Jako jeden z mála kněží se vyjadřujete k veřejnému dění. Proč jsou kolegové zticha?
Úplně zticha nejsou. Kardinál Duka má pravidelný pořad v Českém rozhlase, občas je slyšet biskupa Malého. Je třeba rozlišovat neoficiální hlasy zevnitř církve a ten oficiální, který představuje Česká biskupské konference. Biskupové se vyjadřují především prostřednictvím pastýřských listů nebo prohlášení. Ta se nemají týkat marginálních politických záležitostí. Biskupové však mají mravní povinnost jménem církve pozvednout hlas proti jakémukoliv porušování lidských práv a jevům, jakými jsou rasismus, extrémismus, násilí či korupce.
Proč jste se tedy neozvali loni během krize v Severních Čechách?
To se v několika pastýřských listech stalo, ale nedostalo se to k širší veřejnosti. Pokud nejde o skandály, tak média církev zpravidla ignorují. Je však pravda, že veřejnost není příliš zvědavá na oficiální hlas instituce, ale spíš vnímá konkrétní osobnosti, které jsou věrohodné i když mluví víceméně za sebe.
Copak církev nemá v popisu práce zastávat se potřebných?
Jsem rád, že to dělá především prakticky – prostřednictvím Katolické charity, mnoha církevních sociálních a zdravotních institucí, hospiců a duchovní péče v nemocnicích či vězeních. Po teoretické stránce se tím zabývá sociální učení církve. To začalo na konci 19. století encyklikou papeže Lva XIII. k dělnické otázce, která se vymezila proti tehdejšímu kapitalismu a zároveň proti marxistické ideji třídního boje a likvidace soukromého vlastnictví, správně odhadla jeho důsledky. Katolická sociální nauka inspirovala například poválečnou obnovu Německa, stála v základech modelu sociálního tržního hospodářství a od šedesátých let se v ní ozývá motiv ekologický. Je mezioborem mezi teologií a moderními společenskými vědami, sociologií, ekonomií a politologií. Mně tohle téma jednak jako sociologa, ale i z hlediska promýšlení strategie působení církve v současné společnosti. V osmdesátých letech jsem byl inspirátorem jedné velké pastorační iniciativy, kterou svým jménem zaštítil v roce 1987 kardinál Tomášek. Desetiletí duchovní obnovy národa začalo ještě před koncem komunismu a chtělo pomoci vychovat jednu generaci k změně hodnotové orientace a novému životnímu stylu. Tušili jsme, že přijdou změny, ale ne že přijdou tak rychle a že budou tak radikální. Každý rok měl vlastní téma a hned ten první, symbolizovaný sv. Anežkou Českou, byl zaměřen na sociální oblast a zdravotnictví – tam ještě v době, kdy si stát nárokoval monopol na sociální oblast, se začaly zakládat farní charity. Témata dalších let měla podnítit iniciativy v oblasti školství, právní kultury, rodiny apod. Jenže po roce 89 byl problém tuhle iniciativu dokončit.
Proč?
Základem byla myšlenka vytvoření široké koalice „lidí dobré vůle“ přes všechny názorové hranice, církev měla ukázat, že jí nejde především o její vlastní instituční zájmy, nýbrž že chce sloužit celku společnosti, být kvasem morální obnovy, podílet se na vytvoření nezbytné morální biosféry demokratické společnosti. Bohužel se ukázalo, že zejména v kléru chyběl smysl pro tento typ širší společenské odpovědnosti, církev byla více zdecimována, než jsme v disentu čekali. Většina kněží ustrnula v tom úzkém rámci, do něhož komunistický režim církev zatlačil – sloužit mše a opravovat kostely. To, čím by církev měla sloužit společnosti v oblasti kulturní, výchovné a sociální, přece jenom vyžaduje jiný typ vzdělání a zkušeností, než jaké mohli získat kněží v době, kdy církev vůbec nemohla svobodně dýchat.
Jsou sociální otázky tématem kázání?
