T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)

Tomáš Halík (1948) patří mezi přední české katolické intelektuály. Studoval sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově, teologii v tajných kurzech u Josefa Zvěřiny, po listopadu pak na Papežské Lateránské univerzitě v Římě. V roce 1978 byl v německém Erfurtu tajně vysvěcen na kněze. Angažoval se v kulturním a náboženském disentu, v 80. letech úzce spolupracoval s kardinálem Tomáškem. Do roku 1989 působil jako psycholog v průmyslu, později jako psychoterapeut v protialkoholní léčebně. V roce 1990 se stal rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie. O sedm let později byl jmenován profesorem sociologie na Filozofické fakultě UK. Patřil k týmu externích poradců prezidenta Václava Havla. Je členem Evropské akademie věd a umění. Z jeho autorské dílny pocházejí například knihy Co je bez chvění, není pevné (2002), Oslovit Zachea (2003), Vzýván i nevzýván (2004). Tomáš Halík získal americkou Cenu tolerance za rok 2002 a rakouskou Cenu kardinála Königa za rok 2003.

V přímluvných modlitbách během nedělní mše zní často z vašich úst prosba, aby Bůh ochránil přírodu před ničivou mocí člověka. Proč považujete tuto věc za důležitou?

Že ničivá moc člověka ohrožuje přírodu, je evidentní. Myslím si, že i tváří v tvář Bohu by si člověk měl uvědomit svoji zodpovědnost za to, co nazýváme stvořením.

Když mluvíte o ničivé moci člověka, co vám při tom nejčastěji vytane na mysli?

Mám na mysli jakoukoliv formu, která ohrožuje integritu přírodního prostředí, znečišťuje ho, vykořisťuje přírodní zdroje, a tím ohrožuje i přežití dalších generací. Prostě všechno to, co považuje přírodu pouze za materiál, kterým je možné manipulovat bez úcty a respektu.

Debaty o vztahu mezi křesťanstvím a ekologickými problémy se často točí kolem několika stručných citátů z Písma. Je oprávněné z Bible usuzovat na podíl křesťanství na současném stavu světa?

Bible je celá knihovna, která vznikala během více než jednoho tisíce let. Vytržením jednotlivých pasáží z kontextu a zdůrazněním toho či onoho můžeme zdůvodňovat prakticky cokoliv. V době, kdy jsem chodil do školy, nám vštěpovali, že jsou Bible a křesťanství nevědecké. Dnes se setkávám ze strany radikálních ekologických směrů s opačnou kritikou. Křesťanství podle nich zodpovídá za vědu, techniku a její ničivé následky.

Je pravda, že Bible přinesla pojetí světa, který není božský, ve kterém nesídlí bozi ani démoni. Světa, který Bůh svěřil člověku. Interpretace stvoření je nesporně do jisté míry antropocentrická a zdůrazňuje mimořádné postavení lidí. Zároveň však podtrhuje odpovědnost člověka před Bohem a také odpovědnost za svěřenou přírodu. Odbožštění světa sice uvolnilo prostor pro poznávání přírody, eventuálně i zásahy do ní, nicméně slova vládněte zemi samozřejmě neznamenají ničte zemi, manipulujte s ní, zacházejte s ní nezodpovědně. Čili člověk přijímá přírodu z Boží ruky jako dar, za který také převzal zodpovědnost.

V dějinách křesťanství bychom ale častěji našli důraz na mezilidské vztahy než na odpovědnost k přírodě.

To je jistě pravda, na druhé straně se ale vždycky objevovaly velké osobnosti, které cítily k přírodě ohromnou lásku a viděly v ní knihu, v níž je možné se setkávat s Božím tajemstvím. Jmenujme alespoň Hildegardu z Bingen a Františka z Assisi, kteří vztah k přírodě chápali jako liturgický, posvátný. Všechny elementy přírody jim upomínaly na Boha. Mniši sice při zakládání klášterů a osad mýtili lesy, ale také učili lidi s přírodou zacházet, žít s ní a milovat ji. Právě kláštery byly centry, ze kterých se nějaké ohrožení přírody nešířilo. Jsem rád, že moderní dokumenty církve, například dokumenty Druhého vatikánského koncilu či třeba encykliky papeže Jana Pavla II., mnohdy obsahují důraz na to, že součástí křesťanské zodpovědnosti musí být také zodpovědnost ekologická, že naše spiritualita a etika musí zahrnovat zodpovědnost za přírodní prostředí.

