T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)

Profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, farář Akademické farnosti v Praze u Nejsv. Salvátora, prezident České křesťanské akademie a člen Evropské akademie věd a umění, vzděláním filozof, sociolog, teolog a religionista, který byl za totality činný v náboženském a kulturním disentu, po roce 1989 podnikl studijní a přednáškové cesty po všech šesti kontinentech, byl hostujícím profesorem mimo jiné na univerzitách v Oxfordu, Cambridge a Harvardu, je nositelem mezinárodních ocenění za zásluhy o šíření tolerance a duchovní svobody a expertem v oblasti mezináboženského a mezikulturního dialogu, jehož Jan Pavel II. jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími a Benedikt XVI. Monsignorem (čestným papežským prelátem) a jehož knihy a články vycházejí ve významných nakladatelstvích v řadě světových jazyků a jsou oceňovány prestižními cenami – to vše je prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., který dnes přijal pozvání děkana 1. lékařské fakulty UK a usedl do Křesla pro Fausta. Jen před pár dny vyšla v Nakladatelství Lidové noviny rozsahem sice nevelká, obsahem však mimořádně bohatá kniha Tomáš Halíka nazvaná »Stromu zbývá naděje – Krize jako šance«, a to je důvodem soustředit se především na některé myšlenky v ní obsažené. Navrhuji, abychom více hovořili o krizi jako šanci než o stromech, rád bych však začal otázkou: Znáte knihu Jeana Giona »Muž, který sázel stromy «, která poprvé vyšla v roce 1953 a popisuje muže, jenž sázel naději a vypěstoval štěstí, neboť s jím vysázenými stromy se do kraje vrátila voda a s vodou život a lidé? Je i tohle naděje, o které hovoříte ve své knize?

Ta kniha je mi sympatická, vím, že se rozdává účastníkům různých manažerských školení, rozhodně však mou inspirací nebyla. Název mé knížky vychází z Knihy Jób: »Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu« (Jób, 14, 7–9). Protože Knihu Jób považuji za fascinující. Kdykoli ji člověk čte znovu, nachází v ní něco, co předtím neviděl. Je to kniha velmi provokující, složitá, kniha děsivá a zároveň krásná. Je přesně tím, čím má být pro nás biblický text – zanechává v člověku spíše otázky než odpovědi. Právě ona mě proto inspirovala k hledání naděje, k hledání smyslu v situacích zdánlivě nesmyslných, kdy se člověku zdá, že kráčí temnotou a nevidí východiska. Navíc jsou zde obvyklé náboženské odpovědi překvapivě tvrdě kritizovány. V situaci člověka, který prožívá paradox utrpení a nevinnosti, argumentují jako advokáti Boha Jóbovi přátelé tím, že si nejspíš všechno to utrpení Jób nějak musel zavinit sám. Pak ale vystoupí Hospodin, umlčí své advokáty a řekne: »Jediný, kdo o mně mluvil pravdu, byl můj služebník Jób. « Ten, který vyzval Boha na soud! Z toho, myslím, vyplývá, že Bůh má rád ty, kteří s ním zápasí. Že má rád lidi upřímné, kteří nenosí masky, i když s ním hovoří jazykem bolesti, jenž je velmi nekonformní. Takže – to byl jeden ze zdrojů mé knihy.

Řekněte nám, oč mají lidé s Bohem zápasit?

Myslím, že o odpovědi na základní otázky, které přináší život. Ten přináší spoustu paradoxů, které ani vědy nejsou schopny vždy zachytit a řešit. Racionalita, která vyrostla z osvícenství, se sice snaží vše nějak vysvětlit, zatímco náboženská tradice už má zkušenost, jak s těmito paradoxy zacházet. Ví, že život je plný různých napětí a že ne na vše lze nalézt a dát jednoduchou odpověď. Řada mystiků, jako třeba Mikuláš Cusánský, označuje Boha za jednotu protikladů. A právě tím víra nabízí klíč, jak paradoxy života přijmout a vyjádřit. Myslím, že úkolem víry není poskytovat člověku nějaké jednoduché jistoty, ale naučit ho žít s tajemstvím a také s některými otázkami, na něž momentálně nedovedeme nalézt odpovědi. Jde prostě o to stav tajemství a paradoxů vydržet, žít s ním.

