Posledními průzkumy veřejného mínění a výsledky censu hovoří jasnou řečí o tom, že vliv tradičního církevního náboženství slábne a ustupuje do pozadí. Na síle nabírá naopak necírkevní náboženství či spiritualita okultního charakteru (zejména víra v horoskopy, amulety a schopnosti kartářů či věštců). Co je podle vašeho názoru příčinou její velké úspěšnosti? Co vlastně nové náboženství lidem přináší? Co nabízí? Na jaké potřeby odpovídá? Proč jej "vyznává" stále větší počet Čechů?
"Člověk je tvor nevyléčitelně náboženský". Už Chesterton říkal, že hlavní problém lidí, kteří nevěří v Boha, není v tom, že by nevěřili v nic, ale že jsou často ochotni věřit čemukoliv.Náhražky tradiční víry jsou závislé na celkové kultuře společnosti. Podle mé zkušenosti však ta (mediálně) nejnápadnější upadlá forma náboženskosti (nebo spíše pověry - to jest opaku víry, tvrdím, že opakem víry není ateismus, nýbrž pověra a modloslužba) není zas tak dominující. Tyto formy jsou jistě populární také proto, že mají konzumní, "instantní podobu", nekladou na člověka zpravidla žádné mravní nároky. Vymírá tradiční lidová forma zvykového křesťanství, protože mizí její "biosféra" - tradiční životní styl uzavřené společnosti. Ale - alespoň v některých prostředích, např. kolem studentských a akademických farností - je velmi živá a rostoucí (i když v absolutních číslech to není žádný "boom") posttradiční forma křesťanství, která je však - v jedné své podobě - volněji vázána na církevní instituce a pokud představitelé této instituce s ní nedovedou komunikovat (a to je případ naprosté většiny českého a moravského kléru), odvrací se od církve vůbec a stává se variantou toho, co nazývám "něcismus" ("něco nad námi přece musí být"), šedé zóny mezi tradiční vírou a tradičním ateismem (který mizí ještě daleko víc než církevní křesťanství). (Jinou formou posttradičního křesťanství jsou "nová hnutí" v církvi, "basis-gemeinde" apod.)
Jak na tuto situaci pohlížíte jako křesťan? Znepokojuje vás?
To, že konvenční křesťanství ustupuje, je přirozený proces, jako religionista vím, že v dějinách se formy náboženskosti stále proměňují a jako křesťan (sám jsa konvertitou) dávám posttradiční reflektované a více osobní (to je možná lepší slovo než individualistické) víře přednost před zvykovou, často mělkou religiozitou. Znepokojuje mne (jako křesťana, ale i jako občana, cítícího odpovědnost za společnost) spíše otázka, co nastoupí nebo už nastoupilo na místo tradiční náboženskosti. Ta hlubší víra, o níž byla výše řeč, je to jen v určitém procentu. Komunismus sliboval jako náhradu "vědecký světový názor", ale sám se k vědě choval jako dogmatický protektor, v jeho karikaturu vědy, vědu věd marx-leninismus už dávno nevěřili ani partajní bossové a tak po destrukci tradičního náboženství zůstal špinavý prázdný dvorek s haraburdím starých pověr. Osvícenectví slibovalo "dospělost", ale dnešní bezbožník mi často připadá víc infantilní než středověký křesťan - což se např. projevuje v potřebě tišit strach z prázdnoty chemickými i ideovými drogami - jak kdosi řekl: "opium je náboženstvím pro lid".
Tradiční náboženství plní podle sociologů ve společnosti také určitou socializační úlohu. Jako "symbolický svět" spojuje a stmeluje na svém základě celou společnost napříč jejími jednotlivými segmenty a vrstvami. Může podobnou - společensky jistě žádoucí - úlohu sehrát také nové náboženství, nová necírkevní spiritualita? Co bude přechod k ní pro společnost znamenat? V jakém slova smyslu a jak ji může ovlivnit? S tradičními náboženstvími přece bývá spojována také spousta tradičních hodnot: rodina, určitá etika atd. Tradiční náboženství zkrátka plní určitou normotvornou roli? Jak je na tom v tomto ohledu nové náboženství?
Měl jsem teď po světě řadu přednášek o tom, že poté, co křesťanství přestalo být náboženstvím v tomto sociologickém smyslu, a poté, co po krátkém období (cca pol. 19 - pol. 20.stol.) tuto náboženskou roli přestala plnit věda, jsou náboženstvím současné společnosti média. Dokládám to na řadě aspektů: ovlivňují styl života a myšlení, zprostředkovávají symboly, určují spočenské klima, jsou arbitry věrohodnosti... atd., atd. Pracuju na knize o trojí částečně se překrývající roli náboženství - ta první je spirituální, ta třetí "politická". Problém je v tom, že se ty tři dřívě sdružené role rozpojují, nemůže je už plnit jeden fenomén (jako to dělalo křes´tanské náboženství v tradiční spolenosti a dosud leckde dělá islám). To má pro konkrétní náboženské směry, ale i pro soudržnost a stabilitu společnosti a integritu lidské osobnosti osudové následky.
Podle dostupných údajů se za první republiky řada astrologů rekrutovala také z řad praktikujících katolíků. Ani dnes tomu není jinak. Jak si to vysvětlujete?
Tady je třeba pečlivě a opatrně rozlišovat.Nesmíme si plést astrologii jako úctyhodnou duchovní disciplínu s tisíciletou tradicí s pověrečným či zábavným třeštěním kolem směšných kalendářových horoskopičin. Už mezi klasiky křes´tanství - u Augustina, Alebrta Velikého a Tomáše Akvinského - najdeme velké rozdíly ve vztahu k astrologii: křesťanství musí ve jménu svobody Boha i člověka odmítnout deterministickou filozofii, která je často (ale ne vždy a nutně) s astrologií svázána. Pokud astrologie znamená meditaci o kosmickém kontextu lidského osudu, nemusí tato její forma být nutně v rozporu s křesťanstvím.
Apoštolové nové spirituality se dušují, že křesťanství nevnímají jako konkurenci, spíše naopak, jako partnera s kterým by rádi spolupracovali a "vzájemně se obohacovali", proč je pro křesťany něco takového nepřijatelného?
Pod pojmem "nová spiritualita" si můžeme představit tisíce odlišných jevů: od vyloženě destruktivních skupin se sektářskou mentalitou přes mělký nasládlý duchovní kýč až po poctivé hledání lidí, zklamaných impotencí těch forem křesťanství, které poznali: ti poslední opravdu mohou být pro křes´tany partnery, připomínající jim něco, co církve v poslední době opomenuly. Osobně se za vzájemně obohacující dialog přimlouvám všude tam, kde je možný a také ho praktikuji; ovšem některé formy nových spiritualit, ale i některé formy církevního křesťanství propadly natolik sektářské mentalitě, že tam skutečně partnerský dialog nemá (alespoň zatím) šanci.
