1)Známý spisovatel Michal Viewegh uvedl vaši poslední knihu Vzdáleným nablízku v anketě Lidových novin jako Nejlepší knihu ruku 2007. Zároveň v rozhovoru pro Radiožurnál 16. ledna. připustil, že díky této knize se u něj něco změnilo s jeho dosavadním dogmatickým ateismem a po první čtenářské zkušenosti s vaší knihou u něj došlo k posunům v náhledu na tyto věci. Podle jeho slov je vaše kniha jediný možný způsob komunikace o Bohu – z vaší strany oceňuje neuvěřitelnou vstřícnost. Máte více podobných ohlasů na vaše knihy, v nichž se snažíte „oslovit Zachee“?
Ano, těch ohlasů mám opravdu mnoho. Nevede mne to k nafoukanosti: jsem vděčný Bohu za to, že mi dopřál „na stará kolena“ postavit do jeho služby dary, kterými mne obdařil. Letos připravuji ke křtu 66 dospělých katechumenů a pro určitou část z nich byly právě tyhle knížky tím, co je přivedlo ke Kristu a k církvi. Těch, pro které je tento styl přemýšlení o víře klíčem, který jim odemyká bránu k pokladům víry, kterou dosud pohrdali nebo od níž se nadlouho vzdálili, opravdu není málo. Těší mne, že v několika klášteřích – u nás i v Polsku – se z těch knížek předčítá při obědě v refektáři. Nedávno mi psal jeden z polských arcibiskupů, velký kancléř katolické univerzity, že dává mé knížky jako „povinnou četbu“ svým kněžím a seminaristům, aby se naučili, jak oslovit duchovně hledající a lidi, kteří mají určité obtíže se plně zařadit do struktur tradiční religiozity – a těch už i v Polsku valem přibývá. A kněží se nutně potřebují naučit jazyk, kterým s nimi mohou komunikovat.
2) Na druhé straně já osobně jsem měl jako klasické dítě církve při četbě vaší poslední knihy jisté problémy, možná podvědomé, protože se v ní odvažujete jít až na samou hranici ortodoxie i ortopraxe. I Michal Viewegh řekl, že jsou tam věty „ze středověkého pohledu v podstatě rouhavé“. Co vám dává odvahu jít až na tuto samotnou hranici víry a nevěry? Nemáte obavu, že ji někdy příliš snadno překročíte?
Jsem pevně přesvědčen, že tohle území „na hraně“, „na ostří nože“ mi Pán Bůh svěřil jako mou nejvlastnější „farnost“ a že ode mne chce, abych tady pracoval a šel stále víc do hloubky. Jinak bych neměl odvahu se tam pouštět. Ale už Lactantius řekl: Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy. Nevím, nakolik je Michal Viewegh obeznámen se středověkou teologií – já hodně čerpám z klasiků, od Augustina a patristiky přes velikány středověké i barokní mystiky; právě tam najde člověk, navyklý na plochý novotomismus 19. století, spoustu překvapivě odvážných myšlenek. Já všechny své knížky píšu jako formu modlitby a meditace, v tichu poustevny, před vystavenou eucharistií, někdy doslova v kleče – proč by mne Bůh, když ho upřímně a úpěnlivě tam denně při liturgii prosím, aby svým Duchem vedl moje myšlenky a slova, měl nechat padnout a utopit se v nějakých bažinách bludů? Proč by neměl vyslyšet ty, kteří se za mně modlí?
3) Zůstaňme ještě u Michala Viewegha. Po zvolení Václava Klause jste napsal své známé prohlášení, velmi kritické k jeho osobě (symbol doby „kožené“ a „železné“). Jak se díváte zpětně na minulých pět „báječných let s Klausem“ (Viewegh)?