Když citujete Knihu Jób: »Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu… Jak ucítí vodu, pučí znovu…«, musím se zeptat: Co je nebo mělo by být takovou živou vodou pro člověka?

Myslím, že je to naděje. Já se snažím oddělit náboženství jako nauku, dogma či instituci církve od hlubinného rozměru víry, ukázat, že náboženská témata jsou hlubinným rozměrem vážných lidských zkušeností, jako je zkušenost lásky, věrnosti, oběti. Že naděje má v sobě mimo jiné prvek čehosi nepodmíněného, absolutního. Jistě je možno mluvit o naději teologickým jazykem jako o božské ctnosti, ale já se snažím ukázat, že v běžné lidské naději je skryto ještě něco více než jen vztah ke konkrétnímu předmětu oné naděje. Má-li někdo například naději na uzdravení nebo na vyřešení nějakého konkrétního mezilidského problému a to očekávané nepřichází, naděje nesmí vyhasnout. Zdroj naděje leží hlouběji, než její bezprostřední předmět. Naděje se podle mého názoru vždy nakonec upíná k čemusi absolutnímu, a právě tam, kde se naše konkrétní očekávání dostává do slepé uličky, do krize, je vlastně naděje pročištěna. Navazuji zde na barokního mystika, jehož mám velmi rád – Jana od Kříže. Ten říká, že velké mohutnosti charakterizující člověka, jako rozum, vůle, paměť, jsou něčím, co má člověk plně využívat, že však existují určité hranice, za nimiž už přirozené lidské schopnosti jít nemohou. I rozum proto naráží na určitou hranici tajemství, s níž si pak neví rady. A já myslím, že právě tam, kde se lidské mohutnosti, které jsou velice důležité a jichž má člověk využívat, dostanou do slepé uličky, se v jakési krizi očišťují a tvoří se z nich víra, láska a naděje. Pravá naděje vzniká tam, kde je člověk očištěn od iluzí, příliš snadných očekávání a také od optimismu, většinou falešného. Snažím se totiž optimismus a naději odlišovat. Existuje bonmot, že optimista je člověk, který nemá dostatek informací - a je to asi vskutku tak, že v optimismu se skrývá poněkud naivní předpoklad, že vše stále půjde jen k lepšímu. Ať už z moci vědy a techniky, nebo z moci společnosti, politických možností, anebo Pána Boha, který nás vždy vytáhne z každé šlamastyky a nějak to prostě zařídí. Takový optimismus je naivní, zatímco naděje je schopnost vydržet i v situaci, která k lepšímu nesměřuje.

Tedy i když mnoho důvodů k optimismu není.

Přesně tak.

Možná mi teď, pane profesore, řeknete, že už jste na to nepřímo odpověděl, ale já přesto tu otázku položím. Totiž jak moc se liší naděje mladého člověka na začátku jeho životní pouti, člověka plného plánů a odhodlání do života, s velkou představou budoucnosti, jež se zdá nekonečná, a naděje člověka na sklonku životní pouti, kdy už dohlédne na konec a mnoho perspektiv mu nezbývá?

