T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)

Rozhovor s Tomášem Halíkem a s dr. Pavlem Rychetským, vedla L. Plavcová – v zkrácené verzi otištěn v Magazínu LN v prosinci 2009

Nedávno jste, pane doktore, řekl v jednom rozhovoru: „Základem křesťanské víry je víra v to, že Bůh je všemohoucí – ale pokud to tak je, tak je Bůh největší zločinec. Může někdo věřit v Boha po tom, co šly miliony lidí do plynu a on nezasáhl?“ Nejste jistě sám, kdo takhle uvažuje...

Pavel Rychetský: Tak především, byl to rozhovor o něčem úplně jiném, o stavu naší společnosti, o funkci ústavního soudnictví. A na závěr jedna jediná otázka, zda jsem věřící. Já měl asi správně odpovědět, že ne, nebo že si nejsem jist. Ale považoval jsem za poctivé vysvětlit to. Takže jsem řekl, že nevěřím v toho všemocného Hospodina po zkušenosti lidstva s holokaustem, s plynovými komorami, se zavražděnými miliony dětí. Protože kdybych měl věřit v Boha všemohoucího po holokaustu, tak by to byl zločinec. A v to nemohu uvěřit. Ale musím přiznat, že teprve když jsme se dohodli na tomto rozhovoru, jsem vlastně začal přemýšlet, jestli vůbec jsem ateista.

Tomáš Halík: Řadu křesťanů jste tím výrokem jistě pobouřil, mne nikoliv. Rozlišuji různé druhy ateismu a rozumím tomuto „ateismu bolesti“, který nedokáže smířit představu dobrého a všemohoucího Boha s utrpením ve světě. Těmto lidem ukazuji, že i křesťanství zná temnotu Velkého pátku, čas Božího mlčení. Temné noci víry nastávají v životě věřícího i v dějinách. Víra je nebagatelizuje, jen ukazuje, že dějiny ani duchovní cesta člověka nekončí „odpolednem Velkého pátku“. Tím končí jen „náboženské iluze“, ale může se zrodit zralá, hluboká víra, schopná unést paradoxy života.

Rozpadl se kvůli plynovým komorám starý systém hodnot?

Pavel Rychetský: Rozpadl se kvůli druhé světové válce. Já jsem přesvědčen, že evropská civilizace se hluboce proměnila. Protože ještě před druhou světovou válkou všechno to, co teď denně řeší soudy, řešil pan farář, pan řídící, starosta nebo obecní policajt. Bez problémů, bez odvolacích, dovolacích a jiných přezkumných stupňů až po nějaký evropský soud. Všichni sdíleli společný, nepsaný, ale obecně akceptovaný a po staletí vytvářený systém hodnot a pravidel. A to, co bylo v protikladu, byly excesy, které se trestaly. Když mě bylo těch osmnáct devatenáct a přišel jsem studovat na vysokou školu, v Československu, což byla téměř dvakrát větší země než dnes, bylo řekněme pět vražd za rok a dva tresty smrti. A já byl tehdy velice zanícený bojovník proti trestu smrti, protože ten, kdo se tenkrát dopustil vraždy, prostě nebyl normální a bylo absurdní ho trestat smrtí. Ale dnes už nejde o ojedinělé excesy, žijeme ve světě, kde jsou běžné nájemné vraždy, vraždy bez motivu, upálení bezdomovce, útok na romskou rodinu s Natálkou například. Vraždy jsou tak časté, že se staly součástí našeho života. A ten první moment, kdy se svět zhroutil, je podle mě to poznání plynových komor, průmyslového zabíjení lidí. Společnost byla po válce bezradná. A když dnes někteří hovoří o tom, že skončil právní stát a začíná soudcokracie, absurdní příklady toho jsou, že americké soudy přijímají žaloby vlastních dětí na vlastní rodiče na náhradu škody za to, že se jim narodily ošklivé, tak si neuvědomují, že tuto kompetenci na sebe nestrhl soudní systém, ale ta bezradná společnost to na soudce navalila. Od soudců chce, aby řešili její problémy.

Myslíte, že v minulosti byli lidé mravnější a lepší, než jsou dnes? Protože se víc báli božího trestu?

Pavel Rychetský: Já bych řekl, že lidé se především báli zla. Možná proto, že bylo nepoznané. Ale strach ze zla zmizel, když se zhmotnilo v té nejhorší možné podobě. Prostě to přestalo fungovat. Přesto si myslím, že základní lidská vlastnost je radost z toho, když jiným udělám radost. A nemusím být hned kvůli tomu věřící. Prostě člověk věří v nějaké základní lidské hodnoty a nepotřebuje k tomu žádnou transcendentální rovinu.

