T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)

Pojďme se na úvod našeho rozhovoru vrátit k návštěvě papeže Benedikta XVI. v naší zemi. Jaký dojem ve Vás zanechala?

Převážně dobrý, velmi dobrý, zejména z papežova setkání s akademickou obcí. Velké papežské mše v Brně a v Boleslavi jsem však sledoval s určitými rozpaky. Byly to jistě krásné a povzbuzující slavnosti. Avšak nemohl jsem se zbavit dojmu, že tohle není skutečná pravda o naší církvi, a to nejen proto, že zástupy našich věřících rozhojnili zvědavci a poutníci ze zahraničí. Přišlo mi to spíš jako vzpomínka na nenávratnou minulost, dobu silné většinové církve. Tento papež však návrat masové „lidové církve“ ve velké části našeho kontinentu nečeká. Tvrdí, že křesťané zde budou menšinou, avšak musí být kreativní menšinou, nikoliv do sebe uzavřeným ustrašeným ghettem.

Za nejpodstatnější papežův vzkaz české církvi považuji jeho odpověď novinářům na palubě letadla při zpáteční cestě na otázku, co je první a nejdůležitější úkol české církve. Benedikt XVI. řekl doslova: "Řekl bych, že první oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími. Jedni potřebují druhé.“ Za druhý úkol označil vzdělání a výchovu, za třetí charitu. Tohle by měl mít každý biskup i kněz napsáno na svém psacím stole a nosit v hlavě i srdci.

Návštěva byla připravena výborně ze strany církve po stránce technické a organizační, avšak z duchovní přípravy jsem opravdu nadšen nebyl. My jsme před papežskou návštěvou dostali 3 pastýřské listy, jejichž myšlenkové bohatství lze shrnout do věty „přijede Svatý otec a my jsme tomu rádi“. V kostelech se masově rozdávala infantilní přípravná modlitbička, která nás nabádala, abychom byli hodní a tím dělali Svatému Otci radost. Po návštěvě následoval pastýřský list, jehož hlavním sdělením bylo, že Svatý otec nás má rád a odnáší si nás v srdci. Se solidní reflexí a rozpracováním velmi důležitých myšlenek, které papež u nás pronesl, jsem se nesetkal. A přece hlavní význam návštěvy je právě v tom, co místní církev a její pastýři dokážou z papežova poselství myšlenkově, duchovně vytěžit. Emoce jsou jen pěna.

Stal jste se „mediální tváří“ papežovy návštěvy v Česku, její valnou část jste strávil buď v České televizi nebo v Českém rozhlasu. Dočkal jste se za tuto vyčerpávající práci nějakého vděku z řad církve?

Víte, i v církvi jsou koně tažné a koně chovné. Já jsem kůň tažný, který si už dávno odvykl čekat z určitých kruhů doma alespoň „zaplaťpánbůh“ - a naštěstí na těchto pochvalách, odměnách a střapečcích nejsem už vůbec závislý. Copak už Ježíš neříkal, že „doma není nikdo prorokem“? Vzpomínám na otce Zvěřinu, kolika lidem – kteří se jím pak po jeho smrti tolik chlubili - byl za svého života jen trnem v oku. Proč bych zrovna já měl být nějakou výjimkou?

Ale pokud „řadami církve“ míníte nejen „úřední místa“, pak musím říci, že jsem po papežské návštěvě dostal ohromné množství milých dopisů, telefonátů a e-mailů také od mně neznámých lidí z nejrůznějších koutů naší vlasti – a to nejen od věřících, ale také od lidí, kteří se sami deklarovali jako „nevěřící“ a napsali mi, že jsem jim během papežské návštěvy mnohé z křesťanského světa srozumitelně přiblížil. Pokud jsem snad všem nestačil poděkovat za milá slova uznání, dovolte, abych tak učinil alespoň teď Vaším prostřednictvím.

Zaznamenal jste nějaké významné rozdíly či posuny ve srovnání s návštěvami Jana Pavla II. v devadesátém a sedmadevadesátém roce?

