Dotaz Sauly, adresovaný internetovému portálu www.cirev.cz
Mám otázku, poslední dobou čtu hodně knížek od prof. Halíka. A peru se svým osobním pocitem, že vím, že Bůh opravdu je, když jsem uvěřila a prožívám mnohé Jeho doteky již mnoho let.. Knihy prof. Halíka ale varují před tou představou, že víme, protože v podstatě nic nevíme. A tedy i tvrdit, že my víme, že Bůh je, je farizejské a může jim to ublížit v jejich hledání. Že láska k lidem se projevuje úctou a k úctě k nim nemohu vyjadřovat, že já vím. Tím určitě nechci říci, že lidem kolem sebe Boha vnucuji, ale když dojde na to řeč, tak jasně vyznám, že Bůh je a dá se najít. Nevím, zda můj postoj víry je vůči druhým netaktní, nebo dokonce domýšlivý na své poznání. P. prof. Halíka si vážím a tak přemýšlím, zda můj postoj víry není špatný. Ale když přemýšlím, jak přemýšlím, tak jinak svou víru neumím slovy vyjádřit. Místo toho, že vím, mohu říci,že věřím, ale nemohu říci, že se jen domnívám. Kdybych se jen domnívala, už bych dávno nebyla křesťankou. Možná bych si ráda o tom s P. Halíkem popovídala, ale to asi není možné, vzhledem k jeho časovému vytížení. Prosím o váš názor a moc děkuji Saula
Milá Saulo,
děkuji Vám za čas a zájem, který věnujete mým knížkám. Obávám se však, že jste mi dobře neporozuměla a vkládáte mi do úst něco, co jsem nikdy netvrdil. Opravdu bych Vám nikdy nechtěl brát zkušenost Vaší víry (je to často ten nejcennější dar, který jsme dostali) a vést Vás k tomu, abyste ji vydávala za pouhou domněnku. Věřit v Boha skrze Krista je v jistém smyslu dokonce víc, než jen "vědět" - není to "neutrální" vědění o nějakém faktu uvnitř světa, nýbrž poznání, s nímž je spojena odvaha, vkročit do (jednoznačnými důkazy) nezajištěného prostoru a "svítit si" v něm nejen mihotavým světlem lidského rozumu, nýbrž světlem milosti Boží a naděje (též daru milosti); je to vědění, s nímž musím spojit "osobní ručení" (svědectví vlastního života); je to vyznání, k němuž musím "přiložit vlastní srdce" (credere je "cor dare", dát srdce).
Varuji-li (spolu se sv. Augustinem, sv. Tomášem Akv. a ostatními učiteli církve), aby se naše "poznání Boha" pyšně a naivně nezaměňovalo s "vlastněním" něčeho, co můžeme poznat tak, že jsme s tím už hotovi, pak upozorňuji, že Bůh zůstává všechny naše lidské představy a pojmy převyšujícím Tajemstvím. Sv. Augustin řekl: jestliže jsi něco pochopil, buď si jist, že to není Bůh (si comprehendis, non est Deus) a sv. Tomáš učil: věříme, že Bůh jest, ale musíme dodat, že nevíme, jak jest - nevíme, co v případě Boha znamená být , protože máme zkušenost jen s bytím věcí ve světě (a takhle, v tomto smyslu , Bůh opravdu není). To je náš "styčný bod" s některými ateisty: těmi, kteří tvrdí, že "Bůh není" a mají tím však na mysli (svou)"předmětnou" představu Boha (jako věci mezi věcmi) - pak mají pravdu, tak Bůh není! Jsou v zásadě dva typy pojetí Boha: 1. "kosmologický" - jako "entity" , "jsoucna" (např. "Nejvyššího jsoucna") ; 2. "ontologický" - tj. pojetí Boha jako základu bytí (nikoliv jako jednoho ze "jsoucen"). Ateismus (tvrzení, že Bůh "není") je možný jen v rámci prvního modelu.
Já sám se hlásím k druhému modelu, k tomu mnohokrát diskutovanému "ontologickému důkazu Boha" (který je pro mne jediný skutečně přesvědčivý), totiž: Boha vůbec nelze myslet jako nejsoucího. Bůh je nad tím, co nejvyššího si mohu myslet (sv. Anselm).
