Jak vnímají dnešní lidé "posvátno" zlomových rituálů v roce, jako jsou Vánoce nebo Nový rok? Co vlastně slaví o Vánocích většina české společnosti, která uvádí, že je bez vyznání?
Nevěřím na reálnou existenci tvora, zvaného "dnešní člověk" - to je jen žurnalistická fikce. Dnes vedle sebe žijí nesčetné skupiny lidí, z nichž někteří slaví narození Spasitele, jiní návrat k vlastnímu dětství, jiní jednají pod tlakem reklam a obecného pocitu, že kdyby o vánocích nekupovali dárky a nepřejídali se, zklamali by očekávání členů své rodiny, další vítají každý důvod k napití a zas jiní jsou prostě šťastní, že přežili další rok anebo bujarostí zakrývají úzkost z příchodu něčeho neznámého v novém roce - a někdy je to "od všeho kousek".
Také nehodnotím religiozitu lidí a společnosti podle výsledků sčítání lidí - to je naprosto zavádějící. Každá lidská duše je mnohovrstevná a co se náboženství týká, bydlí často v jednom člověku mnoho protichůdných postojů: řada "zapřisáhlých ateistů" se alespoň občas pomodlí a naopak zas mnozí pravidelní návštěvníci kostela si leckdy musí přiznat, že v té či oné situaci smýšleli nebo jednali zcela "pohansky".
Na Vánoce si často vzpomínám na působivou metaforu z okruhu židovské mystiky, kabaly: Bůh stvořil svět, ale stáhl se z něho, aby dal prostor lidské svobodě. Přesto však - podobně jako prázdný sud, v němž bylo kdysi dávno uloženo víno, voní po vínu - "svět voní po Bohu". Párkrát jsem tím začal štedrovečerní kázání - zdá se mi, že i kdyby česká společnost byla duchovně zcela vyprázdněná a ze silného, jiskřivého vína víry by už nezbývala ani kapka, přece alespoň o Vánocích lidé ucítí "vůni posvátného" a jdou za ní. A i když jejich znalosti křesťanství jsou často nulové a jejich představy o náboženství otřesné (tato společnost totiž spíš než "ateistická" je do značné míry prostě nábožensky nevzdělaná), rozhodně jim nepřibouchnu dveře před nosem. Za tou nálepkou "bez vyznání" se totiž může skrývat velmi široká škála překvapivě různých postojů. Pro českou společnost je dnes nejvíc charakteristická "šedá zóna" mezi dvěma minoritami, vyhraněnými stoupenci církevního křesťanství a přesvědčenými "ateisty" - a popravdě řečeno, tato stále početnější "šedá zóna" není vůbec šedá, je velmi mnohobarevná. A podobně pestré jsou i vědomé a nevědomé motivy slavení Vánoc a Nového roku.
Existuje vůbec "sekulární slavení" tak významných okamžiků roku, nebo je v každém rituálu slavení něco "náboženského"?
Náboženství začíná tam, kde člověk rozlišuje "všední" a "zvláštní", "obyčejné" a "sváteční". Na opačném pólu je důsledně sekulární člověk - ten, "jemuž není nic svaté"; ten ovšem slavit neumí (pokud neužívá fráze "jdeme to oslavit" jen jako synonyma pro "jdeme se opít"). Proto ryze "sekulární slavení" je přísně vzato nesmysl, contraditio in adiecto.
Záleží ovšem na tom, co si představujeme pod pojmem "náboženský". Máme na mysli "náboženství" ve smyslu funkcionalistické sociologie, pro níž náboženstvím je všechno, co integruje skupinu? I v tomto smyslu je slavení "náboženské", protože integruje skupinu (ať už je to rodina nebo k širší společnost) a vřazuje člověka do symbolického řádu - kultury. Naše společnost je přinejmenším v kulturně-sociologickém smyslu stále křesťanská, a tedy např. zcela ignorovat Vánoce dosud znamená prohlásit se za cizince ve vlastní kultuře. (Loni to ve svém internetovém časopise navrhl Ondřej Neff - a reakce čtenářů byly zajímavé.) Možná, že se odpůrci křesťanství rozhodnou, že přestanou parazitovat na křesťanské kultuře a tradici a odmítnou Vánoce - ale pak dřív nebo později "vynaleznou" něco, co nejspíš bude jakousi náhražkou - vzpomeňme na celé dějiny karikatur, k nímž dospěly pokusy jakobínů, Augusta Comta, komunistů apod. o "civilní svátky" a alternativní kalendáře a scénáře rituálů. Dnes se o něco podobného pokouší jistý směr v Americe ve jménu vulgárně pochopeného multikulturalismu a "political correctness" ( o níž Paul Ricoeur právem prohlásil, že je "maccarthysmem naruby"): např. americké státní instituce včetně velvyslanectví vám nesmějí popřát k Vánocům, nýbrž k "Seasons Holydays". Snaha vykastrovat vlastní kulturu cenzurou její náboženské stránky však vede k banalizaci a ochuzení života; "civilní náboženství" zas končívají neúspěšně jako esperanto. Náboženství, jazyk a život jsou totiž něčím, co prostě nelze "uměle zkonstruovat", ať už důvody k objednávce takové uměliny jsou jakékoliv.
