T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)

Tématem tohoto čísla KR je občanství, civilita a křesťanství. Vy jste jedním z lidí, kteří zažívají na sobě křesťanské občanství – podle sv. Pavla “máme občanství v nebesích” - a zároveň i občanské křesťanství, tedy křesťanství s přesahem do občanství. Je to Vaše osobní a životní téma nebo se jím zabývate pouze teoreticky jako religionista konceptem vztahu náboženství a občanství?

Řekl bych, že platí obojí, není to pro mě čistě teoretický problém. Být „občanem království nebeského“ podle mně zahrnuje jak kritickou distanci vůči společnosti, ve které člověk žije, tak zároveň odpovědnost za tuto společnost. Řečeno janovsky “být ve světě, ale ne ze světa”. Samozřejmě to mělo specifickou podobu v době, kdy jsem našel cestu ke křesťanství - v době komunismu, kdy už samo přihlášení ke křesťanství bylo výrazem kritického odstupu k režimu. I při mé konverzi v 60. letech to hrálo určitou roli - křesťanství mi bylo sympatické jistě i tím napětím vůči státní ideologii, která nám byla vnucována. Zase jinou podobu to má v pluralitní společnosti, kde svou víru můžeme praktikovat svobodně, nicméně kde je také třeba si zachovat určitý kritický odstup a nonkonformitu vůči jakémukoliv „duchu doby“. Možná, že právě ten kritický postoj je často výrazem naší odpovědnosti za společnost, jejíž jsme součástí.

Když porovnáváme dnešní a minulou dobu, změnilo se něco v prožívání křesťanství v jeho civilní podobě a neokázalosti?V tom, že křesťan programově nedává najevo odlišnost, která samozřejmě zůstává, ale klade důraz na bytí s bližním. Změnilo se něco, nebo evangelium všedního dne, tento důraz, který je na křesťanství tak důležitý, zůstává?

Změnil se samozřejmě kontext, který s sebou nese konkrétní strategie, jak se vymezit vůči politické realitě. Nicméně i v době komunismu pro mne bylo důležité žít křesťanství (a konkrétně mé kněžství, které jsem přijal a vykonával tajně, „v ilegalitě“) civilně. Práci kněze v ilegalitě, alespoň v té skupině, v které jsem působil, jsme chápali ne jako něco pouze vnuceného vnějšími okolnostmi, nýbrž spíš jako velkou šanci žít kněžství spolu s civilním povoláním. Tohle jsem považoval za velmi důležitou věc, prožívat kněžské povolání jako něco, co není samostatnou „profesí“, nýbrž „pečeť daru Ducha“, něco, co formuje mé osobní spojení s Kristem a mou zodpovědnost za církev a za službu lidem v duchu evangelia, ale co zároveň nezeslabuje každodenní solidaritu s lidmi ve „světském“ zaměstnání, v civilním životě. Toto spojení kněžství a civilní profese jsem si uchoval po pádu komunismu - hlavní profesí jsem pedagog na sekulární fakultě University Karlovy. Myslím si, že jestli moje veřejná kněžská služba v posledních dvaceti letech přinesla nějaké plody – oslovení nevěřících a hledajících, konverze, křty a tak dále - tak za to z větší části vděčím této zkušenosti. Moje kněžská služba nevyrůstala v nějakém odděleném prostředí semináře, ale uprostřed každodenních profesionálních a kolegiálních vazeb.

Neoslabuje dnešní doba umožňující naprosto svobodně být “profesionálem víry”, který se plně věnuje své službě, potřebu být s lidmi. Neklade vedlejší zaměstnání větší důraz na civilní aktivitu, která člověka jakoby uzemňuje?

Možnost věnovat se tak říkajíc „profesionálně“ církevní službě s sebou jistě nese toto pokušení. Já to vnímám jako pokušení - ale myslím, že jsem mu aspoň zatím nepodlehl.

Mám na mysli jakýsi protipohyb: křestané se vztahují k civilní sféře a promýšlí svůj vztah k ní, na druhé straně existuje něco, co sociolog Robert Bellah v americkém kontextu nazval civilním náboženstvím, tedy, že sféra světská si vytváří na podporu elementárních předpokladů demokracie, nepsaných pravidel soužití, jakési kvazi-náboženství. Možná je ale tento kontrast umělý. Jak vidíte jako sociolog náboženství tento protipohyb v kontextu českých politických a náboženských dějin?.