Myslím, že jednou z věcí charakterizujících mládí, které mu dávají půvab a krásu, je iluze toho, že na světě budu věčně. Člověk předpokládá, že se před ním otevírá nespočet možností, že může vlastně vše, pro co se rozhodne. Mladý přestává být v okamžiku, kdy si uvědomí, že to vlastně není pravda, že možnosti jsou limitovány, musí přijmout fakt, že původně rozvětvená řeka života se postupně musí vměstnat do jednoho koryta, které se nerozšiřuje, nýbrž naopak zužuje, aby se nakonec změnilo v řeku ponornou či podzemní, a my nevíme, zda a jak bude pokračovat. Právě to nás však konfrontuje s tajemstvím v tom nejsilnějším smyslu slova. Domnívám se, že ve vědě zacházíme s problémy jako s něčím, co můžeme a dokážeme vyřešit. Jistě i věda se nakonec také nějak dotýká tajemství, ale její základní materií jsou problémy. Ty je třeba řešit a vyřešit, vypořádat se s nimi a přejít k dalším. V oblasti náboženství a filozofování se setkáváme spíše než s takovými problémy s tajemstvím – a to je něco, s čím nikdy nejsme a ani nemůžeme být hotovi. Tajemství nemá dno, tajemství zve k dalšímu hledání, k dalším a dalším interpretacím a samozřejmě otevírá ohromné možnosti výkladů. Tajemství neznamená, že člověk musí zmlknout; naopak jde o cosi nevyčerpatelného, co nás zve ke stále novým pohledům, přístupům, zkoumání. Jedním z citátů, jimiž uvádím svou knihu Stromu zbývá naděje, je postřeh Blaise Pascala: »Je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají opačné přání.« A já si skutečně myslím, že svět je ambivalentní, že život nám nikdy nedává jednoznačné odpovědi a že nakonec zůstává otázka víry či nevíry otevřena pro naší svobodnou volbu. Tím přitom nemyslím jen víru náboženskou, nýbrž vlastně základní rozhodnutí, zda životu přisvědčím a budu k němu přistupovat s důvěrou, anebo zda nepřisvědčím a zůstanu pln skepse a nedůvěry. To je věc svobodného rozhodnutí tváří v tvář ambivalentnímu světu.

Cestu k naději, kterou lze v době »soumraku jistot « a na zbořeništi optimismu nabídnout dnešnímu světu, spatřujete v křesťanství. Nacházejí ji skutečně věřící? A kde mohou naději hledat nevěřící?

To, co nabízí křesťanství, není monopolem těch, kdo se považují za věřící. Hradba mezi věřícími a nevěřícími je složitější, než by se na první pohled zdálo. Francouzský evangelický teolog a filozof Paul Tillich řekl, že hradba je mezi těmi, které otázka po nejzazším smyslu nějakým způsobem vzrušuje, a těmi, jimž je to jedno. A že na jednom břehu jsou konvenční ateisté, které si podobnou otázku vůbec nekladou, s konvenčními věřícími, které to vše považují za jednou vyřízené, zatímco na břehu druhém jsou věřící, kteří svou víru chápou jako neustálé hledání, neustálý pokus věci uchopit hlouběji, spolu s těmi, kteří se sice považují za nevěřící, ale to vše je také nějakým způsobem trápí a nenechává v klidu. Takový Friedrich Nietzsche kolem problému Boha kroužil jako motýl kolem plamene, pálil se o něj, ale v klidu jej to nenechalo. Kdo ví o hlubině, o Bohu. Ten, kdo ví, že život není plytký, povrchní, že má svou hloubku, ten už ví i o tom, co my, věřící, nazýváme slovem Bůh. Mnoho lidí přichází do světa vybaveno schématem z pohádek, kde vždy dobro nakonec zvítězí nad zlem. Můj přítel Svatopluk Karásek však vymýšlel pohádky končící vždy nějakým otazníkem, podobně jako je tomu i v životě. Je totiž velmi nebezpečné, když člověk žije se schématem takové pohádky; křesťanství nabízí jiné schéma, a to schéma pašijové. A já myslím, že křesťanská naděje je skryta – aniž ji všichni křesťané vskutku využívají – právě v pašijovém příběhu. Podle něj totiž to skutečně podstatné musí být ukřižováno, zemřít, a poté být vzkříšeno, vstát z mrtvých. Vzkříšení není jen restituce, tedy návrat k tomu, co zde již bylo. Vzkříšený Kristus přichází jako cizinec, lidé ho nepo znávají a pochybují o něm dokonce i ti, kdo ho znali. Maří Magdalena ho považuje za zahradníka, ti, kdo ho provázeli do Emauz, v něm vidí cizince… Já jsem svou předposlední knížku, nazvanou Dotkni se ran, věnoval obrazu apoštola Tomáše, který Ježíše pozná právě podle jeho ran. K tomu existuje nádherná legenda o svatém Martinovi, jemuž se zjeví Satan v podobě Krista; svatý Martin se podívá a řekne: Kde jsou tvé rány? Ježíš těmi ranami uzdravuje a Tomáš teprve při pohledu na ně pronese: »Můj Pán a můj Bůh.« Jinak řečeno, vzkříšení není happy end, ale něco, co s sebou nese i utrpení a prožitek i zkušenost smrti. Ani já nevěřím Bohu, který přichází bez oněch ran, všem těm laciným bůžkům, jichž je dnes všude plno a nabízejí nejrůznější laciné a falešné recepty na štěstí.

