T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)

Tento rozhovor bude zveřejněn na webu o nezávislém cestování, měl by tedy být převážně o cestách a cizích kulturách. Dovolte mi začít Vaším jménem, které – jak píšete ve Vaší knize Prolínání světů – vyvolává v muslimském světě rozpaky, neboť je příliš podobné výrazu „Chaliq“ – Stvořitel. Jaké bývaly reakce a dotazy na Vaše jméno, můžete uvést nějaký příběh?

Poprvé se mne zeptal jordánský princ Hasan bin Talil (potomek samotného proroka Muhammada), zda vím, jaký význam má mé jméno v muslimském světě a dodal, že tam bych se ovšem musel jmenovat Abdul Chaliq (služebník Stvořitele), protože člověk nemůže nést jméno, vyhrazené Bohu. Pak se mi to stalo ještě mnohokrát.

„Na jistý limit člověčenství, vydaného v šanc přírodě, jsem si sáhl kdysi v malé chatce na ostrově Nelson v Antarktidě“ – to je citát z Vaší knihy. Můžete přiblížit onen „limit“? Jak byste charakterizoval Antarktidu, kraj turismem nepříliš zasažený?

V Antarktidě vidíte přírodu, jaká tam byla před 20 miliony let. je to jako jiná planeta, nesrovnatelné s ničím, co jsem poznal na ostatních pěti kontinentech. Tam teprve vidíte, co člověk bez civilizačních vymožeností je – ubohý tvor, žádný pán a vládce přírody. Každodenní boj o přežití bez civilizačních opor, na kterých jsme se stali závislými (jako je třeba elektrický proud), je obrovská zkušenost.

Patříte k lidem, kteří měli možnost a příležitost procestovat téměř celý svět. Vaše cesty, předpokládám, obvykle souvisí s Vaší prací, snad je mohu nazývat pracovními. Když máte dovolenou, dva týdny či měsíc volna, máte ještě chuť vyrazit do světa, nebo raději mizíte někam do soukromí, na chatu, do lesa. Nebo využijete volna na psaní knih?

Už vzhledem k tomu, že plat duchovního i plat vysokoškolského učitele jsou tak nízké, že se v cizině vůbec stydím o tom mluvit (plat mých kolegů na Harvardu, kde jsem loni přednášel, je zhruba 11x větší), nemohu příliš pomýšlet na nákladné soukromé cesty kolem světa. Skoro všechny mé daleké cesty byly pracovní, většinou spojené s přednáškami na zahraničních univerzitách a byly tudíž hrazené zahraničními institucemi, které mne pozvaly. Prakticky celou dovolenou už 11 let trávím v lesní poustevně u jednoho kontemplativního kláštera v Porýní, kde se modlím, přemýšlím a kde jsem napsal prakticky všechny své knihy. Zbude-li ještě pár dní, vyrazím s přáteli sjíždět Vltavu – zrovna včera jsem se z takového výletu vrátil.

Před 50 lety nebylo cestování do vzdálených končin příliš rozšířené (nemám teď na mysli pouze železnou oponu). Dnes je masovou záležitostí. Jak za ono půlstoletí změnilo lidi?

Ohromně. Už Komenský ale považoval cestování za součást vzdělání. Ve středověku církev a její dítě - univerzita byly (podobně jako evropská šlechta) „globálními hráči“, mnozí klerikové, učenci a studenti se pohybovali po celé Evropě. Později patřilo cestování ke „kvalifikační průpravě“ mladých šlechticů a vandrování k učení řemeslníků. Když si pomyslím, že jsem s výjimkou let 68/69 nesměl do 42 let svobodně cestovat a většina společnosti na tom byla podobně, už se mi to nechce ani věřit. Vidím, co zahraniční pobyty dělají s mými studenty, jak jim otvírají obzory, umožňují jim studovat v řadě jazyků, nacházet přátele a partnery přes hranice – už jsou to , zaplať Pán Bůh, především Evropané – a k nacionalismu, tomu největšímu jedu 20. století, k šovinismu, „čecháčkovství“ už je nikdo nezláká. Vlastenectví pro ně nebude „národní sobectví“ s jeho zakomplexovanými mýty, nýbrž odpovědností za předanou kulturu, které člověk může rozumět jen tehdy, když ji má příležitost srovnávat s ostatními. Je však cestování a cestování! Pokud cestování je jen konzumem zážitků, zkratkovitými pohledy z autokaru podle vkusu cestovních kanceláří, pokud je nedoprovází studium historie kultury a upřímné setkávání s lidmi, může dokonce podporovat místo bořit předsudky. Filozof Martin Heidegger řekl: „Technika odstranila všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.“ Pokud „turista“ jen láme rekordy ujetých kilometrů a cestování je pro něj zboží z průmyslu zábavy, je to k ničemu. Teprve když prožije blízkost s lidmi odlišných kultur a pokusí se aspoň na chvíli podívat na svět také jejich očima, je cestování „dílnou lidskosti“.

