Prof. Halík byl pozván, aby ve čtvrtek 10.1. 2008 vystoupil na veřejném slyšení v Evropském parlamentu v Bruselu s příspěvkem k problematice mezináboženského dialogu. Veřejné slyšení se konalo k zahájení Evropského roku mezikulturního dialogu a zahájil ho komisař Jan Figel a vícepresident Evropské lidové strany Gunnar Hökmar.
Jaké byly hlavní myšlenky Vaší přednášky v EP?
Veřejné slyšení v Evropském parlamentu se konalo na zahájení roku „Dialogu mezi kulturami“, vyhlášeného pro letošek Evropskou unií a promluvili na něm experti z různých evropských zemí – např. profesorka sociologie náboženství z pařížské Sorbony nebo poradce papežské rady pro kulturu prof. Rupnik (žák a spolupracovník našeho kardinála Špidlíka v Římě). Já jsem byl požádán hovořit na téma „Mezináboženský dialog mezi výzvou a realitou“.
Nejprve jsem dokládal tvrzení, že mezi výzvou a realitou v oblasti mezináboženského dialogu zeje stále velká propast. Existují sice stovky institucí a iniciativ, věnujících se tomuto důležitému úkolu naší doby, ale neexistuje centrum, které by – alespoň v rámci zemí EU – monitorovalo tyto aktivity, pokoušelo se zprostředkovat mezi nimi, předávat zkušenosti a upozorňovat na „bílá místa“. Zmínil jsem se i o nevyřešených problémech, které se týkají základních předpokladů mezináboženského dialogu. Týkají se už rozdílného chápání pojmů „náboženství“ i „dialog“. V arabštině např. neexistuje pojem „dialog“; slovo, které se zde obvykle používá, znamená spíš „vyjednávání“. Západní, původně římský pojem „náboženství“ nemá přesný ekvivalent v nezápadních jazycích a kulturách. Zvyk užívat pojem náboženství jako označení „rodu“(genus), pod nímž jsou různé „druhy“ (species) – křesťanství, judaismus, islám, buddhismus etc. – je teprve vynález cambridgeských filozofů 17. století, navazující na poněkud naivní představu evropských kolonizátorů ranného osvícenství, že všude musí být „něco jako křesťanství“ (resp. křesťanství jejich doby).
Buddhisté zpravidla neopomenou podotknout, že svou duchovní cestu za „náboženství“ nepovažují. Někteří z nich upozorňují, že to, co většina západních vyznavačů buddhismu praktikuje, je vlastně křesťanství, pouze zbavené těch rysů, které jsou dnešním lidem na církevním křesťanství nesympatické. Když křesťané chtějí vést dialog s judaismem, zjistí, že není možné vést jasnou hranici mezi judaismem a židovstvím, mezi „věřícími Židy“ a „sekulárními Židy“, protože židovství není náboženství ve stejném slova smyslu jako křesťanství – je tu propojena víra, etnicita a země Izrael. Historik křesťanství dodá, že západní křesťanství po osvícenství rovněž „není náboženství“ – alespoň ne v tom smyslu, v jakém bylo křesťanství „náboženstvím“ v době premoderní. Neexistují všeobecně uznávaní reprezentanti a mluvčí celého islámu, celého židovství ani celého křesťanství. Pluralita náboženství, o níž se dnes tak často mluví, zahrnuje také stále větší pluralitu uvnitř náboženství – možná právě tato pluralita znepokojuje a provokuje náboženské fanatiky; hněv fundamentalistů je namířen vždy především vůči skutečnému nebo častěji domnělému nebezpečí ve vlastním táboře.
Mezináboženský dialog je dnes většinou dialog mezi intelektuály nebo reprezentanty určitých „náboženských institucí“. Ale výsledkem bývá často vytvoření určité subkultury „profesionálů na dialog“, kteří si mezi sebou rozumějí daleko lépe než s většinou věřících, které údajně reprezentují – a čím více se navzájem sbližují, tím větší propast zeje mezi nimi a „obyčejnými věřícími“, neřku-li fanatiky v jednotlivých tradicích. To jsou některé z obtíží, jimž čelíme a které je třeba si přiznat.
Hovořili jste jistě i o vztahu náboženství a politiky..
Ano, upozornil jsem na to, že od osvícenství se vztah náboženství a politiky vnímal na Západě skrze paradigma oddělení církve od státu – které vzniklo v situaci, kdy bylo třeba chránit svobodu občanské společnosti před nebezpečím dominance mocné církve a svobodu církví a náboženství před dominancí absolutistických států. Dnes považuji toto paradigma zcela zastaralé, protože obě nebezpečí pominula: dnešní církve nechtějí ani nemohou ohrožovat svobodu občanské společností (nemají jinou moc než možnost argumentovat) a demokratický stát je ústavně vázán respektovat svobodu církví a náboženství. A především: církve ztratily monopol na náboženství a národní státy ztratily monopol na politiku. Vztah náboženství a politiky je třeba vnímat v daleko širším kontextu, než je vztah církve a státu. Ostatně mimo křesťanskou oblast nenalézáme žádný ekvivalent církve – instituce, reprezentující celek věřících a odlišitelné přitom od celku společnosti, státu a národa.
