T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)

Jako jeden z mála kněží se vyjadřujete k veřejnému dění. Proč jsou kolegové zticha?

Úplně zticha nejsou. Kardinál Duka má pravidelný pořad v Českém rozhlase, občas je slyšet biskupa Malého. Je třeba rozlišovat neoficiální hlasy zevnitř církve a ten oficiální, který představuje Česká biskupské konference. Biskupové se vyjadřují především prostřednictvím pastýřských listů nebo prohlášení. Ta se nemají týkat marginálních politických záležitostí. Biskupové však mají mravní povinnost jménem církve pozvednout hlas proti jakémukoliv porušování lidských práv a jevům, jakými jsou rasismus, extrémismus, násilí či korupce.

Proč jste se tedy neozvali loni během krize v Severních Čechách?

To se v několika pastýřských listech stalo, ale nedostalo se to k širší veřejnosti. Pokud nejde o skandály, tak média církev zpravidla ignorují. Je však pravda, že veřejnost není příliš zvědavá na oficiální hlas instituce, ale spíš vnímá konkrétní osobnosti, které jsou věrohodné i když mluví víceméně za sebe.

Copak církev nemá v popisu práce zastávat se potřebných?

Jsem rád, že to dělá především prakticky – prostřednictvím Katolické charity, mnoha církevních sociálních a zdravotních institucí, hospiců a duchovní péče v nemocnicích či vězeních. Po teoretické stránce se tím zabývá sociální učení církve. To začalo na konci 19. století encyklikou papeže Lva XIII. k dělnické otázce, která se vymezila proti tehdejšímu kapitalismu a zároveň proti marxistické ideji třídního boje a likvidace soukromého vlastnictví, správně odhadla jeho důsledky. Katolická sociální nauka inspirovala například poválečnou obnovu Německa, stála v základech modelu sociálního tržního hospodářství a od šedesátých let se v ní ozývá motiv ekologický. Je mezioborem mezi teologií a moderními společenskými vědami, sociologií, ekonomií a politologií. Mně tohle téma jednak jako sociologa, ale i z hlediska promýšlení strategie působení církve v současné společnosti. V osmdesátých letech jsem byl inspirátorem jedné velké pastorační iniciativy, kterou svým jménem zaštítil v roce 1987 kardinál Tomášek. Desetiletí duchovní obnovy národa začalo ještě před koncem komunismu a chtělo pomoci vychovat jednu generaci k změně hodnotové orientace a novému životnímu stylu. Tušili jsme, že přijdou změny, ale ne že přijdou tak rychle a že budou tak radikální. Každý rok měl vlastní téma a hned ten první, symbolizovaný sv. Anežkou Českou, byl zaměřen na sociální oblast a zdravotnictví – tam ještě v době, kdy si stát nárokoval monopol na sociální oblast, se začaly zakládat farní charity. Témata dalších let měla podnítit iniciativy v oblasti školství, právní kultury, rodiny apod. Jenže po roce 89 byl problém tuhle iniciativu dokončit.

Proč?

Základem byla myšlenka vytvoření široké koalice „lidí dobré vůle“ přes všechny názorové hranice, církev měla ukázat, že jí nejde především o její vlastní instituční zájmy, nýbrž že chce sloužit celku společnosti, být kvasem morální obnovy, podílet se na vytvoření nezbytné morální biosféry demokratické společnosti. Bohužel se ukázalo, že zejména v kléru chyběl smysl pro tento typ širší společenské odpovědnosti, církev byla více zdecimována, než jsme v disentu čekali. Většina kněží ustrnula v tom úzkém rámci, do něhož komunistický režim církev zatlačil – sloužit mše a opravovat kostely. To, čím by církev měla sloužit společnosti v oblasti kulturní, výchovné a sociální, přece jenom vyžaduje jiný typ vzdělání a zkušeností, než jaké mohli získat kněží v době, kdy církev vůbec nemohla svobodně dýchat.

Jsou sociální otázky tématem kázání?