Klaus už po mnoho let – léta jeho prezidentování nevyjímaje - nepřinesl ani jedinou vlastní pozitivní myšlenku, žije jen z neustálého napadání a vymýšlení si nových a nových „nepřátel lidstva“ . Ničím mne nepřekvapil, snad jen tou úporností a absurditou některých svých fóbií – EU je pro něj „něco jako RVHP“ , ekologové horší než komunisté apod. To je přesný opak toho, čím by měl prezident být – měl by sjednocovat, ne rozdělovat, učit úctě k těm, kteří mají odlišné názory a ne je stále dehonestovat, v cizině by měl prezentovat to nejlepší z myšlenkové kultury své země, a ne své problematické a extrémistické soukromé názory. Nejhorší je to, jak je jeho arogantní styl nakažlivý: když mi píše nějaký příznivec Václava Klause (nejraději mailem a anonymně), nikdy nedokáže klidně vyložit své protinázory, vždycky ze mne musí napřed udělat darebáka, nadávat mi a podsouvat mi kdovíjaké špinavé motivy. Asi si nedovedou představit, že člověk, který s nimi nesouhlasí, může být slušný a čestný a říkat věci, které říká, prostě proto, protože je o tom upřímně přesvědčen. Nevšimnou si, že já kritizuji názory a jednání Klause, ale nespílám mu jako člověku – on dělá to, o čem je asi sám upřímně přesvědčen, že je to pro tuto zemi dobré. Já jsem zas přesvědčen, že se mýlí, že to pro naší zemi dobré není. Když udělá něco, s čím mohu souhlasit (což byl např. postoj k zákonu o registrovaném partnerství nebo kritický postoj k válce v Iráku), veřejně ho podpořím. Ale toho bylo hodně málo!
4) V otevřeném dopise Celostátnímu výboru KDU-ČSL jste napsal, že jeho podpora Václavu Klausovi je tragickým omylem a vyzýváte KDU-ČSL ke zdůraznění svobody volitele. Proč je to tak "tragický omyl"?
To je už dnes patrné: totálně si rozeštvali řady svých členů a příznivců. Asi definitivně přišli o ten nejzajímavější voličský segment: mladé vzdělané lidi středopravé orientace (to je podle mého názoru např. velká část dnešních vysokoškoláků), pro něž jsou nepřijatelní KSČM, ČSSD i ODS, kteří dřív volili některou ze stran čtyřkoalice a teď stále častěji KDU jako „relativně nejmenší zlo“. Ti se částečně přesunou k Zeleným a částečně nebudou volit vůbec. Pohněvali si hlavní proud lidovců, hlásící se k odkazu Josefa Luxe – ti Klause nikdy v lásce neměli. Naklonili si snad tu část katolíků, kteří smýšlí způsobem blízkým polskému fundamentalisticko-populistickému Rádiu Maria, lidi, které vyděsil lživými argumenty pan Ucháč – ale to je vymírající skupina, kterou u nás celkem nikdo nebere vážně. A pak to byl, domnívám se, tah zejména těch politiků, kteří už nevěří v budoucnost vlastní strany a pošilhávají po manévru, podobném tomu, jímž kdysi neslavně skončila KDS – nějaký typ manželství s ODS.
5) Naproti tomu prezident Hnutí pro život Radim Ucháč vyzval v dopise lidovecké senátory Petra Pitharta a Josefa Vaculíka, kteří veřejně vyjádřili podporu Janu Švejnarovi, aby volili Václava Klause, protože ten má v etických otázkách jasnější a přijatelnější postoje než Jan Švejnar (otázka zavedení eutanázie, postoj k přirozené rodině, resp. k registrovanému partnerství homosexuálů). Jak se díváte na tyto námitky?