V dnešní Evropě se preferuje model „laického státu“.
Poukázal jsem na to, že západní kultura svobody vyrostla z rozlišení světské a církevní sféry, která začíná „papežskou revolucí“ proti monopolu císařské moci ve středověku – a plodem tohoto rozlišení byl nakonec „sekulární, laický stát“. Jeho důležitým pilířem byl ovšem nacionalismus; národní identita mnohdy nahradila konfesní či náboženskou identitu v roli pojítka společnosti.
A tady jsem vyslovil pár provokativních myšlenek, o nichž tuším, že ještě dodatečně vyvolají hodně komentářů a diskusí. Řekl jsem, že politický útvar, jako je Evropská unie, nemůže přebrat automaticky model „laicity“, spojený s nacionalismem a národním státem (jak se vyvinul např. ve Francii). Pokus aplikovat tento model na EU by znamenal podobnou transformaci „laicity“, jako je transformace islámu do podoby militantního islamismu. EU se nesmí stát „laickým superstrátem“, který by učinil z principu „multikulturalismu“ a „politické korektnosti“ státní ideologii a který by pak vůči náboženství – zejména křesťanství – uplatňoval intolerantní, represivní politiku. Řekl jsem, že jsou dvě stejně vážná nebezpečí pro kulturu dialogu a sdílení v pluralitní společnosti: náboženská intolerance a sekularistická intolerance.
Co je to ten multikulturalismus - a má nějaké stinné stránky?
V pozadí multikulturalismu je jistě správná myšlenka, že máme-li porozumět jednání lidí, musíme si uvědomit, že každý je dalekosáhle určen kulturou, v níž vyrůstal; tyto kultury se stále více prolínají a mají-li se lidé svobodně rozvíjet a pokojně spolu žít, že je třeba pěstovat „politiku vzájemného uznání“. Každá kultura vnímá svět z určitého, odlišného a vždy jen částečného úhlu, stát nemůže preferovat jednu kulturu před druhou, pro všechny musí obhájit svobodný prostor. Až posud s tím lze jistě souhlasit. Problém však nastává, když respekt k menšinám a snaha vynahradit jim dřívější útlak vede k různým formám „pozitivní diskriminace“, když obava před dominací původní převažující kultury či náboženství (tedy mnohdy křesťanství) vede de facto k potlačování této kultury a snaha vytvořit prostor pro každou kulturu vede nakonec k vytváření ghett. Stát z obavy, aby žádné náboženství nemělo navrch, de facto netolerantně vytlačuje náboženství ze společnosti a sekularismus se pomalu stává náhradním (a často pěkně intolerantním náboženstvím).
Jsou takové tendence i v Evropské unii?
Jistě – ale právě proto je třeba nestát stranou, vstupovat do toho evropského koncertu a snažit se čelit těmto tendencím. Ovšem nikoliv uplatňováním jejich opaku, jak to vidíme u některých militantních a fundamentalistických křesťanů to jen těmto tendencím nahrává a posiluje je), nýbrž dialogem s velmi kompetentními argumenty, kterým může rozumět i druhá strana. Já jsem zdůraznil, že Evropská unie vznikla jako „společenství hodnot“ – musí být konfesijně neutrální, ale nemůže být hodnotově neutrální. Musí hájit právo všech svých občanů na svobodu svědomí, kultury a náboženství a je v jejím nejvlastnějším zájmu hájit prostor pro náboženský život jako důležitý pramen těchto hodnot a nezastupitelný (byť nikoliv jediný) zdroj morální inspirace občanské společnosti. Základním předpokladem toho, aby se Evropa stala místem „dialogu náboženství“ a přesvědčivým partnerem dialogu s mimoevropskými kulturami je obnovený dialog sekularity a víry – protože kultura spolužití těchto dvou prvků evropské kultury je klíčovou hodnotou evropské kulturní identity. Cesta mezi Skylou náboženského fundamentalismu a Charybdou sekulární intolerance spočívá v nové alianci kritické racionality se spirituálními a etickými hodnotami víry. Tak jsem nakonec došel k tomu, co bylo hlavním poselstvím Jana Pavla II. a co je i vůdčí myšlenkou současného papeže Benedikta v jejich poselství pro Evropu.
S jakými reakcemi na Váš příspěvek jste se v Bruselu setkal?
Ohromným překvapením pro předsedající i pro účastníky byla zcela neobvykle vysoká účast posluchačů z řad politiků, ale i úředníků a odborných pracovníků evropských institucí i zástupců médií. Velký sál byl nabitý do posledního místa a lidé seděli i na zemi. Je naprosto zřejmé, že si všichni uvědomují, že náboženství a jejich vzájemný vztah a také vztah náboženství a politiky je žhavé a důležité téma současnosti a že vyžaduje důkladné studium, kompetentní výměnu názorů a zkušeností a promýšlení nových přístupů. Diskuse, která následovala, ale zejména následující reakce účastníků i dalších čtenářů mé přednášky, která se stala součástí dokumentace Evropského parlamentu a bude vydána v řadě jazyků i knižně, mi potvrdila, že jsem do Bruselu nevážil cestu nadarmo.
(rozhovor byl ve zkrácené formě publikován v Katolickém týdeníku v lednu 2008)
