Ivo Možný v rozhovoru o sedmnáctém listopadu prohlásil, že tenkrát měli lidé nespornou výhodu oproti dnešku, že je systém učil automaticky kriticky myslet. Dnes to lidé neumí?
Mám to štěstí, že většinu života trávím s mladými lidmi. Mladá generace je ale hodně diferencovaná. Setkávám se s lidmi, kteří využívají možnosti studovat v zahraničí, využívají mnoho zdrojů a učí se kriticky myslet a pracovat. Obávám se však, že pokud náš stát i nadále nebude schopen náležitě ocenit vzdělání, mnozí z těch nejschopnějších odejdou za nesrovnatelně výhodnějšími podmínkami do zahraničí a země tak přijde o největší bohatství, které má. Potkávám ale i mladé lidi, kteří jsou cyničtí a bezohlední, patrně se během výchovy v rodině nesetkali s žádnými morálními impulsy. A ti nemají touhu se nad něčím pořádně zamýšlet, soustředí se jenom na svůj prospěch. Ano, v naší společnosti také narůstá barbarství, česká společnost jako celek znepokojivě hrubne.
Jak se tomu dá zabránit?
Záleží hodně na osobním příkladu lidí, kteří jsou ve společnosti nejviditelnější. Z nich by mělo vyzařovat něco jiného než pouhý pragmatismus a arogance. Je to otázka rodiny, ale i otázka škol, které by neměly předávat lidem jenom informace, ale i etické zásady a samozřejmě roste vliv médií.
Místo etických zásad ale se svobodou nastoupila spíš ideologie konzumu.
Snad to může být i tím, že po dlouhou dobu nebyly materiální potřeby lidí a hlavně možnost podnikat naplněny. Teď si to kompenzujeme. Až možná, že až se tahle potřeba nasytí, začnou se lidé více zajímat o kvalitu života, včetně těch „nemateriálních potřeb“. Setkávám se s tím i u některých předních manažerů, kteří už jsou materiálně zabezpečení, dokonce víc, než očekávali. A teď hledají duchovní rozměr svého života. Potvrzuje se tím biblické Nejen chlebem živ je člověk. Mnozí lidé, kteří se soustředí jen na konzum a materiální svět, pak zjistí, že se jim rozpadá rodina, zdraví, že se cítí vyhořelí. A potom touží po duchovním životě, po možnosti přijít do jiného prostředí, než je prostředí dravosti a kalkulace.
Jsou mezi nimi ti nevěřící Zachové, o kterých píšete?
Ano, mnohé z nich bychom mezi „Zachee“ mohli zahrnout. Tím biblickým jménem Zacheus nazývám lidi, kteří mají zájem o duchovní věci, ale zároveň si udržují odstup od církve a tradičních forem náboženství. Snažím se je jako takové respektovat, navazovat s nimi dialog.
Jak vlastně definujete ateistu?
Snažím se ukázat, že pod názvem věřící i nevěřící se skrývá obrovská škála různých životních postojů. Jako mezi věřícími jsou jak lidé, kteří víru spojují s laskavostí, životní moudrostí a tolerancí, tak i někteří, kteří jsou fanatičtí a víra je pro ně nástrojem sebeprosazení, tajk jsou i rozdíly mezi „nevěřícími“. Absolutní ateista asi neexistuje. Hodně lidí mezi „nevěřícími“ si našli náhradního jen bůžka - politický idol, nacionalismus nebo jinou politickou ideologii, případně kariéru, peníze nebo sexualitu.
Ale najdeme tam i lidi, kteří byli zraněni nějakou traumatickou životní zkušeností a je jim zatěžko věřit v všemohoucího a dobrého Boha. Nebo jsou to lidé, kteří prahnou po duchovním životě, ale nesetkali se s žádnou formou církevního života, která by jim vyhovovala. A právě s těmito hledači je třeba vést dialog. Je třeba hovořit s lidmi, které skličuje zážitek zla ve světě i v osobním životě natolik, že jsou naplněni pochybnosti o smysluplném a dobrém základě světa.
Co jim říkáte?
Lidi, kteří mají zraněnou víru, nelze přesvědčovat argumenty, ale je třeba jejich zkušenost vzít vážně a ukázat jim, že cesta víry není procházka růžovým sadem. Život víry je drama, ke kterému patří i chvíle, kdy se prochází nocí a pouští. Bible víru nenabízí v podobě definic, ale v podobě příběhů. V tom nejzákladnějším příběhu, v příběhu Ježíše Nazaretského, jsou i hodiny Velkého pátku. Víra musí tuhle lidskou zkušenost obejmout. A říct zraněným, že dějiny nekončí odpolednem Velkého pátku. Jan Zahradníček píše, že velké totalitní režimy dvacátého století se snažily, aby „dějiny skončily odpolednem Velkého pátku“. Naší povinností je ukázat, že dějiny tím nekončí. Proto vyzývám k naději a k trpělivosti. Trpělivost je pro mě zásadní hodnotou. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Trpělivost v mezilidských vztazích, trpělivost s církví, trpělivost se sebou samým a nakonec i trpělivost s Bohem. I jemu nemůžeme předepisovat, kdy, jak a co má dělat, abychom v něj případně milostivě uvěřili.
