T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)

Kdybyste byl prezidentem, co byste lidem v letošním novoročním projevu řekl?

Aby v čase krize, která zřejmě na nás teprve dolehne, nedopustili krizi svého osobního zázemí, které jim může pomoci přežít to nejhorší: aby pečovali o stabilitu rodiny. Aby nevěřili těm, kdo nás v procesu integrace Evropy straší „ztrátou suverenity“ (jsou to stejní lidé, kteří nás strašili, co hrozného nás čeká vstupem do EU – a dnes téměř každá vesnice bohatě profituje z evropských fondů). Aby si uvědomili, že v Evropě se nerozpustíme jako kostka cukru, budeme-li pečovat o své největší národní bohatství – vzdělané mozky mladé generace. Aby si společnost vážila vzdělaných lidí, aby občané tlačili na to, aby politici nepodceňovali vzdělání a vědu, protože jinak by toto největší bohatství mohlo být opravdu „odsáto do ciziny“. Aby se občané pečlivě dívali svým zvoleným zástupcům na prsty a nepřistoupili na žádnou korupci. Aby si politici uvědomili, že politická funkce je služba veřejnosti a ne podnikatelský záměr. Aby si lidé, kterým byla svěřena moc, uvědomili, že demokracie je velmi křehká a zranitelná: když demokraté ztratili věrohodnost a sociální zodpovědnost, dveřmi demokracie a pomocí demokratických mechanismů už několikrát zvítězili diktátoři. A mnoho jiných věcí.

V roce 2002 o Vás uvažovala Unie Svobody jako o prezidentském kandidátovi: jak jste se k tomu stavěl Vy?

Když před lety Václav Havel zmínil moje jméno v souvislosti s možnou kandidaturou na prezidenta a pak se mé jméno trvale objevovalo na předních místech ve výzkumech veřejného mínění, tak jsem o téhle věci skutečně chvíli uvažoval. Ta situace byla trošku vážnější, než si tehdy lidé mysleli. Dnes to již mohu odhalit – tenkrát za mnou přišli zástupci tří parlamentních stran, nejen Unie svobody a neformálně se mnou hovořili o tom, za jakých okolností bych byl ochoten do toho jít. Věděl jsem, že i když mám stejnou profesi jako dva první prezidenti ČSR (jako Masaryk a Beneš jsem profesorem sociologie Univerzity Karlovy), tak by skutečnost, že kromě toho jsem katolický kněz, byla mnohými chápána ne jako něco navíc (zdroj velkých zkušeností s lidskými problémy), nýbrž jako handicap. Uvažoval jsem o tom, že i kdybych nezvítězil, mohl bych do debaty kandidátů aspoň vnést určité tóny, určitou kulturu, která tam není obvyklá. Ucházet se vážně o tento úřad by pro mne mělo smysl jenom tehdy, kdyby u nás byla prezidentská funkce byla profilovaná jinak, než jen jako zdvojení funkce premiéra nebo zas jako trafika pro stárnoucí stranické politiky. Ale za současné situace to opravdu není úkol pro mě.

Co musí podle Vašeho názoru kandidát na prezidenta v ČR především splňovat, aby měl realistické vyhlídky na úspěch?

Podle mého názoru by „řízení“, ten konkrétní management moci, měl být úkolem premiéra a prezident by měl mít úlohu „vedení“ – formulovat vize a motivovat pro ně, snažit se o komunikaci jak mezi politickými silami, tak uvnitř společnosti, sjednocovat, nerozdělovat a důstojně reprezentovat stát na mezinárodním, dnes tedy především evropském poli, kultivovat opravdové „evropské vědomí“ v našem národě, dát vlastenectví hlubší a širší rozměr než je zatuchlý nacionalismus a šovinismus. Ale pro takovou změnu tady není dostatečná politická vůle, dnes se už tradice českého prezidentství vydala jiným směrem. Proto dnes má naději na úspěch ten, kdo nebude vadit velkým politickým stranám.

Myslíte, že by přímá volba prezidenta byla lepší než nynější způsob, kdy ho vybírají poslanci a senátoři?

Přesto, co jsem právě řekl a přesto, co jsme viděli za hanebnosti při poslední volbě (podezření z kupování hlasů nebylo vyvráceno), si myslím, že na přímou volbu ještě neuzrál čas. To bychom byli svědky ještě dryáčničtější populistické kampaně. Demokratická kultura ještě není u nás natolik zakořeněna, aby se veřejnost dokázala ubránit populismu demagogů, snad to nastane v další generaci.

