T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

CÍRKEV JE JAKO NĚMECKO PO HOLOCAUSTU (březen 2019)

S Tomášem Halíkem o zneužívání, smyslu celibátu a setkání s papežem, který má odvahu jako svatý Augustin

Horké téma sexuálního zneužívání v katolické církvi se v Česku probouzí trochu opožděně. Jeho oběti se ale nedávno začaly ozývat, a dokonce se obrátily dopisem na kardinála Duku, který se s nimi ale odmítl setkat. Máme podle vás ve skříni takového kostlivce jako některé západní země? Nebo bude náš problém menší tím, že církev byla výrazně oslabená komunismem?

Od většiny českých církevních představitelů uslyšíte dnes asi to, co jsem já sám v dobré víře tvrdil, když se o těchto věcech asi před čtyřmi lety začínalo mluvit a já jsem o tom tehdy velmi málo věděl. Za prvé, že sexuální zneužívání není žádná „katolická specialita“, že mnohem více zneužívání se děje v rodinách, v různých školských a zájmových skupinách. Za druhé, že se to týká nepatrného zlomku kněží a je to selhání jednotlivců, které nemá nic společného se systémem, se vztahem církve k sexualitě nebo s celibátem. To první je sice pravda, ale v žádném případě to nemůže sloužit k zlehčování těchto zločinů v církevním prostředí. To druhé pravda není – nejde jen o selhání jednotlivců, jde o projev hluboké krize a neřešených problémů, které se nahromadily v církvi. Stojíme před nutností nové reformace, tentokrát hlavně v oblasti mentality a pastoračních přístupů.

Je situace u nás něčím specifická?

Většina zneužívání v zahraničí se děla v šedesátých až osmdesátých letech v  různých církevních zařízeních a ta u nás tehdy neexistovala. Zdá se, že k největšímu počtu zneužívání u nás došlo až v devadesátých letech, kdy se znovu otevřely kláštery a semináře a představení přijímali v počáteční euforii velké množství kandidátů. K příčinám toho, že se o tom tak dlouho mlčelo, patří i autocenzura a stud samotných obětí i falešný pocit solidarity v církvi: jsme přece rodina, a i v rodinách se o takových věcech nemluví – ani doma, natož venku! Ale jaké tragédie toto mlčení způsobilo, to začínáme chápat, teprve když se těm lidem díváme do očí. Nedivím se, že této pokořující zkušenosti se mnozí i dnes zbaběle vyhýbají.

Co jsou podle vás ty neřešené problémy, které se nahromadily?

Jednou věcí je nedostatek otevřené komunikace v církvi, což vzhledem k její převážně hierarchické struktuře zas tolik nepřekvapuje. Když papež František na počátku jedné biskupské synody v Římě vyzval účastníky, aby otevřeně říkali, co si myslí, zavládlo prý v aule zděšení. Dosud se zde oceňovalo, když se poslušně opakovaly předepsané názory a nikdo nevybočil z řady, nedal najevo, že je vůbec schopen mít vlastní názor.
Potom je tu strnulost teologické antropologie, ahistorické chápání lidské přirozenosti, rodiny a sexuality – například v současné debatě o genderu se ukázalo, že strach před morálním relativismem vede v církvi k druhému extrému, ignorování a popírání dějinných a společenských proměn včetně výsledků společenských věd. Je to podobné nešťastné situaci, kdy se teologové bránili evoluční biologii, aby zachovali primitivní doslovné čtení biblických textů.
Třetí je vlna neokonzervativismu v církvi – do seminářů se hlásí nezanedbatelné procento kandidátů kněžství, kteří svou nezralost, dezorientovanost a nedostatek osobní identity kompenzují rigidním tradicionalismem, touhou po jistotách a bezpečí jednoduchého černobílého vidění světa.

Kardinál Duka zatím problém zneužívání neřeší. Nedávno se v Římě dokonce nechal slyšet, že jde o zbytečnou hysterii. Jaký je váš pohled?

