Tomáš Halík

Co mladé lidi, studenty, ke konverzi nejčastěji přivádí?

Za 20 let působení u Nejsvětějšího Salvátora mi bylo dopřáno doprovodit na cestě ke Kristu opravdu mnoho mladých lidí, z nich pak část (téměř tisíc) dlouhodobě připravovat na iniciační svátosti církve, křest, biřmování a eucharistii, řádka z nich se nyní už dokonce věnuje kněžskému či řeholnímu povolání. Na základě této zkušenosti tvrdím, že cesta každého je zcela specifická a nezaměnitelná. Bůh je první příčinou, často skrytou za pestrou paletou druhotných „prostředků“. Mnohé přivedou do kostela přátelé a kolegové, často životní partneři. Některé přesvědčil pobyt v západní cizině, že být věřícím neznamená být podivínem; hodně lidí přivedly k víře knížky, někoho mimořádné životní zážitky. Ke mně přicházejí často proto, že četli mé knihy, slýchají mne v médiích, nebo navštěvují mé přednášky na univerzitě a na počátku bývá třeba jen zvědavost vidět svého pedagoga také v jeho jiné roli. Jedna žena šla „náhodou“ kolem našeho kostela a zaslechla, že při kázání se z kostela rozléhá bujarý smích – požádala žebráka u dveří, aby jí pohlídal psa a šla si to kázání doposlechnout – a už zůstala a za pět let byla u nás pokřtěna a biřmována. Jiný student chodil denně s kolegy do hospody a bylo mu divné, že tam každé úterý mnozí chybějí. A když mu na přímou otázku odpověděli „To se přece chodí k Salvátoru, to nevíš?“, šel příště s nimi v naději, že pozná nějakou jinou útulnou vinárnu. Místo toho se ocitl v ledovém kostele, ale i on tam našel postupně svůj domov. Bůh je vynalézavý a na nás je pouze to, abychom mu nepřekáželi.

Často nám paradoxně velmi nahrává i zcela negativní „image“ katolické církve v české společnosti – mladí jsou nesmírně překvapení už tím, že kněz je „normální člověk“ (už tím „boduje“) a má-li navíc smysl pro humor a pro otevřenou diskusi a setkají-li se ve farnosti s inteligentní a poctivou tváří křesťanství, utrpěný šok může být počátkem „změny smýšlení“. Často jsou překvapeni, že jim v jedné věci potvrdím jejich dřívější ateistické přesvědčení: ateista často popírá jen svou vlastní představu o Bohu a ten bůh, jak si ho ateisté často představují, opravdu neexistuje a rozhodně není předmětem naší víry.

Na jaké problémy po svém obrácení konvertité v církvi nejčastěji narážejí? Setkáváte se i s případy, kdy konvertité po nějakých obtížích, s nimiž se v církvi setkají, odpadnou od víry?

Snažím se jim vždy už během přípravy vštípit dvě věci:

1. Tak jako v partnerském vztahu po období zamilování (kdy je člověk zamilován spíš do své idealizované představy partnera) musí dojít k určité krizi a pak následuje buď rozchod nebo skutečná láska, kdy se učí reálně akceptovat partnera, jaký skutečně je (často odmítám oddat snoubence ještě v té fázi prvotního okouzlení), tak je tomu i ve vztahu k církvi a náboženství.

2. Vždy je vedu k tomu, aby se nefixovali na jednoho kněze a jedno prostředí, ale připravili se na to, že církev má spoustu podob, které i když člověka někdy dost odpuzují, také patří „do rodiny“ a mohou zas třeba oslovit někoho jiného. Na druhé straně vím, že v té počáteční fázi konvertita nedokáže milovat celou církev i s tím, co nezná a čemu nerozumí, ale přirozeně nalezne důvěru především k jednomu knězi a jedné farnosti. Co jsme naposlouchali za našeho mládí, že do Týna nechodíme kvůli Kristu, ale kvůli P. Reinsbergovi – podobně se to říkalo o posluchačích P. Urbana za první republiky a mladý svatý Augustin jistě také slyšel – a do jisté míry právem – že mezi katolíky chodí jen kvůli kázáním biskupa Ambrože! Až konvertita dozraje, tato vazba se přirozeně uvolní, ale slyší-li v době „zamilování“ od katolíků pomluvy na „svého“ doprovázejícího kněze a farnost (o navíc z vlastní zkušenosti ví, že ty fámy nejsou pravdivé), dojde někdy k názoru, že katolická církev je rozhádaná pavlač netolerantních lidí, s níž nechtějí mít nic společného.

Jaký pastorační problém představují konvertité pro kněze?

