Před dvěma lety jste oslavil kulatiny. Byla to pro Vás příležitost k ohlédnutí se dozadu?
Jistě: šestá dekáda byla pracovně a duchovně nejplodnější etapa mého dosavadního života a proto byla také nejšťastnější. Až po padesátce jsem začal psát pořádné knihy (osobně považuji za trochu opovážlivé, když se člověk o to pokouší dříve); mezi padesátkou a šedesátkou jsem toho také nejvíc přečetl a navštívil všech šest kontinentů naší planety, nejvíc jsem se naučil a mohl jsem pomoci nejvíce lidem. Díval jsem se ovšem také do budoucnosti: stále se ode mne coby šedesátníka očekává výkon za dva třicátníky, tak jsem udělal dohodu s čtyřicátníkem a dvacetiletým v sobě, že sečtou své síly a posunou hranici stáří až za sedmdesátku. Ale samozřejmě je v ruce Boží, nakolik mi dopřeje zdraví, humor, duševní svěžest. Lidský život je křehký a jedna prasklá cévka v mozku může v minutě změnit všechny naše plány.
Čekáte ve svém životě ještě na něco s netrpělivostí?
Čím jsem starší, tím víc cením trpělivost jako jednu z nejdůležitějších ctností; napsal jsem o tom i knihu. Ale zdaleka se mi nepodařilo si tu ctnost plně osvojit. Každoročně například čekám velmi netrpělivě na okamžik, kdy si v nakladatelství Lidové noviny vyzvednu tiskařskou černí ještě vonící první výtisk své knihy (podobně se asi cítí otcové, když se běží do porodnice podívat na své novorozené dítě).
Jako jeden z mála katolických kněží jste znám široké veřejnosti. Jak vnímáte a prožíváte tuto určitou výjimečnost?
Zvykl jsem si vybočovat z řady. Přináší to jistě různé projevy závisti, někdy si zas lidé na mne přenáší dost absurdně leccos, co se o církvi naučili v dějepisu (marně bych vysvětloval, že jsem Jana Husa neupálil a že za inkvizici můžu asi tolik, kolik dnešní Pražané za vyvraždění Slavníkovců) nebo co si přečetli v bulváru. Je příznačné, že mnozí z těch, kteří musí věcně uznat, že já nejsem bigotní fanatik, prahnoucí po majetku a zneužívající děti, trak nedojdou k názoru, že asi všichni kněží nejsou bigotní fanatici a pederasti prahnoucí po majetku, nýbrž zachovají si ten stereotyp a mne vnímají nanejvýš jako výjimku. Na druhé straně si mne řada lidí zbytečně idealizuje nebo se na mne obrací s požadavky, které opravdu nejsem schopen splnit. Být průměrným je jistě pohodlnější, ale člověk by alespoň sám sebe měl umět přijímat takového, jaký je, znát své plusy i minusy.
Advent je o očekávání. Očekává podle Vás něco od církve česká společnost?
Většina ne; naprostá většina našich lidí se s církví, která byla komunisty dokonale vytěsněna ze společnosti a dodnes spíš sedí bojácně v koutě, nikdy bezprostředně nesetkala; na místo osobních zkušeností nabíhají jak stereotypy, přežívající z dob komunistického vymývání mozků, tak bulvární zprávy o církevních skandálech, často příslušně nafouknuté. Kdyby církev byla skutečně taková, jak si ji lidé u nás v důsledku toho představují, zřejmě bych sám řekl: Děkuji, nechci! Ti lidé, s nimiž já přicházím běžně do styku (zejména na univerzitě a v univerzitní farnosti), patří k té vzdělanější a informovanější části společnosti a tam cítím jak rostoucí zájem o víru a spiritualitu, tak velké očekávání, že církev může významně obohatit život jedince i společnosti, pokud bude schopna srozumitelně a věrohodně předávat své poselství a svěřenou tradici. Bohužel mám dojem, že v naší církvi stále není dostatek lidí, schopných kompetentně naplnit toto očekávání. Obecně je poptávka mnohem větší než nabídka; církev se někdy chová jako líná firma, nabízející jeden sortiment a nestarající se o to, že lidé kolem nejsou ani „ovečky“ jako před sto lety, ale ani žádní „bezbožní materialisté“ - že mají své duchovní potřeby, ale ty jsou poněkud jiné než ty, na něž si církev zvykla odpovídat, že mají jiné otázky než ty, na které je církev z minulosti připravena a že potřebují jiný styl a jiný přístup, než který církev zpravidla nabízí.
A prozradíte, co ještě od katolické církve očekává Tomáš Halík?
Já nemám aspirace reformovat církev podle svého vkusu, církev je tu pro všechny, nejen pro mne a mně blízké. Snažím se v rámci církve vytvořit prostředí, kam mohou přemýšliví lidé přijít se svými otázkami a pochybnosti a nemusí se stylizovat, jsou bráni vážně takoví, jací jsou. A od církve a jejího vedení očekávám, že si bude vědoma, že tato služba je důležitá a nebude-li ji podporovat, tak jí alespoň nebude házet klacky pod nohy – a jsem rád, že si většina mé církve na mne už prostě zvykla.
Mnoho lidí se na Vánoce a další svátky, včetně těch osobních, netěší. O čem svědčí tento trend, nebo čeho je výsledkem? Umíme vůbec slavit?
