Budete kandidovat na funkci prezidenta?
Po léta odpovídám podobně: je to nepravděpodobné, ale nevylučuji to. Pokud bude přirozená dynamika politické soutěže u nás zmrazena něčím na způsob "opoziční smlouvy" a volba prezidenta bude rozhodnuta plichtou dvou stranických sekretariátů, nemá smysl, abych v takové hře ztrácel energii a čas. Pokud nová skladba parlamentu nebo v budoucnosti přímá volba - a tu bych podporoval - umožní skutečnou férovou soutěž osobností a idejí, pak ano -bude-li si to bude přát dostatečný počet voličů. Už proto, abych do volební kampaně přinesl určité myšlenky a hodnoty a nabídl voličům možnost si svobodně vybrat z pestřejší škály kandidátů, než kterou představuje několik stranických funkcionářů. Nyní však si v té věci zachovávám vnitřní svobodu a realisticky zvažuji všechna pro a proti.
Jaká jsou ta pro a proti?
Hlavní "proti": stále si myslím, že nejlépe mohu společnosti prospět v té roli, kterou mám nyní: stranicky nezávislého, přesto občansky angažovaného univerzitního učitele, který vědecko-pedagogickou a publicistickou práci kombinuje s působením kazatele a duchovního rádce ve studentském kostele, přednáší na českém venkově i na zahraničích univerzitách a je věrohodný tím víc, čím méně je spojen s jakoukoliv finanční a politickou mocí. Hlavní "pro": zavazuje mne důvěra a přání lidí. Mé jméno se po léta objevuje v různých anketách a výzkumech na předních místech mezi těmi, které by lidé rádi viděli na Hradě a také řada moudrých lidí, kteří dobře znají nároky prezidentského úřadu a dobře znají i mne, vyjádřila přesvědčení, že bych ten úřad mohl poctivě a důstojně zastávat. Také pokud jsem kritizoval některé politiky, nemohu pak říci, že sám nejsem ochoten vzít na sebe odpovědnost, kdyby si to přála ústavně potřebná většina voličů. Také nechci ustupovat nejčastější námitce, totiž že jsem kněz - to by snad bylo rozumným protiargumentem tehdy, kdyby se jednalo o člověka, který nemá jinou kvalifikaci než teologickou nebo o nějakého nesnášenlivého fundamentalistu s ideologickými klapkami na očích nebo obhájce úzkých institucionálních zájmů církve - ale to přece není můj případ! Jsem profesorem sociologie Univerzity Karlovy - jako ostatně byli první dva českoslovenští prezidenti - a navíc ze své kněžské a psychoterapeutické profese umím naslouchat, motivovat, znám zblízka problémy lidí, to není minus. Z hlediska naší ústavy je kněz občan jako každý jiný a nelze ho občansky diskriminovat, podobně jako nelze diskriminovat z důvodů rasového či třídního původu. Z hlediska vnitřního církevního práva bych patrně musel požádat o dočasné propuštění z duchovního stavu a to, podobně jako rozloučení s univerzitou, by bylo rozhodnutí, které bych udělal jen v případě, kdybych byl vnitřně přesvědčen, že v té konkrétní chvíli mám právě tuto službu celku společnosti nabídnout. Ta chvíle dosud nenastala, proto má zdrženlivost.
Na co byste tedy kladl největší důraz?
Největší silou prezidenta Havla bylo jeho reprezentování státu v zahraničí. Světová veřejnost, včetně politiků, cítí, že je hodně důležité, aby dnes mezi státníky byl někdo, kdo není jen "technologem moci", ale nabízí filozofičtější, opravdu inspirující pohled na světové dění. Na toto dědictví bych patrně uměl navázat, tyto věci mám opravdu dobře prostudované a promyšlen, bývám zván k panelovým diskusím s evropskými politiky například o různých souvislostech evropské integrace. V domácí politice vidím dvě priority: důraz na právní kulturu a podporu vzdělání. Vidím ostře rozlišené role prezidenta a ministerského předsedy - premiér řídí, je manažerem vlády, zatímco prezident vede - formuluje cíle, vysvětluje koncepci, motivuje, komunikuje. Snažil bych se asi výrazněji než Havel dávat najevo, že prezident je prezidentem opravdu všech a že je třeba více komunikovat také s lidmi, kteří jsou nějak sociálně znevýhodněni. To, co opravdu umím, je komunikovat, stavět mosty, spojovat různé skupiny.
Myslíte si, že je správné vyčleňovat představitele KSČM z okruhu politických zástupců, se kterými se prezident z titulu své funkce setkává?
Ptáte se mne nepřímo, jestli bych to za určitých okolností dělal v budoucnosti jinak? Prokázal jsem při mnoha příležitostech, že jsem schopen na jedné straně jasně deklarovat svou osobní pozici a přesto být otevřen k dialogu s lidmi přes nejrůznější ideové, politické, názorové hranice. Dovedu si představit jen velmi málo případů, kdy nekomunikace je lepší než komunikace.
Jaký máte názor na udělování milosti?
Je třeba respektovat rozhodnutí soudu, ale mít ještě otevřenou cestu jednak k uplatnění právních námitek i po vyčerpání obvyklých postupů - to patří spíš k roli ombudsmana - a také k uplatnění sociálních a humanitárních aspektů - a to je smysl prezidentských milostí. Je to dobrá tradice, nakolik může zabránit tragédiím v osudech mnoha lidí a jejich rodin, je jí ovšem třeba uplatňovat velmi rozvážně, nedevalvovat ji.
Co si myslíte o udílení státních vyznamenání. Nebyl již podle Vás vyčerpán okruh osobností, kterým vyznamenání náleží?
V mnoha případech to byl významný symbolický akt uznání lidem, ke kterým se stát v minulosti choval macešsky a bylo spravedlivé nepohřbít jejich jména a zásluhy do nevděčného zapomenutí. Pokud byla snad vyčerpána nejvýznamnější jména, pak je třeba touto formou oceňovat hlavně "hrdinství všedního dne" - kolik lidí třeba nasazovalo život při povodních! - anebo ty, kdo mají zásluhy o rozvoj vědy a na rozdíl od populárních umělců a sportovců zůstávají širší veřejnosti neznámí - po všech skandálech je třeba ukazovat celé společnosti také pozitivní příklady k inspiraci. Několik let jsem pracoval v komisi pro udělování státních vyznamenání, takže vím, že to není věc nějaké svévole prezidenta, ale že to je důkladně připravováno zástupci veřejnosti a poměrně širokým spektrem lidí. Je pravda, že ta skutečně velká jména, kde šlo o to odměnit zásluhy minulosti, jsou do určité míry vyčerpána. Asi bude třeba tuto věc nějak nově promyslet. Ale chápu, že role prezidenta hluboce souvisí se symboly. Myslím si, že je dobré, aby k tomu měl prezident skutečně kvalifikovaný tým, který to bude posuzovat. Je řada hrdinství všedního dne - např. lidé, kteří se obětavě chovali v případě přírodních katastrof. A na to je dobré upozornit.