Já do kostela moc nechodím, kromě svého vlastního, takže nemám velký přehled. Mohu mluvit o tom, co mám sám na starosti, a to je pražská Akademická farnost, která žije velmi intenzivním životem kulturním, ale i sociálním. Za dvacet let jsem připravil ke křtu víc než tisíc vysokoškolských studentů a ještě mnohem víc bylo těch, kteří zde od dětského typu víry dospěli k zralé spiritualitě, k promýšlené víře, která zahrnuje smysl pro zodpovědnost za druhé, vyznačuje se tolerancí a ochotou k dialogu. V naší farnosti mhli mladí lidé svobodně a přátelsky diskutovat nejen s křesťany jiných církví, ale i dalajlámou a tibetskými mnichy, muslimskými imámy, židovskými rabíny nebo třeba knězem japonské šintoistické císařské svatyně. Kromě bohoslužeb pořádáme výstavy moderního umění a literární a hudební večery, promítáme a rozebíráme současné filmy, konáme meditační kurzy, navštěvujeme nemocné staré lidi, máme sportovní družstvo, chrámový sbor apod. Když farnost takto žije, je zájem ohromný. Problém je, že na straně církve je málo kompetentních lidí připravených vést poctivý dialog s hledajícími. S mladými přemýšlivými lidmi je třeba trpělivě diskutovat, společně přemýšlet, vyhýbat se jakékoliv manipulaci. Naší zásadou je: všichni jsou pozváni, nikdy není nucen. Druhá instituce, za kterou mám zodpovědnost, má charakter otevřeného občanského sdružení – je to Česká křesťanská akademie. Má pobočky ve 72 českých městech, kde se konají nejrůznější přednášky včetně těch o sociálních otázkách. Mimochodem za spolupráce jedné naší odborné sekce před pěti lety vydala Česká biskupská konference Pokoj a dobro, který se kriticky zabýval stavem české společnosti. Tenkrát ji ostře napadl Václav Klaus, ale jinak moc ohlasů ten dokument neměl.
Kamarád, který chodí k vám k Salvátorovi, mi svěřil zajímavou věc: kdyby mi Václav Klaus vyzval, ať si vezmu samopal, poklepu si na čelo. Když mi to řekne Halík, tak to udělám. Jak se vám žije s vědomím takové moci?
Naštěstí nehrozí, že bych někdy někoho podněcoval k násilí či nenávisti. Ano, jsem si vědom toho, že jsem se pro mnoho lidí i mimo církev stal autoritou a že je s tím spojena velká odpovědnost za každé slovo, které řeknu. Opakovaně mi byly nabízeny posty spojené s politickou mocí, ale vždycky jsem dal přednost působení, spojenému s morálním a intelektuálním vlivem. Člověk se nikdy nesmí přestat ptát, zda to, co říká a dělá, je skutečně správné. K tomu člověk potřebuje dobré přátele – ne takoví, kteří vám jen lichotí a stále přikyvují, nýbrž takoví lidé, kteří právě proto, že vás mají rádi a berou vás vážně, vám umí ukázat na vaše slabá místa. Takové mám okolo sebe a velmi si toho vážím.
Jak to vlastně bylo s vaší uvažovanou kandidaturou na prezidenta po Václavu Havlovi?
Když se někdy v roce 97 začalo uvažovat o jeho nástupci, moje jméno se najednou začalo objevovat na předních místech v průzkumech veřejného mínění. Václav Havel pak v jednom rozhovoru v rádiu řekl, že by mne v té roli viděl rád. Od té doby se v této souvislosti objevovalo mé jméně opakovaně. V jedné fázi jsem si říkal, že bych do toho šel. Mám určité životní zkušenosti, procestoval jsem svět a reprezentoval tam naši zem a kulturu, nejsem si vědom ničeho, zač bych mohl být vydírán a za co bych se ve své minulosti musel stydět. Byla by tu i jistá kontinuita, také Masaryk a Beneš byli profesory sociologie na Karlově univerzitě. A to, že jsem navíc jako kněz a dříve jako klinický psycholog měl možnost nahlížet do těžkých životních situací stovek lidí a pomáhat jim najít řešení, to také není bezcenná zkušenost. A snad lidé poznali, že nejsem jen nějaká hlásná trouba církevních zájmů, že mám na mysli hlavně společnost jako celek. Ale přesto si myslím, že dnes mohu být víc platný při výchově mladé generace na univerzitě i v univerzitní farnosti – a především v posledních letech roste mé působení mezinárodní. Mé knížky jsou překládány už do 11 jazyků, množí se pozvání na zahraniční univerzity, dostává se mi uznání v podobě mezinárodních cen. Daří se mi vyjadřovat se k věcem, které mají širší dopad, než je jen česká politická scéna – k otázkám soužití lidí různých kultur a náboženství, k hledání duchovního základu evropského sjednocení a podobně. To jsou důležitější věci než momentální česká politická scéna, kterou jedinec sám ani v roli prezidenta nemůže příliš ovlivnit. V mocenské roli bych si nemohl dovolit vyjadřovat se úplně svobodně. A já dnes mám naprostou svobodu a potřebuji ji, za nic bych jí nevyměnil.
V církvi si nemusíte dávat pozor na ústa?
