T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)

říká Tomáš Halík, farář od Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Tomáše Halíka lze těžko zastihnout. Pokud právě nepřednáší na univerzitě, cestuje po světě, dává duchovní cvičení, v nějakém skrytém útočišti píše knihu a vymýšlí, jak uskutečnit desítky zajímavých nápadů. Vždy má co říci. Chce-li jej ale někdo vidět ve skutečnosti, musí zajít do „Tomášova kostela“, k Nejsvětějšímu Salvátorovi v Praze, kde pater Halík působí v první personální farnosti v naší zemi.

Kdybys měl vydestilovat z Tomáše Halíka větu, která jej nejlépe charakterizuje, jak by zněla? „Víra je odvaha přijmout pravdu života bez iluzí, s důvěrou, že každá životní situace je Boží dar a úkol.“ Anebo s Janem Pavlem II.: „Víra bez myšlení i myšlení bez víry mohou být nebezpečné.“

Po roce 1989 jsi vyzval k pokání za selhání, jichž se církev dopustila za socialismu. Ta výzva nepadla na úrodnou půdu. S odstupem doby se však ukázala jako prorocký hlas, protože církev ztratila dobré renomé, které tehdy měla. Při vzpomínce na proroka Jonáše, který trpěl představou, že se blamoval, bych se nerad tvářil jako prorok, který si naopak škodolibě lebedí, že na jeho slova, která zůstala kdysi oslyšena, nakonec došlo. Ale pokoušen jsem k tomu občas byl, to přiznám. Ono totiž nešlo jen o výzvu k pokání. Varoval jsem tehdy, že porevoluční euforie nebude trvat věčně, že se zas vrátí starý český antiklerikalismus, zvláště nebudeme-li včas a rozumně řešit problémy, které se skrývají za otázkou restituce majetku, integrace „podzemní církve“, „vyrovnání s minulostí“ (Pacem in terris apod.), nesvoláme-li včas plenární synod a nepředložíme-li na něm k široké diskusi dlouhodobější vizi, opřenou nejlépe o program Desetiletí duchovní obnovy národa, neučiníme-li prioritním úkolem vzdělání kněží a laiků – zkrátka nepřesvědčíme-li společnost, že církev jí spíš něco nabízí, než jen požaduje. Nechci být protivný, ale když jsem si po letech četl tohle všechno, co jsem řekl v revolučních dnech 1989 kněžím olomoucké a pak pražské arcidiecéze a později publikoval v Katolických novinách, ve světle toho, co se pak stalo, zdálo se mi, že bych ty tehdejší podněty a varování nemusel moc měnit. Čekal jsem tehdy nějakou věcnou diskusi, zda je to správná, nebo špatná vize, a pokud je správná, co konkrétně udělat pro její uskutečnění. Ale místo toho se diskuse stočila jen na otázku „jaký je ten Halík“ a když jsem v následujících letech napsal ještě řadu kritických článků o směru, jímž se jaksi samospádem vydala naše církev, že takhle brzy prohospodaříme autoritu církve, draze zaplacenou utrpením mučedníků z komunistické doby, vše se párkrát opakovalo. Tenkrát jsem si řekl, že nezahořknu, nerezignuji,že se však v církvi zaměřím jen na to, zač nesu přímou odpovědnost – pastoraci u Salvátora a na Křesťanskou akademii a že místo polemik napíšu pár inspirativních knížek - pokusím se prostě spíš pozitivně ukázat, jak by se to dalo dělat jinak. A po letech ať se po ovoci pozná, jestli ta cesta je správná, anebo zda měli pravdu moji oponenti a kritici.

