Právě v těchto dnech vám vychází knížka vybraných kázání, což bývá v současné době stále vzácnější jev. Co je vlastně pravým smyslem kázání?
Smyslem kázání je vytvořit most mezi dvěma světy, které jsou odděleny propastí času a mnoha kulturních a mentálních proměn - světa Bible a zkušenostního světa dnešních posluchačů Božího Slova. Oba světy jsou vícevrstevné a oba musí kazatel dobře znát, musí se vyvarovat "krátkých spojení". Smyslem kázání je povzbudit víru, to znamená vytvořit prostor, v němž člověk zakusí pravdu Božího Slova. Ta pravda ale nespočívá v tom, jak si myslí fundamentalisté (a polykají tak vlastně nekriticky pojem pravdy, vytvořený pozitivistickou vědou pozdního novověku), že biblický text co nejvěrněji popisuje to, jak se věci kdysi dávno staly. Pravda se děje v osvobozujícím setkání těchto dvou světů - člověk "uvěří", když pochopí, že evangelium se ho bytostně týká, že mu pomáhá hlouběji pochopit smysl vlastního života. Nastává pak to, čemu se říká "hermeneutický kruh": Písmo pomáhá člověku interpretovat jeho vlastní život a jeho životní zkušenosti mu zas pomáhají interpretovat (stále hlouběji a nově chápat) biblický text. Snad každý z nás zakusil, že ho stejný text Písma jinak oslovil v mládí a jinak ve stáří, jinak ve chvílích pohody a jinak v okamžiku životních krizí.
Nemáte dojem, že se v dnešní církvi všeobecně podceňuje význam kázání? Že se mu nepřikládá taková důležitost jako dřív a že se posluchači nedělních promluv často podceňují?
Když jsem začal chodit do kostela, děsilo mne, kolikrát jsem slyšel, že kazatel jen rozmělňujícím a zjednodušujícím způsobem převyprávěl přečtený text a pak k němu dodal pár zbožných frází, stereotypních moralizujících lamentací nad "konzumním světem", které ještě nikomu nepomohly a zpravidla obrážely jen jeho vlastní životní frustrace a neschopnost či neochotu porozumět světu a době, do nichž ho Bůh postavil. To opravdu nebyla "radostná zvěst"! Pak jsem zjistil, že velká část přípravy budoucích kněží se děla ve stylu tradiční výuky katechismu, kde se víra předkládala jako ideologie, jako seznam věroučných článků - bez umění tvořivě teologicky myslet; z toho bohatého a členitého proudu tradice pak adepti znali jen vyšeptalou novoscholastiku devatenáctého století. Byl jsem hrozně rád, když jsem se setkal s originalitou a laskavým humorem kázání otce Reinsberga, s teologickou hloubkou, myšlenkovou pronikavostí a prorockým patosem otce Bonaventury Bouše, s rétorickou dokonalostí, poetičností a spirituálním ponorem monsignora Josefa Hermacha - a uvědomil jsem si, jak by bylo plodné tyto polohy spojit. Dobré kázání vyžaduje skutečně mnoho: pozná se na něm jak vzdělanost kazatele, tak opravdovost jeho duchovního života, jeho životní zkušenosti, míra úcty a porozumění k posluchačům a odpovědnost za svěřené Slovo a poklad tradice. Boží slovo a poklad tradice totiž nelze předávat mechanicky jako neživou věc, kázání je také vydáním svědectví o osobní víře kazatele.
Posluchače opravdu nelze podceňovat - dokonce ani dětské posluchače. A dospívající a dospělé lidi je třeba vést k zralé víře. Víte, když ve všech ostatních oblastech svého života je člověk ustavičně vystaven novým zkušenostem a kritickým otázkám - a tím v nich zraje - a jen svou náboženskost hýčká v závětří a nenajde si čas a odvahu ji promýšlet, pak jednoho dne zjistí, že je jeho víra zanedbaná a dětinská, že je jako sůl, která už nesolí - a tak ji vyhodí ven. Špatně pochopený příměr, že máme být jako děti (Ježíš tím od nás chtěl "otevřenost" a nezáludnost, nikoliv "infantilitu"), vedl u mnoha křesťanů k zanedbávání růstu a zrání a ve víře - pak není divu, že převládlo mínění, že náboženství je jen jakési přechodné stádium kulturního vývoje. Kázání má lidi vést k tomu, aby o své víře přemýšleli a nechali jí prostupovat svůj styl života a myšlení, svou osobní kulturu.
Kazatel už dnes není po starostovi a učiteli ten nejdůležitější člověk v obci, jehož slova mají váhu samu o sobě, ale přichází na obrovský "trh slova", kde mu konkurují média, politici, hvězdy zábavního průmyslu, psychologové, odborníci všeho druhu. Jak má v tomto Babylónu nejrůznějších "jazyků" kazatel obstát?