Ve fázi prvotního hledání je třeba počínajícím konvertitům věnovat mnoho času a trpělivosti, snažit se je ničím nepohoršit, vytvořit atmosféru důvěry a otevřenosti, v níž se nebudou stydět vznést jakýkoliv dotaz, pochybnost, námitku beze strachu, že by je kněz jakkoliv zesměšnil. Kněz je musí ujistit, že mají právo na své pochybnosti, neznalosti a zábrany, že se nemusí nijak stylizovat. Inteligentní lidé jsou alergičtí na indoktrinaci a manipulaci, je třeba solidně argumentovat. A kněz by se neměl bát o svou autoritu, přizná-li, že na nějakou otázku také sám dosud těžko hledá uspokojivou odpověď – naopak, tím je věrohodnější.

Ve fázi „zamilování“ a prvotní horlivosti se často někteří konvertité (zvláště labilnější, kteří v církvi a náboženství hledají spíš úkryt před životem) stávají „papežštější než papež“. Pro ultrakonzervativnost a militantní katolictví konvertitů, kteří tím překřikují vlastní nejistoty, je třeba mít laskavé pochopení – ale také dbát na to, aby se tato dětská nemoc víry nestala chronickou. Zastydlých neofytů, kteří ustrnuli ve stádiu vášnivé apologetiky prvoplánově a ideologicky chápané víry, je v církvi poměrně dost – a klíčový bývá okamžik krize, v níž jednoduchá schémata narazí na složitost vlastního života. Tam se buď mohou ještě více stáhnout do křečovitého sektářství a fanatismu, nebo z nich po „vystřízlivění“ mohou být militantní ateisté a zahořklí kritici církve. V takových chvílích je důležité podat jim pomocnou ruku a doprovodit je k dospělejší a hlubší víře, která unese paradoxy života, církve i víry.

Kde církev v oslovování sekularizované veřejnosti nejčastěji selhává?

Tam, kde místo myšlení víry nabízí jen otřepané floskule a fráze, tam, kde je na knězi vidět, že za tím, co říká, nestojí jeho vlastní duchovní a lidská zkušenost, jen „papouškuje“. Tam, kde liturgie je vyprázdněný unavený rituál či podbízivý kýč. Tam, kde místo hledání poctivé odpovědi na opravdu složité mravní a duchovní problémy naší doby kazatel nabízí laciné moralizování a odpovědi jen ty otázky, které si nikdo kromě něj neklade. Tam, kde se místo inteligentní interpretace biblického textu a náročného stavění mostu mezi světem bible a světem, v němž žijeme dnes a místo „čtení znamení času“ předkládá jen laciné převyprávění perikopy s omáčkou sladce sentimentální zbožnosti či zakyslého pomlouvání doby a světa, kam jsme byli posláni. Tam, kde „mládežnické odbory“ církve, katolické časopisy pro mládež a různá „spolča“ spatřují ideál mladého křesťana v poněkud mentálně retardovaném rozjuchaném katolickém svazáctví.

Čím naopak může církev dnešního člověka nejvíce oslovit?

Lidskou věrohodností a duchovní hloubkou. Žádné laciné podbízení. Tyto devízy v církvi pečlivě hledejme, a najdeme-li je, rozvíjejme je, važme si jich víc než zlata.

Vy sám jste k víře konvertoval v dospělém věku. Co bylo rozhodujícím momentem Vašeho obrácení?

To byl proces o několika dějstvích. Na začátku bylo mé studium filozofie, četba zejména Chestertonovy Ortodoxie, četba katolických romanopisců (Grahama Greena, Mauriaca, Bernanose aj.) a stará i moderní duchovní hudba. Výsledkem byla jakási „filozofická víra“ s neurčitou esteticko-politicko-historickou sympatií ke katolicismu, ale stále daleko od „kostelních lavic“; tehdy jsem vlastně neznal žádného praktikujícího katolíka. Pak jsem se „náhodou“ ocitl na kázání P. Reinsberga a léta jsem chodil do kostela opravdu především kvůli němu. Pak jsem se ho odvážil oslovit a následovala řada let, kdy jsem ho prakticky denně doprovázel domů a mezi spoustami anekdot absolvoval stovky hodin inteligentní katecheze. Pamatuji si, že mne upoutal také tím, že chodil zásadně v civilu a i jinak se velmi lišil od stereotypní představy o „velebném pánovi“ - začal jsem si uvědomovat, že tajemství kněžství leží zřejmě jinde a daleko hlouběji než v kolárku a sladké intonaci. Během těch let jsem začal chodit ke svátostem, ministrovat a začal přemýšlet o kněžství. Také jsem se postupně odpoutal od P. Reinsberga a poznal řadu dalších vynikajících kněžských osobností a byl jimi formován. Třetí fáze mé konverze proběhla až 12 let po mém tajném kněžském svěcení a letech riskantního intenzivního působení v katolickém disentu. Poznání, že celkový stav církve po listopadu je hodně vzdálený mému očekávání a zkušenostem s těmito velkými a vzácnými osobnostmi a zejména trpké zkušenosti kolem mého odchodu z pražské teologické fakultě ve mně vyvolaly velkou krizi: ale ta nakonec přinesla velký pozitivní obrat v mém duchovním životě a teologickém myšlení, hlubokou inspiraci v mystice a z ní vycházející teologie, v postmoderní filozofii, obrat k dialogu mezi náboženstvími a k vlastní literární tvorbě. Dnes vnímám těch pětačtyřicet let s Kristem jako jeden velký proces konverze s fázemi, v nichž jakoby se mi postupně ukázaly „tři tváře“ Trojjediného Boha.