Musím počítat s tím, že mnoha lidem se to, co říkám, nelíbí. Ale když i Pán Ježíš měl své nepřátele, proč právě já bych měl být výjimka? Ale nemohu říct, že by někdo dával náhubek. Nakonec biskupové mě znají už čtyřicet let. I když s kardinálem Dukou nemáme na všechno stejný názor, já respektuji jeho a myslím, že on respektuje mě. Když se mě ptají na můj vztah k hierarchii, odpovídám, že je jako dobrá káva: vřelý, silný, ale ne přeslazený.
Papež Jan Pavel II. vás jmenoval poradcem pro dialog s nevěřícími a Benedikt XVI. vám udělil titul čestného preláta. Co jste měl z tohoto titulu za úkol?
Druhý vatikánský koncil před padesáti lety založil tři papežské rady, jakási ministerstva. Jednu pro ekumenický dialog s ostatními křesťanskými církvemi, druhou pro mezináboženský dialog a třetí pro dialog s nevěřícími. Jejím zakladatelem byl kardinál Franz König, jeden z myšlenkových otců koncilu a pravděpodobný inspirátor volby Karola Wojtyly papežem, se kterým jsem měl velmi dobré osobní vztahy. Tahle instituce se snažila hledat formy dialogu a spolupráce i se směry, které neuznávají víru v Boha, také o dialog s marxisty. Z titulu preláta nevyplývá nic, snad jen, že bych si měl koupit – přirozeně za své - příslušnou uniformu, kleriku s červeným lemováním a červeným pásem, ale to jsem neudělal, nevím, kam bych v ní chodil. Možná mi do rakve dají červené ponožky. Ale důvěry papežů si samozřejmě vážím – také je to ochrana proti jistým lidem v církvi, kteří by mne rádi upálili, kdyby měli tu možnost.
Co si myslíte o iniciativě Wir sind Kirche, hnutí rakouských a německých katolíků, kteří požadují zásadní reformy církve? Petici podepsaly dva a půl milionu lidí.
Já se nemohu zbožnit ani s konzervativci, ani s těmto radikály – myslím, že obě křídla spojuje společný omyl: domnívají se, že na církvi jsou nejdůležitější ty vnější institucionální záležitosti. Spása církve není v pošilhávání po středověku, ale ani ne v tom, že se upneme na požadavky, jako je odstranění celibátu nebo svěcení žen. V protestantských církvích jsou naplněny a ty církve ve srovnání s katolíky také v Evropě příliš nekvetou. Cestu vidím spíš v myšlenkové a spirituální obnově. Spása neleží napravo ani nalevo, ale na cestě do hloubky.
Kolik lidí se dnes hlásí ke katolické církvi?
Katolickou církev západního obřadu tvoří dnes něco přes miliardu, počet katolíků dnes rapidně roste především mimo Evropu, v Africe a Asii. V Česku je otázka, jestli bereme počet pokřtěných nebo počet účastníků mší anebo počet lidí, kteří při sčítání lidu udali, že jsou věřící. Já to jako sociolog vidím ještě složitěji. Náboženský postoj má totiž vždy několik dimenzí. Jednou je ztotožnění s naukou, další respektování morálních pravidel, další osobní zbožnost, další účast na bohoslužbách, další míra ztotožnění s institucí... Nikdo nemá tyhle prvky stejně silně obsazené. Jsou lidé, kteří prakticky žijí podle křesťanské morálky, ale vlastně nauku církve znají minimálně, jiní zas mají hluboké osobní duchovní zážitky v meditaci a v modlitbě, ale účastní se minimálně veřejného náboženského života apod. Pod etiketou „věřící“ nalezneme naprosto rozdílné typy lidí, podobně i pod etiketou „nevěřící“.
Dnes je mnoho naprosto rozdílných způsobů prožívání víry, ale i různé způsoby nevíry, lidi prostě nelze jednoduše zaškatulkovávat a házet do jednoho pytle.
Mně nejde o to, aby co nejvíc lidí „chodilo do kostela“, ale o to, aby brali vážně duchovní a mravní hodnoty, které přineslo do naší civilizace křesťanství. Necítím se být nějakým funkcionářem obhajujícím institucionální zájmy církve, ale člověkem, který nese spoluzodpovědnost za morální klima naší společnosti. Chci, aby křesťanský hlas zazníval věrohodně a vznášel důležité otázky. Dnes nemůže být naštěstí nikomu vnucován, víra je věcí svobodného rozhodnutí - ale kdyby ten hlas tu zcela chyběl, spektrum duchovního života společnosti by bylo podstatně ochuzené.