Citujete Heideggera s tím, že technika překonala vzdálenosti, ale nenastolila blízkost. Jak se jí dá dosáhnout?
Blízkost, a to je smyslem Heideggerova výroku, není neexistence vzdálenosti, ale duchovní kvalita. Nejde o fyzickou blízkost, ale o blízkost porozumění. Ježíše se ptali: Kdo je náš bližní? Máme do tohoto okruhu zahrnout jenom naše rodáky či spoluvěrce? A Ježíš to obrací a říká: Ty se učiň bližním. To je důležité pro dnešní dobu.
V čem?
Nemáme stavět bariéry mezi lidmi, národy, náboženstvími, ale máme ty existující hranice spíš překonávat vlastní vstřícností a snahou rozumět druhým. Vážit si lidství jako takového a ne určovat, kdo ještě je náš bližní a kdo už ne.
Je to možné ve světě po 11. září?
Je to těžké. Tahle událost utřásla svědomím světa a postavila lidstvo před řadu zásadních úkolů. Ukázala také, že náboženství bylo, je a bude důležitou součástí našeho života a že je to ambivalentní věc. Tedy že náboženství může být i zneužito ke zlému. Ale o to více je třeba využít jeho etický a mírový potenciál. Ten je v každém velkém náboženství včetně islámu. Není třeba démonizovat jednotlivá náboženství, ale vyhledávat lidi, kteří jsou schopní vést dialog a kultivovat své souvěrce. Proto se věnuji praktickým setkáním muslimy, navštívil jsem mešitu Al-Azhar v Káhiře, setkal jsem se s řadou muslimských učenců. V našem kostele u Salvátora byl nedávno jeden významný americký imám. Za pár dní mám jet do Turecka na setkání s muslimy. Islámské autority mohou velmi ovlivnit prostředí kolem sebe a je třeba se zaměřit na dialog hlavně s nimi.
Píšete, že žijeme v postoptimistické době. Co to znamená?
Optimismus byl jedním z pilířů novověku a moderny. Panovalo přesvědčení, že svět se vyvíjí stále k lepšímu, přesvědčení, že technickým pokrokem se lidstvo posune k blaženějšímu věku. Mám dojem, že tato naivita moderny narazila na skutečnost našeho světa. Věda a technika je důležitá, ale nelze od ní očekávat, že odpoví na naše otázky a vyřeší všechny problémy. Vyřešila toho hodně, ale aplikace vědy a techniky řadu problémů také vytvořila. Hlavně v oblasti životního prostředí nebo v oblasti genové manipulace. Věda sama nedovede zodpovědět všechny otázky. A ne všechno, co dovedeme udělat, také smíme udělat. Kritéria pro to, co je správné a nesprávné, nám neposkytne věda samotná. Tady musí nastoupit filosofie a duchovní tradice lidstva. Místo optimismu kladu naději. A naděje není jenom naivní spoléhání na to, že všechno bude lepší. Je to síla obstát v situaci, kdy se svět stává těžším a komplikovanějším.
Erazim Kohák se ptá, jak ještě můžeme v době, kdy vzhlížíme na neon a ne na hvězdné nebe nad námi, nazřít morální hodnoty. Jak tedy?
Tuhle myšlenku vyslovil už Husserl nebo u nás Jan Patočka. Tvrdili, že „vědotechnika“ nabízí lidem často umělý a odcizený svět. A že je třeba znovu objevit přirozený svět lidského života, ve kterém, mimo jiné, najdeme i dimenzi posvátného. Nemůžeme ale přitom utíkat k nějaké romantické vizi, nemůžeme jednoduše vystoupit ze světa, ve kterém žijeme. Záleží však na pořadí hodnot, které považujeme pro sebe za důležité.
Čím může být náboženství dnešnímu světu?
Snažím se ukázat cestu mezi dvěma extrémy, které světu hrozí. A to je myslím i důvod, proč byl o moji poslední knihu zájem třeba i ve Spojených státech amerických. Jedním extrémem je fanatické fundamentalistické náboženství a druhým je zcela cynický a pragmatický svět, vytěsňující všechny hodnoty, o které pečovaly velké duchovní a náboženské tradice. Náboženství nesmí být používáno jako ospravedlnění pro násilí a moc, musí však zůstat morální inspirací. Nelze ho umlčet. I současná společnost potřebuje tento pramen inspirace. Už Alexis Tocqueille řekl, že diktatura může násilím donutit lidi, aby dodržovali zákony, řád ve společnosti, nepotřebuje víru lidí. Avšak svobodná společnost potřebuje mít v náboženství vnitřní inspiraci pro svobodné morální jednání lidí. Zralý náboženský postoj se neopírá o strach, nýbrž o vědomí odpovědnosti.
Moje Ostrava, prosinec 2007 (rozhovor vedla K. Kubíčková)