Říkáte také, že víra není doktrína, že Bůh ponechal prostor pro pochybnost, aby víra neztratila důstojnost svobodného činu… Můžete tuhle pozoruhodnou myšlenku rozvést?

To opět vychází z ambivalentnosti světa. Myslím, že tváří v tvář paradoxům a zlu kolem nás můžeme dospět buď k ateistickému, anebo opačnému závěru. Pro mne to, že ve světě existuje zlo, že svět je nedokonalý, nijak neničí víru. Naopak, kdyby byl svět dokonalý, byl by už on sám Bohem a já bych jiného Boha nepotřeboval. Nepotřeboval bych se dále ptát. Právě to, že svět v sobě nese i zlo a nedokonalost, mne povzbuzuje se ptát a dívat se za horizont již dosaženého, již viditelného. Zdůrazňuji stále, že víra potřebuje partnera, a právě zraněná víra, která projde křížem, přestává být sebejistá a má na svém těle rány, právě ta potřebuje nějaký doprovod. A já si myslím, že tímto doprovodem má být mimo jiné i kritické myšlení, čestné pochybnosti. Víra a pochybnost jsou jako dvě sestry, které se vzájemně provázejí a korigují se. Víra bez otázek a pochybností by mohla vést k fanatismu a fundamentalismu, naopak pochybnosti bez víry by mohly vést k cynismu, zahořklosti. Potřebují se tedy navzájem, aby se vyvažovaly. Aby víra zůstala živá, musí být neustále něčím provokována. Víra zděděná, kterou člověk získá v dětství, projde krizí a člověk si musí říci, zda se k ní znovu přihlásí. Dnes je víra každého věřícího vlastně jeho svobodnou volbou, ale i když se do ní narodil, musí projít konverzí od zděděné víry k osobní. Víra musí být znovu vzkříšena, anebo od ní může člověk odejít. A stejně jako otázky a pochybnosti potřebuje víra i naději. O mnoha věcech nemohu říci, »já to vím«, ale jen, »je to předmět mé naděje.« Jeden ze starokřesťanských myslitelů Origenés napsal, že i v Bibli je ponechána spousta paradoxů a protikladů – to proto, abychom se nespokojili s naivním fundamentalistickým výkladem, ale aby nás to vedlo k poznání, že každé biblické místo má ještě nějaký další, hlubší smysl. To, že život i Bible jsou ponechány v jakési dvojznačnosti, je předpokladem k tomu, aby nás k víře nic nenutilo, ale aby to bylo svobodné rozhodnutí. Současně jde také o určitou odvahu vstoupit do prostoru, který není stoprocentně zajištěn všemi argumenty, kde nelze vše spočítat. Je to určité svobodné vykročení, ostatně podobné jako v životě. I zde je řada kroků otázkou aktivní víry – když se rozhodnete pro určitého životního partnera, když si zvolíte povolání na celý život, nikdo vám nemůže zaručit, že jste se rozhodli dobře. Je to otázka vaší víry v budoucnost. Je to akt odvahy a důvěry a s vírou v Boha je to podobně: musíte mít odvahu vkročit do nezajištěného prostoru. Teprve potom teologie ukazuje, že ten krok není absurdní, že může obstát před soudem intelektu – nicméně to je až sekundární. Tomáš Akvinský si, se svými důkazy, nikdy nemyslel, že by měly přesvědčovat nevěřící; měly ukázat věřícím, že co činí, není nerozumné.

