T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)

Prof. Halík byl pozván, aby ve čtvrtek 10.1. 2008 vystoupil na veřejném slyšení v Evropském parlamentu v Bruselu s příspěvkem k problematice mezináboženského dialogu. Veřejné slyšení se konalo k zahájení Evropského roku mezikulturního dialogu a zahájil ho komisař Jan Figel a vícepresident Evropské lidové strany Gunnar Hökmar.

Jaké byly hlavní myšlenky Vaší přednášky v EP?

Veřejné slyšení v Evropském parlamentu se konalo na zahájení roku „Dialogu mezi kulturami“, vyhlášeného pro letošek Evropskou unií a promluvili na něm experti z různých evropských zemí – např. profesorka sociologie náboženství z pařížské Sorbony nebo poradce papežské rady pro kulturu prof. Rupnik (žák a spolupracovník našeho kardinála Špidlíka v Římě). Já jsem byl požádán hovořit na téma „Mezináboženský dialog mezi výzvou a realitou“.

Nejprve jsem dokládal tvrzení, že mezi výzvou a realitou v oblasti mezináboženského dialogu zeje stále velká propast. Existují sice stovky institucí a iniciativ, věnujících se tomuto důležitému úkolu naší doby, ale neexistuje centrum, které by – alespoň v rámci zemí EU – monitorovalo tyto aktivity, pokoušelo se zprostředkovat mezi nimi, předávat zkušenosti a upozorňovat na „bílá místa“. Zmínil jsem se i o nevyřešených problémech, které se týkají základních předpokladů mezináboženského dialogu. Týkají se už rozdílného chápání pojmů „náboženství“ i „dialog“. V arabštině např. neexistuje pojem „dialog“; slovo, které se zde obvykle používá, znamená spíš „vyjednávání“. Západní, původně římský pojem „náboženství“ nemá přesný ekvivalent v nezápadních jazycích a kulturách. Zvyk užívat pojem náboženství jako označení „rodu“(genus), pod nímž jsou různé „druhy“ (species) – křesťanství, judaismus, islám, buddhismus etc. – je teprve vynález cambridgeských filozofů 17. století, navazující na poněkud naivní představu evropských kolonizátorů ranného osvícenství, že všude musí být „něco jako křesťanství“ (resp. křesťanství jejich doby).

Buddhisté zpravidla neopomenou podotknout, že svou duchovní cestu za „náboženství“ nepovažují. Někteří z nich upozorňují, že to, co většina západních vyznavačů buddhismu praktikuje, je vlastně křesťanství, pouze zbavené těch rysů, které jsou dnešním lidem na církevním křesťanství nesympatické. Když křesťané chtějí vést dialog s judaismem, zjistí, že není možné vést jasnou hranici mezi judaismem a židovstvím, mezi „věřícími Židy“ a „sekulárními Židy“, protože židovství není náboženství ve stejném slova smyslu jako křesťanství – je tu propojena víra, etnicita a země Izrael. Historik křesťanství dodá, že západní křesťanství po osvícenství rovněž „není náboženství“ – alespoň ne v tom smyslu, v jakém bylo křesťanství „náboženstvím“ v době premoderní. Neexistují všeobecně uznávaní reprezentanti a mluvčí celého islámu, celého židovství ani celého křesťanství. Pluralita náboženství, o níž se dnes tak často mluví, zahrnuje také stále větší pluralitu uvnitř náboženství – možná právě tato pluralita znepokojuje a provokuje náboženské fanatiky; hněv fundamentalistů je namířen vždy především vůči skutečnému nebo častěji domnělému nebezpečí ve vlastním táboře.

Mezináboženský dialog je dnes většinou dialog mezi intelektuály nebo reprezentanty určitých „náboženských institucí“. Ale výsledkem bývá často vytvoření určité subkultury „profesionálů na dialog“, kteří si mezi sebou rozumějí daleko lépe než s většinou věřících, které údajně reprezentují – a čím více se navzájem sbližují, tím větší propast zeje mezi nimi a „obyčejnými věřícími“, neřku-li fanatiky v jednotlivých tradicích. To jsou některé z obtíží, jimž čelíme a které je třeba si přiznat.

Hovořili jste jistě i o vztahu náboženství a politiky..

Ano, upozornil jsem na to, že od osvícenství se vztah náboženství a politiky vnímal na Západě skrze paradigma oddělení církve od státu – které vzniklo v situaci, kdy bylo třeba chránit svobodu občanské společnosti před nebezpečím dominance mocné církve a svobodu církví a náboženství před dominancí absolutistických států. Dnes považuji toto paradigma zcela zastaralé, protože obě nebezpečí pominula: dnešní církve nechtějí ani nemohou ohrožovat svobodu občanské společností (nemají jinou moc než možnost argumentovat) a demokratický stát je ústavně vázán respektovat svobodu církví a náboženství. A především: církve ztratily monopol na náboženství a národní státy ztratily monopol na politiku. Vztah náboženství a politiky je třeba vnímat v daleko širším kontextu, než je vztah církve a státu. Ostatně mimo křesťanskou oblast nenalézáme žádný ekvivalent církve – instituce, reprezentující celek věřících a odlišitelné přitom od celku společnosti, státu a národa.