Přesvědčil jsem se v posledních letech, že od kardinála Duky a jeho okolí už nemůžeme čekat pochopení dnešních problémů církve a společnosti, natož jejich řešení. Nemám mu to už za zlé, chápu ho. Žije ve svém světě, každý má svůj čas a své limity. Není to jen věc stáří, nýbrž hlavně kombinace povahy, ideologie a zátěže. Navíc je to častá nemoc funkcionářů církevních i světských. Kdybych neměl stálý kontakt se studenty, kritickým prostředím univerzity a zahraničím, hrozilo by mi to také. Dominik Duka měl nezáviděníhodnou službu v složité době, to je třeba chápat a ocenit. Vsadil ale na špatné politiky a obklopil se velmi podivnými lidmi. Papež už loni přijal jeho rezignaci z důvodu věku a teď čekáme na jmenování nového arcibiskupa, zřejmě v řádu měsíců. Na něho čeká vpravdě františkovský úkol nezbytných reforem.

Jaké reformy jsou žádoucí v českém kontextu? Je vůbec něco, co může arcibiskup měnit na národní úrovni?

Papež František podporuje decentralizaci v církvi. Každý biskup může nyní buď podporovat, nebo naopak brzdit atmosféru transparentnosti a uplatňování zásad papeže Františka ve své diecézi. Velmi málo může udělat sám, záleží na tom, jakým lidem dá důvěru a zda bude brát vážně i názory těch, kteří vidí věci z jiné perspektivy a zkušenosti než on.

Religionista Odilo Štampach naznačuje, že Duka mohl o zneužívání dětí v minulosti vědět a krýt je. To je docela vážné obvinění. Jaké má vlastně církev nástroje řešení, kdyby se něco takového potvrdilo?

Pokud se takové věci prokážou, biskupové buď rezignují na svůj úřad, nebo jsou papežem odvoláni. Nedávno byl ctihodný francouzský kardinál Barberin – pouze za to, že dostatečně neřešil případ zneužívajícího kněze – podmínečně odsouzen civilním soudem a okamžitě nabídl rezignaci. U nás by se snad mělo brát jako polehčující okolnost, že mnozí po nečekaně rychlém pádu komunismu nastoupili do vysokých pozic v církvi bez přípravy a zkušeností. Církev je prostě součástí společnosti – tyto temné skvrny jsou analogické tomu, co se dělo např. v hospodářské oblasti, když právníci na radu jistých politiků a ekonomů „na chvíli zhasli světlo“.

Nejde jen o Duku. I další oficiální autority se vymezily vůči iniciativě Za čistou církev, která chce pomáhat obětem sexuálního zneužívání. Jeden z jejích iniciátorů byl odvolán z pozice církevního soudce. Proč církev umlčuje kritické hlasy?

Laické iniciativy na pomoc obětem zneužívání – laické v tom smyslu, že nejde o kleriky, avšak jsou tam právníci a psychologové – už existují ve většině zemí a jsou potřebné i u nás. Nedovedu však posoudit, nakolik byli kompetentní a věrohodní lidé, kteří se toho u nás chopili, mám o tom určité pochybnosti, které ale nemohu rozvádět.

Setkal jste se s oběťmi zneužívání osobně. Kolik jich bylo? Co vám říkaly? Dá se z jednotlivých případů vyvodit něco obecnějšího?

Až nyní, když se kardinál Duka odmítá setkat s oběťmi a přehrává to na policii, mě řada těchto lidí požádala o rozhovor. Neměl jsem to srdce je odmítnout, i když je tu velmi kvalifikovaný kněz, nemocniční kaplan Marek Drábek, který absolvoval v Římě odborný kurs pro práci s obětmi zneužívání. Přesvědčil jsem se, že oběti – alespoň ti, s nimiž jsem mluvil - nestojí o odškodnění, ani o potrestání viníků. Chtějí jen, aby je někdo vyslechl a díval se jim do očí. Byl jim zárukou, že jejich bolestné a tragické zkušenosti se neztratí z paměti církve. Jsou to otřesná svědectví, po nichž nemůžete spát, a to i když se léta učím bolesti, hněv a stresy proměňovat a překonávat modlitbou a meditací. Je to svědectví o tom, že církevní prostředí a zejména kněžská služba přitahuje nejen idealisty čistého srdce, nýbrž také hluboce patologické osobnosti. Ano, právě mezi těmi nejortodoxnějšími a nejmilitantnějšími mravokárci zkaženého světa najdete největší pokrytce. Nejhlasitějšími bojovníky proti stejnopohlavním párům jsou zpravidla členové homosexuálních lobby v církvi, kteří vedou dvojí život. Pozor na fanatiky, vždycky zakrývají něco, s čím se v sobě nedovedou vyrovnat.