Velká část mých vrstevníků považuje Západ považují za duchovně mrtvý. Zajímá je jóga, meditace, duchovní literatura, bojová umění. Ezoterická knihkupectví praskají ve švech. Proč hledáme jinde?
V duchovním vývoji společnosti jsou různá období, střídají se období útlumu a náboženských procitnutí. V 19. století chodilo jednu dobu v Evropě do kostelů daleko méně lidí než dnes, materialismu se cítil jako vítěz a prorokoval brzký zánik náboženství. Dnes se zas mluví o velkém globálním návratu spirituálního života. V celosvětovém měřítku přibývá lidí, kteří se hlásí k víře - nejvíc rostou křesťanská charismatická evangelikální hnutí a islám. V Česku máme zvláště silnou šedou zónu něcistů. Ti říkají: v Boha nevěřím a do kostela nechodím, ale Něco je nad námi… Hodně je u nás rozšířený náboženský analfabetismus – mnozí lidé kdy sice mají razantní názory na náboženství, ale chybí jim v téhle oblasti základní znalosti, jen papouškují klišé. Lidí, kteří mi říkají, že nevěří v Boha, se někdy ptám, jak vypadá ten Bůh, v něhož nevěří. A když mi vylíčí svou představu Boha, musím jim často říci: Zaplať Bůh, že v takového boha nevěříš – v takového nevěřím ani já! Jiní jsou spíš než ateisté apatheisti – jsou k celé duchovní sféře života apatičtí. A proč se duchovní zájem na Západě ubírá východním směrem? To má řadu důvodů – také to, že povrchní západní nápodoby východních směrů zpravidla na člověka nekladou velké mravní nároky, pěstují se jako atraktivní volnočasová aktivita. Moji budhističtí přátelé v Japonsku říkají, že lidé, kteří se na Západě hlásí k buddhismu, z velké části vyznávají nevědomky křesťanství, z kterého jen vyškrtli to co je jim nesympatické: církev a morálku. Leckdy je to zkrátka trošku móda a levnější vydání křesťanství. Nehledě na to, že to dnešní budhismus a hinduismus díky misionářům 19. a 20. století ovlivnilo, zejména liberální protestantismus a unitářství. Často mají dokonce blíž protestantismu než svému původnímu základu.
Já jsem nebyl vychován ve víře. Prošel jsem si dlouhou cestu duchovního hledání včetně jógy a budhismu a mám k lidem, kteří poctivě hledají v duchovních směrech Východu a studují původní prameny, velikou úctu. Ne už k ezoterice, která mi připadá jako soubor náboženského kýče a nejrůznějších pověr a manipulací.
Náboženství je obrovská škála pestrých jevů, nejen mezi směry, ale i uvnitř. Jednotlivá náboženství se obrovsky proměňují v dějinných i kulturních kontextech. Mění se taky náboženské postoje lidí během života. Něco jiného je nadšení mladého konvertity a něco léty vyzkoušená víra starého člověka. Psychologii a sociologie náboženství přednáším na Karlově univerzitě a mnoho jsem poznal díky osobní zkušenosti víry i z dialogů s ostatními. Navštívil jsem všech sedm kontinentů a studoval různá náboženství. Před zjednodušenými černobílými postoji vůči náboženství - ať už pozitivními nebo negativními - bych velmi varoval.
Jak si představujete Boha?
Říkám to v knížce Chci, abys byl, která vyšla počátkem listopadu a ve které navazuji na větu sv. Augustina: Když si o něčem myslíš, že to znáš, buď si jist, že to není Bůh. Podle tradice tzv. negativní teologie lze o Bohu říct jenom to, co není. Když chceme říct to, co je, můžeme se vyjadřovat pouze v metaforách, obrazech, paradoxech, protože je to Tajemství - skutečnost, která přesahuje možnosti našeho jazyka. Bůh je pro mně hlubina skutečnosti. Velký protestantský teolog Paul Tillich řekl, že kdo ví o hlubině, ví o Bohu. Skutečnost má svoji hloubku, která není v naší režii – podobně jako budoucnost. Ani tu nevidíme, neznáme, nemáme ve své moci – a přesto jsme na ni bytostně odkázáni. Německý jezuita, teolog Karl Rahmer označil Boha za „absolutní budoucnost“. Pro nás křesťany je zásadním Božím slovem lidství Ježíše Nazaretského, jeho příběh, jeho život, jeho učení, jeho postoj k lidem. On je slovem, kterým nám Bůh sděluje to, co nám chce říci o sobě i o nás.
Ve zkrácené podobě bylo uveřejněno v Salonu, příloze čas. Právo 21. 12. 2012