Tomáš Halík: Já bych nechtěl bagatelizovat druhou světovou válku a holokaust, ale otřesné zážitky prožily mnohé generace. Třicetiletá válka byla otřesnou zkušeností pro Evropu. A ve dvacátém století byla podle mě tím kritickým prahem první světová válka. Český venkov do té doby žil v téměř barokní idyle, jak o tom ještě píše Božena Němcová. První světová válka se našich zemí co do počtu obětí dotkla daleko víc než ta druhá, v každé vesnici jsou přece pomníky padlých. Ale druhá světová válka, zejména holokaust, přináší kvalitativní zlom. Pokus systematicky vyhubit velkou lidskou skupinu pouze z důvodů rasových, to je přece nová tvář zla. A další představuje dnešní terorismus. Protože teroristům už nejde o to, že někteří lidé patří k nějaké rase. 11. září zahynuli Židé, muslimové, křesťané i ateisti. Teroristé vlastně nemají nic proti těm konkrétním lidem, ale chtějí svět naplnit strachem. Teror, slovo, které vynalezla francouzská revoluce, znamená masové zastrašení. Terorismům ani tak nejde o zabití několika tisíc lidí v jednom mrakodrapu, ale o to, že tento obraz se dostane do miliard domácností po celé planetě. Lidi to znejistí, naplní je to strachem.Terorismus především dobil média, která jsou vůči němu bezbranná, protože jejich povinností přece je o těchto věcech referovat. A to je další kvalita radikálního zla po holokaustu, zlo přestupuje nové a nové prahy.

Pavel Rychetský: Ale uvědomme si, že právě tento stupeň zla v podobě teroru je naprosto bezprostředně spojen s jednou formou víry. Protože to jsou současně lidé, kteří zahynou spolu se svými oběťmi a v tom vidí své vykoupení. Tu zhoubnou roli slepé, fanatické víry je dobré nepřehlédnout.

Přitom člověk byl podle Písma stvořen k obrazu Božímu. Co je to ale za Boha, když spory o něj jsou pod každou větší světovou katastrofou, pod terorismem, pod válkou v bývalé Jugoslávii, dokonce i pod tou třicetiletou válkou. A je láska, kterou Bůh přináší, v tom, že duchovní žehnají zbraním?

Tomáš Halík: S tím žehnáním zbraní to je floskule. To žehnání nebylo posvěcováním války, nebylo určeno zbraním, nýbrž vojákům jako lidem, kteří jsou v nebezpečí smrti. A co je to za Boha? Je to Bůh, který vybavil člověka svobodou, se všemi riziky, které to přináší. Současný britský vrchní rabín Sacks na otázku, kde byl Bůh v Osvětimi, odpovídá: „Byl tam v přikázání Nezabiješ!“ Ta správná otázka je: Kde byl člověk v Osvětimi? Člověk nemůže odpovědnost za své zločiny přesouvat na Boha. Bůh, který by takto dirigoval lidské osudy, ten skutečně neexistuje. Ano, náboženství mají v sobě potenciál k dobrému i ke zlému. Ale připisovat odpovědnost za současný terorismus náboženství je stejně pošetilé, jako vinit z těch teroristických útoků letadla. Všecko je možné zneužít. Zneužívání náboženství souvisí s tím, že kde lidské spory či emoce nabývají na síle, tam lidé automaticky sahají k náboženským vyjádřením. Karikaturou toho je, když lid český po hokejovém zápase běhá po Praze a vykřikuje: „Hašek je bůh!“ Ovšem náboženství, to nejsou jen prázdná slova. Jsou to symboly nabité obrovskou energií. Filozof Richard Kernay říká, že náboženství je dnes zneužíváno k očarovávání světa. Když své nepřátele už nevnímáme jako ideové protivníky, ale jako vojsko Velkého satana, ať už to zaznívá z úst al-Kaidy nebo George Bushe, je to velmi nebezpečné. Protože s Velkým satanem už nelze vyjednávat. Lze ho jen zničit. Čili líčit politické a etnické spory jako kosmickou válku dobra a zla je strašně nebezpečné. Nicméně náboženství mají zároveň velký etický potenciál, to platí o křesťanství, židovství i islámu. Já znám islám i v jeho ušlechtilé podobě. A myslím si, že bin Ládin vyrůstal víc na hollywoodských filmech než na Koránu.