Mnozí vkládali velké naděje do plenárního sněmu. Hlas lidu i hlas účastníků hovoří o zklamání. Co tobě osobně sněm přinesl, či vzal? Sněm se dnes jeví jako zmeškaná příležitost, zvláště jeho druhé jednání. Ale když uvážím celý kontext, vidím, že to asi těžko mohlo dopadnout jinak. Není mi to jedno, protože jsem byl (skoro se to stydím přiznat) asi první, kdo o potřebě sněmu – a to už v „podzemních diskusích“ před listopadem 1989, pak v „revolučních dnech“ a zejména na prvním zasedání nové biskupské konference – naléhavě mluvil; ten námět byl zaprotokolován, ale nechal se zahnít, první kroky k realizaci přišly už v době, kdy se církev samospádem vydala na cestu restaurace a nebyl tu už nikdo, kdo by měl vůli a zároveň reálnou šanci připravit sněm jako opravdu sněm reformní. Za důležitější než jednání a usnesení sněmu jsem od počátku považoval „předsněmovní proces“ – a potěšilo mne, že se podařilo iniciovat práci mnoha „sněmovních kroužků“ a v nich množství lidí bylo ochotno nést spoluzodpovědnost za církev. Varoval jsem ale před tím, aby přílišné očekávání nevyprovokovalo následnou frustraci. Kapitál iniciativy mezi laiky je tak vzácné zboží, že zklamat vzbuzené naděje je hrozná věc. Protože jsem od vlastního jednání sněmu mnoho neočekával, byl jsem nejprve příjemně překvapen například tím, že tam zavládla opravdu dobrá atmosféra – poměrně reprezentativní zastoupení celé církve budilo dojem, že jde o lidi, kteří jsou si vědomi, že situace není růžová a že „jsme na jedné lodi“ a alespoň bychom se neměli vyčerpávat vzájemnými spory. Tahle „jednota“, zdálo se mi, vcelku vládla i na druhém jednání, byla však trochu jalová, nic kloudného ze sebe nevydala. Do očí bijící byla téměř naprostá pasivita biskupů při celém druhém jednání, to nebylo moc povzbudivé. Zatímco na konci prvního jednání jsem se trochu nutil do optimistického pohledu, že jsme se snad už odrazili od dna, při druhém jsem měl dojem, že to dno je bahnitější a louže, do níž jsme spadli, hlubší, než se zdálo.

Mám za to, že církev u nás je spíše jakousi údržbářskou organizací, která poskytuje servis věřícím. Nemyslíš, že jsme rezignovali na tu skutečnou úlohu církve, totiž pracovat s nevěřícími, hlásat jim evangelium a získávat je? Možná, že trochu má pravdu škola „ekonomického přístupu“ v sociologii náboženství, která rozdíl mezi vysokou religiozitou v USA a nízkou v Evropě vysvětluje takto: kde jsou církve zbavené jakékoliv státní podpory a kde jsou v situaci radikální plurality a konkurence nuceny „sebou mrskat“, aby v té konkurenci obstály,tam se snaží vyvinout mnoho různých specializovaných aktivit, které by co nejpřesněji odpovídaly rozrůzněným duchovním potřebám současných lidí – a pak přinášejí ovoce! Kde se však církve chovají jako „líné firmy“, kde nabízejí jenom jeden stereotypní program, „mají své jisté“ a vůbec si nekladou otázku, jaké jsou skutečné duchovní potřeby dnešních lidí, tam o ně přestává být zájem. Představitelé takových církví jen moralisticky lamentují nad údajně bezbožnými, materialisticky založenými lidmi – ale hluboce se mýlí: dnešní lidé mají opravdovou žízeň po duchovních věcech, ale jsou nároční – poptávka tu pořád je a spíše roste, ovšem ta nabídka ze strany církví bývá nuzná. Obávám se, že mnoho věcí v naší církvi je jen Potěmkinova vesnice, mlýn, který ještě klape, ale už nemele. Do byrokratických formulářů je možné zapisovat počty svatých přijímání, počty křtů a pohřbů – ostatně už i tato data by mohla být alarmující! - ale to podstatné se děje mimo tento „provoz“. Lidé dnes jinak vnímají svět, Boha, lásku, smrt, jinak si kladou velké životní otázky a jsou tu především zcela nové závažné otázky. Lidé nás budou brát vážně jen tehdy, budeme-li v tomto hledání kompetentní partneři, nikoliv obehrané gramofonové desky s odpověďmi na otázky včerejška. Vůbec nevyzývám k nějaké laciné modernizaci církevní karoserie, ta vede jen ke kýči – nýbrž k obratu na hlubinu: je třeba „z gruntu“ nově promyslet a promodlit to, co nám Bůh chce říci tím, že nás postavil do této doby a do takové situace. Je smutné, že někteří, od nichž bychom směli čekat prozíravé a inspirující slovo, nedovedou teologicky myslet, a pak produkují fráze a chovají se jako byrokrati. Ale je tu už také hodně dobrého, některé živé farnosti, školy, klášterní komunity, charitní zařízení, vojenští kaplani…

Tím, že kněz je uprostřed lidí, musí s nimi a jejich představami vycházet, dostává se mnohdy do nezáviděníhodné situace závisti a pomluv. Máš nějaký použitelný recept, jak to člověku nemá být líto, jak nezuřit? Jedna věc je docela užitečná: mít čisté svědomí. Když člověk ví, že se snaží žít a pracovat poctivě, že na něj nepřátelé nemohou vytáhnout nic, zač by se opravdu musel stydět, a zároveň klidně přizná své skutečné slabosti, chyby a omyly, na které má přece právo, pak ať si závistníci, pomlouvači a donašeči puknou zlobou, je to jejich problém, ne můj. Ještě celá devadesátá léta jsem se dost trápil projevy zloby, hlavně v církvi, snažil jsem se nějak obhajovat, vysvětlovat jim to – ale dnes vidím, že to bylo zbytečné. Někdy kolem padesátky jsem to úplně přestal sledovat. Prospělo mi, že jsem v jednu dobu dostával rány ze všech stran: od komunistů, že jsem pravičák, od klausovců a sládkovců, že jsem levičák, od liberálů a zednářů, že jsem fanatický katolík a zakulený jezovita, od fanatických katolíků, že jsem liberál a zakulený zednář, církevním disidentům jsem se zdál příliš mádrovsky diplomatický a Otovi Mádrovi příliš svobodomyslný a rebelantský... Tak jsem si vzpomněl na Chestertonův výrok, že když vás hubení mají za příliš tlustého a tlustí za příliš hubeného, tehdy můžete předpokládat, že jste docela normálně rostlý. Dnes už na tehdejší spory vzpomínám s úsměvem.

