jako „putující Boží lid“ („communio viatorum“), církev jako „škola křesťanské moudrosti“, církev jako „polní nemocnice“ a církev jako místo setkání, sdílení a smíření.
Této krizi musíme čelit bez strachu a bez paniky, s důvěrou v Pána dějin.
Řešení předpokládá klidnou a důkladnou duchovní analýzu, spirituální rozlišování.
Podle jedné staré české legendy stavitel jednoho gotického chrámu v Praze nechal po dokončení stavby zapálit dřevěné lešení. Když oheň vzplál a lešení se v plamenech s hřmotem řítilo k zemi, stavitel podlehl panice a v domnění, že se zhroutila jeho stavba, spáchal sebevraždu. Napadá mne, že mnozí křesťané, kteří v nynější době změn propadají panice, podléhají podobnému omylu. To, co se hroutí, je možná jen dřevěné lešení; až shoří, bude budova církve jistě ožehnutá ohněm, ale to podstatné, co bylo dlouho zakryté, se teprve ukáže.
Během třiačtyřiceti let své kněžské služby jsem vyslechl desetitisíce zpovědí. Po mnoho let nabízím vedle svátosti pokání také „duchovní rozhovory“, které jsou delší a hlubší, než to dovoluje běžná podoba svátosti, a týkají se širšího kontextu „duchovního života“. K těmto rozhovorům leckdy přicházejí také lidé nepokřtění „duchovně hledající“. Rozšířil jsem tým svých spolupracovníků pro tuto službu o laiky, vzdělané v teologii i psychoterapii. Jsem pevně přesvědčen, že právě „duchovní doprovázení“, bude nejdůležitější pastorační úlohou církve v nadcházející době.
Je to zároveň služba, v níž jsem se sám nejvíc naučil, při níž došlo k určité proměně mé teologie a spirituality, mého chápání víry a církve. Když můj biskup, arcibiskup Prahy, rezolutně odmítl přijmout k rozhovoru oběti sexuálního zneužívání ze strany kněží (včetně příslušníků kláštera, jehož byl v té době představeným) a odkázal je na policii, strávil jsem s řadou z nich dlouhé noční rozhovory. Často jsem pak nemohl do rána usnout. Nedozvěděl jsem se o mnoho víc, než co bylo již publikováno. Ale díval jsem se těm lidem do očí a držel jsem je za ruku, když plakali. A bylo to něco zcela jiného, než číst protokoly výpovědí na policii nebo u soudu.
Léta jsem pracoval jako psychoterapeut a vím o blízkosti a prolínání duševních a duchovních bolestí, ale toto bylo něco jiného, než pouhá psychoterapie; cítil jsem tam celým srdcem přítomnost Krista, a to na obou stranách: v oněch „maličkých, nemocných, uvězněných a pronásledovaných“ a zároveň i ve službě naslouchání, útěchy a smíření, kterou jsem jim směl poskytnout.
Často se vracím ke krátkému příběhu, který je jakýmsi mini-evangeliem uprostřed Matoušova evangelia, k vyprávění o ženě, která dvanáct let trpěla krvotokem, mnoho zkusila u mnoha lékařů, vynaložila na léčení celý svůj majetek, ale nic jí to nepomohlo. Podle židovských předpisů je krvácející žena rituálně nečistá, nesmí mít účast na bohoslužbě, nikoho se nesmí dotknout a nikdo se nesmí dotknout jí. Nutkavá touha po lidské blízkosti, po lidském dotyku, ji vedla k činu, kterým porušila přikázanou izolaci: dotkla se Ježíše. Dotkla se ho anonymně, zezadu, skrytá v zástupu. Avšak Ježíš nechtěl, aby si vzala své uzdravení takovým způsobem. Hledal její tvář. Žena předstoupila – a po letech skrývání a izolace přede všemi „vypověděla celou pravdu“. To, co dosud říkalo její tělo – řečí krve a bolesti – dopověděla tím, že se před ním sklonila a „pověděla celou pravdu“. A v té chvíli pravdy byla osvobozena od své nemoci.
Sním o církvi, která by vytvářela takový bezpečný prostor – prostor pravdy, která uzdravuje a osvobozuje. Pevně doufám, že tato konference přispěje ke splnění tohoto snu.