V církvi se velmi aktivně pohybujete mnoho let a mezi mnoha křesťany máte velkou autoritu. Slyšel jste o zneužívání někdy v minulosti? Je to něco, o čem se vědělo, nebo jste současným děním překvapen?

Rozsahem těch zneužívání ve světovém měřítku jsem šokován, myslel jsem si opravdu dlouho, že jde jen o okrajové jevy. Rozsah u nás je dosud neznámý, a i když mi odhad, že šlo o deset případů za třicet let, připadá úsměvně nízký, nečekám snad nějaké „tsunami“ odhalení. Ale i kdyby jich bylo jen deset, je to důvod k sebezpytování církve.
I když jsem zpovídal a duchovně doprovázel za těch čtyřicet let kněžství několik tisíc lidí, narazil jsem jen na tři nebo čtyři podobné případy zneužívání dospívajících duchovními. Byla to vždy traumata z dřívější doby, pachatelé už byli většinou mrtví a postižení cítili vinu z neschopnosti odpustit. Na zneužívání dětí knězem jsem nikdy nenarazil. Se zneužíváním v rodině se setkávám častěji, ale tam postižení naprosto nejsou ochotni o tom mluvit mimo zpověď a také se tyto věci provalují většinou až po letech, kdy to nyní přestalo být tabu.

Kdo jsou ty oběti? Co zažívaly? Mlčely o tom, nebo byla snaha zneužití řešit zametena pod koberec?

Těch málo případů sexuálního zneužívání v naší církvi, které já znám, jsou hlavně novicové, kteří vstoupili do klášterů na počátku 90. let a po těchto zkušenostech z nich odešli. U představených tenkrát nenacházeli pochopení, tedy rezignovali a pokoušeli se ty věci vytěsnit ze svého vědomí, většinou ovšem neúspěšně. Také někteří mladí muži zažili od kněží při zpovědi návrhy homosexuálního charakteru. Jedna řeholnice mi líčila rádoby asketické praktiky sebeponižování, které jí nařizoval její zpovědník. Asi si ani neuvědomovala, že je vlastně psychicky zneužívaná narušeným člověkem. Myslím, že by mělo být víc kněží s psychoterapeutickým vzděláním a lépe fungovat spolupráce mezi kněžími a klinickými psychology.

Léta jste působil jako klinický psycholog, takže mechanismům sexuálního zneužívání určitě dobře rozumíte. Proč se mu právě v církvi tak dařilo? Hraje v tom roli celibát, který část kněží nezvládá, uzavřenost hierarchického systému, nebo něco jiného? Je to spíše problém nezvládnuté sexuality, nebo nezvládnuté moci?

Pro určitý typ nasazení v církvi je celibát stále vhodnou formou života. Já sám si při své náročné práci – už si ani nepamatuji pracovní den, který by končil před půlnocí - naprosto nedovedu představit, že bych měl odpovědnost ještě za vlastní rodinu. Celibát je podobně nezbytný pro misionáře, kteří jsou nasazováni do různých zemí. Vzešel z řeholních komunit a tam by se měl zas vrátit, jak je tomu v katolické církvi východního obřadu a v pravoslavných církvích. Proměnit sexuální energii v energii duchovní je možné, ale vyžaduje to důkladnou duchovní průpravu, kterou běžně semináře neposkytují, to spíš umožní řeholní společenství.
Avšak na správce běžných farností bude brzy nezbytné světit ženaté muže, kteří z té farnosti vzešli a osvědčili se. K tomu první krok zřejmě udělá letošní synoda amazonských biskupů. Papež naznačil, že vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku kněží v této oblasti by byl ochoten vyhovět požadavku tamní biskupské konference světit ženaté muže. To ovšem může být precedens.
Znám řadu mužů (ale i žen), kteří by patrně byli výbornými kněžími, ale kvůli celibátu se jimi nestali, a taky řadu mužů, kteří se kněžím nikdy stát neměli, ale stali se jimi právě proto, aby celibátem zakryli svou homosexualitu, pedofilii nebo psychickou nezralost. Existují lidé, kteří protože nemilují nikoho, mají pocit, že milují Boha a mají být kněžími nebo řeholníky. Ale nezralí a vnitřně nesvobodní a neradostní lidé nemohou plnit základní kněžskou roli, spolu s hlásáním evangelia doprovázet lidi na cestě k duchovní zralosti a svobodě.

