T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)

Jak vnímají dnešní lidé "posvátno" zlomových rituálů v roce, jako jsou Vánoce nebo Nový rok? Co vlastně slaví o Vánocích většina české společnosti, která uvádí, že je bez vyznání?

Nevěřím na reálnou existenci tvora, zvaného "dnešní člověk" - to je jen žurnalistická fikce. Dnes vedle sebe žijí nesčetné skupiny lidí, z nichž někteří slaví narození Spasitele, jiní návrat k vlastnímu dětství, jiní jednají pod tlakem reklam a obecného pocitu, že kdyby o vánocích nekupovali dárky a nepřejídali se, zklamali by očekávání členů své rodiny, další vítají každý důvod k napití a zas jiní jsou prostě šťastní, že přežili další rok anebo bujarostí zakrývají úzkost z příchodu něčeho neznámého v novém roce - a někdy je to "od všeho kousek".

Také nehodnotím religiozitu lidí a společnosti podle výsledků sčítání lidí - to je naprosto zavádějící. Každá lidská duše je mnohovrstevná a co se náboženství týká, bydlí často v jednom člověku mnoho protichůdných postojů: řada "zapřisáhlých ateistů" se alespoň občas pomodlí a naopak zas mnozí pravidelní návštěvníci kostela si leckdy musí přiznat, že v té či oné situaci smýšleli nebo jednali zcela "pohansky".

Na Vánoce si často vzpomínám na působivou metaforu z okruhu židovské mystiky, kabaly: Bůh stvořil svět, ale stáhl se z něho, aby dal prostor lidské svobodě. Přesto však - podobně jako prázdný sud, v němž bylo kdysi dávno uloženo víno, voní po vínu - "svět voní po Bohu". Párkrát jsem tím začal štedrovečerní kázání - zdá se mi, že i kdyby česká společnost byla duchovně zcela vyprázdněná a ze silného, jiskřivého vína víry by už nezbývala ani kapka, přece alespoň o Vánocích lidé ucítí "vůni posvátného" a jdou za ní. A i když jejich znalosti křesťanství jsou často nulové a jejich představy o náboženství otřesné (tato společnost totiž spíš než "ateistická" je do značné míry prostě nábožensky nevzdělaná), rozhodně jim nepřibouchnu dveře před nosem. Za tou nálepkou "bez vyznání" se totiž může skrývat velmi široká škála překvapivě různých postojů. Pro českou společnost je dnes nejvíc charakteristická "šedá zóna" mezi dvěma minoritami, vyhraněnými stoupenci církevního křesťanství a přesvědčenými "ateisty" - a popravdě řečeno, tato stále početnější "šedá zóna" není vůbec šedá, je velmi mnohobarevná. A podobně pestré jsou i vědomé a nevědomé motivy slavení Vánoc a Nového roku.

Existuje vůbec "sekulární slavení" tak významných okamžiků roku, nebo je v každém rituálu slavení něco "náboženského"?

Náboženství začíná tam, kde člověk rozlišuje "všední" a "zvláštní", "obyčejné" a "sváteční". Na opačném pólu je důsledně sekulární člověk - ten, "jemuž není nic svaté"; ten ovšem slavit neumí (pokud neužívá fráze "jdeme to oslavit" jen jako synonyma pro "jdeme se opít"). Proto ryze "sekulární slavení" je přísně vzato nesmysl, contraditio in adiecto.

Záleží ovšem na tom, co si představujeme pod pojmem "náboženský". Máme na mysli "náboženství" ve smyslu funkcionalistické sociologie, pro níž náboženstvím je všechno, co integruje skupinu? I v tomto smyslu je slavení "náboženské", protože integruje skupinu (ať už je to rodina nebo k širší společnost) a vřazuje člověka do symbolického řádu - kultury. Naše společnost je přinejmenším v kulturně-sociologickém smyslu stále křesťanská, a tedy např. zcela ignorovat Vánoce dosud znamená prohlásit se za cizince ve vlastní kultuře. (Loni to ve svém internetovém časopise navrhl Ondřej Neff - a reakce čtenářů byly zajímavé.) Možná, že se odpůrci křesťanství rozhodnou, že přestanou parazitovat na křesťanské kultuře a tradici a odmítnou Vánoce - ale pak dřív nebo později "vynaleznou" něco, co nejspíš bude jakousi náhražkou - vzpomeňme na celé dějiny karikatur, k nímž dospěly pokusy jakobínů, Augusta Comta, komunistů apod. o "civilní svátky" a alternativní kalendáře a scénáře rituálů. Dnes se o něco podobného pokouší jistý směr v Americe ve jménu vulgárně pochopeného multikulturalismu a "political correctness" ( o níž Paul Ricoeur právem prohlásil, že je "maccarthysmem naruby"): např. americké státní instituce včetně velvyslanectví vám nesmějí popřát k Vánocům, nýbrž k "Seasons Holydays". Snaha vykastrovat vlastní kulturu cenzurou její náboženské stránky však vede k banalizaci a ochuzení života; "civilní náboženství" zas končívají neúspěšně jako esperanto. Náboženství, jazyk a život jsou totiž něčím, co prostě nelze "uměle zkonstruovat", ať už důvody k objednávce takové uměliny jsou jakékoliv.