Jsem přesvědčen, že pan Ucháč se tím dopustil trestného činu pomluvy. Vypustil do veřejnosti vyloženě lživou informaci o tom, že prof. Švejnar by umožnil úmyslné zabíjení těžce nemocných lidí , i když se prof. Švejnar několikrát jasně vyjádřil proti euthanasii. Také hrubě zkreslil jeho ostatní názory. Způsobil tím opravdu mnoho zla: uvedl v omyl řadu politiků KDU, kteří svůj postoj k prezidentské volbě zdůvodňují především touto dezinformací. Ublížil i mně osobně: např. známý brněnský pravoslavný kněz Libor Halík mne na základě této lživé informace veřejně na vašich stránkách obvinil, „že zrazuji Krista, když podporuji Švejnara.“ Pokud se Radim Ucháč veřejně neomluví za svá nactiutrhání a lži, bude nejen na něm, ale bohužel i na hnutí, které reprezentuje a v jehož jménu promluvil, lpět velká morální skvrna – takhle se zachoval člověk, který chce bojovat za katolickou morálku a burcovat mravní svědomí veřejnosti!
O týden později:
6) Pokračuje nějakým způsobem Váš spor s prezidentem Hnutí pro život Radimem Ucháčem?
Už bych to nenazval sporem. S mgr. Ucháčem jsme si v tomto týdnu vyměnili několik velmi věcných a oboustranně vstřícných osobních dopisů a myslím, že se mnohé vyjasnilo. Dnes jsem nakloněn věřit, že pan Ucháč napsal své prohlášení v dobré víře a že také dostojí svému slovu, že se Janu Švejnarovi rád okamžitě omluví, pokud zjistí, že se v interpretaci jeho názorů mýlil. Již uslyšel v Dotecích víry Švejnarovo jasné „jsem proti eutanasii“ a nyní očekává ještě přímou osobní odpověď od prof. Švejnara na ony kontroverzní otázky. Věřím, že pak po srovnání jeho názorů s Klausovou vyhýbavě-alibistickou odpovědí může posoudit, kdo z nich tedy zaujímá „nejasný postoj“. Klaus na otázku „Jaký je váš postoj k eutanazii?“ doslova řekl: „Nemám na to žádný silný názor. Eutanasie bych se jako konzervativní člověk obecně bál. Kde nalézt hranici, kde je to vysvobození z utrpení, to je těžká věc." (MfD, 26.2.2005) Po velmi slušných dopisech, které mi nyní Radim Ucháč poslal, také věřím, že i ke své dřívější výzvě „nevolte Švejnara, volte Klause“, založené na mylných předpokladech - na níž se odvolávají mnozí lidovečtí politici - zaujme nyní čestný postoj. Ano, výměna názorů s panem Ucháčem mi ukázala, že mezi křesťany to může zajiskřit – jiskřilo to už mezi Petrem a Pavlem – ale nakonec si přece mohou věci vyjasnit a smířit se.
7) Svým otevřeným dopisem KDU jste se implicitně postavil za Jana Švejnara. Co vás vedlo k tomu, že zásadně upřednostňujete tohoto prezidentského kandidáta?
Já sám jsem se v otevřeném dopise vystříhal toho, dávat přímé doporučení a odmítl jsem dodnes řadu novinových rozhovorů na toto téma, ale na Vaši přímou otázku musím dát upřímnou odpověď. Oba kandidáty znám osobně, oba léta pečlivě sleduji. Jan Švejnar je velmi solidní a odpovědný člověk, který umí s respektem naslouchat druhým, který je opravdu nadstranický, nezapletený do sítí zdejšího politicko-ekonomického klientelismu. Je to noblesní člověk, který by nás dobře reprezentoval ve světě a který by uměl sjednocovat společnost. Představa, že Václav Klaus bude v čele naší země v době našeho předsednictví EU připadá nejen mně, ale mnoha lidem v Evropě (nedávno jsem se vrátil z Bruselu) jako špatný vtip. Na rozdíl od Klause dává Švejnar – podobně jako křesťanské sociální učení – i v ekonomicko-sociálním myšlení daleko větší důraz na sociální aspekty; to si ti katolíci, jejichž pohled je zoufale omezený jen na pár otázek kolem potratů a homosexuálů – vůbec neuvědomují.