První návštěvu Jana Pavla II. – první návštěvu papeže v českých dějinách – jsem prožíval nesmírně intenzivně, také proto, že jsem se mohl podílet na její přípravě, směl jsem tehdy strávit v Římě v blízkosti Jana Pavla II. celý měsíc a sledovat den po dni, jak se sám papež a jeho nejbližší spolupracovníci na tuto první návštěvu papeže v „postkomunistickém světě“ důkladně chystali. Pamatuji si, jak s Janem Pavlem II. diskutoval o dílech Václava Havla, a Josefa Zvěřiny, které v té době po nocích pečlivě četl a zajímavě komentoval. Ale při návštěvě samé v dubnu 1990 jsem si s bolestí uvědomil, že právě při ní končí ona porevoluční euforie ve vztahu společnosti a církve, ty krátké líbánky – právě tehdy se mnozí začali možného vlivu církve obávat a začaly se vracet protikatolické afekty, s nimiž se dnes setkáváme na každém kroku. O to víc mne pozitivně překvapilo, že velká část veřejnosti – až na notorické militantní nepřátele všeho církevního – přijala letos návštěvu Benedikta XVI. bez negativních afektů. Kdo se o ni nezajímal, nebyl ve svém nezájmu rušen, ale mnozí, i církvi vzdálení – právě díky skvělé úrovni zejména pořadů na ČT 24 – projevili upřímný zájem. Veřejnosti také velmi imponovala ukázněnost věřících při bohoslužbách a kolem nich. Když jsem se díval v metru, téměř zaplaveném řeholníky, řeholnicemi a muži s kolárky, na tváře ostatních cestujících, převládaly sympatizující úsměvy. To v Čechách není samozřejmé.

Měl jste blízký vztah k Janu Pavlu II., několikrát jste se s ním setkal a zjevně byl Vaším „srdečním“ papežem. O Benediktu XVI. jste se před časem vyslovil s jistou zdrženlivostí. Jak hodnotíte jeho pontifikát s odstupem více než čtyř let?

Převážně pozitivně, velmi si tohoto papeže vážím jako myslitele. Ukázalo se, jak zavádějící jsou zjednodušené nálepky „konzervativní“ a „progresivní“. V naší domácí církvi máme zkušenost s „konzervativismem“, který je spíše projevem provincionalismu, nevzdělanosti, prázdného triumfalismu a hádavé útočnosti, překřikující vlastní úzkosti a komplexy méněcennosti. Papež Benedikt předvádí světu docela jiný typ konzervativního myšlení: inteligentního konzervativismu, který je potřebným a velmi kompetentním oponentem a partnerem v dialogu se sekulárním liberalismem, převládající mentalitou dnešního Západu. Papež se této mentality nebojí ani ji nedémonizuje, tvrdí, že soudobé křesťanství a sekulární liberalismus se potřebují navzájem, aby v čestném dialogu vzájemně korigovali své jednostrannosti.

Trochu mne však znepokojuje, že jeho snaha o dialog na všechny strany, nejen o mezináboženský dialog, ale (někdy obtížnější) dialog v církvi – s Hansem Küngem i s lefebvristy – jisté kruhy zneužívají k pokusům pomalu přivírat dveře, otevřené 2. vatikánským koncilem (např. v liturgii) a že se někdy zdá, že ta snaha o dialog není už tak úplně vybalancovaná, že se příliš naklání „napravo“.

V souvislosti s papežovou návštěvou se také hodně mluvilo o možném nástupci kardinála Vlka na stolci primase českého. Jaké hlavní úkoly očekávají Vlkova nástupce, případně čeho by se měl vyvarovat a na co naopak zaměřit?

Měl by to být člověk, schopný otcovsky a bratrsky komunikovat s různými proudy uvnitř církve, neplést si jednotu s uniformitou, ale naopak vytěžit tu existující pluralitu v církvi k možnosti oslovit daleko širší spektrum společnosti, která je rovněž názorově pestrá.

Měl by brát velmi vážně onen papežem jasně pojmenovaný první a nejdůležitější úkol české církve: být věrohodným a kompetentním partnerem dialogu s agnostickou většinou české společnosti. K tomu samozřejmě potřebuje důkladné vzdělání, osobní jiskru a umění jasně a srozumitelně a s respektem mluvit s těmi, „kteří s námi nechodí“. Musí dobře znát specifické „pražské prostředí“, nemít strach a komplexy z těch obávaných „pražských intelektuálů“ a umět se pohybovat i v tom prostředí, jemuž se pražský arcibiskup nemůže vyhnout: média, diplomaté, politici. Přitom však nesmí ztratit pokoru a vstřícnost v kontaktu s nejobyčejnějšími lidmi včetně chudých, které „budeme mít vždycky s sebou“.