Já do kostela moc nechodím, kromě svého vlastního, takže nemám velký přehled. Mohu mluvit o tom, co mám sám na starosti, a to je pražská Akademická farnost, která žije velmi intenzivním životem kulturním, ale i sociálním. Za dvacet let jsem připravil ke křtu víc než tisíc vysokoškolských studentů a ještě mnohem víc bylo těch, kteří zde od dětského typu víry dospěli k zralé spiritualitě, k promýšlené víře, která zahrnuje smysl pro zodpovědnost za druhé, vyznačuje se tolerancí a ochotou k dialogu. V naší farnosti mhli mladí lidé svobodně a přátelsky diskutovat nejen s křesťany jiných církví, ale i dalajlámou a tibetskými mnichy, muslimskými imámy, židovskými rabíny nebo třeba knězem japonské šintoistické císařské svatyně. Kromě bohoslužeb pořádáme výstavy moderního umění a literární a hudební večery, promítáme a rozebíráme současné filmy, konáme meditační kurzy, navštěvujeme nemocné staré lidi, máme sportovní družstvo, chrámový sbor apod. Když farnost takto žije, je zájem ohromný. Problém je, že na straně církve je málo kompetentních lidí připravených vést poctivý dialog s hledajícími. S mladými přemýšlivými lidmi je třeba trpělivě diskutovat, společně přemýšlet, vyhýbat se jakékoliv manipulaci. Naší zásadou je: všichni jsou pozváni, nikdy není nucen. Druhá instituce, za kterou mám zodpovědnost, má charakter otevřeného občanského sdružení – je to Česká křesťanská akademie. Má pobočky ve 72 českých městech, kde se konají nejrůznější přednášky včetně těch o sociálních otázkách. Mimochodem za spolupráce jedné naší odborné sekce před pěti lety vydala Česká biskupská konference Pokoj a dobro, který se kriticky zabýval stavem české společnosti. Tenkrát ji ostře napadl Václav Klaus, ale jinak moc ohlasů ten dokument neměl.

Kamarád, který chodí k vám k Salvátorovi, mi svěřil zajímavou věc: kdyby mi Václav Klaus vyzval, ať si vezmu samopal, poklepu si na čelo. Když mi to řekne Halík, tak to udělám. Jak se vám žije s vědomím takové moci?

Naštěstí nehrozí, že bych někdy někoho podněcoval k násilí či nenávisti. Ano, jsem si vědom toho, že jsem se pro mnoho lidí i mimo církev stal autoritou a že je s tím spojena velká odpovědnost za každé slovo, které řeknu. Opakovaně mi byly nabízeny posty spojené s politickou mocí, ale vždycky jsem dal přednost působení, spojenému s morálním a intelektuálním vlivem. Člověk se nikdy nesmí přestat ptát, zda to, co říká a dělá, je skutečně správné. K tomu člověk potřebuje dobré přátele – ne takoví, kteří vám jen lichotí a stále přikyvují, nýbrž takoví lidé, kteří právě proto, že vás mají rádi a berou vás vážně, vám umí ukázat na vaše slabá místa. Takové mám okolo sebe a velmi si toho vážím.

Jak to vlastně bylo s vaší uvažovanou kandidaturou na prezidenta po Václavu Havlovi?

Když se někdy v roce 97 začalo uvažovat o jeho nástupci, moje jméno se najednou začalo objevovat na předních místech v průzkumech veřejného mínění. Václav Havel pak v jednom rozhovoru v rádiu řekl, že by mne v té roli viděl rád. Od té doby se v této souvislosti objevovalo mé jméně opakovaně. V jedné fázi jsem si říkal, že bych do toho šel. Mám určité životní zkušenosti, procestoval jsem svět a reprezentoval tam naši zem a kulturu, nejsem si vědom ničeho, zač bych mohl být vydírán a za co bych se ve své minulosti musel stydět. Byla by tu i jistá kontinuita, také Masaryk a Beneš byli profesory sociologie na Karlově univerzitě. A to, že jsem navíc jako kněz a dříve jako klinický psycholog měl možnost nahlížet do těžkých životních situací stovek lidí a pomáhat jim najít řešení, to také není bezcenná zkušenost. A snad lidé poznali, že nejsem jen nějaká hlásná trouba církevních zájmů, že mám na mysli hlavně společnost jako celek. Ale přesto si myslím, že dnes mohu být víc platný při výchově mladé generace na univerzitě i v univerzitní farnosti – a především v posledních letech roste mé působení mezinárodní. Mé knížky jsou překládány už do 11 jazyků, množí se pozvání na zahraniční univerzity, dostává se mi uznání v podobě mezinárodních cen. Daří se mi vyjadřovat se k věcem, které mají širší dopad, než je jen česká politická scéna – k otázkám soužití lidí různých kultur a náboženství, k hledání duchovního základu evropského sjednocení a podobně. To jsou důležitější věci než momentální česká politická scéna, kterou jedinec sám ani v roli prezidenta nemůže příliš ovlivnit. V mocenské roli bych si nemohl dovolit vyjadřovat se úplně svobodně. A já dnes mám naprostou svobodu a potřebuji ji, za nic bych jí nevyměnil.

V církvi si nemusíte dávat pozor na ústa?