Má podle Vašeho názoru prezident v ČR mezi lidmi jaksi automaticky bonus co do své popularity- prostě proto, že sídlí na Hradě a reprezentuje zem? Pokud s tím souhlasíte, jak si to vysvětlujete? Souvisí to podvědomě s tím, že z pražského Hradu nám vždycky někdo kraloval?

Jistě, každý normální občan má jistou úctu k úřadu hlavy státu a potřebu vážit si jí. U nás díky kultu Masaryka i Havla (o němž jsme věděli, že si ho váží celý svět) dostává prezidentský úřad zvláštní nimbus posvátnosti a Masaryk v mnohém (včetně volby Hradu za sídlo úřadu prezidenta) navázal na symboly monarchie a touhu mít „tatíčka“. Na druhé straně je ale každý nositel autority také projekčním plátnem nejen pozitivních ideálů, ale také „obrazů nepřítele“. Když ve společnosti nastávají krize a v lidech roste nespokojenost, lidé hledají viníka co nejvýš a vybíjejí si hněv a frustrace ve vztahu k němu. I když jsem kritikem Václava Klause a nikdy jsem nepatřil k jeho obdivovatelům, je mi ho až líto, když vidím, jak prudce klesla jeho autorita nejen v zahraničí, ale i u nás, že se pomalu stává na politické scéně „kůlem v plotě“jako kdysi Milouš Jakeš.

Čekají nás teď další měsíce žhavého volebního boje, který ale hodně lidí už unavuje. Mají pocit bezmocnosti. Vy ne?

Je to opravdu „cirkus plechový“. Místo myšlenek a vizí stupidní fráze (s jednou takovou jsme se ujímali předsednictví EU – „Evropě to osladíme“; ve skutečnosti jsme si to sami pěkně zasolili!), místo věcné rozpravy sprostota. Politika se stala vedlejší scénou bulvární zábavy. Když se dívám na předvolební plakáty za miliony korun daňových poplatníků, už přestávám rozeznávat, které mají zesměšnit protivníka a které jsou snad míněny vážně. Nedovedu si představit, že by někoho skutečně přesvědčily. Dobrým signálem je, že i když se na nás minule po celé zemi z každého sloupu zubila jedna politička, které by soudný člověk neměl uvěřit ani jediné slovo, tak přesto totálně ve volbách propadla. Snad tedy nejsme tak prvoplánově manipulovatelné figurky. Ale mám hrůzu z toho, kolik slušných, vzdělaných, přemýšlivých lidí nemůže na české politické scéně najít ani jediný subjekt, s kterým by se mohli plně ztotožnit a opravdu si ho vážit. Stále okolo sebe slyším: Volím jen proto, aby se do volného prostoru nevecpali komunisté, hledám jen nejmenší zlo, volím vždy „se zacpaným nosem“.

Nemine snad den, aby se neobjevila další korupční aféra. Jsme na tom opravdu tak špatně, nebo to v jiných zemích zůstává víc pod kobercem?

Obávám se, že u nás korupční prostředí skutečně kvete vysoko nad evropským průměrem. Velmi k tomu přispěla ideologie „české cesty k ekonomické transformaci“: všechno zařídí neviditelná ruka trhu, právem a morálkou se nebudeme zdržovat. Pak hanebná „opoziční smlouva“ byla ideálním pařeništěm pro jedovaté rostliny korupce – to by se mohlo do jisté míry opakovat, kdyby došlo k „velké koalici“ ČSSD a ODS. Velmi k tomu ale přispěla i nedůslednost médií: neustále referovala o korupčních aférách, ale každý zlotřilec věděl, že když nebude týden zdvihat telefon, tak se na něj prostě zapomene pro další kauzu. Efektem pak bylo, že lidé začali chápat korupční aféry jako cosi běžného, co přece dělají všichni a stejně to vyšumí do ztracena. Na Západě novináři, pokud otevřou nějakou kauzu, tak po ní jdou tak vytrvale, až závěrečným obrazem bude reportáž ze soudní síně, odkud pachatel odchází s řetízky na rukou. To ovšem předpokládá také jiný styl práce policie a soudů. Snad kauza plzeňské právnické fakulty bude jakýmsi experimentem, že věc bude dořešena a média budou trvale u toho.

Jste původním povoláním psycholog: máte nějaký recept, jak se z volební kampaně coby aktivní občan a volič informovat, ale zároveň přitom nepřijít o duševní zdraví?

