1) Jaký je reálný význam Písma v kazatelském posláni v současnosti?
Kázání, resp. homilie, má být mostem mezi světem Písma a zkušenostním světem posluchačů – a je třeba si přiznat, že mezi těmi světy zeje propast. Proto je třeba znát dobře oba tyto světy, což předpokládá na jedné straně znalosti biblické teologie a exegeze, na druhé porozumění současnému světu nejen skrze svou nutně ohraničenou osobní zkušenost, ale také pohled optikou literatury, umění, společenských věd – a pro to „budování mostu“ znát pravidla moderní filozofické a teologické hermeneutiky. A neodmyslitelný je „hermeneutický kruh“ mezi kazatelovým čtením Písma a osobní životní zkušeností – Písmo nám otvírá hlubší porozumění vlastnímu příběhu a vlastní zkušenosti zas odemykají hlubší vhled do biblických textů.
Vždycky na mne otřesně působilo, když kazatel jen povrchně převyprávěl text a připojil k tomu pár banálních moralit. V prostředí vzdělaných a přemýšlivých lidí, kterému jsem byl poslán sloužit, prostě nejde předávat katechismové poučky nebo biblické příběhy mechanicky, nýbrž s určitou filozofickou interpretací; nemohu je servírovat metodou „žer ptáčku, nebo chcípni“, nýbrž anticipovat posluchačovy potíže s textem, pochybnosti, kritické otázky, varovat ho před spočinutím v laciném prvoplánovém výkladu, vložit mu „brouka do hlavy“, aby se pro něj svět víry stal hlubinou pokladů, které vzrušují a podněcují k dalšímu hledání, studiu a meditaci.
2) Kdo byl vaším kazatelským vzorem, kde hledáte inspiraci?
V Čechách jsem zažil mnoho kázání, při nichž jsem se hluboce styděl – kazatelé produkovali proud zbožných frází, jak jim je „slina na jazyk přinesla“, anebo při laciném moralizování (Bělohradský by řekl „morálním kýči“) spíše než ducha evangelia vyjadřovali svůj postoj k současnému světu – směs strachu, neporozumění, frustrace, zahořklosti a démonizování. Nejvíce jsem trpěl při „kázáních pro děti“ – kazatel často po už beztak infantilním kázání „pro dospělé“ totéž ještě jednou rozředil, zřejmě na základě domněnky, že dítě je malý blbeček (zřejmě nikdy nenahlédl do fantastického mýtického světa dítěte). Když jsem přijel do NDR, vždycky mne překvapila vysoká kultura kázání – myšlenková, teologická i rétorická.
V Čechách jsem narazil jen výjimečně na pár nezapomenutelných kázání a kazatelů – z odstupu nejvíc hodnotím Bonaventuru Boušeho. Ohromný vliv na celou naší generaci měl ovšem Jiří Reinsberg – kázání patrně často improvizoval a ne vždy se mu podařila, ale vždy z nich dýchala osobnost moudrého, vzdělaného, vnitřně svobodného člověka s hlubokou lidskostí, opravdovou zbožností a báječným humorem. Z literárních vzorů mne inspirovala kázání řady teologů, od Ratzingera přes Rahnera a Urse von Balthasara až po Drewermanna; přes velkou rozdílnost teologických postojů je spojovalo jedno: nebyla to kázání povrchní ani banální, byla za tím patrná originální myslitelská práce. Ovšem inspirací jsou i diskuse s lidmi věřícími i nevěřícími, jejich otázky. Kázání musí být dialogické – být odpovědí na skutečné otázky, které lidé kladou (ne rétorické otázky, které si klade pouze kazatel při kázání sám, protože už na ně zná předem odpověď).
3) Je dnes ještě na místě považovat kázání za umělecky žánr?
Kázání je tvrdá, náročná, zodpovědná práce – a nesmíme slevovat. Kázání musí být součástí vysoké kultury, musí mít nejen dobrou myšlenkovou stavbu, nýbrž i kvalitní formu, jazykovou a rétorickou. Z tohoto hlediska vidím jako velmi problematické masové zvaní zahraničních kněží, z nichž jen zcela nepatrné procento je schopno proniknout do ducha češtiny. Také by se někteří kazatelé měli pokusit převést svá kázání do literární podoby (která je velmi odlišná od hovorového stylu, od mluvené řeči) a vydávat je knižně. Mám osobní zkušenost, že kniha kázání se může jako v minulosti stát součástí literatury, která je široce čtena i mimo okruh „návštěvníků kostelů“. Kázání jako řada činností spojuje vědu a umění. Velké kouzlo současného papeže spočívá v umění spojit v teologii myšlenkovou hloubku s poetikou řeči – i jeho poslední dílo, Ježíš Nazaretský, pochopíme jen tehdy, když je budeme číst jako teologické homilie.
4) Jaké má kázaní místo ve vašem duchovním živote?
To opravdu podstatné, co jsem kdy v kázáních sdělil, vždy vyrostlo z mé osobní meditace, zejména při exerciciích v samotě. Léta jsem praktikoval něco mezi růžencem a křížovou cestou: vybíral jsem si pasáže a scény z evangelií a rozjímal o nich při chůzi v přírodě. Tam se mi ty texty často nově otvíraly – a později jsem z toho čerpal i při kázání. Ale často se mi stalo, že se mi i při kázání samotném vynořily „jako dar“ nové myšlenky, k nimž jsem se později vracel v osobní meditaci. Někdy se mi stává, že „spím, ale mé srdce bdí“ – a nejdůležitější myšlenky proudí odněkud z hloubky při probouzení. Ale i studium a promýšlení teologických a filozofických textů považuji za součást duchovního života – a to je samozřejmě také podstatný pramen mé kazatelské služby.
