T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

O FRANCII (říjen 2008)

Rozhovor s Anne Dastakian pro francouzský časopis Marianne

Co je podle Vás francouzská kultura ?

Pro odpověď samozřejmě musíme jít do dějin. Francie vnášela po celé druhé milénium do politické i duchovní kultury Evropy zcela zásadní impulsy. Z burguňského kláštera v Cluny vzešla první velká evropská revoluce – „papežská revoluce“: mniši z Cluny na papežském trůně ve sporu o investituru zlomili monopol císařské moci. Způsobili, že Západ na rozdíl od Byzance se stal „dvojdimenzionální“ – polarita světské (císařské) a duchovní (papežské) moci a jejich kompatibilita na jednom území je klíčový fenomén evropských dějin, základ plurality Západu. V důsledku této papežské revolty paradoxně vznikla „sekulární sféra“.

V srdci Francie vznikla nejvlivnější instituce středověké Evropy - pařížská univerzita, svého času rozhodující spory mezi papeži a králi. Právě středověcí scholastici na Sorboně, nikoliv až osvícenci, přiznají rozumu obrovskou úlohu a autoritu a vytvářejí tak typ nezávisle myslícího učence ( U Sigera z Brabantu je život podle rozumu naplněním nejvlastnější lidské podstaty). Dva francouzští myslitelé 17. století předznamenali intelektuální vývoj moderny – Descartes stojí u kolébky novověkého racionalismu a Pascal, originální dědic Augustinův, objevuje „logiku srdce“ - cestu k Bohu skrze paradox, na níž pak může navázat Kierkegaard a křesťanští existencialisté.

Ve Francii se rodí absolutismus i nacionalismus, kardinál Richelieau realizuje machiavelistický model pragmatické moci bez skrupulí. Ve Francii, kde byl potlačen protestantismus, nenacházejí myslitelé, kteří se vymezují proti katolicismu Starého režimu, nakonec jinou alternativu než radikální kritiku náboženství vůbec a ateismus. Z Velké revoluce se rodí nejen pathos lidských a občanských práv, ale i slovo „teror“ a teror jako prostředek politiky. Revoluce je matka terorismu.

Ve Francii , v hlavě Augusta Comta, zmítané mezi genialitou a šílenstvím, se rodí „náboženství vědy“. Francie 19. století ( a po ní Amerika) plodí mystiku pokroku, velkou fata-morganu dvacátého století. V Dreyfusově aféře se objevuje typ „veřejného intelektuála“ (public intellectule). Levicoví intelektuálové a „surrealistická revoluce“ boří společenská a kulturní tabu – avšak tváří v tvář komunismu mnozí z nich prokazují svou naivitu, stalinismus v nich nalézá své „užitečné idioty“. Francouzský tlak na ponížení Německa po první světové válce vyprovokuje v Německu touhu po odplatě a přispívá k růstu nacismu. Z Francie však po kataklysmatu druhé světové války vzchází důležité pulsy pro sjednocenou demokratickou Evropu. Ve Francii se narodí Teilhard de Chardin, první prorok globalizace, „planetární civilizace“ a pak postmoderní filozofie. Ano, toto vše a mnohé jiné je pro mne francouzská kultura, francouzské dědictví. Kultura obráží dějinnou zkušenost národa a umožňuje na ní participovat i druhým.

Znamená francouzská kultura podle Vás ještě něco ve světě a v Evropě?

Už fakt, že Francie je po léta turisticky nejatraktivnější zemí světa, o tom svědčí . Možná pro dnešní návštěvníky „francouzskou kulturu“ reprezentuje hlavně životní styl – včetně kuchyně – a historické památky a umělecké sbírky. Ocenit „živou kulturu“ , současnou duchovní kulturu, to asi lze až s odstupem.

Francie a Československo si byly velmi blízké před válkou, politicky ale taky kulturně, kdysi tolik malířů a skladatelů přijelo do Paříže.Zbylo něco z toho ?