V dnešní Evropě se preferuje model „laického státu“.

Poukázal jsem na to, že západní kultura svobody vyrostla z rozlišení světské a církevní sféry, která začíná „papežskou revolucí“ proti monopolu císařské moci ve středověku – a plodem tohoto rozlišení byl nakonec „sekulární, laický stát“. Jeho důležitým pilířem byl ovšem nacionalismus; národní identita mnohdy nahradila konfesní či náboženskou identitu v roli pojítka společnosti.

A tady jsem vyslovil pár provokativních myšlenek, o nichž tuším, že ještě dodatečně vyvolají hodně komentářů a diskusí. Řekl jsem, že politický útvar, jako je Evropská unie, nemůže přebrat automaticky model „laicity“, spojený s nacionalismem a národním státem (jak se vyvinul např. ve Francii). Pokus aplikovat tento model na EU by znamenal podobnou transformaci „laicity“, jako je transformace islámu do podoby militantního islamismu. EU se nesmí stát „laickým superstrátem“, který by učinil z principu „multikulturalismu“ a „politické korektnosti“ státní ideologii a který by pak vůči náboženství – zejména křesťanství – uplatňoval intolerantní, represivní politiku. Řekl jsem, že jsou dvě stejně vážná nebezpečí pro kulturu dialogu a sdílení v pluralitní společnosti: náboženská intolerance a sekularistická intolerance.

Co je to ten multikulturalismus - a má nějaké stinné stránky?

V pozadí multikulturalismu je jistě správná myšlenka, že máme-li porozumět jednání lidí, musíme si uvědomit, že každý je dalekosáhle určen kulturou, v níž vyrůstal; tyto kultury se stále více prolínají a mají-li se lidé svobodně rozvíjet a pokojně spolu žít, že je třeba pěstovat „politiku vzájemného uznání“. Každá kultura vnímá svět z určitého, odlišného a vždy jen částečného úhlu, stát nemůže preferovat jednu kulturu před druhou, pro všechny musí obhájit svobodný prostor. Až posud s tím lze jistě souhlasit. Problém však nastává, když respekt k menšinám a snaha vynahradit jim dřívější útlak vede k různým formám „pozitivní diskriminace“, když obava před dominací původní převažující kultury či náboženství (tedy mnohdy křesťanství) vede de facto k potlačování této kultury a snaha vytvořit prostor pro každou kulturu vede nakonec k vytváření ghett. Stát z obavy, aby žádné náboženství nemělo navrch, de facto netolerantně vytlačuje náboženství ze společnosti a sekularismus se pomalu stává náhradním (a často pěkně intolerantním náboženstvím).

Jsou takové tendence i v Evropské unii?

Jistě – ale právě proto je třeba nestát stranou, vstupovat do toho evropského koncertu a snažit se čelit těmto tendencím. Ovšem nikoliv uplatňováním jejich opaku, jak to vidíme u některých militantních a fundamentalistických křesťanů to jen těmto tendencím nahrává a posiluje je), nýbrž dialogem s velmi kompetentními argumenty, kterým může rozumět i druhá strana. Já jsem zdůraznil, že Evropská unie vznikla jako „společenství hodnot“ – musí být konfesijně neutrální, ale nemůže být hodnotově neutrální. Musí hájit právo všech svých občanů na svobodu svědomí, kultury a náboženství a je v jejím nejvlastnějším zájmu hájit prostor pro náboženský život jako důležitý pramen těchto hodnot a nezastupitelný (byť nikoliv jediný) zdroj morální inspirace občanské společnosti. Základním předpokladem toho, aby se Evropa stala místem „dialogu náboženství“ a přesvědčivým partnerem dialogu s mimoevropskými kulturami je obnovený dialog sekularity a víry – protože kultura spolužití těchto dvou prvků evropské kultury je klíčovou hodnotou evropské kulturní identity. Cesta mezi Skylou náboženského fundamentalismu a Charybdou sekulární intolerance spočívá v nové alianci kritické racionality se spirituálními a etickými hodnotami víry. Tak jsem nakonec došel k tomu, co bylo hlavním poselstvím Jana Pavla II. a co je i vůdčí myšlenkou současného papeže Benedikta v jejich poselství pro Evropu.

S jakými reakcemi na Váš příspěvek jste se v Bruselu setkal?

Ohromným překvapením pro předsedající i pro účastníky byla zcela neobvykle vysoká účast posluchačů z řad politiků, ale i úředníků a odborných pracovníků evropských institucí i zástupců médií. Velký sál byl nabitý do posledního místa a lidé seděli i na zemi. Je naprosto zřejmé, že si všichni uvědomují, že náboženství a jejich vzájemný vztah a také vztah náboženství a politiky je žhavé a důležité téma současnosti a že vyžaduje důkladné studium, kompetentní výměnu názorů a zkušeností a promýšlení nových přístupů. Diskuse, která následovala, ale zejména následující reakce účastníků i dalších čtenářů mé přednášky, která se stala součástí dokumentace Evropského parlamentu a bude vydána v řadě jazyků i knižně, mi potvrdila, že jsem do Bruselu nevážil cestu nadarmo.

(rozhovor byl ve zkrácené formě publikován v Katolickém týdeníku v lednu 2008)

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.