Já bych k tomu udělal theologickou poznámku: tady platí barthovské rozlišení mezi vírou a náboženstvím, ba kontrast mezi vírou a náboženstvím. Náboženství bez víry, to byla religio v době římské – víceméně soustava rituálů a symbolů, které upevňovaly pocit loajality k dané společnosti. Konec konců tuto integrativní funkci náboženství popsal pak nejlépe Emil Durkheim. Pojem “civilního náboženství” vznikl u Rousseaua jako typický plod osvícenské snahy překročit to konkrétní, „pozitivní, historické náboženství - křesťanství a dostat se k jakémusi abstraktnímu, o němž se osvícenci domnívali, že bylo prvotním humanitárním náboženstvím, ke kterému je třeba se vrátit. Mysleli to jistě dobře, tento koncept přirozeného náboženství měl být nástrojem tolerance jako reakce na to, že konkrétní historická náboženství a denominace byly v krvavém sporu.

Byl to základ společenské smlouvy...

Byl to základ společenské smlouvy, nicméně byla to historická fikce, protože to humanistické „přirozené náboženství“ nikdy neexistovalo. Náboženství vždycky bylo, jest a bude v plurálu. Má vlastně málo co dělat s vírou v té specificky křesťanské podobě, s onou životní orientací, která se vyvinula u starozákonních proroků a byla radikalizována Ježíšem a Pavlem. Každá společnost má svoje implicitní náboženství, soustavu posvátných symbolů, ritů a určitých sdílených přesvědčení. Dnes je kolem bellahovského konceptu v Americe velký spor.Neprožívá Amerika dobu, kdy se občanské náboženství a sdílené hodnoty rozpadly? Možná, že nárůst fundamentalistického křesťanství a náboženské pravice je svým způsobem reakcí na to, že “civil religion” v té klasické podobě (navazující na osvícenství) ztrácí svou plausibilitu. V našem prostředí by bylo velmi zajímavé prozkoumat onu specifickou podobu “civil religion” v našich dějinách. V tomto kontextu by bylo zajímavé se podívat na počátky Československé církve (husitské), protože to byl vlastně pokus vytvořit ideologii, která by sjednotila masarykovskou náboženskou filosofii - což byl z velké části derivát unitářského náboženství - a některé národní symboly s tradicí liberálního katolicismu. A na počátku první republiky se zdálo, že tento konglomerát idejí, spojený s mýtem Čechů jako národa obzvláštně kulturně osvíceného, bytostně demokratického, národa holubic, které se neposkvrňují krví a násilím a vítězí vždy silou ducha, bude utvářet jakési národní sebevědomí. A skutečně se (v podobě spíše karikaturní) tato národovecká ideologie objevovala v různých dobách, kdy česká společnost hledala spoji identitu: v roce 1968 se křísily masarykovské „humanitní ideály“ a podobně v roce 1989, nebo ve chvílích hledání ideového základu českého státu po rozdělení republiky. Mám ale dojem, že tyto věci nejsou příliš životné a že umělost tohoto mýtu je patrná. Je svým způsobem paradoxní, že Masaryk, kritický myslitel, který svedl velmi statečný zápas s jedním typem národní ideologie v boji o Rukopisy, se stal objektem něčeho podobného.

Výrazem civilního náboženství jsou státní svátky, jakožto společné politické rituály. Když porovnáme svátky odvolávající se na naše náboženské dějiny, Cyrila a Metoděje, Jana Husa a svatého Václava se svátky sekulárními, jako je 28. říjen a 17. listopad, zda a jak příspívají k utváření společné identity, pak to nejsou ty náboženské. Jaký je Váš názor?