Francie fascinovala Čechy už od středověku. Už ve 14. století napsal kronikář Petr Žitavský: „Ó jak šťastná země, která neválčí, žije si v míru! Francie, nejvyšší moc máš a bohatství hojnost, moudrost a pokoj máš a také nemáš násilných činů“. Oslavuje tak příchod Blanky z Valois, sestry Filipa VI., manželky císaře a českého krále Karla IV. do Prahy. Od 19. století se v Čechách horlivě překládali a četli francouzští autoři – národní obrození hledalo vyvážení proti dosud dominujícímu vlivu německé a rakouské kultury. Tento trend vrcholil za meziválečné Československé „první republiky“ - Paříž byla Mekkou českých malířů a básníků, mladá generace se učila francouzsky, Karel Čapek pořídil vynikající překlad antologie moderních francouzských básníků. Také katoličtí intelektuálové se inspirovali hodně Francouzi, byl překládán Leon Bloy, Bernanos, Huysmans, Mauriac, Peguy, v Praze dlouho působil a Čechy miloval Paul Claudel, z filozofů měl velký zejména Maritain, Mounier a pak v šedesátých letech (v době marxisticko-křesťanského dialogu) také Teilhrad. Češi opravdu milovali Francii a její kulturu.

O to hlubší byl pocit zrady v době Mnichovské dohody – ta se pak stala traumatem pro celou generaci a tuto „zradu Západu“ pak po desetiletí hojně využívala komunistická propaganda, přispěla k tomu, že se část poválečné generace opravdu přimkla k Sovětskému svazu – a někteří z toho vystřízlivěli až po sovětské okupaci v srpnu 1968, která ukončila „pražské jaro“. Řada prozápadních intelektuálů byla uvězněna, někteří popraveni a mnozí odešli do exilu – také do Francie, např. katolický spisovatel Jan Čep nebo publicista Pavel Tigrid, který v Paříži vydával vlivný exilový časopis Svědectví (jakousi obdobu polské Kultury). Tigrida (který se koncem 90. let stal po návratu z exilu českým ministrem kultury a nedávno zemřel ve Francii) pokládám za nejvlivnějšího architekta Pražského jara. V protikladu k ostře antikomunistickému exilu se svým časopisem (který tajně četli i komunističtí intelektuálové a straničtí funkcionáři, pomalu střízlivějící ze stalinismu) pokusil československé komunisty „kazit“ myšlenkami euromarxismu, evropské demokratické levice a existencialismu. Pamatuji se z doby svých studií na pražské filozofické fakultě, jak někdejší skalní marxisté začali číst a přijímat Sartra, Heideggera, Fromma, Marcuse, frankfurtskou školu, Teilharda..

Generace mých rodičů měla pocit, že česká láska k Francii zůstala „neopětovaná“ - Francie se z národů střední Evropy daleko více zajímali o Poláky či Maďary; ve Francii nenašli větší ohlas autoři, kteří byli hojně překládáni do mnoha jazyků, jako Komenský či Karel Čapek; o secesním malíři Alfonsu Muchovi a spisovateli Milanu Kunderovi patrně mnoho Francouzů ani neví, že to jsou Češi, pokládá je za Francouze.

Má generace se v době „podzemní kultury“ po r. 1968 začala zajímat o francouzské filozofy, o Riceura (který v Čechách v té době několikrát tajně přednášel v „bytových seminářích“), o francouzské „nové filozofy“ (rekrutující se z bývalých levičáků) a postmodernisty.

Generace mých studentů na filozofické fakultě často navštěvuje Francii a studuje tam, případně navštěvuje akce Francouzského institutu v Praze, čte hojně současné francouzské filozofy, historiky, psychology a sociology.

Francie hodně podporuje vlastni kulturu, včetně filmů, aby přežily vedle amerického kina. Co tomu říkáte? Myslíte, ze by ten systém se měl rozšířit v Evropě?