Opakuji: je to těžké a zodpovědné poslání, které vyžaduje důkladnou přípravu a stálé úsilí. Nepominutelnou podmínkou je důkladné vzdělání a celoživotní "dovzdělávání", které je nedispenzovatelnou povinností kněze. Když se svaté Terezie ptali, zda si volí zpovědníka "zbožného" nebo "vzdělaného", světice se jednoznačně vyslovila pro vzdělaného, protože měla své smutné zkušenosti se zpovědníky "jen zbožnými", bez náležitého rozhledu. Hned ovšem dodávám, že srdcem náboženského a teologického vzdělání je duchovní život, stálý dialog srdce a rozumu, studia a modlitby. Svatý Tomáš Akvinský viděl v kázání a vyučování vrcholnou formu duchovního života, protože spojuje - v duchu zásady: promeditované věci předávat druhým - kontemplaci a aktivitu. Ale ono "modli se a pracuj" (přičemž prací zde myslím jak studium, tak pastorační péči, která znamená stálý dotyk s životními problémy lidí) musí být zasazeno do občanského života - kněz je také součástí této společnosti, nesmí si žít jen v ohraničeném ghetu zbožných, pohybovat se jen v úzkém trojúhelníku kostela, fary a sakristie. "Obslužná" pastorace, orientovaná pouze "dovnitř" mohla stačit v době, kdy církev zahrnovala naprostou většinu společnosti, dnes by to znamenalo nasávat mentalitu sekty. Kněz musí hledat cesty také k lidem, kteří do kostela pravidelně nechodí - a tam hraje největší roli přesvědčivost a věrohodnost jeho osobnosti, nikoliv jen zvládnutí "profesionální role".
V názvu vaší knížky se objevuje novozákonní Zacheus? Co vám tato postava symbolizuje?
Lukášovo evangelium vypráví, jak Ježíš oslovil Zachea, celníka, který ho pozoroval ukryt ve větvích fíkovníku. Když Kristovi učedníci v naší zemi vyšli po dlouhé době svobodně na veřejnost, vnímali své souvěrce i odpůrce - možná však přehlédli, že "stromy okolo byly plné Zacheů" - lidí hledajících, zvědavých, otevřených, kteří si však potřebovali z různých důvodů zachovat odstup a nadhled, dokud je někdo "neosloví jménem." Snažím se ve svých kázáních a promluvách - včetně těch, které jsem literárně upravil a vydal v téhle své knížce - oslovit zejména lidi hledající, přemýšlivé, včetně těch, kteří nikdy nezdomácněli v kostelních lavicích a udržují si odstup od tradičního církevního prostředí. I jim bych pomoci k porozumění Písmu a křesťanské tradici, pozvat je k radosti svátků, tlumočit jim radostnou zvěst. V evangeliu není psáno, že by se Zacheus někdy připojil k učedníkům, kteří následovali Ježíše, avšak poté, co mu Kristus nabídl svou blízkost, změnil svůj život k lepšímu a "spása přišla do jeho domu".
Máte vy sám v kázání nějaké zlaté pravidlo?
Každý kazatel musí mít na paměti svéráz prostředí, do něhož hovoří. Já jsem byl pověřen pastorací vysokoškoláků - tedy v kostele Nejsvětějšího Salvátora mám před sebou především vzdělané mladé lidi, vysokoškolské studenty a učitele, tvůrčí pracovníky ze světa umění a vědy, ale i křesťany, kteří působí v politice, podnikání či médiích, kde jsou obklopeni většinou lidmi vzdálenými víře a potřebují toho hodně o víře vědět, aby mohli "vydat počet ze své naděje". Proto je třeba jít do hloubky - a to nejen ukazovat různé vrstvy pochopení biblického textu, ale dávat systematické podněty pro to, aby si tito lidé mohli vytvářet vlastní životní filozofii a spiritualitu, která by vyjadřovala jejich víru, poctivě žitou tváří v tvář této době, společnosti a kultuře. O to snažím ve svém kazatelském působení. Jsem jistě Pánu Bohu vděčný za to nemalé množství mladých lidí, které každoročně od roku 1990 zde smím doprovázet při jejich objevování víry a dovést až ke křtu a ostatním svátostem, ale neméně myslím na ty, kteří si chtějí nadále zachovat svou vlastní cestu mimo viditelné struktury církve a přicházejí jen pro to, že je "salvátorská kázání" inspirují v jejich myšlení a životě. Osud křesťanství v naší zemi a do jisté míry osud celé společnosti závisí právě na tomto přesahu a vyzařování evangelia "navenek". Musíme realisticky vidět, že křesťané, plně identifikovaní s církví, tvořili vždy asi malou, byť důležitou menšinu, ale kromě toho křesťanská víra a kultura určitým způsobem ovlivňovala i ty, kteří " s námi nechodí". Část Ježíšových učedníků se vždycky ve své horlivosti k těmto lidem stavěla negativně a podezřívavě - avšak Ježíš sám byl velkorysejší: "Kdo není proti nám, je s námi!" Tedy mé osobní zlaté pravidlo je: nezapomeň na Zachee, snaž se je "oslovit jménem"!