Jan Pavel II. ve svém učení spojil ekologii ve smyslu odpovědnosti za přírodní, materiální životní prostředí, s takzvanou humánní ekologií. Papež říká, že vedle této péče se musíme starat také o prostředí sociálních struktur, které nám napomáhají k tomu, aby se každý z nás mohl stát plně člověkem. Tím má na mysli hlavně rodinu a různé prvky občanské společnosti. To pokládám za důležité. Byl bych moc rád, aby lidé, kteří se angažují v ekologických aktivitách, viděli tyto věci spojitě. Aby jejich ano vůči životnímu prostředí bylo spojeno i s podobným ano vůči sociálnímu životnímu prostředí, které je pro zdravý vývoj lidské osobnosti také nezbytné.

Jak významnou roli v ničení přírody tedy hraje zesvětštění světa, jak o něm svědčí hlavně Starý zákon a kniha Genesis?

Judeo-křesťanský vztah k přírodě odstartoval proces sekularizace, tedy chápání světa jako světského, svěřeného člověku. Významný protestanský teolog Fridrich Gogarten však upozorňuje, že musíme rozlišovat mezi sekularizací a sekularismem. Sekularizace je legitimní plod křesťanské víry a biblického vztahu ke světu, zdůrazňuje roli člověka, jeho svobodu i odpovědnost, ale stále ve vztahu vůči Bohu. V určitém okamžiku však tato sekularizace přerůstá do sekularismu, tedy ideologie, která zbožšťuje člověka, která neuznává Boha ani transcendentální odpovědnost lidí. Až ateistické vyhrocení sekularizačního trendu přináší to, co je pro modernu typické, nezodpovědné zacházení s přírodou. Zde už se tento trend odpoutává od duchovních židovsko-křesťanských zdrojů. Za toto je asi nespravedlivé křesťanství a židovství obviňovat.

Radikální sekularizace, škrtnutí trans¬cendentální odpovědnosti, zplodila postoj, kterému říkáme homo faber, člověk výrobce. Člověk, který se definuje svojí silou, mocí, výkonem. Teprve homo faber, nikoliv křesťan žijící ve vztahu člověk-Bůh, je asi zdrojem postoje, jehož důsledky vidíme v ničení životního prostředí.

Ježíš shrnul Desatero do dvou přikázání: miluj svého Boha a miluj svého bližního jako sebe samého. Je reálné očekávat, že křesťané tuto množinu rozšíří i o mimolidské bližní?

Na doplnění tohoto textu zmiňme pasáž Lukášova evangelia, kde se Ježíše ptají: A kdo je můj bližní? Je to můj nejbližší soused, rodák, člověk stejného náboženství? A Ježíš tuto otázku obrací a říká: Ty se učiň bližním. Ukazuje, že člověk musí překračovat hranice, že bližní není jen souvěrec. Pro své podobenství si vybírá cizince, Samaritána, který zde hraje velmi pozitivní roli. Na Samaritány přitom věřící Židé nahlíželi jako na heretiky, odpadlíky a nepřátele. Analogicky se dá říct, že by se člověk měl učinit blízký všem formám života.

Tady bych připomenul dílo mého oblíbeného filozofa Martina Bubera, který hovoří o tom, že člověk by měl vystoupit ze vztahu já-ono do vztahu já-ty. Ve vztahu já-ono je pro mě ten druhý, ať už člověk, ale může to být také strom, rostlina nebo zvíře, jen předmětem, se kterým můžu libovolně nakládat. Vztah já-ty je naopak vztah úcty a respektu. Z jednotlivého ty — a Buber výslovně říká, že ty se pro mě může stát také strom nebo kůň — na člověka vyzařuje horizont toho absolutního ty, kterým je Bůh.

V západní Evropě se už několik let vede velká debata o geneticky modifikovaných organismech. Co si myslíte o vkládání genů ryb do rajčat a bakterií do kukuřice?

Oblast genetických technologií je jednou z nejžhavějších front, kde probíhá zápas o integritu stvoření. A nejradikálnější ohrožení budoucnosti lidského rodu představují úvahy o klonování lidí. Genetické zásahy do potravin a rostlin mi instinktivně připadají jako něco, kde bychom se měli mít na pozoru. Necítím se být však natolik odborníkem, abych mohl rozhodnout, jestli je to ve všech případech absolutně nesprávné, nebo jestli se máme vyvarovat jen nějakých extrémů.

