T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)

Co mladé lidi, studenty, ke konverzi nejčastěji přivádí?

Za 20 let působení u Nejsvětějšího Salvátora mi bylo dopřáno doprovodit na cestě ke Kristu opravdu mnoho mladých lidí, z nich pak část (téměř tisíc) dlouhodobě připravovat na iniciační svátosti církve, křest, biřmování a eucharistii, řádka z nich se nyní už dokonce věnuje kněžskému či řeholnímu povolání. Na základě této zkušenosti tvrdím, že cesta každého je zcela specifická a nezaměnitelná. Bůh je první příčinou, často skrytou za pestrou paletou druhotných „prostředků“. Mnohé přivedou do kostela přátelé a kolegové, často životní partneři. Některé přesvědčil pobyt v západní cizině, že být věřícím neznamená být podivínem; hodně lidí přivedly k víře knížky, někoho mimořádné životní zážitky. Ke mně přicházejí často proto, že četli mé knihy, slýchají mne v médiích, nebo navštěvují mé přednášky na univerzitě a na počátku bývá třeba jen zvědavost vidět svého pedagoga také v jeho jiné roli. Jedna žena šla „náhodou“ kolem našeho kostela a zaslechla, že při kázání se z kostela rozléhá bujarý smích – požádala žebráka u dveří, aby jí pohlídal psa a šla si to kázání doposlechnout – a už zůstala a za pět let byla u nás pokřtěna a biřmována. Jiný student chodil denně s kolegy do hospody a bylo mu divné, že tam každé úterý mnozí chybějí. A když mu na přímou otázku odpověděli „To se přece chodí k Salvátoru, to nevíš?“, šel příště s nimi v naději, že pozná nějakou jinou útulnou vinárnu. Místo toho se ocitl v ledovém kostele, ale i on tam našel postupně svůj domov. Bůh je vynalézavý a na nás je pouze to, abychom mu nepřekáželi.

Často nám paradoxně velmi nahrává i zcela negativní „image“ katolické církve v české společnosti – mladí jsou nesmírně překvapení už tím, že kněz je „normální člověk“ (už tím „boduje“) a má-li navíc smysl pro humor a pro otevřenou diskusi a setkají-li se ve farnosti s inteligentní a poctivou tváří křesťanství, utrpěný šok může být počátkem „změny smýšlení“. Často jsou překvapeni, že jim v jedné věci potvrdím jejich dřívější ateistické přesvědčení: ateista často popírá jen svou vlastní představu o Bohu a ten bůh, jak si ho ateisté často představují, opravdu neexistuje a rozhodně není předmětem naší víry.

Na jaké problémy po svém obrácení konvertité v církvi nejčastěji narážejí? Setkáváte se i s případy, kdy konvertité po nějakých obtížích, s nimiž se v církvi setkají, odpadnou od víry?

Snažím se jim vždy už během přípravy vštípit dvě věci:

  1. Tak jako v partnerském vztahu po období zamilování (kdy je člověk zamilován spíš do své idealizované představy partnera) musí dojít k určité krizi a pak následuje buď rozchod nebo skutečná láska, kdy se učí reálně akceptovat partnera, jaký skutečně je (často odmítám oddat snoubence ještě v té fázi prvotního okouzlení), tak je tomu i ve vztahu k církvi a náboženství.

  2. Vždy je vedu k tomu, aby se nefixovali na jednoho kněze a jedno prostředí, ale připravili se na to, že církev má spoustu podob, které i když člověka někdy dost odpuzují, také patří „do rodiny“ a mohou zas třeba oslovit někoho jiného. Na druhé straně vím, že v té počáteční fázi konvertita nedokáže milovat celou církev i s tím, co nezná a čemu nerozumí, ale přirozeně nalezne důvěru především k jednomu knězi a jedné farnosti. Co jsme naposlouchali za našeho mládí, že do Týna nechodíme kvůli Kristu, ale kvůli P. Reinsbergovi – podobně se to říkalo o posluchačích P. Urbana za první republiky a mladý svatý Augustin jistě také slyšel – a do jisté míry právem – že mezi katolíky chodí jen kvůli kázáním biskupa Ambrože! Až konvertita dozraje, tato vazba se přirozeně uvolní, ale slyší-li v době „zamilování“ od katolíků pomluvy na „svého“ doprovázejícího kněze a farnost (o navíc z vlastní zkušenosti ví, že ty fámy nejsou pravdivé), dojde někdy k názoru, že katolická církev je rozhádaná pavlač netolerantních lidí, s níž nechtějí mít nic společného.

Jaký pastorační problém představují konvertité pro kněze?

Ve fázi prvotního hledání je třeba počínajícím konvertitům věnovat mnoho času a trpělivosti, snažit se je ničím nepohoršit, vytvořit atmosféru důvěry a otevřenosti, v níž se nebudou stydět vznést jakýkoliv dotaz, pochybnost, námitku beze strachu, že by je kněz jakkoliv zesměšnil. Kněz je musí ujistit, že mají právo na své pochybnosti, neznalosti a zábrany, že se nemusí nijak stylizovat. Inteligentní lidé jsou alergičtí na indoktrinaci a manipulaci, je třeba solidně argumentovat. A kněz by se neměl bát o svou autoritu, přizná-li, že na nějakou otázku také sám dosud těžko hledá uspokojivou odpověď – naopak, tím je věrohodnější.