Slyšel jsem nedávno výrok vaší ministryně kultury Christiane Albanelové, že investice do kultury se vždy vyplatí – vracejí se v podobě kultivovanosti obyvatel, zájmu cizinců o zem apod. Ano, přál bych si, aby se tento prozíravý přístup rozšířil v Evropě. U nás nedávno probíhaly protestní akce divadelních umělců proti politice pražského magistrátu, který se pokouší – inspirován ideologií našeho současného prezidenta Klause – i v oblasti kultury brutálně uplatňovat diktát trhu, naivní, krátkozrakou a fundamentalistickou víru v „neviditelnou ruku trhu“. Vzpomínám na varování sira Karla Poppera, že právě v oblasti médií sama konkurence nevede automaticky ke zvýšení kvality – spíše naopak. Je ovšem třeba, aby ti političtí představitelé, kteří rozhodují o financování kultury, byli sami kulturními a nezkorumpovanými lidmi. Můžeme něco takového od svých politiků očekávat?

Vy nejste frankofonní. Proč jste vybral jiné cizí jazyky ?

Dnes upřímně lituji, že neumím francouzsky a francouzské autory musím číst v překladech. Má generace, která vyrůstala „za železnou oponou“, byla nemožností svobodně cestovat a stýkat se s lidmi ze Západu, velmi handicapovaná v oblasti jazykových znalostí. Ve škole jsem si vedle povinné ruštiny vybral němčinu, protože kultura našeho velkého německého souseda tvořila přece jen prakticky po celé dějiny hlavní kontext české kultury a v oblasti filozofie a teologie, k níž jsem směřoval, je němčina stále nejpotřebnější řečí. Pak přibyla angličtina, lingua franca dnešního světa, pro kontakt s katolickým světem polština a v době postgraduálního studia v Římě italština, na francouzštinu už nezbyla kapacita.

Přiznám se, že v době mých ranných studentských let, za vrcholící studené války, jsme my, kteří jsme nenáviděli komunistický režim, tehdy Francii v přílišné lásce neměli – tíhli jsme instinktivně k Americe, hlavnímu nepříteli komunismu, a Francie nám tehdy připadala jako země, v níž převládá levicová mentalita a která svým národním sobectvím narušuje jednotu Západu. Ještě v roce 68, když k nám za Pražského jara přijeli někteří levicoví studenti z Francie a Německa, nenalezli jsme společnou řeč – zdálo se nám, že naivně a lehkomyslně bourají onu „buržoasní společnost“, po jejíchž svobodách jsme my tehdy toužili, že anti-autoritářská studentská hnutí Západu a Prahy jdou téměř opačným směrem. Někteří z mé generace se z tohoto typu poněkud černobílého vidění světa a z nekritického vztahu k Americe nepohnuli ani dnes, dosud např. obhajují nešťastnou intervenci Bushovy administrativy v Iráku a opakují hesla neokonzervativců. Mne přece jenom v sedmdesátých a osmdesátých letech styk se západními intelektuály, kteří přijížděli inkognito do Prahy tajně přednášet v konspiračních „bytových seminářích“ a podzemní „létající univerzitě“, naučil poněkud diferencovanému pohledu na Západ, takže jsem v době, kdy jsme po pádu Železné opony zase mohli jezdit na Západ, neutrpěl takový „kulturní šok“ jako leckteří mí vrstevníci.

Co je Vám blízké ve francouzské kultuře ? Sledujete francouzskou literaturu, hudbu, kinematografii ?

Přiznám se, že v hektických letech po pádu komunismu jsem natolik zaměstnán svou vědecko-pedagogickou, pastorační a publikační činností, že zbývající čas věnuji spíše studiu odborné literatury a pokud mi zbude vůbec čas na beletrii a filmy (pokud nějak nesouvisejí s problémy, jimiž se zabývám), snažím se spíš sledovat mladé domácí autory, abych rozuměl duchovnímu světu svých studentů. Čtu však hodně francouzských autorů v oblasti filozofie a společenských věd, hodně mne ovlivnili Paul Ricoer a Emanuel Lévinas, později Jean Luc Marion, Marcel Gauchet, René Girard , Alaine Badiou, čtu samozřejmě „klasiky postmodernismu“ Derridu, Foucalta, Lacana, Lyotarda, také Lipovetskyho, Maffesioliho, Bataille, Barthese, sociology Gilla Kepela a Daniele Hervie-Leger (s nimiž jsem i v osobním kontaktu), teologii Josepha Moingta, Michaela de Certeaua..

