Víme přesně, proč potřebujeme umět jazyky, práci s IT, vzdělání v určitém oboru. Lze podobně jednoduše říci, k čemu vlastně v životě člověk potřebuje duchovní rozměr?
Lze to říci velmi jednoduše: aby byl skutečně člověkem. Právě duchovní rozměr odlišuje člověka od všeho ostatního v celém kosmu. Nabídl bych tuto definici: duchovní je to, co souvisí s hledáním a prožíváním smyslu života. Právě otázkou po nejzazším smyslu člověk uskutečňuje transcendentální povahu lidství: člověk „je“ touto otázkou, není však sám sobě odpovědí, pro odpověď musí „překročit“ sám sebe a fakticitu světa, „jít do hloubky“ či „vystoupit výš“ (podle toho, které z těch prostorových metafor sebepřesahování dáváte přednost). Proto je toto hledání smyslu srdcem veškeré kultury.
Jak to například konkrétní může vypadat, když někomu duchovní rozměr v životě chybí? A pozná takový člověk vůbec, co mu to chybí?
Asi by to nepoznal, protože integrální funkcí duchovního dimenze člověka je rozeznávání hodnot. Ovšem já nevěřím, že někomu tento rozměr absolutně chybí, to by opravdu klesl na animální úroveň; je to jakýsi „smysl pro smysl“, který podobně jako jiné smysly může být u různých lidí více nebo méně vyvinut a buď vědomě kultivován, nebo zcela zanedbán či skutečně potlačen na minimum. Existují kulturní prostředí (širší – kultura společnosti, nebo užší – kultura rodiny), která duchovní dimenzi života rozvíjejí a jiná, která ji zanedbávají. A pak hodně záleží na člověku samém, co upřednostňuje v životě.
Není-li věřící, jakými cestami dnes ve svém životě „duchovno“ hledá?
Těžko. Náboženství jsou od nepaměti privilegovaným místem kultivace duchovního života. Tam, kde jsou ta tradiční vytěsněna z života společnosti nebo pozbyla věrohodnosti, nastupují různé náhražky a pseudonáboženství. Některá jsou hodna úcty (třeba různé druhy umění), jiná jsou kýč, ještě jiná mohou být destruktivní. Ovšem existují i destruktivní podoby klasických náboženství (např. fundamentalismus a fanatismus).
Chceme všechno racionalizovat, technické, komunikační aj. novinky rychle přijímáme do života a brzy je považujeme za samozřejmé. Je v našem dnešním moderním životě ještě místo pro tajemno?
Pozor: nejrůznější „tajemna“, okultismy, duchařiny, esoterika, New Age apod. považuji právě za směs kýče a karikatur duchovního života a jsem na ně dost alergický. Mohou někdy posloužit v koktavých počátcích duchovního hledání k tomu, aby si člověk uvědomil, řečeno slovy Švejka, že „existují věci mezi nebem a zemí, o nichž nemáme ani ponětí“ a aby uchránily člověka před primitivním materialismem, vulgárním pozitivismem a scientismem. Ale esoterické příšeří je podobně škodlivým extrémem jako materialismus, je vulgarizací a diskreditací duchovní dimenze života. Něco zcela jiného je uvědomit si, že svět a lidský život není plochý, že má hloubku – tady bych řekl s Paulem Tillichem: Kdo ví o hlubině, ví o Bohu. Víra, jak ji chápu, nedává „jistoty“, ale učí žít s tajemstvím. Na rozdíl od problémů, které lze vyřešit a být s nimi hotov (a které jsou předmětem vědy), tajemství (jímž se zabývá filozofie a teologie), nemá dno – stále zve k novým a hlubším interpretacím a je pochopitelné, že často jsou ty interpretace ve vzájemném konfliktu (o konfliktu interpretací psal nejvýstižněji filozof Paul Ricoeur), existuje mnoho různých cest a tato pluralita je legitimní. Moderní doba, která se otočila zády k tajemství a byla fascinována technickou racionalitou, byla logicky vystřídána postmodernou, která je dnes podobně fascinována spiritualitou, iracionalitou, „tajemny“ všeho druhu. Myslím, že je to zas extrém. Věřím s Benediktem XVI. v „novou alianci vědecké racionality a víry“, v kompatibilitu víry, která neodmítá kritické myšlení a vědy, která neodmítá morální a duchovní rozměr života.