V posledních letech narůstá v Evropě tlak k zákazu zahalování žen. Jedním z argumentů je, že nevychází z Koránu a jedná se pouze o symbol mužské nadřazenosti. V samotném muslimském světě je někde zahalování zakázané (Tunisko), jinde povinné i pro zahraniční turistky. Jakou máte radu pro ty, kteří se s tímto zahalením ve vzrůstající míře setkávají a to nejen v exotické cizině, ale také v Evropě.

Hidžáb je součást kultury některých zemí, vnímat tento zvyk optikou západního feminismu a zakazovat hidžáb muslimkám na Západě coby „náboženskou propagandu“ ve jménu laického charakteru státu je nesmyslné a nespravedlivé (zvláště když v těchže zemích nikdo neomezuje mladíky, nosící na tričku rudé hvězdy či portréty Che Gevarry). Pokud to nevytváří neúnosné praktické problémy (např. když úplné zahalení znemožňuje identifikaci z důvodů bezpečnosti), měli bychom tyto zvyky respektovat, zvykat si na kulturní odlišnosti - pokud ovšem opravdu chceme být „otevřenou společností“. A cestujeme-li do zemí, které se rozhodly být „uzavřenou společností“, měli bychom se snažit své okolí neurážet. Na světě jsou a budou otevřené i uzavřené (tradiční) společnosti, oba modely mají své výhody a nevýhody. Dialog mezi nimi (tento nezávažnější úkol naší doby) je obtížná a dlouhodobá záležitost, s níž mám mnoho zkušeností. Já jsem rád, že žiji v otevřené společnosti a nechci, aby ideologie sekularismu ( opačný extrémistický pól – a ve skutečnosti dvojče - náboženského fundamentalismu) z ní činila společnost uzavřenou. Západní předsudky vůči islámu a islamistický zkreslený obraz „zkaženého Západu“ jsou si velmi podobné ve své černobílé jednostrannosti. Když skutečně znáte ty kultury z první ruky a zároveň studujete prameny obou kultur, vidíte, že skutečnost je mnohem barevnější a složitější, než to vidí lidé, ovládaní předsudky.

Do Mekky Vás nevpustili, podobně jako ostatní nemuslimy, kterým je do celého města vstup striktně zapovězen. V minulosti se evropští cestovatelé převlékali a hrávali role muslimů, aby se dostali na místa nevěřícím nepřístupná. Vždyť např. René Caillié předstíral více než rok muslimskou víru v severní Africe, aby jako první Evropan pronikl do legendárního Timbuktu. Toužil jste hodně navštívit Mekku?

Jistě bych se tam rád podíval, ale respektuji fakt, že to nelze. Když jsem viděl v jeruzalémském Chrámě svatého hrobu tlačit se na Kalvárii americké turisty s čepicemi a žvýkačkou a Japonce s kamerami, nedivím se muslimům, že chtějí svá svatá místa zachovat jako místo modlitby, neučinit z nich turistickou atrakci.

Riane Eislerová ve své knize „Číše a meč, agrese a láska“ podává obraz civilizace prvních zemědělců na území Evropy a Anatolie, která žila v rovném partnerském soužití mezi mužem a ženou a teprve v posledních tisíciletích odbočila zásluhou nelítostných dobyvatelů k vládě muže a uctívání mocných vládců a vojevůdců. Existuje východisko z tohoto mužského násilnického světa?

Trochu se obávám, zda to líčení harmonické civilizace dávnověku není jen další varianta romantického snění o ušlechtilých divoších. Moc bych si přál, abychom nalezli v naší civilizaci komplementaritu dvou zcela rovnocenných, ale naprosto nezaměnitelných verzí lidství, mužství a ženství. Kult mužské nadvlády na jedné straně a na druhé straně stejně perverzní chápání pohlaví coby pouze zaměnitelné kulturní role, vnucovaná ideologickým brainwashingem některých „gender studies“ mohou skutečně tuto šanci zničit a je třeba se jim bránit se stejnou vehemencí.

Naší kultuře je vyčítán důraz na úspěch a majetek. V buddhistickém světě bývá běžné, že chlapci odcházejí na nějaký čas do kláštera. Nechybí u nás něco podobného?