Ve fázi „zamilování“ a prvotní horlivosti se často někteří konvertité (zvláště labilnější, kteří v církvi a náboženství hledají spíš úkryt před životem) stávají „papežštější než papež“. Pro ultrakonzervativnost a militantní katolictví konvertitů, kteří tím překřikují vlastní nejistoty, je třeba mít laskavé pochopení – ale také dbát na to, aby se tato dětská nemoc víry nestala chronickou. Zastydlých neofytů, kteří ustrnuli ve stádiu vášnivé apologetiky prvoplánově a ideologicky chápané víry, je v církvi poměrně dost – a klíčový bývá okamžik krize, v níž jednoduchá schémata narazí na složitost vlastního života. Tam se buď mohou ještě více stáhnout do křečovitého sektářství a fanatismu, nebo z nich po „vystřízlivění“ mohou být militantní ateisté a zahořklí kritici církve. V takových chvílích je důležité podat jim pomocnou ruku a doprovodit je k dospělejší a hlubší víře, která unese paradoxy života, církve i víry.

Kde církev v oslovování sekularizované veřejnosti nejčastěji selhává?

Tam, kde místo myšlení víry nabízí jen otřepané floskule a fráze, tam, kde je na knězi vidět, že za tím, co říká, nestojí jeho vlastní duchovní a lidská zkušenost, jen „papouškuje“. Tam, kde liturgie je vyprázdněný unavený rituál či podbízivý kýč. Tam, kde místo hledání poctivé odpovědi na opravdu složité mravní a duchovní problémy naší doby kazatel nabízí laciné moralizování a odpovědi jen ty otázky, které si nikdo kromě něj neklade. Tam, kde se místo inteligentní interpretace biblického textu a náročného stavění mostu mezi světem bible a světem, v němž žijeme dnes a místo „čtení znamení času“ předkládá jen laciné převyprávění perikopy s omáčkou sladce sentimentální zbožnosti či zakyslého pomlouvání doby a světa, kam jsme byli posláni. Tam, kde „mládežnické odbory“ církve, katolické časopisy pro mládež a různá „spolča“ spatřují ideál mladého křesťana v poněkud mentálně retardovaném rozjuchaném katolickém svazáctví.

Čím naopak může církev dnešního člověka nejvíce oslovit?

Lidskou věrohodností a duchovní hloubkou. Žádné laciné podbízení. Tyto devízy v církvi pečlivě hledejme, a najdeme-li je, rozvíjejme je, važme si jich víc než zlata.

Vy sám jste k víře konvertoval v dospělém věku. Co bylo rozhodujícím momentem Vašeho obrácení?

To byl proces o několika dějstvích. Na začátku bylo mé studium filozofie, četba zejména Chestertonovy Ortodoxie, četba katolických romanopisců (Grahama Greena, Mauriaca, Bernanose aj.) a stará i moderní duchovní hudba. Výsledkem byla jakási „filozofická víra“ s neurčitou esteticko-politicko-historickou sympatií ke katolicismu, ale stále daleko od „kostelních lavic“; tehdy jsem vlastně neznal žádného praktikujícího katolíka. Pak jsem se „náhodou“ ocitl na kázání P. Reinsberga a léta jsem chodil do kostela opravdu především kvůli němu. Pak jsem se ho odvážil oslovit a následovala řada let, kdy jsem ho prakticky denně doprovázel domů a mezi spoustami anekdot absolvoval stovky hodin inteligentní katecheze. Pamatuji si, že mne upoutal také tím, že chodil zásadně v civilu a i jinak se velmi lišil od stereotypní představy o „velebném pánovi“ - začal jsem si uvědomovat, že tajemství kněžství leží zřejmě jinde a daleko hlouběji než v kolárku a sladké intonaci. Během těch let jsem začal chodit ke svátostem, ministrovat a začal přemýšlet o kněžství. Také jsem se postupně odpoutal od P. Reinsberga a poznal řadu dalších vynikajících kněžských osobností a byl jimi formován. Třetí fáze mé konverze proběhla až 12 let po mém tajném kněžském svěcení a letech riskantního intenzivního působení v katolickém disentu. Poznání, že celkový stav církve po listopadu je hodně vzdálený mému očekávání a zkušenostem s těmito velkými a vzácnými osobnostmi a zejména trpké zkušenosti kolem mého odchodu z pražské teologické fakultě ve mně vyvolaly velkou krizi: ale ta nakonec přinesla velký pozitivní obrat v mém duchovním životě a teologickém myšlení, hlubokou inspiraci v mystice a z ní vycházející teologie, v postmoderní filozofii, obrat k dialogu mezi náboženstvími a k vlastní literární tvorbě. Dnes vnímám těch pětačtyřicet let s Kristem jako jeden velký proces konverze s fázemi, v nichž jakoby se mi postupně ukázaly „tři tváře“ Trojjediného Boha.