Pavel Rychetský: Já s tím mám trochu problém. Tady pan profesor nastínil obraz toho Hospodina, který především dal lidem svobodu ke zlu i k dobru. A jakoby v tu chvíli přestává být naším současníkem, prostě se někam vzdálí. Ale mně se zdá, že se mu dílo tedy moc nezdařilo. A pak ještě něco, a teď mě berte jako čtenáře: Když mně bylo tak deset let, byl pro mě Starý zákon zajímavé a napínavé čtení. Ale z něj tedy ten Hospodin vystupuje jako velice zlá osoba! On vůbec nenavádí lidi k dobru, ale třeba k tomu, aby zabili vlastní dítě. Z žádného toho příběhu nevystupuje jako symbol dobra.

Tomáš Halík: Jistě, Bible ukazuje Boha v příbězích a ty příběhy jsou dramatické jako život sám. Ale když Bible vypráví krvavé dějiny, neznamená to, že se vším souhlasí. Je to zároveň portrét doby, která byla taková. Například hlavní smysl vyprávění, které by mohlo děsit, tedy že Bůh požaduje po Abrahamovi oběť Izáka, je v tom, že i když lidské oběti byly v té době běžné, tady Hospodin nakonec řekne: Nedělej to. A že se to boží dílo se moc nepovedlo? To je přece také součástí toho starozákonního příběhu, totiž že lidská svoboda způsobila také trhlinu ve vztahu mezi člověkem a Bohem. A pak je tu ještě ten novozákonní příběh, kdy Bůh vstupuje do dějin příběhem Ježíše Nazaretského, který učí lidi lásce nejen slovy, ale svým životem a utrpením. Je strašně důležité vědět, že k životu patří jak kříž, tragika, tak to, že dějiny nekončí odpolednem Velkého pátku.

Pořád mluvíme o Bohu jako o realitě, ačkoli o tom neexistuje jediný důkaz. Není Bůh jen poetický název pro přírodní zákony? A Bible jen originální literární dílo?

Tomáš Halík: Bůh, který by byl dokazatelný, by nebyl hoden mé víry. Je dvojí možné pojetí. Buď Bůh jako nějaké předmětné jsoucno - a takovýhle Bůh opravdu není. Anebo Bůh jako tajemství, hlubina bytí. Víra nedává člověku jistotu, ale učí ho žít s tajemstvím.

Pavel Rychetský: Já to vlastně vnímám podobně: Prostě pan profesor pro mě nemluví o Bohu, ale o dobru a o symbolech. Asi nemá smysl, aby naše diskuse sklouzla na úroveň těch paradigmat, jako je neposkvrněné početí a stvoření světa za sedm dní, nepochybuji o tom, že to jsou prostě symboly.

Tomáš Halík: Jistěže řečí víry, podobně jako umění, jsou symboly. A symbol je možná ta nejhlubší skutečnost, něco strašně důležitého v lidském životě, v umění, i lidská řeč má charakter symbolu. To je vlastně to, co člověka odlišuje od zvířete, že se pohybuje především ve světě symbolů, to jest kultury, nejenom v bezprostředním přírodním světě.

Podle statistik se ale zhruba 70 procent lidí u nás se nehlásí k žádné víře. Proč by vlastně člověk musel mít nějakou transcendenci? Nemůže být život krásný i bez ní?

Tomáš Halík: Pokud to člověk vydrží, tak jistě ano. Ale já si nemyslím, že 70 procent lidí u nás jsou ateisté. To, co u nás převládá, bohužel není ateismus, ale náboženský analfabetismus. Mnoho lidí má velmi razantní názory na náboženství a neví o něm dohromady nic.Většinou mi takový člověk nakonec řekne, že taky ví, že život má nějakou hloubku. Jen to možná nazývá jinak.

Co je tak nebezpečné na životě bez víry v Boha?

Tomáš Halík: Na to odpověděl krásně Chesterton, totiž že když člověk nevěří v Boha, není na tom nebezpečné to, že nevěří v nic, ale že je ochoten věřit čemukoli. Já si prostě myslím, že člověk je bytostně otevřen tajemství absolutna. Ale jestliže to absolutno škrtne, tak do toho volného prostoru vstupují jiné, relativní věci, z kterých si udělá to absolutno. Může to být pokrok, může to být strana, může to být sex, kariéra... Tomu se v Bibli říká modloslužba. A přesně toho je dnešní svět plný.

Řekli byste, že věřícím se žije snáze?