Proto ovšem zůstává Tajemstvím - a my ho (jak říká sv. Pavel) můžeme poznat jen částečně, v náznaku, jako v hádance či zrcadle a až na konci všech věků ho můžeme uvidět "tváří v tvář"! Jistě: ve stvořených věcech, ve svém slově na nakonec v Slově- Kristu se dává poznat, ale mezi velikostí Zjevení a kapacitou našeho rozumu existuje stále propast, kterou nemůžeme bagatelizovat. Proto jsme stále "na cestě" a musíme mít úctu k všem ostatním "poutníkům" a hledačům, zvláště k těm, kterým se nedostal dar evangelia (nebo se jim nedostal v podobě věrohodné a srozumitelné). Tahle úcta samozřejmě neznamená nenabízet či dokonce zapírat svou víru (vždyť její hlásání je i mým životním posláním) , ale nesmí to být z pyšné pozice "majitelů Pravdy" (nesmíme zapomenout, že my ji nanejvýš "máme v nádobách hliněných" a že "Duch vane kam chce", jak praví Písmo. Nevím, zda mně se podařilo v těchto několika větách dost srozumitelně vyjádřit, oč mi jde v mých knihách (a co není nic jiného, než z trochu jiného, - dnes, myslím, naléhavě potřebného - úhlu řečená nauka, kterou s přispěním Ducha sv. formulovali autoři jako sv. Pavel, sv. Augustin, sv. Anselm, sv. Tomáš a někteří velcí teologové a filozofové XX. století. Uchovejte si všechny "paprsky z hory Tábor", ale myslete i na to, že cesta někdy pak vede i do "tmy Getsemane" (a mějte úctu k těm, kteří ji právě prožívají) - plné světlo velikonočního rána nás čeká až tam, kde víra a naděje dovrší svou cestu a zůstane jen láska (tedy "v nebi") . Snad si to tam dopovíme, bude-li tam řečí ještě třeba. Tady na zemi však trochu teologie třeba je (víra bez myšlení je nebezpečná, tvrdil Jan Pavel II.)
Srdečně Váš Tomáš Halík
Z dopisu bratra evangelíka:
V modlitbě jsem se nakonec rozhodl, že Vám napíšu. (…) Tak, pro mou vlastní potřebu a pro mou vlastní cestu před Bohem se Vás ptám (…): Přes všechny Vaše chvályhodné snahy přiblížit se muslimům a jiným jinověrcům, věříte, že pokud i ten nejupřímnější muslim nebo nejčestnější buddhista odmítne evangelium a dál se bude spoléhat na svou cestu víry, skončí ve věčném zatracení, odsouzen spravedlivým hněvem svatého Boha? Věříte, že i přes mnohost a bohatost různých věr a částečnou pravdu v nich obsaženou jediná cesta k Bohu je ukřižovaný a vzkříšený Ježíš Kristus, Boží Syn? Na tuhle otázku bych měl rád od Vás odpověď. Můžete si být jist, že si to nechám pro sebe a nijak to nezneužiji. Modlím se za Vás, aby Vás Pán vedl svým Duchem a mocně si Vás použil podle svého moudrého rozhodnutí. Pokoj Vám, P.P.
Milý bratře,
díky za velmi poctivý dopis a za Vaše modlitby! Rád Vám (byť stručně a tedy trochu zjednodušeně) odpovím na Vaše 2 důležité otázky. Svou odpověď nijak neskrývám, píšu v tomto duchu opakovaně ve svých knihách a je to také v plném souladu s učením mé církve (viz dokumenty II. vatikánského koncilu s příslušnými biblickými odkazy): 1. Mohli bychom právem pochybovat o možnosti spásy pro ty muslimy, buddhisty etc., kteří by skutečně poznali v srdci Ježíše Krista jako Cestu, Pravdu a Život a přesto ho vědomě a svobodně definitivně odmítli (nejen "ideově", ale i stylem života). U většiny poctivých vyznavačů jiných náboženství (či mnohých "ateistů") však můžeme předpokládat, že dostatečně nepoznali Krista a odmítají-li křesťanství, odmítají ve skutečnosti spíše svou zkreslenou představu o něm. Pak jim zbývá cesta podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí a drží-li se jí, mohou dojít spásy. To platí též o těch, kteří Krista nevyznali sice ústy, ale přijali ho formou láskyplné služby trpícím (viz Mt 25). Jak na tom je jednotlivý člověk, nepřísluší soudit a vědět nám, než toliko Bohu, který vidí do srdce. 2. Ježíšova oběť má univerzální charakter, je jedinou cestou k Bohu a proto - na základě výše řečeného - jsou jí vykoupeni všichni lidé (i ti muslimové atd.) - tuto objektivní oběť si člověk "subjektivně přisvojuje" vírou - a to nejlépe "explicitní" (výslovným vyznáním Krista), ale tam, kde pro to nenastaly podmínky (lidé neslyšeli zvěst o Kristu anebo ji neslyšeli v té podobě, že by ji mohli čestně a upřímně přijmout), existuje ještě "víra implicitní" ( v lásce a službě nejmenším nebo v upřímné cestě svědomí za Pravdou, nakolik jsem schopen ji poznat). Už staří otcové církve učili: Kdo hledá Pravdu, jde za Kristem, i když o tom neví. V každém pravdivém poznání je (třeba "anonymně") přítomen Kristus.
A i zde platí: Jak na tom je jednotlivý člověk, nepřísluší soudit a vědět nám, než toliko Bohu, který vidí do srdce. Konečnou odpověď dostaneme až u Boha - s tou částečnou však snad můžeme na zemi být jak věrní Kristu (a snažit se o věrohodnou misii života, ale bez křeče), tak zároveň žít v úctě a pokoji s druhými
Váš T. Halík
O prázdném pekle
Milý Tomáši,
jestli jsem Ti správně rozuměl a TV Nova Tvoje vyjádření ve střižně neupravila, tak jsi ve svém vystoupení tvrdil, že Církev dnes učí o možnosti prázdného pekla. Nejsem si žádného takového učení vědom (jistě neztotožnuješ katolické učení s osobním míněním některých progresivních teologů), už i proto, že by bylo v rozporu s učením dosavadním, jakož i z vlastními výroky Ježíše Krista v evangeliích. Osobně považuji tento výrok za neméně škodlivý, než jsou výroky kritizovaných redaktorů, neboť pochází od člověka vzdělaného, kterého si televizní diváci s Církví spojují. Proto Tvým slovům bude přisuzována větší váha než jiným.