Musí mít čistou minulost – škraloupy z doby komunismu vždycky dříve či později vyplují na povrch a další „případ Wielgus“ (jmenování a pak odvolání varšavského arcibiskupa, který nepřiznal své kontakty s tajnou policií) si už církev v našem regionu zřejmě dovolit nemůže.

Problematiku restitucí apod. by měl svěřit schopným církevním právníkům a ekonomům a sám se k tomu na veřejnosti vyjadřovat co nejméně.

Před nedávnem jste pobýval na pozvání spolkového prezidenta Horsta Köhlera v Německu na významném mezinárodním diskusním fóru „Formy modernity – vize modernity“ (berlínský zámek Bellevue 19. a 20. října) a pronesl jste tam zásadní přednášku. Jak probíhalo toto fórum a čeho se týkala Vaše přednáška?

Prezident Köhler svolal už potřetí do svého sídla v Berlíně kruh deseti špičkových odborníků na otázky mezináboženského a mezikulturního dialogu ze čtyř kontinentů a položil jim velmi závažné otázky, týkající se formulace vize vývoje ve světě, v němž proces globalizace staví lidstvo před osudovou alternativu: buď umění dialogu nebo „střet civilizací“, který by mohl vést k zániku planety. Setkání bylo zahájeno společnou večeří a neformální rozpravou hlavních referentů s prezidentem Köhlerem a druhý den ráno zahájil prezident svým projevem a pak následovaly čtyři dvouhodinové bloky, z nichž každý byl uveden referátem a pak následovala živá diskuse. Večer pak bylo do prezidentského paláce pozváno 170 hostí – vědců, diplomatů a nejdůležitějších médií, prezident skvěle shrnul nejzajímavější myšlenky celého dne a následovala panelová diskuse, přenášená televizí a následovala velkolepá recepce s další možností mnoha osobních setkání a rozhovorů, případně rozhovorů pro média.

Ve svém referátu, který byl zařazen ráno jako první po projevu spolkového prezidenta, jsem hovořil o měnící se sociální, kulturní a politické roli náboženství v Evropě od osvícenství po dnešek, ukázal jsem, v jakém smyslu může být každá „krize náboženství“ šancí pro víru a jaké společenské podmínky ovlivňují to, zda náboženství rozvinou svůj „pozitivní etický potenciál“ nebo budou sloužit k eskalaci existujících etnických, sociálních a politických konfliktů. Připomenul jsem také zdroje častých nedorozumění v mezináboženských dialozích, totiž rozdílné chápání pojmu „náboženství“ v různých kulturách – a hned se o tom rozvinula živá debata s účastníky z Afriky, Indie, Turecka a Číny.

V rámci setkání jste měl také dlouhý soukromý rozhovor s prezidentem Köhlerem. O co se prezident zajímal?

Zde bych rád zachoval diskrétnost, odpovím jen obecně, o tématech, nikoliv o obsahu. Hovořili jsme opravdu o mnoha věcech: samozřejmě jsme se nemohli vyhnout aktuálním otázkám, týkajícím se vztahu České republiky, jejích nejen politických, ale i intelektuálních elit a také různých skupin občanů k evropské integraci, o mých zkušenostech z mezináboženských a mezikulturních kontaktů na pěti kontinentech, o Foru 2000, o evropské „Radě moudrých“, o mé letošní výroční přednášce na Harvardské univerzitě a o pravidelných pražských kolokviích (setkáních představitelů církví, akademického světa a společenského života), které po léta konáme na půdě České křesťanské akademie ve spolupráci s Konrad Adenauer Stiftung.

Blíží se dvacáté výročí Listopadu 89. Dokážete si ještě vybavit, jak jste prožíval podzim tohoto památného roku?