Musím počítat s tím, že mnoha lidem se to, co říkám, nelíbí. Ale když i Pán Ježíš měl své nepřátele, proč právě já bych měl být výjimka? Ale nemohu říct, že by někdo dával náhubek. Nakonec biskupové mě znají už čtyřicet let. I když s kardinálem Dukou nemáme na všechno stejný názor, já respektuji jeho a myslím, že on respektuje mě. Když se mě ptají na můj vztah k hierarchii, odpovídám, že je jako dobrá káva: vřelý, silný, ale ne přeslazený.

Papež Jan Pavel II. vás jmenoval poradcem pro dialog s nevěřícími a Benedikt XVI. vám udělil titul čestného preláta. Co jste měl z tohoto titulu za úkol?

Druhý vatikánský koncil před padesáti lety založil tři papežské rady, jakási ministerstva. Jednu pro ekumenický dialog s ostatními křesťanskými církvemi, druhou pro mezináboženský dialog a třetí pro dialog s nevěřícími. Jejím zakladatelem byl kardinál Franz König, jeden z myšlenkových otců koncilu a pravděpodobný inspirátor volby Karola Wojtyly papežem, se kterým jsem měl velmi dobré osobní vztahy. Tahle instituce se snažila hledat formy dialogu a spolupráce i se směry, které neuznávají víru v Boha, také o dialog s marxisty. Z titulu preláta nevyplývá nic, snad jen, že bych si měl koupit – přirozeně za své - příslušnou uniformu, kleriku s červeným lemováním a červeným pásem, ale to jsem neudělal, nevím, kam bych v ní chodil. Možná mi do rakve dají červené ponožky. Ale důvěry papežů si samozřejmě vážím – také je to ochrana proti jistým lidem v církvi, kteří by mne rádi upálili, kdyby měli tu možnost.

Co si myslíte o iniciativě Wir sind Kirche, hnutí rakouských a německých katolíků, kteří požadují zásadní reformy církve? Petici podepsaly dva a půl milionu lidí.

Já se nemohu zbožnit ani s konzervativci, ani s těmto radikály – myslím, že obě křídla spojuje společný omyl: domnívají se, že na církvi jsou nejdůležitější ty vnější institucionální záležitosti. Spása církve není v pošilhávání po středověku, ale ani ne v tom, že se upneme na požadavky, jako je odstranění celibátu nebo svěcení žen. V protestantských církvích jsou naplněny a ty církve ve srovnání s katolíky také v Evropě příliš nekvetou. Cestu vidím spíš v myšlenkové a spirituální obnově. Spása neleží napravo ani nalevo, ale na cestě do hloubky.

Kolik lidí se dnes hlásí ke katolické církvi?

Katolickou církev západního obřadu tvoří dnes něco přes miliardu, počet katolíků dnes rapidně roste především mimo Evropu, v Africe a Asii. V Česku je otázka, jestli bereme počet pokřtěných nebo počet účastníků mší anebo počet lidí, kteří při sčítání lidu udali, že jsou věřící. Já to jako sociolog vidím ještě složitěji. Náboženský postoj má totiž vždy několik dimenzí. Jednou je ztotožnění s naukou, další respektování morálních pravidel, další osobní zbožnost, další účast na bohoslužbách, další míra ztotožnění s institucí... Nikdo nemá tyhle prvky stejně silně obsazené. Jsou lidé, kteří prakticky žijí podle křesťanské morálky, ale vlastně nauku církve znají minimálně, jiní zas mají hluboké osobní duchovní zážitky v meditaci a v modlitbě, ale účastní se minimálně veřejného náboženského života apod. Pod etiketou „věřící“ nalezneme naprosto rozdílné typy lidí, podobně i pod etiketou „nevěřící“.

Dnes je mnoho naprosto rozdílných způsobů prožívání víry, ale i různé způsoby nevíry, lidi prostě nelze jednoduše zaškatulkovávat a házet do jednoho pytle.

Mně nejde o to, aby co nejvíc lidí „chodilo do kostela“, ale o to, aby brali vážně duchovní a mravní hodnoty, které přineslo do naší civilizace křesťanství. Necítím se být nějakým funkcionářem obhajujícím institucionální zájmy církve, ale člověkem, který nese spoluzodpovědnost za morální klima naší společnosti. Chci, aby křesťanský hlas zazníval věrohodně a vznášel důležité otázky. Dnes nemůže být naštěstí nikomu vnucován, víra je věcí svobodného rozhodnutí - ale kdyby ten hlas tu zcela chyběl, spektrum duchovního života společnosti by bylo podstatně ochuzené.