Co pro Vás osobně bylo po konverzi největším problémem, s nímž jste se musel v církvi potýkat?

O problémech nemohu mluvit jen v minulém čase. Dodnes je mi líto, že jsou mnohé podoby katolictví, s nimiž se při nejlepší vůli nemohu ztotožnit. Nedávno jsem znovu listoval jedním velmi rozšířeným moravským katolickým periodikem, jehož celkový duch, výběr témat, styl vyjadřování, estetika ilustrací a teologicko-spirituální styl jakoby se zastavil někde kolem roku 1903 – jako kdyby celá ta cenná a draze zaplacená zkušenost církve ve dvacátém století byla k ničemu, jako by už nevěřili ve vanutí Ducha v dějinách, který vtahuje církev a její myšlení a spiritualitu stále k větší zralosti. Uvědomil jsem si: Tak toto opravdu není můj svět. A dokážu i o tomto prostředí upřímně říkat těm, kterým jsem ukázal docela jiný styl křesťanství, že to je dobré zas pro někoho jiného - když si sám vůbec nedovedu představit lidi, pro které by toto opravdu bylo dobré? Vzpomínám na větu, kterou nedávno citoval Dominik Duka v úvodníku časopisu Salve: Proč měla církev vždy tolik strachu, aby nepohoršila prostoduché – a netrápilo jí, že pohoršuje a odpuzuje myslící a vzdělané lidi?

Co největším zklamáním a co Vám naopak dodávalo naději?

Velkým zklamáním pro mne bylo, že se mne v jednom okamžiku nezastal můj biskup, že jsem zůstal sám. Ale celoživotně mi dodává naději zkušenost, že Kristus, když se k němu ve chvíli krize a samoty obrátíme, dokáže v pravý čas změnit prohru ve veliký dar a že opravdu „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.

Dá se nějak srovnat postavení konvertity v církvi v době, kdy jste konvertoval Vy, a dnes?

Je to v mnohém odlišné, duchovní dění nelze vytrhovat z dějinného, společenského a kulturního kontextu . V konverzi mnohých z naší generace hrál nemalou roli politický a morální protest, byl to kromě jiného výraz nonkonformity a odporu proti státně vnucované ideologii. Instinktivně jsme tíhli ke všemu, co tehdejší režim zakazoval, potlačoval a pomlouval. To, co tehdejší režim předkládal, byla opravdu „Biafra ducha“, nudná vyprázdněnost – a tak někteří hledali v „alternativní kultuře“ (např. hudební a divadelní), která většinou probleskla v 60. letech a pak se pohybovala na okraji tolerovaného a „undergroundu“, jiní v politickém disentu a my zas v disentu náboženském, i když jsme se často neodříkali ani těch ostatních forem protestu a „alternativy“. Jistě v tom „podzemí“ bylo i hodně romantiky. Proč to nepřiznat? Bůh je dost pokorný a vynalézavý, přizpůsobí se situaci v níž člověk je: když je člověk ještě nezralý, i jeho motivy jsou pochopitelně nezralé. Církev, kterou jsme si zamilovali a v které jsem já nabídl život jako zasvěcenou službu Bohu a bližnímu, byla církev pronásledovaná, zbavená všeho majetku (i myšlenky na něj) a moci. Mnozí z mé generace konvertitů těžce nesli a nesou vývoj po r. 1989, vůči dnešní církvi mají velmi kritický postoj. Já jsem se bolestně snažil v této podobě církve najít své místo a poslání a díky Bohu se mi to nakonec podařilo. K víře patří odvaha k pravdě, odvaha přijmout stávající realitu jako Boží výzvu, neohlížet se zpátky a nezabarikádovat se ve svých přáních a iluzích.

U dnešních konvertitů také někdy hraje roli křesťanství jako „kontrakultura“, jako výraz nonkonformity se zkorumpovaným cynicko-pragmatickým světem našich vrcholných politiků, s ideologií všemocné ruky trhu. Nelíbí se jim pokrytci, dopoledne horlící o křesťanských hodnotách a týž večer podvádějící vlastní ženu, požadují od církve odvahu i „nediplomaticky“ nazývat dobro dobrem a zlo zlem. Ale mnohem více u těch, s nimiž se dnes setkávám, hrají už od počátku větší roli motivy intelektuální a spirituální – a na tom, zda potkají své Reinsbergy, Bouše, Zvěřiny, Mandly či Mádry, hodně záleží, zda zůstanou jen u sympatie s jistými polohami katolictví, nebo zda se stanou opravdu učedníky Páně, budou žít z evangelia, modlitby a svátostí a najdou v naší církvi svůj domov.

Rozhovor vedl Jiří Prinz, uveřejněno v Katolickém týdeníku č.12 (16.3. 2010)