Podařilo se ti vybudovat první personální farnost u nás. Jsi první vlaštovka a budou další, nebo jsi jen výjimka potvrzující pravidlo? Když se díváme na pastorační situaci střízlivě, věcně a se statistikou v ruce a nenecháme se ukolébat zbožnými frázemi a opovážlivým spoléháním na zázrak, musí nám dojít, že klasický systém územních farností se během jedné generace prakticky úplně rozpadne. Ale nemohu se ubránit tušení, že rozpad současné podoby institucionální stránky církve půjde ještě mnohem dál a hlouběji (ostatně současný papež, který se mi líbí čím dál tím víc, něco podobného ještě jako kardinál Ratzinger řekl také, ve velkém kontrastu k optimismu Jana Pavla II. mluvil o blížící se podobě církve jako „malém stádu“). Přinejmenším v Evropě ta nynější institucionální podoba církve vypadá jako koráb, který už neopravitelně klesá ke dnu – avšak stále veze mnoho pokladů, které je třeba uchovat pro nějakou další podobu církve, která se jednou vynoří třeba jako fénix z popele. Dějiny církve znají mnoho bodů obratu, v tom dramatickém toku, plném přeměn, kterému říkáme tradice, jde vždy o různý poměr kontinuity a diskontinuity – zdá se mi, že té diskontinuity bude v té příští kapitole asi víc než kdykoliv předtím. Vůbec totiž nevěřím na „modernistickou vizi“, že církev zachrání nějaká „demokratizace“, ty „progresivistické“ utopie mi vždy připadaly (a stále víc připadají) stejně hloupé, povrchní a zavádějící jako romantické vize tradicionalistů a lefebvristů. „Obnova církve“ nepřijde ani zprava, ani zleva, ani „shora“ (jako Deus ex machina), ale jen z hloubky, z velké spirituální a intelektuální obnovy. Pokud si některé z „personálních farností“ toto vezmou za své poslání – být školami křesťanské moudrosti, místem, kde se bude systematicky promýšlet, co to znamená být dnes svědkem evangelia - budou možná nejen prvními vlaštovkami, ale i holubicemi, které nad vodami potopy nesou ratolest nové naděje.

Co všechno tě v nejbližší době čeká? Myslím plány na práci, přednášky, cesty... Pracuji s Martinem Kratochvílem na osmnáctidílném seriálu pro ČT 2 o světových náboženstvích, nebo spíš o lidském životě v pohledu různých náboženství, který by měl být vysílán na podzim, je to strašná práce, a navíc jsem slíbil k tomu vydat před Vánoci knihu s mnoha fotografiemi z celého světa. Proto ostatní věci – kromě univerzitních a farních – silně redukuji, ale přesto mne čeká například v květnu přednášení na jedné univerzitě v Kanadě, v červenci v Cambridge, v srpnu na celosvětové misionářské konferenci v Paříži – a pár dalších, raději nelistuji v hororovém diáři.

Jak mít radost z úspěchů, a přitom se úspěšně bránit pýše? Nejdůležitější pravidlo sebeobrany zní: ve svém vlastním srdci sám sebe nebrat příliš vážně, mít ke svému egu ironický a humorný vztah. To jsem dlouho neuměl,ten osvobozující nadhled přicházel postupně jako doprovodný dar stárnutí, teď si to opravdu užívám – a určitě se tu mám ještě mnoho co učit. Vzpomínám na svůj životní vzor, kardinála Königa. Když jsem uváděl jeho přednášku v jeho 95 letech, komentoval mé laudatio: „Mluvil jste o mně moc hezky, klidně v tom pokračujte, v mém věku mi to už nemůže uškodit.“

Připravil MILAN BADAL, publikováno v Katolickém týdeníku v dubnu 2006

Text

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Víře, jak jí rozumím, se život jeví jako dar a výzva. Můžeme vůči této výzvě být bdělí anebo spící, otevření nebo uzavření. Člověk, který přijímá oslovení, je jím zavázán.