Mne se zdá, že naprostá většina společnosti tyto svátky prožívá jen jako prodloužený víkend nebo jako dny volna a že si s jejich ideovým obsahem vůbec nedělá starosti. Mě jako religionistu samozřejmě zajímá, jakým způsobem se média snaží splnit úkol říci něco o těchto svátcích, také třeba i o Vánocích nebo Velikonocích, připomenout jejich obsah - a jak je to často ubohé. Asi před dvěma lety jsem napsal článek, v němž jsme navrhl, aby svátek svatého Václava se stal každoroční příležitostí ke společenské debatě o křesťanskosti české společnosti, zda jsou tyto kořeny nějakým způsobem živé a oslovující a co vlastně znamená ten specifický vztah české společnosti k náboženství, ale nesetkalo se to s žádnou odezvou. Média se spíš snaží nějakým způsobem oprašovat barvotiskové obrázky. To, co slyšíme 6. července, jsou většinou fráze 19.století a ještě donedávna býval na programu Vávrův film Jan Hus, který jsem s nadšením sledoval jako dítě, než jsem si uvědomil, že to byl přesně ten typ propagandistického filmu, který měl připravovat na další vlnu persekuce církve a křesťanství. Dodnes, když se mluví o církvi, tak lidem u nás skutečně hned vyvstávají ty odporné tváře prelátů, sledujících, jak na kostnické hranici umírá národní umělec Zdeněk Štěpánek. Vávra byl za svou filmovou tvorbu oceňován od protektorátního i komunistického režimu a naposledy od prezidenta Klause. Vyjádřil asi něco, co odpovídá určitým archetypům v podvědomí národa.

Soudě podle množství vlajek, které se objevují, jsou to spíše sportovní zápasy, které stmelují, dávají lidi dohromady. Soudě podle množství shromážděných lidí, tak to mohou být kulturní festivaly, kde lidé zažívají jakýsi pocit spolunáležitosti více než ve spojitosti s těmito svátky. Je také zajímavé, že jak osobnost Husa tak svatého Václava se pokusili komunisté a nacisté zneužít.

Je zajímavé podívat se i na ten „druhý život“ těchto postav, které se stávají symbolem a tím i projekčním plátnem, na něž si každá doba promítá svoje vlastní ideály. Takže tady máme celou řadu Husů: nacionalistického Husa, instrumentalizovaného v zápasu proti austro-katolicismu a proti německému vlivu, máme sociálního Husa a tak dále, prostě těch přemaleb a reinterpretací je celá řada. Podobně to samozřejmě bylo i u svatého Václava - byl vyobrazen na štítech husitů i na praporech českých legií a tak dále. Putování a přemalby těch archetypálních postav jsou zajímavým tématem. Já jsem se vždycky snažil ukázat, že je vlastně docela šťastné, že jsou vedle sebe dva svátky, které ukazují možnou komplementaritu dvou tradic: jednak ta katolická, více moravská, cyrilometodějská a zase ta husovská, více česká, více reprezentující evangelický směr. Svátek Cyrila a Metoděje, což jsou postavy skutečně zaváté v historii, se slaví manifestační poutí na Velehradě, která má hodně folklórní ráz, církev pořádá Dny dobré vůle, velkolepý hudební festival, který vrcholí bohoslužbou. Já jsem jednou na této celonárodní pouti kázal a pokusil jsem se říci, že odkaz Cyrila a Metoděje není jen v tom, nosit staré prapory a zpívat “dědictví otců zachovej nám, Pane“, nýbrž snažit se dnes vyjádřit křesťanství srozumitelným jazykem, aby tato snaha o aktualizaci a srozumitelnost křesťanského poselství měla nějaký kulturní dopad…

Svátek Husův je ve srovnání s tím velmi podvyživený. Oslavy se omezují na to, že politici, kteří jsou matrikovými členy husitské církve, přijdou do Betlémské kaple a v televizi se objeví Vávrovy filmy. Čekal bych doplňující obraz - Hus jako katolík. Zejména po skončené práci husovské komise mi chybí katolický hlas o Husovi právě v návaznosti na Cyrila a Metoděje. Můžeme ještě očekávat změnu nebo už je to passé, už se k tomu nebudeme vracet?