Povídání vyjde v prosincovém čísle – a tak bych se chtěla zmínit i o Vánocích. Někteří rodiče dnes říkají, že chtějí, aby děti věřily co nejdéle na Ježíška, ale mají problém, jak jim ono vánoční tajemství vlastně vysvětlit. Zdá se jim k pochopení jednodušší západní tradice Santa Clause – je jasné, jak vypadá, je to dědeček na saních, lítá po nebi, spouští se do domů a přináší dárky. Ale s naší, ve světě neobvyklou představou Ježíška, mají problém, když se zvídavé dítě začne ptát: Ježíšek je přece to miminko, co leží v jesličkách – copak mimino může někde běhat a nosit dárky? Anebo je to ten velký Ježíš, který je v kostele mrtvý na kříži? Anebo je nosí od té doby, co vstoupil na nebe? To už byl ale dospělý, tak proč mu pořád říkají Ježíšek? Nejsou-li sami vychovaní ve víře, nevědí, jak to vysvětlit. Co byste jim poradil?
Nejsem expert na náboženskou výchovu dětí, sám děti nemám, konvertoval jsem ke křesťanství až v dospělém věku a pracuji v Akademické farnosti s dospělými. Řekl bych, že je dobré rozdělit si kompetence – nechť je Santa Claus patronem těch komerčních Vánoc a nechť dítě Ježíš není taháno do výkladů supermarketů a zůstane uchováno pro ty, pro které Vánoce nejsou jen trumfováním v množství dárků a přežíráním. Považuji za dost nebezpečné používat pojem „víra“ pro mýtopotetické legendy a vánoční mýty - pak se totiž může stát, že si někdo omylem myslí, že víra v Krista, tj. následování Ježíše (křesťanská víra jako existenciální akt) je něco analogického infantilní „víře na Ježíška“ poletujícího za okny. Spíš bych dětem asi řekl, že jim něco hezkého koupíme, protože společně na celém světě slavíme Ježíšovy narozeniny. Ale možná děti podceňujeme: zdá se mi, že děti podobně jako lidé archaických kultur (viz o tom nádhernou studii antropologa P. Veyna: Věřili Řekové svým mýtům?) si do jistého věku uchovávají báječnou schopnost žít paralelně v mýtickém i „reálném“ světě. Teprve někdy ve školním věku se tato schopnost ztrácí a dospělý už umí žít jen v jednom nebo druhém a většinou navíc od toho mýtopoetického (není-li třeba umělec) ztratil klíče.
A jak se stavíte k prolínání různých křesťanských tradic a představ? (Vánoční Santa je asi nejviditelnější, jsou i jiné příklady?)
Je dobré mnoho věcí poznávat a mít otevřené očí, mysl a srdce pro vše dobré, ale také vědět, kde jsem doma. Z duchovních gulášů, zplichtěných stylem, jímž Čapkův pejsek a kočička vařili dort, vede jen k duchovním průjmům.
Je v našem moderním světě ještě místo na zázrak? A má jinou podobu, než míval dříve? (Mnohé z toho, co bylo v uplynulých staletí za zázrak považováno lze dnes vědecky vysvětlit – a tak si ostatně můžeme říci, že pokud něco nechápeme, není to zázrak, ale jen dočasný nedostatek poznání, který všechno jednou vysvětlí) – co je dnes zázrakem?
Zázrak zažijeme kdykoliv, kdy jsme schopni žasnout. Svět a život je zázrak, nevylučujeme-li to, co je „za zrakem“, v hloubce, pod povrchem. Filozofie (podle Aristotela)začíná údivem - údivem, že je vůbec něco a není spíše nic. A zbožnost začíná tam, kde se k tomu údivu přidruží hluboká vděčnost. Člověk neschopný údivu a vděčnosti zázraky vidět nemůže, vidí jen banality. Definovat zázrak jako „porušení přírodních zákonů“ je pitomost; nazírání přírody v kategoriích „zákonů“ patří do jiné doby a k jinému obrazu světa, tyto alternativní obrazy světa bych naprosto nepletl. Biblický text, abstraktní malba a laboratorní analýza jsou tři různé legitimní výpovědi o světě, každá z těchto perspektiv obsahuje jiný aspekt pravdy, jednu nelze nadřazovat druhé.
Multikulturní vlivy přinášejí i inspirace z jiných náboženství – mnozí naši mladí lidé se cítí být blízko např. buddhismu. Čím je oslovujete? Co jim podle Vás nabízí zajímavějšího, než domácí křesťanská tradice?
Moji přátelé, skuteční buddhističtí mistři z Japonska a dalších zemí Orientu, si z většiny „západních buddhistů“ dělají legraci. Říkají, že oni buddhismus vůbec pochopit nemohou, že ve skutečnosti provozují křesťanství, jen zbavené toho, co jim na křesťanství připadá těžké či protivné: instituce církve a morální závazky. Já se na rozdíl od mnoha křesťanů snažím mladé lidi vést ke skutečné úctě k jiným náboženstvím, nepomlouvat je – pozvat jejich skutečné představitele (včetně dalajlámy) k přátelskému rozhovoru. A pak sami s údivem slyší, že např. dalajláma jim říká: nehrajte si na buddhisty, berte raději vážně své vlastní náboženství. Koketování s exotikou bývá část duchovní cesty a člověk tam může najít řadu cenných inspirací, jsou tam úžasné poklady – ale u těch, kteří jdou opravdu do hloubky, pozoruji, že se časem „vrátí domů“ a s údivem zjistí, že co je fascinovalo na buddhismu, mohou najít v křesťanství též.