Pamatuji si z těch dramatických týdnů den za dnem, někde dokonce hodinu za hodinou. Jeden z mých nesilnějších zážitků v životě vůbec se odehrál tehdy v Římě 7.11., tedy několik dní před svatořečením. Tehdy jsem dostal zásluhou pařížského arcibiskupa kardinála Lustigera a pana biskupa Škarvady poprvé pozvání na soukromou večeři u svatého otce. Bylo to mé první osobní setkání s Janem Pavlem II. (nepočítám-li kratičký rozhovor v sobotu předtím po modlitbě růžence s poutníky) – měl jsem možnost s ním nerušeně hovořit přes půldruhé hodiny, vylíčit mu celou situaci „podzemní církve“ a předložit několik námětů pro působení církve ve středovýchodní Evropě v budoucnosti, o nichž jsem rok předtím mluvil v Praze s pařížským arcibiskupem kardinálem Lustiger a on mi řekl, že udělá vše pro to, abych je mohl osobně předložit Svatému otci. Dostali jsme se ovšem k řadě dalších témat včetně otázky Husovy. Papež přišel k večeři od televizních zpráv o nepokojích v Berlíně, které za několik dní vedly k pádu Berlínské zdi.Řekl mi, že konec komunismu je přede dveřmi a že musíme být připraveni vyjít z ilegality a ujmout se nových úkolů. Přiznám se, že jsem mu tenkrát namítal, že u nás se věci jistě tak rychle nezmění. Ale pravdu měl on, ne já - za deset dní přišel 17. listopad.

Den po svatořečení jsem v proslovu před 12 000 poutníků ve Vatikánu před hromadnou audiencí výslovně připomenul staré proroctví, že Anežčino svatořečení přinese dobré časy pro naší zem a k velké nelibosti státní delegace jsem dodal, že už cítíme ve vzduchu tento nový závan. Ovšem ani já jsem netušil, že půjde o tak brzkou a tak radikální změnu. S kardinálem Tomáškem jsem letěl z Říma 19.11. zpátky do Prahy a dostali jsme na palubě Rudé právo s článkem o přípravě ke generální stávce. A když jsme přistáli, čekal na něho na letišti italský velvyslanec se slovy: Eminence, tady je revoluce.

Okamžitě jsem se zapojil do dění - ještě v noci jsme psali prohlášení křesťanů k situaci, pak jsem byl zván přednášet pro stávkující studenty na různých fakultách a na besedy v divadlech, kardinál Tomášek mne požádal o přípravu textu jeho slavného kázání v katedrále 25.11., kdy vyřkl onu historickou větu: V této historické chvíli dějin našeho národa stojím já i celá katolická církev na straně národa! V té chvíli se mi zdálo, že padá staletá zeď mezi církví a společností , že od nynějška budou spolu komunikovat a vzájemně se obohacovat, že konečně vznikne autentický český katolicismus, jak o něm snil jeden z mých velkých učitelů, otec Antonín Mandl. Byly to nezapomenutelné dny. Ještě dřív, že anglická média přišla s názvem "sametová revoluce" se běžně těm událostem u nás říkalo "revoluce svaté Anežky".

Nyní již má dříve pronásledovaná církev za sebou dvacet let plné svobody. Domníváte se, že to byla šťastná léta?

Byla těžká. Pokud se říká, že se člověk nejlépe učí z vlastních chyb, tak má naše církev nyní k dispozici ohromné bohatství učebního materiálu.

Vám osobně – podle vzpomínek ve Vaší knize Ptal jsem se cest – přinesl počátek devadesátých let nepěkné chvíle při vyhozovu z KTF či při povýšeneckém jednání církevních špiček („mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít“, tak to charakterizujete ve své knize). Byly to pro Vás těžké chvíle?

Bylo to pro mne velmi tvrdé, ale dnes jsem za tu zkušenost velmi vděčný. Dovolte, abych ocitoval, jak na to vzpomínám ve své nové knížce:“ Prožil jsem jednak překvapení, kolik katolíků, včetně řady kněží, žalostně postrádá onu hlubokou osobní pravdivost, kterou jsem si tolik vážil u oněch kněží, kteří mne ve víře utvrdili a vychovali mne pro kněžství. Zdálo se mi, že lodička české katolické církve, sotva vyplula na širé vody svobody, se v mnohém stáčí špatným směrem – a že mé pokusy hlasitě křičet a varovat jsou marné. A nejvíce mne do třetice bolestně zaskočila skutečnost, že jsem v postojích jistých představitelů církve (tehdejšího vedení teologické fakulty) rozpoznal zcela stejné rysy, které mne odpuzovaly u komunistických aparátčíků, sebejistých „majitelů pravdy“, kteří pod pláštíkem služby „svaté věci“ zcela bezohledně hájí jen své osobní či skupinové zájmy. Nejhorší na tom bylo však vědomí, že proti mně tentokrát nestojí žádné lidské bestie jako v případě komunistických funkcionářů, nýbrž že jsou mezi nimi i lidé nepochybně věřící, zbožní, „v Písmu kovaní“, jednající tak „v dobré vůli“ – avšak že jim celá tato katolická výbava nepomůže jednat jinak než každá totalitní moc, když narazí na někoho, kdo vybočuje z jejich schémat vidění světa. K čemu je pak celá taková zbožnost, teologie, církev a víra? To byla ta nejpalčivější otázka.