Hrál tedy povinný celibát roli ve zneužívání uvnitř církve?

Celibát rozhodně není hlavní příčinou. Tou je zneužívání moci a autority. Ale vzhledem k tomu, že mezi pachateli zneužívání zdaleka nejsou jen pedofilové či homosexuálové, nýbrž ve větší míře heterosexuální muži, kteří zejména v letech krize středního věku prostě nezvládali sexuální abstinenci a sáhli po těch, kteří jim byli nejdostupnější, je třeba se zamyslet nad tím, zda vyžadovat plošně celibát od všech kněží, aniž by dostali dostatečnou přípravu a zázemí. Tíže celibátu se netýká jen sexuality, ale především samoty, ta je pro mnohé příliš těžkým břemenem. Pro každého, kdo není eunuch, je celibát náročný a pro určité lidi nezvladatelný. Těm by mělo být umožněno požádat o zproštění tohoto závazku a nedívat se pak na ně jako na ztroskotance. Existovala pro ně dehonestující nálepka „páter-vyklouz“.

Jak běžné dnes je, že kněží celibát porušují?

Do těchto věcí vidí pouze Bůh. Nejsem vševidoucí, do života druhých nevidím a dohady a pomluvy neshromažďuji. Kněží o těchto věcech mezi sebou nemluví, pokud se s těmito věcmi svěřují, pak ve zpovědi, chráněné neporušitelnou pečetí tajemství. Mohu vám říci pouze za sebe, že jsem tomuto závazku trvale věrný. Je to však těžší břemeno, než se mi původně jevilo. To největší pokušení tkví v tom, že se z člověka může snadno stát sobecký sebestředný starý mládenec, kterému chybí rodina jako stálá kritická zpětná vazba.

Setkal jste se nedávno v Římě s papežem Františkem. O čem jste mluvili? Jaký na vás udělal dojem?

Znovu jsem si potvrdil zkušenost z prvního setkání před 5 lety: laskavá soustředěná pozornost, kterou věnuje každému člověku, je ohromující. Hned si vzpomněl na to, že kardinál Tagle – kterého si patrně přeje za svého nástupce – citoval v otvíracím projevu summitu biskupů z mé knihy, kterou jsem papeži kdysi dal.
To krátké setkání splnilo svůj hlavní a jediný cíl: spolu s profesorem Zulehnerem z Vídně jsme předložili papeži náš otevřený dopis na podporu jeho reformních snah. Napsali jsme ho v  roce 2017 a umožnili během několika měsíců ho podepsat na internetových stránkách Pro-Pope-Francis. Tento dopis podepsalo 75.000 lidí z pěti kontinentů, mezi nimi 2400 profesorů teologie a osobností veřejného života od Tokia po São Paulo, od Harvardu po Oxford, Vídeň a Prahu. Tím vznikla mezikontinentální síť teologů, připravených dále promýšlet Františkovy reformní impulsy a uvádět je do praxe lokálních církví v podmínkách různých kultur.

Jak je možné s touto energií pracovat?

Prvním plodem jsou dvě knihy, v nichž jsme shrnuli odpovědi signatářů na to, před jakými úkoly církev nyní stojí a jak by se s nimi měla vyrovnat. Tyto knihy jsme také papeži předali spolu s dopisem, v němž jsem mu sdělil naše další záměry. Pak jsem měl možnost obsáhle mluvit s papežovými nejbližšími spolupracovníky a rádci. Je nyní obklopen dobrými a moudrými lidmi. Očekávat, že po nedávném čtyřdenním summitu v Římě o sexuálním zneužívání nastane okamžité řešení, je zcela naivní: po třídenním kongresu onkologů nezmizí hned rakovinové nádory. Navíc odvážný impuls z Říma musí být řešen na lokální úrovni ve zcela odlišných podmínkách. Rakousko řeší tyto problémy už dávno, někteří afričtí a východoevropští biskupové je ještě popírají a strkají hlavu do písku.