Mně by velmi bolelo, kdyby to bylo passé. Hodně jsem do této věci investoval, velký kus svého života.Vlastně jsem vyzval k novému vztahu katolíků k Husovi už v jednom článku v samizdatu, který byl hodně diskutován a na základě toho se vytvořila ještě podzemní komise historiků, filosofů, teologů, kteří se Husem zabývali Pak jsem měl možnost o tom několikrát hovořit s Janem Pavlem II. a předložit mu návrh na konferenci, která by byla slavnostním završením jedné etapy této cesty, která, myslím si, byla udělána velmi poctivě, nebyla to jenom katolická záležitost, komise pracovala ekumenicky. Šlo nám o to nevytvářet dojem, který mne kdysi velmi překvapil, totiž že katolíci snad chtějí nějakým způsobem „vyvlastnit“ Husa evangelické tradici. To je nesmysl. Jan Pavel II. velmi slyšel na to, že právě Hus by mohl být symbolem ekumenického sblížení, protože je přesně tou postavou “mezi”, katolíkem, který vykročil za horizont běžného katolictví své doby, ale rozhodně nedokročil do tradice reformační. Touto pozicí “mezi” vyslovuje něco velmi typického pro českou spiritualitu. Masaryk o sobě říkal, že má hlavu protestantskou a srdce katolické. V tomto smyslu se mně zdálo, že by se z Husovy osobnosti dalo vytěžit hodně. Bylo pozoruhodné, že konference ve Vatikánu v r. 1999, která byla velmi významná - byl tam osobně přítomen papež a Václav Havel a celá řada historiků, představitelů universit, evangelických církví apod. - nenalezla žádný ohlas v českém tisku. Bylo patrné, že kdybychom se tam porvali nebo někdo někomu odcizil peněženku, tak by to pro český tisk bylo zajímavé. Fakt, že tam došlo k významnému vyjádření hlavy katolické církve k Husovi, média vůbec nezajímal a širší veřejnost to fakticky nezaznamenala. Dnes je v povědomí jen velmi úzké vrstvy lidí, že se něco takového vůbec konalo.

Vraťme se na počátek našeho rozhovoru, jehož vhodným spojníkem je postava Mistra Jana Husa. Byl také profesorem pražské university, měl také svůj “civilní” život, byť tehdy se to tak nedělilo. Napadá mne, zda více civilnímu prožívání víry u profesinálních kleriků nemůže přispět nové uspořádání mezi státem a církví, které je donutí, aby měli nějaký “vedlejší pracovní poměr” v oblasti sociální práce, řekněme kaplanství v nemocnici, věznici? Nemohlo by narovnání mezi státem a církvemi přispět k jakémusi novému prolnutí rolí?

Já si nejsem úplně jist, jestli jenom ekonomické faktory a nějaký kompromis ohledně ekonomicko-právního postavení církve toto může způsobit. Myslím si, že taková věc musí uzrát. V civilních povoláních byla celá řada kněží v době perzekucí, kteří to ovšem mnohdy nechápali jako novou šanci. Při nejbližší příležitosti se vrátili do toho klerikálního světa a odložili svoji „civilní identitu“. Chce to určitou spirituální a theologickou reflexi role duchovního. Nejde jenom o ten fakt, zda člověk má nebo nemá civilní povolání. Konec konců i v současné situaci jsou vojenští a nemocniční kaplani - a jejich role je ohromně pozitivní, to je jedna z mála věcí, která se skutečně podařila a je většinou i pozitivně přijímána ve společnosti. Podobně v některých oblastech sociální práce, zejména v hospicovém hnutí. Ovšem nejde jenom o to, aby církev byla jednou z mnoha dalších sociálních institucí. Tam, kde se práce dotýká hranice mezi životem a smrtí, vyvstávají závažné spirituální otázky a křesťané se mají osvědčit jako experti v této oblasti.