Zpětně viděno, nestalo se mi nic zlého, naopak; dnes vím, že ctihodní funkcionáři teologické fakulty byli tenkrát jen Hospodinovou velrybou, která mne spolehlivě a zázračně přenesla „místo Taršíše do Ninive“ jako kdysi známá mořská obluda popleteného Jonáše, i když jsem je přitom asi pořádně tlačil v žaludku. To je opakovaná zkušenost má i mnoha dalších: ti, kteří nám chtějí nejvíce ublížit, nám ve skutečnosti často nejvíc prospějí; to, co nás bolí a čemu se vzpouzíme, bývá ve skutečnosti jen přesun z místa, kam jsme opravdu nepatřili, na místo, kde nás Hospodin opravdu potřeboval a chtěl mít. (Navíc dnes vidím, že jsem tenkrát nebyl jen nevinnou obětí, nýbrž že jsem k vyostření oněch problémů i sám přispěl svou nezkušeností, naivní horlivostí a netrpělivostí.) Dnes vidím, že tehdejší dramatický odchod z teologické fakulty byla patrně nejen nejšťastnější výhybka v mé akademické dráze, nýbrž cenná zkušenost i v mém životě víry. Mnohé zdánlivé prohry a křivdy, dokážeme-li je přijmout a zpracovat, nás někdy obohatí mnohem víc než laciné splnění našich prvoplánových očekávání.

Ovšem to, co si jasně uvědomuji z odstupu téměř dvou desetiletí, jsem tenkrát neviděl. Byla tma. Zpětně vidím, že tu číhaly dvě propasti, dvě pokušení, kterým zřejmě nemálo zklamaných věřících lidí (a hlavně kněží) v podobné situaci propadá: obrátit se uraženě zády k Bohu, víře a církvi (mnozí vášniví ateisté, antiklerikálové či notoričtí „církevní disidenti“ se zrodí v podobném okamžiku), anebo se vnějšně přizpůsobit a ve skutečnosti se stát cynicky profesionálním „řemeslníkem víry“. Nepotkal jsem snad v církvi předtím i potom množství „náboženských profesionálů“, u nichž jsem v určité chvíli rozpoznal těžko skrývanou zášť a závist, kdykoliv se setkali s projevem skutečně živé a upřímné víry, kterou oni už jen předstírají? Nepotkal jsem snad v církvi i mimo ni zahořklé kritiky všeho a všech, kteří sice mají v mnohém pravdu, ale je to pravda bez lásky a bez radosti, bez vnitřní svobody od toho zla, jímž jsou ve skutečnosti natolik uhranuti a svázáni, že pravda jejich slov přestává být pravdou?
Dostal jsem tenkrát (a pak díky Bohu i v řadě dalších podobných zkoušek) dar zachovat v té zkoušce věrnost víře, církvi i své kněžské službě – ale začal jsem je chápat jinak. Před ztrátou víry mne tehdy zachránila především jedna věc: setkání s teologií a spiritualitou mystiků „temné noci“. Ve světě mé víry nastala velká změna: na místo ztracených jistot nastoupila naděje. Začalo třetí dějství mého příběhu víry.

Pochopil jsem, že už pro mne není cesta zpátky k opožděnému dětství mé víry, že mi nevystačí abstraktní „filozofická víra“ a že by rovněž nebylo poctivé, kdybych v nějaké entuziastické skupině požádal o znovurozdmýchání svého nadšení konvertity. Pouze naděje se stala klíčem, který mi zas otevřel cestu k Bohu. Začal jsem přemýšlet a psát o „malé víře“ (zbavené mnoha „jistot“), o „víře druhého dechu“ (které byl předtím „vyražen dech“), o „zraněné víře“, jejíž rány, podobně jako rány Vzkříšeného, nemizejí, nýbrž se „stkví jak drahé kameny“; o velikonoční víře, která musí zemřít a pak teprve vstát z mrtvých – a která musí vydržet ticho Bílé soboty, kdy lidé klečí u „Božího hrobu“ (aniž čtou o „smrti Boha“) a jen tuší, že někde v hloubi šeolu se odehrává Kristův zápas s branami říše stínů. A pak jsem se nestačil divit, kolik lidí (od stařičkých řeholnic po lidi prožívající své osobní tragédie a krize daleko od církve a její víry) mi potvrdilo, že až příliš dobře vědí, o čem mluvím.“