Ve své knize píšete, že současná krize je hlubší a komplexnější než jen krize hospodářská, že sahá hlouběji, než kam dohlédnou analýzy ekonomů a politologů. Současně je však podle vás i šancí. Jak tomu máme rozumět?

Tvrzení, že každá krize je současně šancí, bylo oblíbenou tezí Carla Gustava Junga, který patří k mým nejoblíbenějším autorům. Jung ukazoval, že šancí jsou především krize psychické, a já jsem si to plně uvědomil v době, kdy jsem pracoval jako psychoterapeut. Pokud lidský život běží bez krizí a problémů, je to líný, ospalý proud; teprve když jsou na jeho dně kameny problémů, stává se z něj zajímavé řečiště, řeka života dostává spád. Jinak řečeno, člověk by měl každou krizi uvítat jako určitou šanci proniknout hlouběji. To platí i v mezilidských vztazích. Vždy, když se například manželství dostanou do krize, vzniká zároveň šance mnoho věcí vyjasnit. Když to naopak lidé vezmou jako signál, aby šli od toho, tak vlastně zmeškají příležitost k dozrání a jako nezralí jedinci jsou odsouzeni chyby opakovat a nikdy nevyužijí šanci jít do hloubky věci.

Když přejdeme od krizí manželských ke krizi ekonomické, jak ji mohou jako šanci chápat ti, kdo ji nezavinili, avšak nejvíce na ni doplácejí?

To je samozřejmě poněkud jiný pohled. Myslím ale, že celá ekonomická krize je také určitou šancí pro lidi z obchodního a podnikatelského prostředí, aby si začali klást otázky, které si dříve nekladli, a aby akceptovali, že i byznys by měl mít určitý etický rozměr, že neviditelná ruka trhu nevyřeší úplně vše. Že kapitalismus, jak říkal Max Weber, vznikl z určitého typu křesťanských ctností. I ekonomika se musí rozvíjet v určitém typu hodnotového klimatu a dnes se řada lidí začíná zajímat o věci, k nimž byli dříve hluší. Uvědomují si totiž, že neexistuje pouze kapitál peněz, ale i kapitál důvěry, a že když se kapitál důvěry prohospodaří či prohraje, začíná dříve či později kulhat i ekonomika. Neboli krize umožňuje vstoupit hlouběji pod povrch věcí a tím se proměňuje v šanci.

Zaujalo mne, že vám aktuální problémy naší doby – nejen ekonomické obtíže, nýbrž i terorismus, důsledky klimatických změn, pandemie nakažlivých chorob a zejména ztráta odpověd nosti za možné důsledky jistých vědeckých experimentů – nápadně připomínají častý průběh vážných nádorových onemocnění či drogových závislostí, s nimiž jste se setkával při svém působení psychoterapeuta. Mohl byste to rozvést?

Myslím, že zde skutečně existují některé analogie. Když zmizí konkrétní symptom, ještě to neznamená, že choroba je zcela vyléčena nebo potlačena; proto se může znovu objevit jinak a jinde. U narkomanů a alkoholiků se mi někdy zdálo, že páchají prolongovanou sebevraždu. Jako by v určitém okamžiku zabalili svůj život, přestalo je bavit žít, a místo aby spáchali sebevraždu aktivně, začali se likvidovat pomalu. Pokud takový člověk znovu nenajde smysl svého života a není ochoten či schopen znovu vstoupit do hry, nepomůže mu žádný antabus ani nic jiného. Jsou prostě spuštěny mechanismy, které ho neodvratně vedou ke konci. Psychoneuroendokrinologie či psychoneuroimunologie zase ukazují, že velké životní krize či frustrace mohou utlumit až zablokovat funkci imunitního systému, který za normálních okolností potenciální hrozby nádorového bujení likviduje. Někde v pozadí může být nějaký psychický, mravní či duchovní problém, který přiměl člověka život vzdát, který ho ochromil.