František se do tohoto tématu pustil s vervou. Má ale vůbec šanci odkrýt pravdu, s níž jeho předchůdci zacházeli vždy velmi diplomaticky?

Papež Jan Pavel II., kterého jsem velmi dobře osobně znal a velmi si ho vážil, zprávám o masovém výskytu zneužívání v církvi prý nevěřil proto, že věděl, že nacistické a komunistické režimy tohle používaly k diskreditaci svých odpůrců mezi kněžími. Jemný introvert papež Benedikt byl na tento úkol příliš slabý a zřejmě to byla jedna z příčin, proč se rozhodl k rezignaci. Papež František ale vidí naprosto jasně, kde leží příčiny těchto jevů. Nejde jen o zneužívání sexuality, nýbrž o zneužívání moci a autority – o klerikalismus. Když církev naštěstí ztratila vnější moc, někteří kněží začali patologicky uplatňovat moc v církvi, a to zejména vůči slabším, ženám a dětem. Na sexuální revoluci šedesátých let církev reagovala neúměrným zaměřením na sexuální otázky. Lidé ji začali vnímat jako instituci, která se zabývá především či výhradně bojem proti potratům, kondomům a homosexuálům. Papež František měl odvahu to nazvat pravým jménem – neurotická obsese. Znovu objevuje jádro evangelia – milosrdenství, solidární lásku, odpovědnost za marginalizované a za sociální i přírodní prostředí. Ten poklad evangelia v církvi trvá, ale je třeba se k němu prokopat hromadami hnoje.

Církev dnes v západním světě čelí úbytku věřících, a sexuální skandály její důvěryhodnosti ještě uškodí. Na druhou stranu František je osobnost, která evidentně oslovuje spoustu lidí venku. Co bude pro církev tahle éra znamenat?

Františka nenávidí extrémní pravice, která chce zneužít náboženství jako brzdu sociálních změn a stejně tak komunisté v Latinské Americe, protože ukazuje, že člověk nemusí být marxistou, aby byl na straně chudých a bojoval za sociální spravedlnost. Nenávidí ho bigotní křesťané, kteří si nechtějí připustit, že zrezivělá obrněná loď určitého typu církve klesá ke dnu a viní z toho Františkovy reformy, zatímco papež se snaží, aby se s tou lodí neutopilo i to nesmírně cenné, co veze. Ale ti, kteří mají zdravý rozum a čisté srdce, v papeži Františkovi vidí největší morální autoritu našeho světa. On má odvahu víry, kterou měl svatý Augustin, když tvrdil, že je lepší, když vzniknou skandály, než aby se zatajovala pravda.

Jaké to bude mít důsledky?

Katolická církev je nyní v takové situaci jako Německo po holocaustu. Také bylo možné alibisticky říct: 90 % Němců se na hrůzách koncentráků nepodílelo, ani o tom nevědělo. A přece západní část Německa prošla hlubokou morální reflexí a stala se patrně nejdemokratičtější politickou kulturou světa. Východní Německo touto reflexí neprošlo a nyní tam zdvihá hlavu AfD a jiné neonacistické síly.
Nebude-li církev banalizovat tento hnisavý nádor, může projít hlubokou reformou a být skutečně onou „polní nemocnicí“, jak o ní mluví papež František. Mnoho lidí v církvi je nyní tím, co vyplavalo na povrch, otřeseno a zraněno. Já také. Ale možná právě tito lidé, kteří to neberou na lehkou váhu, mohou vytvořit onu „solidaritu otřesených“, o níž v jiné souvislosti mluvil můj učitel Jan Patočka. A ti, kdo jsou zasažení do srdce a zranění, mohou lépe porozumět a pomáhat jiným zraněným. Zatloukat, bagatelizovat problémy, strkat hlavu do písku nepomůže a odpovídat agresivními fantasmagoriemi o nebezpečích ze strany těch druhých a šířením apokalyptických nálad a strašení lidí je ještě víc zvrácené.

Myslíte si, že církev by se mohla rozdělit?