Velká část mých vrstevníků považuje Západ považují za duchovně mrtvý. Zajímá je jóga, meditace, duchovní literatura, bojová umění. Ezoterická knihkupectví praskají ve švech. Proč hledáme jinde?

V duchovním vývoji společnosti jsou různá období, střídají se období útlumu a náboženských procitnutí. V 19. století chodilo jednu dobu v Evropě do kostelů daleko méně lidí než dnes, materialismu se cítil jako vítěz a prorokoval brzký zánik náboženství. Dnes se zas mluví o velkém globálním návratu spirituálního života. V celosvětovém měřítku přibývá lidí, kteří se hlásí k víře - nejvíc rostou křesťanská charismatická evangelikální hnutí a islám. V Česku máme zvláště silnou šedou zónu něcistů. Ti říkají: v Boha nevěřím a do kostela nechodím, ale Něco je nad námi… Hodně je u nás rozšířený náboženský analfabetismus – mnozí lidé kdy sice mají razantní názory na náboženství, ale chybí jim v téhle oblasti základní znalosti, jen papouškují klišé. Lidí, kteří mi říkají, že nevěří v Boha, se někdy ptám, jak vypadá ten Bůh, v něhož nevěří. A když mi vylíčí svou představu Boha, musím jim často říci: Zaplať Bůh, že v takového boha nevěříš – v takového nevěřím ani já! Jiní jsou spíš než ateisté apatheisti – jsou k celé duchovní sféře života apatičtí. A proč se duchovní zájem na Západě ubírá východním směrem? To má řadu důvodů – také to, že povrchní západní nápodoby východních směrů zpravidla na člověka nekladou velké mravní nároky, pěstují se jako atraktivní volnočasová aktivita. Moji budhističtí přátelé v Japonsku říkají, že lidé, kteří se na Západě hlásí k buddhismu, z velké části vyznávají nevědomky křesťanství, z kterého jen vyškrtli to co je jim nesympatické: církev a morálku. Leckdy je to zkrátka trošku móda a levnější vydání křesťanství. Nehledě na to, že to dnešní budhismus a hinduismus díky misionářům 19. a 20. století ovlivnilo, zejména liberální protestantismus a unitářství. Často mají dokonce blíž protestantismu než svému původnímu základu.

Já jsem nebyl vychován ve víře. Prošel jsem si dlouhou cestu duchovního hledání včetně jógy a budhismu a mám k lidem, kteří poctivě hledají v duchovních směrech Východu a studují původní prameny, velikou úctu. Ne už k ezoterice, která mi připadá jako soubor náboženského kýče a nejrůznějších pověr a manipulací.

Náboženství je obrovská škála pestrých jevů, nejen mezi směry, ale i uvnitř. Jednotlivá náboženství se obrovsky proměňují v dějinných i kulturních kontextech. Mění se taky náboženské postoje lidí během života. Něco jiného je nadšení mladého konvertity a něco léty vyzkoušená víra starého člověka. Psychologii a sociologie náboženství přednáším na Karlově univerzitě a mnoho jsem poznal díky osobní zkušenosti víry i z dialogů s ostatními. Navštívil jsem všech sedm kontinentů a studoval různá náboženství. Před zjednodušenými černobílými postoji vůči náboženství - ať už pozitivními nebo negativními - bych velmi varoval.

Jak si představujete Boha?

Říkám to v knížce Chci, abys byl, která vyšla počátkem listopadu a ve které navazuji na větu sv. Augustina: Když si o něčem myslíš, že to znáš, buď si jist, že to není Bůh. Podle tradice tzv. negativní teologie lze o Bohu říct jenom to, co není. Když chceme říct to, co je, můžeme se vyjadřovat pouze v metaforách, obrazech, paradoxech, protože je to Tajemství - skutečnost, která přesahuje možnosti našeho jazyka. Bůh je pro mně hlubina skutečnosti. Velký protestantský teolog Paul Tillich řekl, že kdo ví o hlubině, ví o Bohu. Skutečnost má svoji hloubku, která není v naší režii – podobně jako budoucnost. Ani tu nevidíme, neznáme, nemáme ve své moci – a přesto jsme na ni bytostně odkázáni. Německý jezuita, teolog Karl Rahmer označil Boha za „absolutní budoucnost“. Pro nás křesťany je zásadním Božím slovem lidství Ježíše Nazaretského, jeho příběh, jeho život, jeho učení, jeho postoj k lidem. On je slovem, kterým nám Bůh sděluje to, co nám chce říci o sobě i o nás.

Ve zkrácené podobě bylo uveřejněno v Salonu, příloze čas. Právo 21.12. 2012

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.