V povědomí české veřejnosti církev počáteční porevoluční vysoký kredit rychle ztratila, a to zejména kvůli sporům o majetkové restituce a o katedrálu. Domníváte se s odstupem, že tyto záležitosti bylo možné vést jinak a zachovat si důvěru české sekulární společnosti?

Ty „líbánky“ církve a společnosti z podzimu 89 musely dřív nebo později skončit, tam byla na obou stranách spousta iluzí, nereálných očekávání, porevoluční euforie a romantiky. Ale tak špatně, jak jsme dopadli, jsme zas dopadnout nemuseli. Restituční spory byly ze strany církve vedeny zcela neprofesionálně: nejdřív bylo třeba jasně říci a předvést, co církev společnosti nabízí , ne co požaduje – a teprve pak věcně objasnit, že tato služba předpokládá jistý ekonomicko-právní rámec. Stěžovat si na to, že společnosti chybí právní vědomí, je málo platné – tak to je, s tím je třeba počítat a věci se musí umět přesvědčivě vysvětlit – a to zas předpokládá umění zacházet s médii, protože mají v dnešní společnosti největší vliv a moc. Tady došlo ze strany církve k mnoha chybám.

Zmínili jsem německého prezidenta Köhlera. Není tajemstvím, že máte kritický vztah k českému prezidentu Klausovi. Mohl byste srovnat styl obou prezidentů?

To je opravdu radikální, nebetyčný rozdíl. Muž, stojící v čele 80 milionů Němců, je neobyčejně skromný a pozorný, dokáže trpělivě naslouchat, nepoučuje, nýbrž zdůrazňuje, že je třeba stále se učit od druhých. Žádná samolibost, žádná vysutá brada, žádná arogantní otázka: „A vy jste kdo?“ Václav Klaus musí na počátku každého rozhovoru partnery nejprve něčím urazit a ponížit a dokud nenastane dusná atmosféra, cítí se zřetelně nesvůj. Osobnost prezidenta poznáte také podle typu lidí, jimiž se obklopuje. V týmu prezidenta Köhlera jsem nikoho podobného pánům Jaklovi či Hájkovi nezahlédl.

Václav Klaus se při papežově návštěvě prokázal doslova jako vzorný hostitel, doprovázal papeže na každém kroku. Vidíte v tom jakýsi posun v jeho postojích, nebo za tím máme vidět pragmatismus zkušeného politického profesionála?

Když jsem sledoval Václava Klause, jak se nemohl od papeže odtrhnout, s jistou úzkostí jsem čekal, kdy s ním ještě nastoupí do papamobilu a začne žehnat zástupům nebo jim rozdávat svaté obrázky se svou tváří (nezapomeňme, že jeden takový nechal před lety v olbřímí podobě vztyčit na místě Stalinova pomníku na Letné). Obávám se, že znám Klause příliš dobře na to, abych ho podezíral z konverze či z upřímnosti; myslím, že prostě využil, či spíše zneužil papežské návštěvy k vlastnímu zviditelňování. Musím však uznat, že je dobrý herec a dobrý hráč, umí „sbírat body“. Protože Václav Klaus valem ztrácí vážnost a sympatie přemýšlivých lidí i velké části politiků demokratického spektra, začíná lovit sympatizanty svých protievropských postojů v dosti kalných vodách extrémistů napravo i nalevo: tleskají mu dnes komunisté, extrémní nacionalisté včetně neonacistické Dělnické strany, populistka Bobošíková, sektářská Strana svobodných občanů – a k tomu vzorku se dnes ochotně přidávají někteří katoličtí ultrakonzervativci typu Michala Semína, bratrstvo „lipového kříže“ a podobné spolky. Ti všichni se předhánějí strašením Evropou a nejraději by nás z té cesty do Evropy, kterou zahájily listopadové události, odvedli někam zpátky či stranou – pozitivní reálnou alternativu však nenabízejí.