Jak se vaše starost o zachování přírody promítá do vašeho každodenního života?

Myslím si, že určitý typ sebeomezení a spořivého zacházení s věcmi okolo patří k mému životnímu stylu. Odpadky třídím už léta. Také se snažím žít zdravě a ve výběru potravin se neřídit jen zásadami vybrané chutě. Ale nemohu říct, že bych navštěvoval jenom prodejny s ekologickými potravinami. A samozřejmě, když jsem v přírodě, snažím se k ní chovat ohleduplně. Zvláště velkým zážitkem pro mě byl pobyt v Antarktidě. Účastnil jsem se výpravy, která testovala, za jakých předpokladů může člověk přežít v podmínkách maximální fyzické a psychické zátěže. Součástí pobytu byl i program zelená domácnost, který zahrnoval pravidla nejen jak zdejší přírodu nepoškozovat, ale také jak jí pomáhat. Každý den jsme chodili sbírat odpadky, které tam naplavilo moře ze vzdálených lodí. Tento nepořádek ohrožuje životy antarktických zvířat.

Tam jsem viděl přírodu tak, jak asi vypadala před dvaceti miliony lety. Přírodu, která zvítězila nad dějinami, kde lidská ničivá síla nezasáhla. Zdejší příroda má svoji děsivost, ale také svoji fascinující krásu.

Co vás přimělo k takovému neobvyklému výletu?

Měl jsem několik důvodů. Český polárník Jaroslav Pavlíček mě vyzval, abych založil pobočku České křesťanské akademie na české základně v Antarktidě, což mi připadal tak krásně cimrmanovský nápad, že mu nešlo odolat. Pak to byl také poslední kontinent, který jsem ještě nenavštívil. Chtěl jsem mít planetu zkompletovanou. Nabídka navíc přišla krátce po mých pětapadesátých narozeninách, kdy si člověk říká, že by si měl ještě vyzkoušet, na co má. Tohle všechno jsou spíš věci, které říkám s úsměvem.

Zajímal mě především Pavlíčkův experiment přežití, do něhož zapojuje všechny, které do Antarktidy zve. Má takový předpoklad, že lidé, kteří jsou duchovně zakotvení, vydrží víc. Bylo pro mě zajímavé si na vlastní kůži vyzkoušet, jak hluboce jsou propojeny duchovní, tělesné a duševní síly. Že vlastně i člověk, který není nijak obzvláště fyzicky vybaven — nikdy jsem se sportu systematicky nevěnoval — může v drsných podmínkách přežít. Že víc záleží na psychické odolnosti, která si někdy dovede podmanit fyzický fond člověka. A že to psychické zase musí být zakotveno v základním duchovním postoji.

Pro mě to byl veliký experiment sebepoznání, ale zároveň také vstup do nádherné přírody a účast na velkém sociologicko-politologickém experimentu. V Antarktidě žijí vlastně jen polárníci, lidé z různých národů, kteří musejí být solidární přes hranice politických, rasových a jiných rozdílů. Číňané, Rusové, Angličané, Američané, všichni prostě tvoří jednu rodinu. Myslím si, že by to mohl být model pro budoucnost, kdy budeme žít na planetě jako místě, které je ohrožené. Právě vědomí této ohroženosti by mělo být jedním z motivů, který nás bude držet pohromadě.

Stál jste u zrodu občanské iniciativy Impuls 99, která reagovala na opozičně smluvní partnerství ČSSD a ODS. Proč podle vás, krátce po svém vzniku, prakticky zmizela z veřejné debaty?

Impuls 99 paradoxně zašel na velký zájem lidí. Nečekali jsme tak silnou a tak příznivou odezvu. Měli jsme v úmyslu vytvořit určitou skupinu publicistů, kteří by pravidelně komentovali náš veřejný život, upozorňovali na otázky, které politici zanedbávají, a snažili se o určitý dialog mezi intelektuály a politickými stranami. Nechtěli jsme změnit politické poměry nebo přímo vstoupit do politiky, ale spíše kultivovat a stimulovat veřejnou debatu. Vyzvali jsme veřejnost, aby se každý na svém místě snažil o těchto věcech přemýšlet a pomáhat občanské angažovanosti v rámci svého prostředí a svých možností.