Většina ne: ta výraz„jdeme to oslavit“ chápe jako ekvivalent věty „jdeme se opít“. Samozřejmě to souvisí se sekularizací společnosti. Často říkám, že náboženství nezačíná tam, kde má člověk nějaké představy o Bohu a andělích, nýbrž tam, kde je schopen rozeznávat sváteční od každodenního, posvátné od obyčejného. A svaté je základ svátku a svátek je zdrojem slavení. Komu není nic svaté, ten neumí slavit, svátek je pro něj „prázdno“ a prázdno spíš děsí nebo se zakrývá náhražkami. Komu není nic svaté, před tím je lépe se mít na pozoru.
Nejen Vánoce, ale i další slavnostní události se slaví většinou v rodině. Kde a jak však trávíte své svátky Vy, který nemáte rodinu ?
V jistém smyslu je rodinou kněze jeho farnost a té si užije o Vánocích vrchovatě. A já navíc mám mnoho let rodinu přátel, která mne plně „adoptovala“ – s nimi také trávím část Štědrého večera, než se odejdu domů soustředit před půlnoční mší.
Očekával bych, že jste mimořádně vytížený člověk. Přesto každý rok na podzim vydáváte knihu. Kde na to ušetříte čas a kde se ve Vás bere tvůrčí puzení?
Ano, jsem mimořádně vytížený člověk. Proto už víc než deset let odjíždím v létě do absolutní samoty jedné poustevny u kontemplativního kláštera v Porýní, tam medituju, chodím po lese a většinu dne píšu. I psaní a chůze lesem se pro mne stává pak součástí modlitby a meditace. a každý rok tam vznikne knížka, za kterou se nemusím stydět.
Dvacet let se u Salvátora věnujete mládeži. Je to dost dlouhá doba na změny. V čem se změnila za ten čas vysokoškolská mládež a v čem se změnil jejich duchovní?
Jsou více diferencovaní. Mají víc zájmu o spiritualitu, o duchovní život, než jen o diskuse jako před lety. A jejich duchovní lituje, že mnohé věci, které ví teď, nevěděl dříve.
Pro mladé lidi je technický pokrok v komunikačních prostředcích důležitý. Umí ho používat dnešní církev při jejich evangelizaci?
Jak kdy. Dnes má pomalu každá církevní instituce své webové stránky, existuje řada křesťanských portálů různé úrovně a různého ducha. Rozhlasová vysílání jsou poměrně kvalitní, s televizními pořady bývá větší problém. V zahraničí včetně Vatikánu (a papežova facebooku ) jsou tyto věci běžné.
Najde čtenář, posluchač nebo jakýkoli zájemce kupříkladu Váš profil na Facebooku?
Jsou tam prý nějaké mé fankluby, ale já sám se facebooku vyhýbám jako žroutu času. Blogy nemám rád, z četby anonymních příspěvků se mi obvykle zvedá žaludek – vždycky mne jímá hrozná lítost a stud nad tou směsí hlouposti a arogance, zvláště z těch nenávistných a naprosto nekvalifikovaných projevů nenávisti k skoro všemu, co nějak souvisí s církví. Mám ovšem hojně navštěvované osobní stránky www.halik.cz a hodně je i na stránkách naší akademické farnosti www.salvator.farnost.cz .
Proč byli a jsou v historii lidstva vizionáři, kteří již tolikrát předpověděli konec světa, včetně druhého příchodu Ježíše Krista na tento svět?
Protože si nepřečetli v Písmu Ježíšovo jasné slovo, že o té době neví nikdo, ani Boží Syn, jen Bůh sám a abychom podobným vizionářům nevěřili; ale snad už i Svědkové Jehovovi, kteří už mnohokrát notoricky ohlašovali konec světa na určité datum a vždycky potom nějak mlžili, už si přečetli i ty části Bible mimo jejich oblíbené, z kontextu vytrhané citáty.
Můžou lidé v dnešním přetechnizovaném světě ještě zažívat opravdové mystické zážitky, jak je známe ze života některých svatých?
Ano. To nezáleží na vnějším světě, spíš na vnitřní připravenosti.
Co byste vzkázal těm, co jsou na prahu Vánoc unaveni shonem za nákupy?
Že i Maria s Josefem na cestě do Betléma nezažívali zvláštní idylku, museli zařizovat plno věcí a jistě byli unavení. Ale člověk by měl přípravy na svátky omezit tak, aby přípravy nezakryly vlastní smysl toho, proč jsou konány.
Jste Vy osobně připraven na jakési věčné Vánoce a na to, že byste se už měl setkat s Kristem ve věčnosti?
Kdybych byl připraven, tak už by si mně Pán Bůh k sobě vzal. Z toho, že mne tu ponechává, usuzuji, že mám na sobě ještě hodně pracovat.
Jaký dárek najdou letos pod stromečkem od Vás Vaši nejbližší?
Já mám špatnou fantazii na dárky a nákupy špatně snáším, proto musím vždy v létě v poustevně napsat knihu, která vyjde před Vánoci. Letos nadělím blízkým i vzdáleným knihu Divadlo pro anděly, asi nejhlubší a myšlenkově nejodvážnější z těch, které jsem napsal.
Najdete si ve svém programu čas na poslouchání Českého Rozhlasu?
Rozhlas mám raději než televizi, ale i ten poslouchám dost málo: během ranního koupání a snídaně vyslechnu zpravidla proud zpráv a komentářů, někdy si při psaní pouštím kulisu vážné hudby. Ale o to víc se na vlnách Českého Rozhlasu vyskytuji, např. pravidelně v pořadu Jak to vidí a letos bude Český Rozhlas Praha přenášet na Štědrý večer půlnoční mši z našeho kostela a zazní při tom světová premiéra nového nastudování jedné české barokní vánoční mše.
Rozhovor pro časopis Rozhlas, prosinec 2010