Člověk je "nevyléčitelně náboženský" - a celé dějiny slavení jsou toho důkazem. Pokud si však pojem náboženství zredukujeme na určitou formu náboženského života, pak samozřejmě vidíme, že vnější formy se během času hodně mění, zanikají a zase se vracejí. Sociologové dnes nechápou sekularizaci jako konečnou a nezvratitelnou etapu dějin kultury, nýbrž jako cyklicky se vracející etapu dějin náboženství, která procházejí neustále vlnami úpadku a obnov.
Jak vnímá současný člověk rituál? Potřebuje ho ještě?
Samozřejmě, že ho potřebuje. To, že ho vůbec vnímá a klade do otázky (je to velmi analogické přístupu k náboženství), znamená pouze to, že se octl v dějinné situaci větší plurality rituálů (a náboženství) a může (a někdy musí) si mezi nimi volit; pro archaického člověka byly jeho rituály (a jeho náboženství) zřejmě něčím natolik samozřejmým, že je nevnímal (jako vzduch, který dýcháme). Dnes je tu větší škála kulturních vzorů a zdrojů, z nichž naše rituály vědomě, ale ponejvíce nevědomě přebíráme. Kdyby celý náš život byl totálně novým vynalézáním a stálou improvizací bez jakékoliv opory modelů, které přebíráme z tradice a které pomáhají artikulovat čas a "automatizovat" naše chování v typických situacích a komunikovat pomocí symbolů, asi bychom nepřežili, anebo obětovali kulturu a proměnili svůj život na boj o biologické přežití - ale i zvířata mají své rituály...
Kde se v člověku bere potřeba rituálu, symbolické komunikace? Někteří psychologové namítají, že rituální chování včetně náboženských rituálů je vlastně jenom naše vlastní projekce, projekce naší touhy po zapojení se do "věčného řádu".
Jistě to můžeme pozorovat "zdola" a pak dojdeme k tomuto názoru; jenom bych vyloučil to slůvko "jenom". Touha participovat na řádu věčnosti patří k nejautentičtějším, nejhlubším a nejvznešenějším lidským potřebám. A může někdo vyloučit, že tato touha je "jenom" (či spíš "také") tím, čím se "věčnost" sama "projikuje" do lidského srdce? Možná, že ten humanisticko-psychologický "pohled zdola" potřebuje komplementární teologický "pohled shora" - a jistě i naopak… Rituál a symbol charakterizují člověka v jeho nejvlastnější podstatě a důstojnosti jako bytost, schopnou překročit sebe sama, jsou projevem transcendentální povahy lidského bytí, naší rozumějící otevřenosti vůči tomu, co nás přesahuje a zároveň zůstává nezmanipulovatelným tajemstvím.
Ze kterého "rituálu" vy sám osobně nejvíce čerpáte? A co vlastně čerpáte?
Asi vás nepřekvapí odpověď, že je to liturgie, zejména mše. Ale zachovám si také řadu osobních a rodinných rituálů i z doby, než jsem byl věřícím, např. v určité dny v roce (zejména v době vánoční) pravidelně navštěvuji některá pro mne významná místa; jsou knihy, které v určité dny pravidelně čtu, apod.
Daří se vám jej prožít vždycky plně?
Sorry, to je sugestivní otázka - samozřejmě, že ne; tyto "rituály" jsou komunikací s tajemstvím, které nemá dno - proto zvou k opakovanému a stále hlubšímu a novému prožívání. Patří k podstatě věci, že žádný jednotlivý lidský prožitek je nemůže "plně" vyčerpat a obsáhnout - a koneckonců jde tu o mnohem víc, než o nutně omezenou kapacitu našich emocí, které takové setkání doprovázejí. Právě víra, že tu nejde jen o něco "čistě subjektivního" a "jen lidského" vás osvobozuje od nervózní a sebestředné koncentrace na to, "co z toho mám", "jak jsem si to užil". To opravdu není to poslední kritérium pravosti a hodnoty.
Rituálu a symbolu škodí spěch. Jste hodně zaměstnaný člověk. Neobáváte se, že vás po návratu ze zahraničí spěch pohltí? Jak budete bojovat s tím, abyste si uchoval prostor pro svůj důležitý rituál?
Víte, na mém stole leží stále jedna půvabná knížka "Děti píší Bohu" - autentická sbírka psaníček, která děti napsaly na nebeskou adresu. A v ní mám založen tento stručný dopis: "Pane Bože! Dělám, co můžu. Franta." To je i moje kredo.