Obávám se, ačkoli jste to neřekl, že podezříváte lidstvo jako organismus z toho, že se rozhodlo nebo bylo přivedeno k tomu, aby páchalo pomalou sebevraždu…

Naznačil jsem to, obávám se to však takto dramaticky vyslovit. Ptám se ale, zda některé základní otázky naší civilizace nezůstaly potlačeny a zda se tím neudálo cosi, co zmíněné sebevražedné mechanismy spouští. Že náš ochranný imunitní systém selhává a přestává nás chránit. Že možná civilizace, které více dbaly na morální integritu a lépe jim pracoval „imunitní systém“, dokázaly lépe likvidovat zhoubné prvky, které se v lidských společnostech i v lidských životech běžně vyskytují a objevují. Zdá se mi, že dnes jako by tento imunitní systém nefungoval, že spoustu jevů, jako terorismus, nezodpovědnost vůči životnímu prostředí a další, nemá co zastavit.

Proto tedy pochybujete o tom, že člověk a společnost mohou uvést do pohybu »technická opatření« ke zvládnutí krizí bez toho, že budou mít dostatek důvěry a naděje?

Jak už jsem řekl, ekonomická krize je nesporně závažnější, než aby se její řešení nechávalo jen v rukou ekonomů, a politické problémy jsou vážnější, než aby zůstávaly jen v rukou profesionálních politiků. Problémy sahají hlouběji, a pokud si neuvědomíme a nepřipustíme všechny souvislosti, budeme jen zaléčovat symptomy, aniž bychom měli šanci dostat se ke kořenům problémů. Je tedy třeba řešit nejen aktuální symptomy, ale také se podívat, zda hlouběji není skryto cosi, co vyžaduje mnohem radikálnější léčbu nebo dokonce operaci.

Kladete ve své knize otázku: »Kde je ve mně to místo, kam tě mohu pozvat, můj Bože?« Jaká je na ni odpověď?

Možná se vám bude zdát, že se poněkud opakuji, ale odpověď opět zní – v mé naději. V románu Bruce Marshalla Plná slávy, který mám velmi rád, se praví, že »jde-li námořník do bordelu, ve skutečnosti hledá Boha; pouze ho hledá na nesprávném místě«. To je zcela v duchu teologie a psychologie svatého Augustina, podle níž kdokoli jde za nějakým štěstím, jde vždy za Bohem, jen někdy neví, kde ho najít. A já mám dojem, že s optimismem a nadějí je to také tak. Důležité je, že když selže předmět naděje, ona nevyhasne, může žít dál. V nádherné knize Bolest a naděje, což je sborník esejů o osobním zrání na rozhraní psychologie, medicíny, filozofie a teologie, sestavený na počátku 70. let Jiřím Němcem a Janem Sokolem, jsou mimo jiné texty o tom, jakým způsobem se probouzí naděje u nevyléčitelných pacientů. Jsou to lidé, kteří se upínají k uzdravení, ale když poznají, že nepřichází, jejich naděje jde dále a otevírá jim brány posledního tajemství, před nímž člověk stojí. Mám úctu ke každé lidské naději bez výjimky, protože si myslím, že je v ní něco, co nelze tak jednoznačně zachytit a uchopit, a že je v ní obsaženo vždy o trochu více, než jen to, k čemu je konkrétně zaměřena. Naděje míří k absolutnu, v člověku je obsažena dimenze nekonečna, a přichází ke slovu také u lidí, kteří nejsou věřící. Věřím, že je v člověku cosi nezničitelného, a pokud to on vědomě nepotlačí nebo neudusí, přijde to znovu ke slovu. A právě to je ono otevřené místo – touha, naděje, trpělivost. Čím jsem starší, tím více vidím, jak velkou ctností je zejména trpělivost.