Veřejnost to však začala chápat jako zárodek opoziční politické síly. Ta doba byla zřejmě nazrálá pro vznik nové politické strany. Během několika týdnů se objevily tisíce podpisů a lidí, kteří nabízeli svoji pomoc. To nás vlastně zaskočilo. Navrhl jsem, abychom se pokusili toto hnutí organizovat tak, jak pracuje Česká křesťanská akademie, tedy vytvářet určité odborné sekce a zároveň místní pobočky po celé republice. Ukázalo se to však jako nereálné. Zatímco v případě České křesťanské akademie to funguje, protože její členy spojuje určitý hodnotový základ, lidi kolem Impulsu spojoval jen odpor k současné politické situaci. A vybudovat z toho nějakou významnou politickou instituci nešlo bez určité finanční a organizační základny.

Dialog s politiky, o který nám šlo především, se nezdařil vinou jejich naprostého nezájmu. K diskusi neměli žádnou vůli. Z jejich strany vzešlo jen několik agresivních útoků přes média. Uspořádali jsme několik konferencí na různá témata, třeba o evropské integraci či zdravotnictví. A ač se jich zúčastnilo velké množství lidí i předních odborníků, média nás — pod tlakem politických stran — naprosto ignorovala. Rozhodli jsme se, že nebudeme bojovat proti větrným mlýnům.

Nabízí se srovnání s občanskými sdruženími, která se také zabývají otázkami, jež politici zanedbávají, například Člověk v tísni, Transparency International, Hnutí DUHA nebo Fond ohrožených dětí. Pracují už léta a daří se jim...

Na rozdíl od Impulsu 99 mají jasně vymezený a daleko užší cíl. V počátečním prohlášení se Impuls vyslovoval k celé škále problémů — od evropské integrace, přes sociální otázky, otázky politické kultury až třeba po média. Aby se lidé mohli ztotožnit s nějakým hnutím a aktivně v něm pracovali, přece jen potřebují daleko úžeji vymezený prostor a jasně definovaný cíl. Není možné udržet při životě občanskou iniciativu s tak širokým záběrem. Myslím si, že to je ten hlavní rozdíl. Potom, ekologickým hnutím, i když mají své oponenty, společnost přece jenom jasně rozumí, mají své místo. Kdežto Impuls politické špičky chápaly jako své ohrožení, upadly víceméně do zmatku a reagovaly na něj hystericky.

Jeden brněnský kněz mi řekl, že kdyby doporučoval lidem jít k místnímu referendu o odsunu nádraží, považovalo by se to za klerikalismus a znepřátelil by si tím věřící i ostatní. Proč se čeští kněží tak málo angažují v občanské společnosti, na rozdíl od svých kolegů za hranicemi?

Máte pravdu, kněží se od veřejného života drží hodně zpátky. Někdy je to reakce na antiklerikální a antikatolické afekty ve společnosti. Když si občas přečtu některé internetové diskuse, nestačím se divit, kde se v lidech bere taková zavilost a nenávist vůči všemu, co nějakým způsobem souvisí s církví. V naší společnosti existuje zvláštní spojení neinformovanosti, zaujatosti a nejrůznějších děsivých afektů, které už postrádají jakékoliv racionální jádro. S tím se samozřejmě nechce lidem z církve příliš bojovat. Další důvod najdeme v minulosti. Po desítky let komunisté církev naprosto vytěsňovali z veřejného života. Kněží, zvláště starší generace, nejsou zvyklí se angažovat ve věcech občanské společnosti. Po léta byli nuceni se pohybovat v úzce vymezeném sakrálním prostoru a za jakýmkoliv pokusem vyjádřit se k veřejným věcem následovaly tresty. Je v nich vypěstován reflex držet se zpátky, který nebyl překonán ani v posledních letech.

Po léta také nikdo kněze v těchto věcech vlastně nevzdělával. Teologické studium bylo dlouhou dobu pod kuratelou komunistického režimu, po listopadu mělo také velmi špatnou úroveň a spíše jej ovlivňovali tradicionalisté. Na teologických fakultách se příliš nevyučovala ani sociální nauka církve, která spojuje teologii a společenské vědy, třeba sociologii či ekonomii, natož ekologická etika. Proto se stává, že se kněží k otázkám životního prostředí někdy vyjadřují nekompetentně. V takovém případě si myslím, že je lepší mlčet. Aby někdo promluvil jménem církve, předpokládá i jakousi odbornou kompetenci, ne jen pouhou odvahu.

