1) Po volbě Václava Klause prezidentem jste vydal své známé prohlášení (viz ChristeNet...). Jak se nyní díváte na situaci v Česku v době "pohavlovské", v době Klause a Paroubka?
Bohužel, na tuto Vaši otázku nedokážu říct nic povzbudivého. Každý rok po návratu z letního pobytu v poustevně - po několikatýdenní totální abstinenci také od veškerých médií - s překvapením zjišťuji, že jsem zanedbáváním zájmu o domácí scénu naprosto o nic nepřišel. A tak letos na podzim jsem z psychohygyenických důvodů začal sledovat českou politiku jen zcela okrajově (stačí mi ranní zprávy a komentáře BBC) - a denně děkuji Bohu, že jsem do ní nevstoupil. Myslím, že veřejný život v naší zemi od parlamentu po média klesá pod bod únosnosti; poprvé nevím, koho budu v příštích volbách volit a zda se vůbec voleb účastním. Myslím, že od listopadu 1989 nebyla naše politická scéna tak ubohá a špinavá.
Klaus mne ničím nepřekvapil - kromě stereotypně trapného poštěkávání na EU, "NG-oismus" apod. z něho nevyšlo nic, co by stálo za jakoukoliv reakci. Duchovně a morálně tuto společnost neobohatil ničím, nenabídl žádnou inspirativní vizi. Premiér Paroubek jako osoba, jako rázovitá postava, má část mých sympatií, ale to se netýká politiky ČSSD, zejména jejího sbližování s KSČM. Obávám se ještě více toho, co pravděpodobně přijde po volbách, ale nevidím momentálně žádný způsob, jak tomu zabránit. Necítím už žádnou chuť, sílu, motivaci do této sféry zasahovat jinak, než že občas vnesu nějaký postřeh, nápad, komentář do médií, ale celková apatie lidí je už taková, že zpravidla nedojde ani k žádné veřejné debatě; veřejný prostor opanoval bulvár a průmysl laciné zábavy.
2) Hodně se věnujete takzvané velké ekumeně - mezináboženskému dialogu. Ve své záříjové přednášce na Fóru svatého Vojtěcha (viz ChristNet...) v Hnězdně jste označil za trvale platné dva obrazy 20. století - snímek planety Země z Měsíce a "pak fotografie papeže, který se drží za ruku s dalajlámou, s představitelem židů, muslimů a ostatních náboženství světa před bazilikou svatého Františka v Assisi." Do jaké míry je toto františkánské pozadí pro mezináboženský dialog důležité - svatý František, který se během křižácké výpravy v Egyptě setkává se sultánem, svatý František, který se modlí "Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje?"
Ano, svatý František je vnímán i mimo katolickou církev jako ztělesnění vnitřní svobody, univerzální lásky a radostné oproštěnosti, je to osobnost, jíž rozumí lidé přes hranice náboženství. I v tradičně islámských zemích, kde jinověrci neměli na růžích ustláno, právě františkáni bývali tolerováni - například v Palestině za vlády muslimů (a dodnes), nebo v některých oblastech Balkánu.
3) Máte možnost při dialozích s významnými představiteli jiných náboženství, například islámu, otevřít i otázku lidských práv ? Kde vede hranice mezi snahou o smíření na straně jedné a pravdivostí na straně druhé? Jakou prioritu zde má mít solidarita se situací křesťanů v nekřesťanských zemích?
Koncept lidských práv, který je nám dnes na Západě vlastní, je nezápadním (především muslimským) světem vnímán jako cizorodý a nepřijatelný; kdybychom trvali na tom, že to je jediné východisko a platforma setkání, k žádnému dialogu by nedošlo.