Kapitola »Naděje a zázraky« ve vaší knize začíná takto »Halíku, víš, co nevíš?«, volá na mne po mši v sakristii dcerka mého spolupracovníka Martina, dřív než mne šibalsky zasvětí do dalšího ze svých holčičích tajemství. Když může ona, můžeme se zeptat i my, zda víte, co všechno nevíte?

Tak především tu konkrétní věc, na kterou se mě Martinova dcerka ptala, už vím. Celá ta příhoda totiž zní: »Halíku, víš co nevíš? Že umím chodit pozpátku.« Ale jinak čím jsem starší, tím více vím, kolik toho nevím. A musím s tím nějakým způsobem žít. Plodem stáří je i poznání, že člověk už spoustu věcí nezvládne, nepřečte, neudělá – a přesto je třeba žít. Řešením je umět si vybírat. Pamatuji si na své první setkání se svobodou po dvaceti letech, když jsem se dostal na Západ a v jednom švýcarském knihkupectví se zeptal, zda mají něco od C. G. Junga. Já jsem totiž do té doby měl jen jediné jeho dílo, navíc v polštině. Odpověď mě zcela konsternovala a fascinovala: ukázali mi dva regály Junga a sedm regálů knih o Jungovi! Musím se přiznat, že jsem se tam rozplakal, protože to byla naprosto ambivalentní situace: na jedné straně obrovská radost a chuť si na všechny ty knihy aspoň sáhnout, když už si nemohu vše koupit a přečíst, na straně druhé ale i zoufalství z toho, že je toho tolik, že už to stejně nezvládnu, a že ať bych o Jungovi já sám napsal cokoli, strčí to do jednoho z těch sedmi regálů, a kdo by to tam hledal? Že je toho prostě dostupného tolik, že to přesahuje všechny možnosti to zvládnout a obsáhnout. Člověk tedy musí volit, a umění volby tváří v tvář obrovským možnostem na jedné straně a zavírajícím se dveřím v souvislosti s přibývajícím věkem na straně druhé, to je umění života. Myslím ale, že do budoucna bude perspektivně zapotřebí povolání jakýchsi poradců v oblasti informací, kteří budou schopni studentům a vlastně nám všem doporučit, co číst a studovat a na co se vykašlat.

Pane profesore, na závěr vždy klademe našim hostům dvě otázky, z nichž ta druhá je ve vašem případě poněkud kuriózní, věřím však, že se na ni pokusíte odpovědět. Začnu ale tou první: Máte nějaké životní krédo a chcete nám ho prozradit?

Je pravda, že mě životem provází několik biblických citátů, ale odpovědí na vaši otázku je spíše jedna drobná věta z půvabné knihy Děti píší Pánu Bohu. Je to kniha neobyčejně roztomilých dopisů typu: »Pane Bože, je pan farář opravdu tvůj přítel, nebo se znáte jen služebně?« »Pane Bože, budu na mikulášské besídce dělat čerta – nevadí ti to?« »Pane Bože, udělej, ať jsem pták – jestliže mi to splníš, slibuji ti, že tě pak dlouho nebudu o nic prosit.« Nu a já si z té knihy opsal a na svůj psací stůl umístil větu: »Pane Bože, dělám, co můžu.« Kdykoli se ráno probudím a přemítám, kolik mě toho ten den čeká, jdu k tomu stolu a přemýšlím, jak je ta věta chytrá. »Pane Bože, člověk nesmí dělat méně, než může, ale nemůže dělat víc, než může.«

Nu a teď ta otázka druhá a současně poslední: Jak si sám pro sebe interpretujete faustovskou legendu a zač byste byl ochoten upsat se Mefistovi vlastní krví?