V listopadu vám vyjde nová knížka Noc zpovědníka, ve které se znovu vracíte například k tématům smrti Boha, mlčení Boha, stavění mostů mezi jednotlivými náboženskými systémy. V čem se bude lišit od těch předchozích?

Každá knížka shrnuje zkušenosti z nějaké oblasti mého působení. Cesty po světě a kontakty mezi jednotlivými náboženstvími zachycuje kniha Co je bez chvění, není pevné, kazatelskou oblast zase Oslovit Zachea a vědecko-pedagogickou práci soubor přednášek Vzýván i nevzýván. Nová kniha je jakousi reflexí zkušenosti zpovědníka. Ovšem ne v tom smyslu, že by šlo o příručku pro zpovědníky nebo zpovídající se, a už vůbec nejde o prozrazování zpovědních tajemství. Spíš zachycuje problémy tohoto světa z perspektivy člověka, který je zvyklý naslouchat ostatním lidem, snaží se porozumět jejich problémům, povzbudit je nebo jim ukázat jiný pohled na jejich tíživou situaci. Kniha má více poloh. Některé texty začínají humorným příběhem, ale pak se snažím jít do hlubších vrstev, meditativních, filozofičtějších.

Samozřejmě, že jmenované knížky mají některé věci společné. Ve všech mně jde o navržení určité spirituality pro život člověka v tomto světě, a v každé o krok hlouběji. Noc zpovědníka akcentuje schopnost žít paradox. Chci ukázat, že jádro křesťanství, velikonoční zvěst o kříži a vzkříšení, je vlastně důraz na paradox. To, co z hlediska světa vypadá jako prohra, viděno z druhé strany, znamená vítězství a nový počátek. Na těžké situace lidského života, ale i krize náboženství nebo duchovní krize jednotlivců se snažím aplikovat větu Carla Gustava Junga, že každá krize je šance. Chci ukázat, že se krizových situací nemáme bát, naopak že se máme vyhýbat lacinému věření a hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. Víra je podle mě schopnost snést paradoxy života a žít uprostřed paradoxu. Nabízím jakousi spiritualitu paradoxu. Chci také ukázat — a to je určité novum této knížky, že je rozdíl mezi prvoplánovou vírou, kterou nazývám laciným věřením, a mezi tím, kdy se člověk po určité krizi k víře znovu navrací. Nemá to být jen nějaký regres do minulosti, ale nalezení určité nové interpretace nebo nového pohledu na věci víry. Hodně lidí, kteří ke mně přicházejí, vyšli z křesťanského prostředí, pak se třeba dlouhou dobu zabývali orientálními naukami, a nyní zase cítí touhu se vrátit zpátky ke kořenům. Chci jim ukázat, že to nesmí být jen návrat do dětských střevíčků, ale že musejí využít to, co poznali, a pokusit se podržet všechno dobré, co jim jejich cesta přinesla. Pokusil jsem se nastínit cestu ke zralejší víře, která je zároveň schopností unést život s jeho krizemi a paradoxy.

Často mluvíte o situacích v životě jednotlivce, kdy Bůh mlčí. Člověk se cítí úplně sám, a jak přiznala třeba Terezie od Ježíška, napadají ho myšlenky nejhorších ateistů. Hranice mezi tím, kdy se člověk snaží „zachytit Boží hlas“ a kdy už slyší jen ten svůj, je patrně velmi tenká...

Určitou odpověď obsahuje právě Noc zpovědníka, ale nechtěl bych předcházet. Zkusím ji vyjádřit stručně. Boží hlas není nějaké tajemné ťukání na okno nebo nějaké šeptání v srdci, které by si člověk mohl splést se svými vlastními přáními. Celý lidský život je třeba chápat jako určité Boží slovo k nám. Člověk by se měl spíš naučit natolik ztišit, aby rozuměl Božímu hlasu uprostřed každodenních událostí. Měl by si najít chvíli, aby si prošel celý svůj den a všechny podněty, které přicházely zvnějšku i zevnitř, a snažil se je znovu číst a znovu interpretovat. Víra, religio — někteří toto slovo odvozují od relegere, tedy číst znovu — je pokus nově a hlouběji interpretovat každodenní události a rozumět jim. Život sám je Boží hlas.

Připravila Dagmar Smolíková.

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.