Protože tady od konce první republiky do roku 1990 prakticky neexistovala „politika“ ( ve smyslu klasické demokratické soutěže), tak stále politikům připisujeme příliš velký význam – média jsou jich plná, mnozí občané se o ně zajímají (zpravidla na ně nadávají). Ve vyspělých demokraciích takovou roli nehrají, lidé jsou tam schopni si v mnoha věcech poradit bez nich. Mnohé problémy řeší lokální občanské iniciativy apod. Protože od nich tolik nečekají, tak na ně také tolik nenadávají. Tedy: kontrolujme, zda dělají, co mají, ale neberme je zase tak moc vážně. Předpokladem duševního zdraví je smysl pro humor a ironii.

Co byste ve volební kampani naordinoval politikům?

Takový koktejl pro zdraví: pár kapek moudrosti, pár kapek skromnosti, špetku humoru (umět si dělat legraci i ze sebe, nebrat se tak vážně), něco na pročištění uší, aby slyšeli, co jim lidé říkají, kapky do očí, aby viděli dál, než k nejbližším volbám. Ale o tomto koktejlu zřejmě platí přísloví: komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.

V roce 2009 se bilancovalo 20 let od sametové revoluce a často viděli prominentní řečníci největší problém v tom, že tady nemáme rozvinutou občanskou společnost. Až to připomínalo touhu po království nebeském: až občanskou společnost vybudujeme, nastane tady ráj na zemi. Bude to prý ale trvat ještě desetiletí. Proč je to takový problém?

Ráj na zemi občanská společnost nepřinese, ale demokracii (demokratickou kulturu vztahů, nejen špatně fungující instituce) ano. Dlouho to trvá proto, že nám schází kapitál, který je ještě důležitější než kapitál finanční: kapitál důvěry. V celoevropských výzkumech jsme ve dvou ohledech na posledním místě: ve víře v Boha a ve vzájemné důvěře. Kdosi mi řekl: Češi nejen nevěří v Boha, ale nevěří nikomu. Souvisí to nějak?

Občanskou společnost tvoří síť tzv. „zprostředkujících struktur“, pletivo mezi jednotlivcem a státem. Diktatuře záleží na tom, aby toto pletivo co nejdřív vymítila, aby občan byl zcela závislý na státu (to jsme poznali za nacismu i komunismu). I do nejdůležitější z těchto struktur, rodiny, se stát chtěl co nejvíc plést, chtěl mít monopol na výchovu. Bez nejrůznějších občanských iniciativ a bez celospolečenské diskuse (do níž mají vnášet své také univerzity, církve, kvalitní média) je politický aparát mlýnem, který klape, ale nemele. Stranická politika, která není v kontaktu s touto „předpolitickou oblastí“, degeneruje. Toho si byl dobře vědom Václav Havel, často to připomínal. Mrzí mne, že jeho nástupce se při vyslovení pojmu „občanská společnost“ tváří, jako kdyby si sedl na dva napínáčky. Demokracie bez rozvinuté občanské společnosti je jen karikaturou demokracie.

Vy sám se velmi angažujete v občanském životě, chodíte například na demonstrace proti rasismu, ale býváte tam –aby se tak řeklo- mezi svými: jako by se opakovala situace z roku 1989, kdy se v během roku, až do listopadu, shromažďovalo na ulicích vždycky jen stejných pár set lidí. Mýlím se?

Toho bych se nebál, dobré věci vždy byly neseny menšinami. Většina se většinou mýlí (ať v politice, ve vědě, v umění či náboženství to nejpodstatnější vždy přinášeli jedinci, jimž se většinové mínění vysmívalo nebo je pronásledovalo). Odboj proti nacismu i komunismu byl záležitostí nepatrné menšiny, většina se obvykle přidá, až když je v podstatě rozhodnuto. S tím je třeba počítat, jakkoliv i za odvahu jen vyslovit tuto nepříjemnou pravdu (dokazatelnou tolika dějinnými příklady) musíte čekat spoustu nadávek.

Může se stát, že se občanské společnosti nakonec nedočkáme? I v západní Evropě je přece stále obtížnější vyburcovat lidi z letargie a lhostejnosti.

Jistě, věřit v automaticky působící pokrok je nezodpovědný nesmysl. Věci nesměřují samospádem k lepšímu, vždy jde o zápas a sytá společnost konzumu a konformismu nahrává lhostejnosti, apatii a rozkládá se. Dnešní scéna silně připomíná Řím v období těsně před pádem. Tenkrát přišlo křesťanství a obrodilo svět, dalo západní civilizaci znovu ducha a rozlet. Na otázku, zda má dnešní západní křesťanství k tomu sílu, se mi těžko odpovídá.