V ČR je vysoká úroveň hudební kultury, ve Francii se to ztratilo..

Hudba vždy hrála velmi významnou roli v české kultuře a byla hlavním mostem naší kultury k světu – snad také proto, že hudba není vázána na jazyk , svět se nemusí učit obtížnému jazyku malého národa ani není odkázán na překlad, chce-li vstoupit do duchovního světa Dvořáka, Smetany, Janáčka či Martinů. I v době komunismu se konaly v Čechách významné hudební festivaly jako Pražské jaro či Smetanova Litomyšl, tato větev naší kultury nebyla uťata a nemohla být ani natolik postižena tlakem oficiální ideologie jako literatura či výtvarné umění. Ale chodím-li během roku na koncerty klasické hudby, také mne znepokojuje, že vidím v publiku převahu šedivých hlav.

Jaká by měla podle Vás být role Francie v cela Evropy v oblasti kultury?

Klíčovým problémem dnešní Evropy (i světa) je dialog a soužití různých kultur a náboženství, životních stylů a hodnotových orientací. Zde Francie se svou významnou muslimskou komunitou a židovskou menšinou může sehrát významnou roli. Jde zejména o kontakt s arabským světem. Tady však stojí před velmi závažným úkolem, který vyžaduje intelektuální odvahu: musí přehodnotit svou tradiční ideologii „laicity“ a odolat nebezpečné ideologii „politické korektnosti“ (o níž právem říkal Paul Ricoeur, že je to „macartysmus naruby“) – najít platformu pro kompatibilitu a plodné soužití sekularity a náboženství.

Pokud se stát ve jménu „laicité“ chce vypovědět náboženství z veřejného prostoru, pak se laicita stává sama intolerantním (pseudo)náboženstvím, „fundamentalismem sekularismu“, který není o nic lepší než náboženský fundamentalismus (koneckonců právě ve Francii bylo ve jménu fanatismu proti „fanatikům“ prolito spoustu nevinné krve a zničeno nevyčíslitelné množství kulturních hodnot).

Přiznám se, že nejsem se nemohl srovnat s francouzským šátkovým zákonem. Smí-li studenti nosit do školy trička s Che Gevarou a srpem a kladivem a nesmějí mít kříž, jarmulku či šátek (který navíc hraje v islámu úplně jinou úlohu než třeba kříž pro křesťany), je v tom cosi absurdního. Je-li stát konfesijně neutrální, pak mu musí být jedno, v barvách které konfese se budou žáci oblékat. Řada západních myslitelů – nejvýrazněji snad Jürgen Habermas na frankfurtském veletrhu po 11. září – upozornili, že onen model laicity jako státního náboženství (který se zrodil právě ve Francii jako výsledek souboje „dvou Francií“) je třeba poslat do minulosti, na pohřebiště všech státních ideologií. Také bývalá ministryně zahraničí Albrightová (českého původu) ve své nedávné knize přiznává, jak její univerzitní curriculum osudově podceňovalo náboženství.

Náboženství je daleko vitálnější a mnohotvárnější fenomén, než si myslili ideologové sekularismu v minulém a předminulém století, je to antropologická kulturní konstanta. Možná právě z Francie, kde se kdysi utkávaly dva koncepty – náboženství spojené s nacionalismem a tradicionalismem a nejrůznější formy jakobínského kontra-náboženství , by mohly přijít nové impulsy ke kultuře dialogu různých náboženství , víry a racionality apod.

(pracovní verze) uveřejněno v říjnu 2008

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.