S prorockou osobností papeže Františka se rodí příští podoba církve, kterou určitě jisté procento křesťanů nebude schopné a ochotné přijmout. Nedovedu odhadnout, nakolik nastávající změny učiní ještě zřetelnějším už nyní existující rozdělení křesťanů. To dnes neběží podle hranic církví, ale napříč. Dnes často lidé, kteří sedí v jedné kostelní lavici a odříkávají stejné Vyznání víry, mají naprosto odlišné představy o Bohu a roli náboženství ve světě. S Petrem Piťhou jsme kdysi úzce spolupracovali, dnes vidím, že jeho náboženství zatrpklosti a strachu má opravdu málo společného s tím, jak já chápu víru a evangelium.

V Česku to alespoň při pohledu zvenčí vypadá, že hlavní tón udává právě ta nacionalistická část katolické církve. Nemáte obavu, že to celé skončí spíš tím, že otevření lidé budou dále znechuceni odcházet?

Politické pojmy konzervativismus a progresivismus jsou tady zcela zavádějící. Dělicí čára vede jinudy. Jedni chápou náboženství jako prostředek k posílení skupinové identity – například nacionalismu nebo pravicových či levicových ideologií, jednobarevné „křesťanské Evropy“, zatímco druzí jako ježíšovskou vzpouru vůči stavění hranic a farizejskému náboženskému legalismu, neživému systému zákazů a příkazů. Jedněm jde o šíření strachu a vytloukání náboženského kapitálu z ustrašených, druhým o naplnění Ježíšova slova: „Dokonalá láska zahání strach.“ Někteří lidé se potřebují bát a hledat viníky ve zkaženém okolním světě, ti se budou utíkat do katolicismu typu obleženého bunkru ohrožených jistot. Jiní budou mít odvahu jako Abraham „uvěřit Hospodinu a vydat se na cestu, ačkoliv nevědí, kam vede“, jak se o otci víry píše v Bibli. To je úzká a náročná cesta, Ježíš říká, že po ní kráčejí nemnozí. Křesťanství zítřka možná nebude masové. Nesmí se ale stát ezoterickou sektou.


V mírně upravené podobě publikoval Respekt.cz v č. 2019/13

Text

ODMÍTÁM DÉMONIZOVÁNÍ HOMOSEXUÁLŮ, CÍRKEV MÁ SAMA KOSTLIVCE VE SKŘÍNI (září 2019)
.
CÍRKEV JE JAKO NĚMECKO PO HOLOCAUSTU (březen 2019)
.
ČAPUTOVÉ JSEM SE OMLUVIL ZA ÚTOKY NA JEJÍ ADRESU Z JISTÝCH KATOLICKÝCH KRUHŮ (březen 2019)
.
VAŘILI SI NÁS JAKO ŽÁBY A POSTUPNĚ ZVYŠOVALI TEPLOTU (leden 2019)
.
ROZHOVOR PRO AHA/BLESK - 50. VÝROČÍ JANA PALACHA (leden 2019)
.
O JEŽÍŠKOVI NELŽETE. DÍTĚ NENÍ MALÝ HLUPÁČEK (prosinec 2018)
.
VĚŘIT ZNOVU – A JINAK (prosinec 2018)
.
STOLETÉ DĚDICTVÍ NÁS VŠECHNY ZAVAZUJE (prosinec 2018)
.
CÍRKVI PŘÍSLUŠÍ POKORA (říjen 2018)
.
50. VÝROČÍ SRPNOVÉ OKUPACE ČESKOSLOVENSKA (srpen 2018)
.
ROZHOVOR PRO LN (červen 2018)
.
ROZHOVOR PRO ČTK (květen 2018)
.
ROZHOVOR PRO KT (květen 2018)
.
MÁME ODVÁŽNÉHO PAPEŽE (březen 2018)
.
KOHO BY DNES JEŽÍŠ HNAL BIČEM Z CHRÁMU (březen 2018)
.
ROZHOVOR PRO LN (leden 2018)
.
PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Chci, abys byl. V onom chci není „pouhé přání“, nýbrž existenciální přisvědčení. Proto otázka, zda člověk bytostně a z hloubi srdce chce, aby Bůh byl, může být položena jak těm, kteří si myslí, že Bůh není, tak těm, kteří si myslí, že je; a ovšem i těm, kteří vědí, že nevědí, co vůbec znamená „být“ v případě Boha.