Pavel Rychetský: Nepochybně. Nevím, jestli je to pozitivní hodnota, ale mají útěchu. Je to nepochybně pohodlnější život. Protože někdo ze mě snímá řadu základních problémů, někdo zná odpovědi na mé otázky. A když si neumím odpovědět, jdu se prostě zeptat do kostela. Mimochodem - pokud by mě něco přitahovalo na víře, tak rozhodně ne ty rituály, ty ornáty a to všechno kolem toho, co se zase právě mně jeví jako modloslužebnictví. Víte, těch 70 procent lidí, kteří se nepřihlásili k žádnému náboženství, to ale nejsou lidi bez víry, to jsou lidi bez náboženské příslušnosti. A i to je velmi nepřesné. Já se narodil za války, v roce 43, a moji rodiče mě samozřejmě dali pokřtít. A moje stařenka se mnou samozřejmě každý večer klečela u postele a modlili jsme se. Ale ona nikdy nepotřebovala jít do kostela, i když byla hluboce věřící. Jinými slovy, jsem přesvědčen, že většina z těch 70 procent přinejmenším věří v základní lidské hodnoty, jako je láska nebo pomoc slabšímu. A někdo k tomu prostě potřebuje tu transcendentální rovinu a má-li ji, má jednodušší život. A někdo ji nepotřebuje, připouštím, že to je můj případ. Právě abych si nemusel klást ty otázky, na které vím, že není odpověď, je pro mě jednodušší si vytvořit „boha“ sám v sobě, ale ten termín bůh je zástupný. Já jsem kacíř, pane profesore, nezlobte se na mě!

Tomáš Halík: Já mám kacíře rád, zvláště jsou-li zajímaví. Ale názor, že víra ulehčuje život, je myslím klišé. Mně se zdá, že útěcha je spíš v přesvědčení, že smrtí všechno skončí, než v představě, že se budu muset jednou zodpovídat ze svých činů. Stálá konfrontace s tím, co člověka přesahuje, dává životu tíhu a také zodpovědnost. Často slyším, že člověk je sám sobě Bohem. Jenom jestli to není příliš nudné, říkám. Já, jak se znám, bych se například do role Boha nemohl nikdy doporučit. Kdežto můj Bůh mě stále překvapuje. Život s Bohem není lehčí, ale je zajímavější.

Mnoho lidí má dnes pocit, že se světem to jde z kopce, nejen ve smyslu globálního oteplování. Že narůstá nepoctivost, agresivita, lidé jsou schopni pohodit zraněného v lese, politici považují nevěru za normální, demokracie degeneruje v oligarchii. Vnímáte také, že stojíme na nějaké křižovatce?

Tomáš Halík: Tohle záleží na úhlu pohledu. Jistě jsme konfrontováni s hroznými zly a ten váš výčet bych mohl ještě rozšířit. Ale o mnohém zlu také prostě více víme díky tomu, že máme zprávy z celého světa. Já si nemyslím, že to, co žijeme, je tak jedinečné, i když je pravda, že je to doba dramatická a krizová. Tu krizi ekonomickou chápu jako jeden z mnoha symptomů nějaké hlubší krize civilizace. Ale každá krize je zároveň šance si mnohé uvědomit, uzrát a sestoupit do hloubky. Je důležité, jak se k ní člověk postaví.

Které démony současnosti pokládáte za nejnebezpečnější?

Tomáš Halík: Určitě ten sklon absolutizovat relativní hodnoty. A potom nárůst násilí a barbarizace. Namísto kritického uvažování jednoduché odpovědi na složité otázky. Rozdělování lidí na ďábly a anděly. Mimochodem, jedním z efektů víry je také to, že když věřím v ďábly a anděly, nemám už tendenci dělat ďábly a anděly z lidí.

Pavel Rychetský: Asi se shodneme, že žijeme v podivné době. Můžeme použít termín hluboká duchovní krize, devastace. Já třeba každou sobotu dostanu seznam a jedu s vozíčkem do supermarketu. A vidím tam hned u pokladen svazky krásných růžiček, vždycky jeden koupím své ženě. Až mi to jednou nedalo a zeptal jsem se, odkud jsou. Ty růže jsou každý den, každý den! dováženy letecky z Kolumbie do Evropy. Už jsem je přestal kupovat, radši jdu do květinářství vedle. Na jedné straně umírají na černém kontinentu děti hlady a na druhé straně my si denně letecky dovážíme růže pro potěšení. To je zvláštní forma zvrhlosti naší civilizace. Ale nejsem schopen ji spojit s tím, že třeba došlo k úbytku věřících. Ta příčina bude spíš v něčem jiném. Po staletí lidé především bojovali o přežití. Sedlák každý rok s úzkostí sledoval počasí, jestli se mu urodí. A já teď už šest let jezdím po dálnici z Brna do Prahy a před Prahou jedu hradbou těch zvláštních skleněných budov plných lidí. A vždycky si říkám: Co tam dělají? Prostě mraky lidí, kteří nevytvářejí žádné hodnoty. Nová elita naší společnosti. To přece nemůže dobře skončit.