Člověk je "nevyléčitelně náboženský" - a celé dějiny slavení jsou toho důkazem. Pokud si však pojem náboženství zredukujeme na určitou formu náboženského života, pak samozřejmě vidíme, že vnější formy se během času hodně mění, zanikají a zase se vracejí. Sociologové dnes nechápou sekularizaci jako konečnou a nezvratitelnou etapu dějin kultury, nýbrž jako cyklicky se vracející etapu dějin náboženství, která procházejí neustále vlnami úpadku a obnov.

Jak vnímá současný člověk rituál? Potřebuje ho ještě?

Samozřejmě, že ho potřebuje. To, že ho vůbec vnímá a klade do otázky (je to velmi analogické přístupu k náboženství), znamená pouze to, že se octl v dějinné situaci větší plurality rituálů (a náboženství) a může (a někdy musí) si mezi nimi volit; pro archaického člověka byly jeho rituály (a jeho náboženství) zřejmě něčím natolik samozřejmým, že je nevnímal (jako vzduch, který dýcháme). Dnes je tu větší škála kulturních vzorů a zdrojů, z nichž naše rituály vědomě, ale ponejvíce nevědomě přebíráme. Kdyby celý náš život byl totálně novým vynalézáním a stálou improvizací bez jakékoliv opory modelů, které přebíráme z tradice a které pomáhají artikulovat čas a "automatizovat" naše chování v typických situacích a komunikovat pomocí symbolů, asi bychom nepřežili, anebo obětovali kulturu a proměnili svůj život na boj o biologické přežití - ale i zvířata mají své rituály...

Kde se v člověku bere potřeba rituálu, symbolické komunikace? Někteří psychologové namítají, že rituální chování včetně náboženských rituálů je vlastně jenom naše vlastní projekce, projekce naší touhy po zapojení se do "věčného řádu".

Jistě to můžeme pozorovat "zdola" a pak dojdeme k tomuto názoru; jenom bych vyloučil to slůvko "jenom". Touha participovat na řádu věčnosti patří k nejautentičtějším, nejhlubším a nejvznešenějším lidským potřebám. A může někdo vyloučit, že tato touha je "jenom" (či spíš "také") tím, čím se "věčnost" sama "projikuje" do lidského srdce? Možná, že ten humanisticko-psychologický "pohled zdola" potřebuje komplementární teologický "pohled shora" - a jistě i naopak… Rituál a symbol charakterizují člověka v jeho nejvlastnější podstatě a důstojnosti jako bytost, schopnou překročit sebe sama, jsou projevem transcendentální povahy lidského bytí, naší rozumějící otevřenosti vůči tomu, co nás přesahuje a zároveň zůstává nezmanipulovatelným tajemstvím.

Ze kterého "rituálu" vy sám osobně nejvíce čerpáte? A co vlastně čerpáte?

Asi vás nepřekvapí odpověď, že je to liturgie, zejména mše. Ale zachovám si také řadu osobních a rodinných rituálů i z doby, než jsem byl věřícím, např. v určité dny v roce (zejména v době vánoční) pravidelně navštěvuji některá pro mne významná místa; jsou knihy, které v určité dny pravidelně čtu, apod.

Daří se vám jej prožít vždycky plně?

Sorry, to je sugestivní otázka - samozřejmě, že ne; tyto "rituály" jsou komunikací s tajemstvím, které nemá dno - proto zvou k opakovanému a stále hlubšímu a novému prožívání. Patří k podstatě věci, že žádný jednotlivý lidský prožitek je nemůže "plně" vyčerpat a obsáhnout - a koneckonců jde tu o mnohem víc, než o nutně omezenou kapacitu našich emocí, které takové setkání doprovázejí. Právě víra, že tu nejde jen o něco "čistě subjektivního" a "jen lidského" vás osvobozuje od nervózní a sebestředné koncentrace na to, "co z toho mám", "jak jsem si to užil". To opravdu není to poslední kritérium pravosti a hodnoty.

Rituálu a symbolu škodí spěch. Jste hodně zaměstnaný člověk. Neobáváte se, že vás po návratu ze zahraničí spěch pohltí? Jak budete bojovat s tím, abyste si uchoval prostor pro svůj důležitý rituál?

Víte, na mém stole leží stále jedna půvabná knížka "Děti píší Bohu" - autentická sbírka psaníček, která děti napsaly na nebeskou adresu. A v ní mám založen tento stručný dopis: "Pane Bože! Dělám, co můžu. Franta." To je i moje kredo.

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.