I já jsem přesvědčen, že na půdě Evropské unie bude třeba svést mnohé ideové a politické zápasy, aby tam nezvítězily hlasy militantního sekularismu a krajního liberalismu – ale proboha ne tím stylem, který myšlenky křesťanství a konzervativismu vulgarizuje a spíše diskredituje. Představa některých katolíků, že šance prosadit „křesťanské hodnoty“ je větší v českém parlamentu než v Evropském parlamentu (kde má největší slovo Lidová strana), svědčí o jejich zmatenosti.

Stalo se již tradicí, že každý rok na podzim vychází vaše nová kniha. Jak tyto knihy – v tak rychlém sledu – vznikají?

Já jsem do padesáti prakticky nic nenapsal. Když jsem nemohl publikovat, tak jsem o to víc studoval a přemýšlel – a v prvním desetiletí po listopadu jsem zas objížděl svět, poznával různé kultury a lidi, nasbíral spoustu mezinárodních zkušeností. A o svých padesátinách jsem si uvědomil, že nastal čas vydávání plodů. Otvíraly se dvě možnosti kromě mého působení akademického a pastoračního – buď zužitkovat své zkušenosti ve veřejném životě, nebo začít systematicky psát pořádné knížky. Jsem rád, že zvítězila druhá alternativa. Po padesátce – už tedy 11 let – trávím léto v naprosté samotě jedné klášterní poustevny a jako vedlejší produkt toho času modlitby a promýšlení vznikne každoročně jedna kniha. Moje letošní kniha, nazvaná citátem z knihy Jób „Stromu zbývá naděje“ jedná o „naději v čase krize“ (a to nejen krize ekonomické). Myslím, že je to velmi aktuální téma a dlouho a pečlivě jsem ho promýšlel.

V posledních letech se také množí překlady vašich knih. Kde všude se s vámi čtenáři mohou setkat, a případně i vy se svými čtenáři?

Prakticky všechny mé knížky jsou přeloženy do polštiny a za svými polskými čtenáři celkem pravidelně jezdím; občas jsem polskými biskupy zván do seminářů a na exercicie kněží, ale tomu mohu jen výjimečně vyhovět. Myšlenky z mých knížek se staly předmětem několika diplomových a disertačních prací na polských teologických fakultách (žertem k tomu vždy říkám, že v takovém případě by každý slušný autor měl být už dávno mrtev a jeho dílo uzavřené). Některé mé starší knížky byly přeloženy do němčiny, italštiny, španělštiny, slovinštiny a ukrajinštiny. Největším úspěchem bylo samozřejmě vydání mé knihy Patience with God (česky Vzdáleným nablízku) v prestižním americkém nakladatelství Doubleday a její slavnostní uvedení na půdě Organizace spojených národů v New Yorku a několika dalších místech v USA v dubnu letošního roku. V příštím roce na podzim vyjde v Doubleday (New York, Londýn, Toronto, Sydney, New Okland) překlad mé další knížky Noc zpovědníka a v nejvýznamnějším německém katolickém nakladatelství Herder vyjde Vzdáleným nablízku (Geduld mit Gott); v jednání jsou i překlady do dalších jazyků. S mými českými čtenáři se ještě do Vánoc – nenastane-li nic mimořádného – uvidím na besedách v Brně, Olomouci, Ostravě, Písku, Liberci, Plzni, Českém Krumlově aj. (data autogramiád jsou na mých www.halik.cz). Když člověk věnuje tolik sil napsání knížek, cítí se zavázán věnovat také dost času a sil tomu, aby se osobně setkal se svými čtenáři – oni vidí skrze mé knížky do mého srdce a já rád se podívám do jejich očí.

A zcela na závěr: Vaše nová kniha se jmenuje Stromu zbývá naděje, soubor esejů na téma naděje. Jak je tomu s vaší nadějí? Máte jí dost – pro sebe, českou církev i českou společnost?

Kdyby to nebyl pro mne žhavý osobní problém, nezabýval bych se tím a nepsal bych o tom. Při pohledu na kalné moře sprostoty a hlouposti (stačí si pročíst mnoho „diskusních příspěvků“ i na stránkách Christnetu!), ale i při pohledu na vlastní slabosti a chyby musím zápas o naději svádět a protrpět znovu a znovu. Nemít víru, už bych to vzdal.

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.