Hlavní důvod, proč mi prezidentská volba není lhostejná, je však tento: trávím většinu svého života mezi vysokoškolskými studenty, tedy těmi, kteří představují budoucnost této země. Pro naprostou většinu z nich je skutečně Klaus „symbolem doby železné a kožené“ a pokud bude znovu zvolen ( a to nikoliv proto, že předložil lepší program, nýbrž zejména proto, že mohl více vyhovět stranickým a osobním zájmům volitelů), prohloubí se jejich stále rostoucí odklon do veřejného života; přijde-li nový člověk typu Jana Švejnara, dostanou novou důvěru v demokracii, větší chuť angažovat se pro svou zem. Jsem přesvědčen, že i pro politickou pravici včetně ODS by bylo velkou výhrou, kdyby mohli poslat Klause do politického důchodu, setřást stíny minulosti a vnést do politického soutěžení (v němž momentálně podle výzkumů veřejného mínění stále více prohrávají) nový styl. Tvrdit, že se po případném nezvolení Klause nutně rozpadne vládní koalice, je podle mého názoru jen účelové strašení – politici vládních stran si velmi dobře rozmyslí, zda by v současné době riskovali volby, v nichž by pravděpodobně prohráli – a nějakou reprízu ohavné „opoziční smlouvy“ by už společnost nepřijala.
8) Jan Švejnar při prezentaci své politické vize 21. ledna uvedl, že by chtěl uvést do české politiky „státnického ducha, který je schopný vnést konstruktivnější aspekty do konkurenčního boje politiků a kdy se zvýší morální standard politiky.“ Působí na vás tato vzletná a obecná slova důvěryhodně?
Ano.
9) Nevadí Vám, že Jan Švejnar může uspět pouze v případě, že ho podpoří komunisté?
Kdyby ho jednoznačně podpořili křesťanští demokraté, nebylo by to třeba. Já se však obávám, že komunisté nakonec jako před 5 lety zvolí Klause. Čí je to chyba, že komunisté dostávají tolik hlasů při volbách?
10) Z vašeho otevřeného dopisu vedení lidovců je cítit zklamání ze současné situaci v KDU-ČSL. Jakou měrou se na tom zklamání podílí předseda strany Jiří Čunek?
Nechce se mi věřit, že by Čunek byl vinen tím, z čeho ho nařkla jeho bývalá sekretářka. Ale určité výroky – hlavně o Romech – nesmí předseda vládní strany vypustit z úst. Asi by své straně hodně prospěl, kdyby přinejmenším se svým návratem do vlády příliš nespěchal. Ale může jí teď ještě něco vůbec prospět?
11) Dovedete odhadnout, jakou roli v lidovecké podpoře Klause hraje otázka vyřešení majetkového vyrovnání s církvemi? Jak zásadní je tato otázka pro katolickou církev? (Pro protestanty je určitě méně tíživá.) V médiích vystupují církevní představitelé téměř výhradně při debatách o majetkových otázkách. Nevidíte ze své univerznitní pracovny tuto problematiku příliš vzdáleně a proto vás možná netíží?