Věřím, že v budoucnosti budou tři typy kněžského povolání. Ti, kteří se budou starat naplno o křesťanské společenství ve farnostech, zakořeněni třeba ve venkovském prostředí. ( I když v tomto kulturním milieu bude křesťanství spíš slábnout - ale kdo ví, třeba dojde k renesanci vesnice a s ní vyvstane i potřeba toho, kdo se bude starat o duchovní stránku malé komunity.) Budou také kněží řeholní, řádoví - řády mají své opodstatnění. U mnoha klášterů např. vznikají možnosti strávit tam určitý čas v kontemplaci, při duchovních cvičeních apod.; vím o řadě farářů československé husitské i českobratrské evangelické církve, kteří volí pravidelně takový pobyt v katolických klášteřích a absolvují třeba ignaciánské exercicie. Obohacuje je to v jejich službě a nenarušuje to jejich vlastní identitu. Je to taková výměna darů, katoličtí theologové zase čtou řadu děl protestantských teologů, v tom nejsou problémy - vyměňujeme si to, co je v našich tradicích nejlepší. A pak, jak věřím, se prosadí i třetí cesta - těch lidí, kteří budou mít civilní povolání a vedle toho budou vykonávat duchovní službu. Zejména v oblasti univerzitní to vidím jako velmi potřebné, ostatně universitní farnosti po celé republice patří k těm nejživějším a nejdynamičtějším. Vidím jako velmi dobré, když lidé, kteří tam vykonávají duchovní službu, jsou zároveň pedagogy a znají univerzitní život zevnitř. To souvisí s rolí university – bude třeba hledat novou alianci církve a university. Nemůžeme jistě chtít napodobovat středověký model, nicméně university byly podstatným pilířem evropské identity a klérus a universitní učitelé byli takovými globálními hráči, kteří se pohybovali po celé Evropě a překračovali nacionální hranice. Myslím, že k tomu dnes také nazrála doba, dnes studenti i učitelé universit putují po Evropě, i u nás působí řada duchovních ze zahraničí. Myslím, že i tohle přispěje k nové evropské dynamice.

Použijeme-li to barthovské rozdělení, civilní náboženství je náboženstvím, kdežto civilní křesťanství je spíše civilní vírou. V lepším případě jde o mimoběžnost, v horším případě o protiklady.

Pro mne bylo vždy neobyčejně inspirativní myšlení Dietricha Bonhoeffera a celá kenotická tradice, která vychází z Luthera a z Kierkegaarda a jejímž je Bonhoeffer takovým velkým prorockým květem. Ovšem jemu šlo o to, vymanit křesťanskou víru ze sítě metafyzických představ o Bohu, zbavit se boha, vyplňujícího díry v racionálním poznání. Je otázka, co by asi dnes řekl Bonhoeffer, kdyby viděl, že společnost nejde jenom cestou sekularity, ale že je tu velká žízeň po religiozitě, po náboženství. Pro mě je to dnes veliké téma, jak se křesťan má k tomuto trendu postavit. Může opravdu existovat „křesťanství bez náboženství“? Společnost bez náboženství zřejmě být nemůže.

Někteří křesťané vítají probouzející se zájem o posvátno, o spiritualitu, nesporně v tom určité znamení doby je. Já mám kritické výhrady vůči mnohé té konzumní spiritualitě a náboženskosti, která se k nám valí v různých podobách zejména ze Spojených států. Domnívám se, že pro evropskou identitu je důležité uchovat polaritu liberální a křesťanské tradice, protože jedna bez druhé nemůže být. Prvek kritický a prvek pochybování je komplementárním, nutným doplňkem víry, víra bez této dimenze by se stala fundamentalismem, fanatismem anebo onou „náboženskostí“, kterou kritizovala dialektická teologie. Ale obávám se i toho, že sekularita, která by chtěla jít totálně proti náboženství nebo je zcela vytěsnit, se potom stává sama intolerantním náboženstvím. Sekularita a laicita má smysl jenom jako korektiv silné náboženskosti. A pokud tu ta náboženskost není, sekularita začíná hrát určitou pseudonáboženskou roli a to je velmi nebezpečné. Může to být dokonce nebezpečnější než náboženský fundamentalismus, pro který v západní společnosti moc velké předpoklady nejsou. Možná, že křesťanství čeká velmi důležitý úkol na hranici mezi náboženstvím a sekularitou, to se ostatně snažím vyjádřit ve svým knihách.

Čeká nás v Evropě debata o náboženství a ani česká otázka nepřestala být otázkou náboženskou.

Nepochybně.

(Jiří Schneider, Křesťanská revue 2008, http://www.krestanskarevue.cz)

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.