Co pro Vás osobně bylo po konverzi největším problémem, s nímž jste se musel v církvi potýkat?

O problémech nemohu mluvit jen v minulém čase. Dodnes je mi líto, že jsou mnohé podoby katolictví, s nimiž se při nejlepší vůli nemohu ztotožnit. Nedávno jsem znovu listoval jedním velmi rozšířeným moravským katolickým periodikem, jehož celkový duch, výběr témat, styl vyjadřování, estetika ilustrací a teologicko-spirituální styl jakoby se zastavil někde kolem roku 1903 – jako kdyby celá ta cenná a draze zaplacená zkušenost církve ve dvacátém století byla k ničemu, jako by už nevěřili ve vanutí Ducha v dějinách, který vtahuje církev a její myšlení a spiritualitu stále k větší zralosti. Uvědomil jsem si: Tak toto opravdu není můj svět. A dokážu i o tomto prostředí upřímně říkat těm, kterým jsem ukázal docela jiný styl křesťanství, že to je dobré zas pro někoho jiného - když si sám vůbec nedovedu představit lidi, pro které by toto opravdu bylo dobré? Vzpomínám na větu, kterou nedávno citoval Dominik Duka v úvodníku časopisu Salve: Proč měla církev vždy tolik strachu, aby nepohoršila prostoduché – a netrápilo jí, že pohoršuje a odpuzuje myslící a vzdělané lidi?

Co největším zklamáním a co Vám naopak dodávalo naději?

Velkým zklamáním pro mne bylo, že se mne v jednom okamžiku nezastal můj biskup, že jsem zůstal sám. Ale celoživotně mi dodává naději zkušenost, že Kristus, když se k němu ve chvíli krize a samoty obrátíme, dokáže v pravý čas změnit prohru ve veliký dar a že opravdu „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.

Dá se nějak srovnat postavení konvertity v církvi v době, kdy jste konvertoval Vy, a dnes?

Je to v mnohém odlišné, duchovní dění nelze vytrhovat z dějinného, společenského a kulturního kontextu . V konverzi mnohých z naší generace hrál nemalou roli politický a morální protest, byl to kromě jiného výraz nonkonformity a odporu proti státně vnucované ideologii. Instinktivně jsme tíhli ke všemu, co tehdejší režim zakazoval, potlačoval a pomlouval. To, co tehdejší režim předkládal, byla opravdu „Biafra ducha“, nudná vyprázdněnost – a tak někteří hledali v „alternativní kultuře“ (např. hudební a divadelní), která většinou probleskla v 60. letech a pak se pohybovala na okraji tolerovaného a „undergroundu“, jiní v politickém disentu a my zas v disentu náboženském, i když jsme se často neodříkali ani těch ostatních forem protestu a „alternativy“. Jistě v tom „podzemí“ bylo i hodně romantiky. Proč to nepřiznat? Bůh je dost pokorný a vynalézavý, přizpůsobí se situaci v níž člověk je: když je člověk ještě nezralý, i jeho motivy jsou pochopitelně nezralé. Církev, kterou jsme si zamilovali a v které jsem já nabídl život jako zasvěcenou službu Bohu a bližnímu, byla církev pronásledovaná, zbavená všeho majetku (i myšlenky na něj) a moci. Mnozí z mé generace konvertitů těžce nesli a nesou vývoj po r. 1989, vůči dnešní církvi mají velmi kritický postoj. Já jsem se bolestně snažil v této podobě církve najít své místo a poslání a díky Bohu se mi to nakonec podařilo. K víře patří odvaha k pravdě, odvaha přijmout stávající realitu jako Boží výzvu, neohlížet se zpátky a nezabarikádovat se ve svých přáních a iluzích.

U dnešních konvertitů také někdy hraje roli křesťanství jako „kontrakultura“, jako výraz nonkonformity se zkorumpovaným cynicko-pragmatickým světem našich vrcholných politiků, s ideologií všemocné ruky trhu. Nelíbí se jim pokrytci, dopoledne horlící o křesťanských hodnotách a týž večer podvádějící vlastní ženu, požadují od církve odvahu i „nediplomaticky“ nazývat dobro dobrem a zlo zlem. Ale mnohem více u těch, s nimiž se dnes setkávám, hrají už od počátku větší roli motivy intelektuální a spirituální – a na tom, zda potkají své Reinsbergy, Bouše, Zvěřiny, Mandly či Mádry, hodně záleží, zda zůstanou jen u sympatie s jistými polohami katolictví, nebo zda se stanou opravdu učedníky Páně, budou žít z evangelia, modlitby a svátostí a najdou v naší církvi svůj domov.

Rozhovor vedl Jiří Prinz, uveřejněno v Katolickém týdeníku č.12 (16.3. 2010)

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Víře, jak jí rozumím, se život jeví jako dar a výzva. Můžeme vůči této výzvě být bdělí anebo spící, otevření nebo uzavření. Člověk, který přijímá oslovení, je jím zavázán.