Prolínání kultur a náboženství je v Evropě realitou i kvůli přílivu cizinců – muslimové chtějí rovnost vyznání, chtějí nosit své náboženské symboly, mít své svatostánky. Nakolik je podle Vás možné v tradičně křesťanské zemi tohle připustit, aby zůstala zachována určitá identita? Nehrozí nám při snaze o ochranu našich tradičních hodnot „válka civilizací“, před níž varoval Huntington? Jak vlastně vymezit vztah k muslimům, chtějí-li například uplatňovat právo šaríja (a např. zavraždit ženu na „zločin“, který je našeho právního pohledu není žádným zločinem?)
Jsem pro náboženskou svobodu pro všechny, vůbec mne neiritují šátky ani minarety v Evropě, odmítám vidět za každým muslimem bin Ládina. Podle Koránu mají muslimové, pokud jsou v menšině, respektovat zákony hostitelské země; pokud jsou ve většině, mají nastolit právo šaríja – toho bych se v Evropě nerad dožil. Doufám tedy, že Evropané najdou opět smysl pro rodinný život, budou ochotni plodit a vychovávat děti a nestanou se vymírající menšinou – ale především, že budou žít duchovní a mravní hodnoty, na nichž byla vybudována Evropa, tak přesvědčivě, že námi muslimové přestanou pohrdat jako civilizací, která zradila své vlastní náboženství a je materialisticky bezduchá.
Vraťme se v závěru ještě k Vánocům: v čem jsou Vánoce kněze jiné? Pojí se s nimi nějaké speciální zvyky a rituály? A jak slavíte Vánoce Vy?
Do Štědrého dne kromě obvyklých univerzitních a jiných povinností trávím desítky hodin nasloucháním zpovědím lidí, kteří si chtějí před svátky uklidit nejen v bytě, ale i v duši; také jsem potravou médií, která tuší, že recepty různých zpěvaček na vánoční salát lidem nestačí k sváteční pohodě. Pak přijdou vánoční bohoslužby – letos bude půlnoční z našeho kostela přenášena Českým rozhlasem Praha – a po nich několik kýžených dnů volna, kdy každoročně chci zdolat pyramidu knih, které jsem si pro ty dny během roku nashromáždil.
Můžete něco říci o své nové knížce Divadlo pro anděly, kterou jste připravil pro letošní vánoční trh?
Moje nová knížka Divadlo pro anděly je dalším krokem v mém dlouholetém uvažování o možnostech dialogu mezi věřícími a nevěřícími, kdy se snažím ukázat, že to nemusí být střet mezi dvěma jasně vyhraněnými tábory, nýbrž že ten dialog se odehrává téměř v každém lidském srdci. Je-li víra věřícího živá, pak prochází jako všechny oblasti života i krizemi a zkouškami, je vystavena chvílím Božího mlčení. A je-li "nevěřící" poctivý, i on musí občas zapochybovat o své nevíře. Jednou z inspirací této knihy byla výzva současného papeže Benedikta, aby i ti, kteří nemohou přijmout víru v Boha Boha, se přesto snažili žít „jako kdyby Bůh byl“. Ptám se tedy, co vlastně rozlišuje život věřících a nevěřících a zda i věřící nemohou chápat víru jako hypotézu, kterou musí neustále ověřovat vlastním životem. Namátkou několik vět z té nové knížky: "Zaměřuji se více na způsob víry než na obsah víry, zajímá mne více to, jak člověk věří, než to, čemu věří.Víra a nevíra (respektive různé verze víry) nejsou pro mne soubory přesvědčení o metafyzických otázkách, nýbrž prazákladní postoje k životu, žité situace včetně našeho porozumění těmto situacím.Víra, jak jí rozumím, je schopnost vnímat skutečnost jako oslovení: snaha naslouchat, učit se porozumět, být připraven odpovídat." "V křesťanství jsem našel svůj domov také proto, že v něm tuším možnost obejmout zároveň jak onu podstatnou pra-víru, tak i určitou pravdu nevíry, možnost vzít vážně i onu zkušenost Božího mlčení a tragické stránky života."
Jsem velmi zvědav na to, jak bude ta kniha přijata. Mám pocit, že je to snad nejhlubší a myšlenkově nejodvážnější z těch, které jsem dosud napsal.
Rozhovor pro Psychologii dnes č. 12/2010 (vedla D. Kranulová)