Přiznám se bez mučení, že jsem se o majetkové záležitosti církve nikdy příliš nezajímal, a to programově: právě proto, že veřejnost si katolickou církev okamžitě asociuje s těmito otázkami. Jenom jednou, ještě jako sekretář Biskupské konference, jsem na výslovné přání pana kardinála šel místo něj do televizní debaty na toto téma, dnes už bych to neudělal: má role a mé poslání jsou jiné. Slyšel jsem, že současný návrh je velmi slušný kompromis na všechny strany, možná ještě výhodnější pro stát a obce než pro církve, asi by měl být akceptovatelný. Tvrzení pana opata Pojezdného (spojené s nadšeným chvalozpěvem na Klause a agitací pro jeho zvolení), že naprosto nešlo o politický handl (podpora prezidenta – podpora restitucí) bylo bohužel vzápětí vyvráceno upřímným doznáním ministra Svobody, který do zákulisních politických jednání vidí asi poněkud více než pan opat. Tu upřímnost ministra Svobody oceňuji, protože platí slovo Písma, že věci ukryté budou stejně zjeveny – a dodatečné zjištění o takovém handlování se samozřejmě může zle obrátit úplně proti všem – jak proti „křesťanským politikům“, tak proti církvi , proti mravní legitimitě prezidentské volby – a nakonec i proti přijetí toho jistě slušného a dlouho těžko dojednávaného zákona. Nemyslím, že by si tu věc Cyril Svoboda vybájil, zvlášť když jistě musel počítat s tím, že přičiněním všech ostatních aktérů na tu chvilku pravdy patrně politicky zle doplatí.
12) Mohl byste na závěr představit realistickou vizi budoucího postavení církve v české společnosti, a to jak v optimistické, tak i pesimistické majetkové variantě?
Nemohl. Jsem filozof, naštěstí nejsem ani biskup, ani církevní ekonom a nemusím se těmito věcmi zabývat. Konvertoval jsem k církvi, která byla zbavena veškerého majetku a veškeré moci a v této podobě jsem si ji zamiloval. Vím, že v současné době církev potřebuje prostředky pro svou činnost, doufám, že je nakonec čestně získá a hlavně že s nimi bude umět hospodařit. Ale i představa, že jednou ve vzdálené budoucnosti bude na tom nemalé procento kněží jako dnes já, že budou brát od církve spíše symbolický plat a budou se živit alespoň na částečný úvazek civilním povoláním, mi nepřipadá tak děsivá, vidím i pozitivní stránky takového řešení. Pokud by někdy církev stála v dilematu „majetek nebo čest“ a volila by to prvé, může se také stát, že přijde o obojí.
13) A zcela závěrem: Platí stále vaše slova z rozhovoru pro ChristNet z roku 2005: „Děkuji Bohu, že jsem do politiky nevstoupil?“
Ano, jednoznačně. Má biosféra je univerzita, a to jak v pedagogicko-vědecké práci, tak v univerzitní pastoraci a mou stále větší radostí je má literární práce, která přináší dobré plody. V současné době si naprosto nedovedu představit, že bych to vyměnil za jakkoliv lákavé místo v nějakých politických nebo i hierarchických církevních strukturách. Ostatně se také konečně blížím věku, kdy mohu kdykoliv odejít do ráje penzistů. Nemám „moc rozhodovat“ ve společnosti ani v církvi a netoužím po ní, avšak jestliže jsem léty získal-li určitý morální vliv, chci ho užít k dobrému; chci přispívat svým názorem do veřejné diskuse. V demokratické společnosti nikomu nelze zakazovat předložit svůj osobní názor na věci veřejné. Ani já si nenechám nikým upřít svobodu říkat – jak jsem se to snažil po celý život – to a jen to, co si sám myslím a cítím, nebýt hlásnou troubou zájmů někoho jiného. I na kazateli, který samozřejmě hlásá víru církve a ne své „soukromé názory“, se přece pozná, zda-li za tím, co káže, také upřímně stojí svým osobním přesvědčením, zda je to zároveň jeho „osobní víra“. Jak by mohlo být věrohodné mé hlásání evangelia, kdybych na druhé straně v občanské oblasti mlčel či kýval k nepravostem? Svatý Pavel nás nabádá, abychom pevně stáli ve svobodě, vydobyté Kristem a církev dneška konečně jasně hlásá primát svobody svědomí. Snad si už nikdo nemyslí, že by si mně mohl koupit a „ochočit“ – starého psa novým kouskům nenaučíš.
(leden 2008 – vedl J. Uhlíř)