Vy oba víte o člověku a jeho hříších víc než kdokoli jiný: Vy, pane profesore, jste vyslechl tisíce zpovědí, pracoval i jako psychoterapeut u drogově závislých. A vás, pane doktore, tíží ty tisíce žalob a soudních sporů? Nebo to už berete jen profesionálně?

Pavel Rychetský: Mohu vás ubezpečit, že život je tak pestrý, že neexistuje forma profesionálního cynismu, která by zaručila, že už nemůže být člověk ničím emotivně dotčen. Naše práce je asi velmi podobná, s tím rozdílem, promiňte mi to, pane profesore, že já si musím poradit sám. Ale spravedlnost je určitě stejně věčné téma jako Boží existence. Lze jí vůbec dosáhnout? Spravedlnost je to, co chceme a čemu se můžeme přibližovat. Jejím nosným pilířem je rovnost. Ale absolutní rovnost je absolutní nespravedlnost, což se dá doložit primitivním příkladem: Prostě když nastoupí invalida do tramvaje, rovnost musí jít stranou a ten zdravý mu musí uvolnit místo. Takže nalézání práva a spravedlnosti je neustálým poměřováním případů, kdy je potřeba dát přednost nerovnosti před obecným principem rovnosti. Právu se věnuji opravdu celý život. A nejotřesnější zážitek pro mě byl jeden případ sporu o úpravu výživy a výchovy nezletilého pětiletého děvčátka. Bylo to pro mě mnohem horší než všechny trestné kauzy, které mi kdy prošly rukama. Taky jsem už nikdy od té doby nebyl schopen jako advokát zastupovat spor o malé děti.

Tomáš Halík: Já jsem skutečně v roli klinického psychologa i v roli zpovědníka vyslechl tisíce tajemství lidí, mnohdy taková, která neznají ani jejich nejbližší. Vždycky jsem se snažil nedávat laciné návody, ale vyslechnout člověka a vést ho k jeho vlastní odpovědnosti před svým svědomím, před druhými a před Bohem. Psychoterapeutický trénink mě trochu naučil zacházet s lidskou bolestí, abych se vyhnul dvěma extrémům. Jednak ten člověk čeká pomoc, ne že se nad ním rozpláčete. A druhý extrém je, že to člověka vede k cynismu, nebo k syndromu vyhoření. Právě spiritualita může pomoci ty věci unést, i když nemohu říct, že bych to vždy suverénně zvládal. Když do pozdních nočních hodin naslouchám příběhům lidí, často nemohu usnout. Napsal jsem o tom knížku Noc zpovědníka. Ale to téma spravedlnosti a rovnosti je i velké filozofické a teologické téma. Písmo říká, že jsme si nerovni skoro ve všem, ale jsme si rovni před Bohem, všichni jsme božím obrazem, černí, bílí, chudí, bohatí, zdraví i nemocní. Bůh je otec, a proto se lidé mají navzájem považovat za bratry a sestry. A důvěra, že existuje vyšší spravedlnost, než je ta lidská, nám dává naději, což je ale něco jiného než optimismus. Optimismus je naivní představa, že všechny věci půjdou k lepšímu, ať už to zařídí revoluce, věda a technika nebo neviditelná ruka trhu. Naděje je naopak síla vydržet i tam, kde věci k lepšímu nejdou. Proto je to dnes tak velmi aktuální ctnost.

Když poskytujete útěchu umírajícím, čeho nejčastěji litují? Zažil jste, že by někdo třeba honem rozdával majetek, aby prošel do království nebeského?

Tomáš Halík: Tohle ne. Ale jeden společný prvek tam je: Často jim bývá líto, že v mládí promarnili čas, že se prostě flákali. „Já se nemám z čeho zpovídat, nikomu jsme neublížil,“ říkají mi občas lidé. Málokdo si ale uvědomuje, že zanedbání příležitosti k dobrému je také vážným hříchem. No a jinak mě taky napadlo, že tady pana doktora, který začínal tím, že Bůh je zločinec, bych v Novém roce občas pozval pronést nějaké kázání...

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.