Určitě ano. Naučí se tam nejen meditovat (což je jedna z cest k životní moudrosti a k uchování duševního i duchovního zdraví), ale i sociálnímu cítění a soucítění (zažil jsem, co např. s bohatými chlapci v Barmě udělalo to, když si museli denně vyžebrat jídlo na ulici). Já bych bez každoročního pobytu v klášteře (a v samotě klášterní poustevny) absolutně nepřežil zbývající měsíce roku při obrovské psychické zátěži (při souběžném vědecko-pedagickém, pastoračním a veřejném působení), kdy jsem v nepřetržité aktivitě od rána do pozdní noci a ve styku s ohromným množstvím lidí, přinejmenším bych to nepřežil bez újmy na tělesném, duševním a duchovním zdraví. Kláštery (žijí-li dobře) jsou úžasná místa.

Cituji opět z knihy „Prolínání světů“ – „Za nebezpečný a barbarský zvyk pokládám (dnes zvláště v naší zemi rozšířené) opomíjení pohřebních obřadů. Aby si příbuzní ušetřili smutek, čas a peníze, jsou jejich drazí likvidování jako průmyslový odpad a nemají žádný hrob.“ Na vašich cestách – zastavíte se na hřbitovech? Navštívíte hrob básníka, či náboženského vůdce, jak bývá ve světě obvyklé?

Ano, vždycky a všude, kde to jde. Hřbitovy vypovídají o kultuře velmi mnoho. Ještě raději – zvláště pokud jde o umělce a myslitele – navštěvuji však místa, kde žili, zvláště je-li zachováno prostředí, které kolem sebe vytvořili a také muzea, která je připomínají (v USA např. „prezidentské knihovny“). Pro kulturní paměť každé společnosti je nesmírně důležité zachovat „krajinu vzpomínání“, jak o tom krásně píše egyptolog a filozof kultury J. Asmann v knize Kultura a paměť.

Miliony lidí dobrovolně i nedobrovolně opouští své domovy a žije v méně či více vzdálených cizích krajích. Jakou zemi (jakou společnost), byste si v případě nutnosti vybral?

Místo, kde se cítím na této planetě nejvíc doma, jsou starobylé univerzity Oxford a Cambridge (event. jejich americká kopie, Harvard). Pro trvalý pobyt bych si dnes vybral asi země, jejichž jazyk a kulturu nejlépe znám, tj. Británii nebo Německo. Krásná exotická místa bych asi přenechal mladším romantikům.

Japonci mají své tři nejslavnější scenérie, kratičký seznam vytvořený prý již v 17. století. Jaké tři scenérie byste vyjmenoval v Čechách, na jaké tři scenérie byste se nejraději díval z terasy svého domu?

Nejspíš na panoráma historického jádra Českého Krumlova, na malebné skály kolem Labe v Českosaském Švýcarsku nebo na jihočeské rybníky s alejemi mohutných dubů na hrázi.

Cestovatelé svého patrona mají – sv. Kryštofa. Přesto se na závěr zeptám, co by Tomáš Halík popřál všem, kteří vyráží na cesty, ať se jedná o dovolenou u moře či pouť ke svatým místům?

To jsou přece jenom dvě zcela nezaměnitelné zkušenosti. Pouť s duchovním cílem je vznešenou formou modlitby, které se účastní duše i tělo, je to příležitost k proměně osobnosti, vyjití z navyklých kolejí, dotyk posvátna a šance uvidět po návratu svůj domov (a svůj život) novýma očima, z nové perspektivy. Mnoho lidí (i těch, kteří se nepovažovali za věřící v tradičním smyslu slova) mi vyprávělo s úžasem, co s nimi udělala pěší pouť do Compostely. Není divu, že i na sekulárním Západě úžasně ožívá – a zvláště u mladých lidí – tradice náboženských poutí. Ale možná, že za jistých okolností může být i „dovolená u moře“ někdy alespoň trochu také rekreací (doslova znovu-stvořením, re-creatio), pokud člověk dovede najít čas pro tiché meditace na břehu živlu, který lidem od nepaměti připomínal Hlubinu a Nesmírnost tajemství, kterému říkáme Bůh. Dovolte vzpomínku: také já jsem se málokdy tak hluboce modlil, jako ty tři hodiny, kdy jsem úplně sám plaval uprostřed noci v jezeře Genezaretském, kdy měsíc v úplňku a hvězdy osvěcovaly břeh, po kterém chodil Ježíš se svými učedníky, horu blahoslavenství, Kafarnau a další místa jeho kázání a zázraků.

Teolog Paul Tillich právem říkal: Kdo ví o hlubině, ví o Bohu – rozdíl mezi věřícím a bezbožným není v „názorech“, nýbrž v tom, zda žijí z hloubky anebo na povrchu života.

Přál bych všem, kdo jsou na cestách, aby „zajeli na hlubinu“ a setkali se alespoň na okamžik s tím, který o sobě řekl „Já jsem Cesta“.

Petr Nejedlý, http://www.cestomila.cz/clanek/87-rozhovor-s-mons-tomasem-halikem

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.