Nepatřil fenomén občanské společnosti prostě do určitého období historie, které je pryč? Nemá nakonec pravdu Václav Klaus, pro něhož je to jen jeden ze škodlivých „ismů“, protože lidi se mají angažovat v politických stranách, když chtějí něco ovlivnit?

Klaus nemá pravdu, tragicky se v tom mýlí, jako v řadě dalších věcí. Politické strany jsou jako orgány v těle, občanská společnost je jako krevní oběh. Pokud se pořádně nerozvine občanská společnost, pokud nebude fungovat ona „předpolitická sféra“, kde probíhá veřejná rozprava a kde se v oněch „zprostředkujících strukturách“ udržují a předávají hodnoty, pak politické strany poklesnou na tu žalostnou úroveň, kterou vidíme u nás a nejen u nás.

Jak vidíte budoucnost politických stran? Ubývá jim členů všude na světě. Nepřežily se také?

Role politických stran se v posledních desetiletích zcela změnila, podstatně zeslábla a bude dále slábnout. Zatímco dříve byly strany jedním z pilířů lidské identity, dokonce po generace („naše rodina vždy volila sociální demokraty“, „naše vždy lidovce“ apod.), dnes jsou chápány „uživatelsky“ jako stánky se zbožím – jednou nakoupíte u jednoho, podruhé u jiného.. (Ale to se stalo mnoha institucím, v Americe dokonce i církvím.) Leckde jim účinně konkurují různá sociální hnutí a občanské iniciativy, které bývají daleko pružnější, bližší občanům a schopny efektivněji řešit lokální problémy.

Celý dosavadní systém demokracie, postavený na národních institucích a odehrávající se v rámci národního státu, bere v procesu globalizace za své a je zbytečné nad tím lamentovat nebo se to pokusit zastavit Rozhodování se přesouvá z politické na ekonomické subjekty a ty operují nadnárodně, na rovinu, kterou národní politické instituce těžko mohou nějak ovlivnit. Zvrat tohoto vývoje je nemožný, neexistuje zatím reálná alternativa. Proto je třeba maximální pozornost věnovat subjektům, kterým patří budoucnost, jako je v našem případě Evropská unie. Zaplať Bůh, že se prosadila Lisabonská smlouva, která posouvá unii z byrokratického celku k celku politickému, že může účinněji čelit krizím a konkurenci ostatních politických kolosů a že tento proces bude zřejmě dále pokračovat. Samozřejmě, že má svá velká úskalí, sjednotit 27 států a přitom respektovat jejich kulturní pluralitu je obrovský oříšek. Je hrozně důležité nenechat proces evropské integrace pouze na rovině ekonomicko-byrokratické, je třeba kultivovat evropské vědomí, sdílení duchovních hodnot. Dnes má navrch nebezpečná ideologie multikulturalismu a sekularismu, která zas provokuje svůj stejně nebezpečný protiklad, náboženský fundamentalismus. Před několika lety vznikla v Bruselu „rada moudrých“ (to je technický název pro skupiny expertů, kteří nemají právo rozhodovací, jen poradní hlas), kde jsme – odborníci ze všech 27 zemí – se zabývali právě otázkou „evropských hodnot“. Chci se těmito věcmi i v budoucnosti hodně zabývat, je to důležité.

Lidé se bojí, že se jim kvůli krizi povede hůř, že ztratí práci. Jak se dá v takové atmosféře nenaletět politikům, kteří slibují modré z nebe, jen aby se dostali k veslu?
Zapojit svůj rozum a pokud to nedovedou nebo s ním nemají dobré zkušenosti, tak naslouchat těm, kterým mohou důvěřovat, protože o nich vědí, že na kvalitě svého úsudku trvale pracují a mluví k druhým nikoliv proto, že by potřebovali jejich hlasy, že od nich nic nechtějí, a přesto leccos jim mohou nabídnout. Co děláte, když se sám dostanete do krizové situace?

Beru to jako cenný signál (podobně jako bolest) , kterému je třeba nejprve dobře porozumět. Zpravidla ohlašuje nějakou chybu, kterou je třeba napravit, ukazuje, kudy cesta nevede a nutí (a pomáhá) najít kvalitnější řešení. Věřící člověk chápe svůj život jako dialog: k tomu patří umění naslouchat (ztišit se, meditovat, přemýšlet, hledat) a odvaha odpovídat (být odpovědným člověkem). Kdybych neměl tento pevný bod a úběžník života, asi by se můj život změnil v nudný monolog a hodně by se zeslabilo vědomí odpovědnosti.