S přáním požehnaného Tridua a radostných oslav Kristova zmrtvýchvstání srdečně zdraví, M.
Milý M.,
buďme zcela přesní, jak teologie vyžaduje: netvrdil jsem (i když nevím, co z mého vyjádření Nova vzala a co vynechala), " že Církev dnes učí o možnosti prázdného pekla", nýbrž že zatímco církev učí o řadě konkrétních osob s jistotou víry (de fide), že jsou v nebi (přinejmenším ti kanonizovaní), neučí s podobnou jistotou o žádné konkrétní osobě, že byla zavržena, nýbrž jen to, že tato možnost zavržení (peklo) skutečně existuje. Z toho logicky plyne možnost, že peklo je prázdné. S teorií "možnosti prázdného pekla", přišel, pokud si pamatuji dobře, Hans Urs von Balthasar, Janem Pavlem II. jmenovaný kardinálem (a můj kolega dogmatik tvrdí, že je zmíněna i u Ratzingera, ale to jsem si v pastoračním návalu Velikonoc nemohl ověřit) - tedy rozhodně žádný "progresivní teolog".
S přáním pěkných Velikonoc
Tvůj Tomáš Halík ("kterého si televizní diváci - možná i právem - s Církví spojují")
Milý Tomáši, není pravda, že z toho, že Církev neučí o zavržení žádné konkrétní osoby (snad s výjimkou sententia certa, že mezi zavrženými je Jidáš) plyne možnost prázdného pekla. Víme s jistotou o existenci osob andělské přirozenosti, které v pekle jsou a o přítomnosti lidských osob v pekle svědčí několikrát sám Kristus. Cožpak neříká, že mnozí kráčí širokou cestou do záhuby? Cožpak neříká "I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví pak do života věčného"? Není to snad sám Kristus, který oznamuje, že při posledním soudu oddělí ovce od kozlů? "Potom řekne i těm, kteří budou po levici: "pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům!" Není-li tomu tak, pak je božství Ježíše Krista zpochybněno. Balthasarova hypotéza (nejspíš ji zastával i Jan Pavel II., u Ratzingera jsem to nikde nečetl) byla mnohými teology vyvrácena, nakonec se nejedná o nic jiného než jen o pouhé mínění, nikoli tedy nauku Církve, jak vyznělo z pořadu na TV Nova. Balthasarova "nová teologie" progresivní je, což lze mj. prokázat odsouzením tzv. nouvelle theologie za pontifikátu Pia XII. O neomodernistické povaze "nové teologie" Tě ale nepřesvědčím, což pro vyvrácení hypotézy prázdného pekla není ani nutné. Chtěl jsem jen poukázat na to, že možnost prázdného pekla odporuje vlastním výrokům Ježíše Krista i tomu, jak vždy Církev Ježíšova slova vykládala. Ačkoli soukromá zjevení nepatří k učení Církve, nechce se mi věřit, že i těch zjeveních, která jsou Církví schválena, by vidění lidmi obývaného pekla (viz např. Fatima) byla klamná. Navíc nepovažuji ani z pedagogicko-pastoračního hlediska (jakkoli to dogmatické je prvotní) za rozumné, vzbuzovat v lidech naději, že ať budeme žít sebehůře, peklo nám nehrozí. Abychom se potom nedivili. M.
Milý M.,
myslím, že smysl Ježíšových slov o pekle je spíše výstraha ( "Bděte!", „snažte se!“), než že by nás chtěl informovat o aktuální hustotě obyvatel v pekle. A co se týče psychologicko-pastoračního dopadu, myšlenka, že peklo je stále hrozící, byť dosud nenaplněná možnost (a že bych tam byl první a docela sám), mi připadá mnohem děsnější, než představa, že je zalidněné… (..) Ovšem doufám, že přese všechno nakonec dospěju do nebe a že tam budu mít možnost zeptat Tvého oblíbence Pia IX., jak mínil některé své výroky v Syllabu a těším se, že i spolu si (nejpozději) tam některé otázky vyjasníme. Samozřejmě se trochu škodolibě těším na Tvůj překvapený obličej, koho všeho tam možná potkáš z těch, o nichž si zřejmě nyní myslíš, že se opékají na rožni. Podle Augustinova - naštěstí nedogmatizovaného - výroku pohled na mučení zatracenců zvyšuje potěšení blažených v nebi. Říkám si nad tímto výrokem, když i svatí církevní učitelé, jak vidno, mohou občas plácnout hloupost, proč bychom my ostatní hříšníci a neumětelové neměli být i k sobě navzájem trochu tolerantnější?
Tvůj Tomáš