Já mám Fausta velice rád, a to nejen Fausta Goethova, protože ho považuji za jeden z archetypů evropanství. Ostatně i města s touto legendou spojená – Erfurt, Štrasburk, Praha – jsou si nějakým způsobem navzájem podobná. Myslím, že v Goethově zpracování legendy je několik klíčových míst, k nimž patří především Faustovo hledání způsobu, jak přeložit první větu prologu Evangelia svatého Jana. Bylo na počátku slovo, nebo čin? To, že dá na první místo čin, je výrazem evropanství mezi osvícenstvím a romantikou, které toužilo po transcendenci nového typu. Člověk chtěl překročit sám sebe a toho mohl dosáhnout jen činem. Jím se měla realizovat touha po absolutnu, čin je vlastně invazí do světa jsoucen. Jak říkal profesor Patočka, otevírá se tím » Asie jsoucen«. Avšak tato touha nemůže být nasycena, člověk ve své aktivitě nesmí spočinout, Faust by byl zatracen ve chvíli, kdy řekne určitému okamžiku života »Jsi tolik krásný, prodli jen!« V jistém smyslu je něco podobného v křesťanství: křesťan je až do posledního dechu »homo viator«, poutník, církev je »communio viatorum«, společenství poutníků, a víra je »viaticum«, pokrm na cestu – opak uspávajícího opia. Faust nakonec svou duši vyhraje proto, že v sobě má trvalou touhu po absolutnu. On vlastně nikdy nespočine, což odpovídá i duchu té mé nové knihy – naděje je cosi, co člověku nedovolí jednak upadnout do zoufalství, a jednak spočinout v něčem už dosaženém. Tento svět je člověku málo, lidské srdce v sobě má touhu po absolutnu a překračuje vše, co mu tento svět nabízí a co představují božstva tohoto světa, lidské srdce musí zůstat otevřeno pro Absolutno. Svatý Augustin napsal: nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Pane. Jeho svatý nepokoj mu nedovolí usednout a spočinout během života. A to je také nakonec to, co Fausta spasí – „kdo stálou touhou oživen, toho můžeme spasit“, zpívají v závěru Goethova dramatu andělské kůry. Jak už jsem řekl, právě toto považuji za interpretaci jednoho z archetypů evropanství a jeho touhy po poznání, po expanzi. A připomenu, že na počátku této evropské expanze byla Ježíšova výzva, »Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.« Právě tato touha přinést radostnou zvěst do všech míst oživovala evropskou expanzi, ale už Kolumbus spojil přinášení evangelia do cizích zemí s touhou přivézt odtamtud koření a zlato. Tak z touhy expandovat stále více vyprchával duchovní obsah a začal převažovat vývoz politický a komerční. Myslím ale, že jádrem této evropské vášně expandovat je něco více: touha po absolutnu, po sebepřekonání - a že právě to nacházíme i ve Faustovi. A zda a za co bych byl ochoten upsat svou duši? Víte, já mám na starosti duše ostatních, takže té své si vážím a myslím, že bych ji neprodal. Je-li však v té otázce zašifrována ještě další, totiž otázka po tom, co by mě strašně moc zajímalo, tak tedy to, jak to zde, na Zemi, půjde dále. Člověk je vpleten do otevřeného příběhu dějin tak, že toho během života zažije sice mnoho, ale zajímá ho, jaké bude pokračování toho příběhu. Nevím, jak to vypadá »na druhém břehu«, tedy zda budu mít možnost dívat se na dění zde odněkud shora. Takže vím, že bych za to duši ďáblu neupsal, ale vím také, že by mě to zajímalo.

Pane profesore, dovolte, abych vám poděkoval za vaše odpovědi a za vyzvání na cestu za nadějí jako šancí východiska z krize. Říkám vyzvání, neboť jste nás k ničemu nenutil – většina vašich vět začíná slovem »myslím«, a nikoli »tvrdím«. A úplně nakonec bych rád přidal – nebudete-li to považovat za rouhání – malou modlitbu: »Pane Bože, dej, aby – až budu ztrácet naději a bude mi hrozit, že propadnu zoufalství – byl někde nablízku Tomáš Halík.«

rozhovor vedl Radek Lunga, publikováno ve sborníku Křeslo pro Fausta 2009. Praha: Galén, 2009, str. 66-84

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.