Pokud Vám pomáhá například modlitba, co byste poradil lidem, kteří se modlit nikdy nenaučili?

No, aby se to konečně naučili…

Jaké máte novoroční předsevzetí? Nebo si je nedáváte?

Když mi bylo loni šedesát, pochopil jsem to jako 40 + 20: zralost čtyřicátníka a energii dvacetiletého je třeba spojit, sečíst dohromady, aby z toho bylo něco pořádného. No a do nového roku bych si přál, aby tato syntéza vydržela a vydala dobré plody.

(Rozhovor pro centrální redakci Deníků vydavatelství Vltava Labe Press, ve zkrácené podobě otištěný 4.1.2010, vedla Lída Rakušanová)

Text

TOHLE PŘESAHUJE MOŽNOSTI SLOV (prosinec 2023)
.
LIDI, PROBOHA, ZASTAVTE SE, VZPAMATUJTE SE,... (listopad 2023)
.
ROZHOVOR K OCENĚNÍ ŘÁDEM T. G. MASARYKA (říjen 2023)
.
NEVÍM, JESTLI BYCH ZPRÁVU O PUTINOVĚ SMRTI PŘIJAL S RADOSTÍ, ALE S ÚLEVOU ANO (květen 2022)
.
RUSKO ROZUMÍ JEN ŘEČI SÍLY. JE V ZÁJMU CELÉHO SVOBODNÉHO SVĚTA HO ZASTAVIT (květen 2022)
.
PALACHŮV ČIN SE STAL TRVALÝM ZÁVAZKEM NEKOLABOROVAT (leden 2022)
.
ROZHOVOR PRO SME (prosinec 2021)
.
ROZHOVOR PRO TÝŽDEŇ.SK (duben 2021)
.
NEPATRNÝ VIRUS OTŘÁSL PLANETOU (prosinec 2020)
.
TRUTH IS GREATER THAN POWER (June 2020)
.
CÍRKEV SE MUSÍ ZMĚNIT (duben 2020)
.
NADĚJE V NEMOCNÉM SVĚTĚ (březen 2020)
.
CESTOU DO BOSTONU (leden 2020)
.
ODMÍTÁM DÉMONIZOVÁNÍ HOMOSEXUÁLŮ, CÍRKEV MÁ SAMA KOSTLIVCE VE SKŘÍNI (září 2019)
.
CÍRKEV JE JAKO NĚMECKO PO HOLOCAUSTU (březen 2019)
.
ČAPUTOVÉ JSEM SE OMLUVIL ZA ÚTOKY NA JEJÍ ADRESU Z JISTÝCH KATOLICKÝCH KRUHŮ (březen 2019)
.
VAŘILI SI NÁS JAKO ŽÁBY A POSTUPNĚ ZVYŠOVALI TEPLOTU (leden 2019)
.
ROZHOVOR PRO AHA/BLESK - 50. VÝROČÍ JANA PALACHA (leden 2019)
.
O JEŽÍŠKOVI NELŽETE. DÍTĚ NENÍ MALÝ HLUPÁČEK (prosinec 2018)
.
VĚŘIT ZNOVU – A JINAK (prosinec 2018)
.
STOLETÉ DĚDICTVÍ NÁS VŠECHNY ZAVAZUJE (prosinec 2018)
.
CÍRKVI PŘÍSLUŠÍ POKORA (říjen 2018)
.
50. VÝROČÍ SRPNOVÉ OKUPACE ČESKOSLOVENSKA (srpen 2018)
.
ROZHOVOR PRO LN (červen 2018)
.
ROZHOVOR PRO ČTK (květen 2018)
.
ROZHOVOR PRO KT (květen 2018)
.
MÁME ODVÁŽNÉHO PAPEŽE (březen 2018)
.
KOHO BY DNES JEŽÍŠ HNAL BIČEM Z CHRÁMU (březen 2018)
.
ROZHOVOR PRO LN (leden 2018)
.
PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Bůh, o němž mluví Písmo a křesťanská tradice není „nadpřirozená bytost“ kdesi za kulisami viditelného světa, nýbrž tajemství, které je hlubinou a základem vší skutečnosti – a orientujeme-li k němu svůj život, pak se náš život (a náš vztah k životu a skutečnosti) mění z monologu v dialog a to, co se nám jevilo jako nemožné, se stává možným.