Když uvážíme, jak dlouho trvalo nám křesťanům, než jsme dospěli k zásadě tolerance a svobody svědomí a náboženství (a mnohým křesťanům jsou tyto zásady dodnes cizí), nesmíme nerealisticky očekávat, že na ni příliš brzy přistoupí všichni představitelé jiných náboženství; je třeba s nimi začít hovořit bez předběžných podmínek. Dále je třeba si uvědomit, že v islámu neexistuje něco takového, jako "církev" (oddělená od státu) nebo všeobecně závazná autorita typu papeže; muslimští intelektuálové, s nimiž se setkávám, mají právě tak malou možnost ovlivnit politické poměry (např. respektování náboženské svobody nemuslimů v Saudské Arábii či Sudánu), jako já mohu těžko ovlivnit spory křesťanů v Irsku nebo chování amerických vojáků v iránských věznicích. Od hledání analogií v eticko-náboženských tradicích a vůbec nějaké základny pro vzájemné porozumění a zmírnění předsudků je ještě daleko k rozhovorům, od nichž bychom mohli čekat praktické politické důsledky, mezináboženský dialog nemá charakter mezistátních politických ujednání, přesto má v době "prolínání světů" nezastupitelnou úlohu. Je to ovšem běh na velmi dlouhou trať.
4) V dnešní době se možná častěji než o Bohu mluví o andělech - v umění i showbusinessu. Co tomu říkáte jako religionista a teolog?
Na jedné straně je to součást žízně po posvátnu (to je religionistická odpověď); pro křesťanského teologa je tento kult andělů něčím, co připomíná ono uctívání nebeských mocností, od něhož se distancoval svatý Pavel.
5) Často zmiňujete citát Karla Rahnera: "Křesťan budoucnosti bude mystikem, člověkem, který něco prožil, nebo jím nebude vůbec." Jak máme chápat a vidět onoho mystika, patří sem i široký charismatický proud v současné církvi, který hodně staví na enthusiasmu a zážitkové spiritualitě?
Styl "divokých charismatiků", používajících při "uzdravovacích akcích" a agresivně-evangelikálních klauniádách na stadionech techniky masové manipulace, je mi z duše odporný (také proto, že pečuji o řadu lidí, kteří v důsledku tohoto stylu pastorace utrpěli vážné psychické a morální úrazy). Nechci však všechny tyto proudy házet do jednoho pytle - na některých proudech katolické charismatické obnovy oceňuji (a někdy sám používám) určité prvky (například modlitbu za "uzdravení minulosti", vnitřních zranění apod.).
Vím, že určitému typu lidí (a určitým věkovým kategoriím) vyhovují "nová náboženská hnutí", sám mám však od nich velký odstup, vidím je většinou kriticky a na mystické tradici oceňuji smysl pro paradox, pěstování vnitřní svobody a myšlenky "negativní teologie" (oproštěnosti od lpění na určitých metafyzických konstrukcích, otevřenost pro Boha jako Tajemství, transcendující naše představy a pojmy).
6) Jak se píší v ateistickém Česku teologické bestsellery? V čem je tajemství toho, že Vaše knihy oslovují tak široké spektrum čtenářů?
Jsou to knížky, které vznikají jako vedlejší plod mých každoročních duchovních cvičení v naprosté samotě a tichu, vznikají opravdu spíš "na kolenou" a s pohledem upřeným na eucharistii. Vždy se snažím být maximálně upřímný, nést svou kůži na trh; nejsou to (většinou) odtažité teoretické traktáty, snažím se navázat na tradici, kterou založil svatý Augustin svými "Vyznáními", kde spojil reflexi vlastní životní zkušenosti s filozofickou teologií. Vydávám počet vždy z určité oblasti své činnosti, své zkušenosti a snažím se i lidem, kteří nezdomácněli v církevních lavicích (a přednostně jim) nabídnout určitou spiritualitu a životní filozofii pro tuto dobu, v níž se tolik věcí "chvěje" a proměňuje. Snažím se "číst znamení času" a představit víru nikoliv jako soubor pouček, nýbrž jako cestu (která má i své zákruty a do níž se vejdou i kritické otázky).
7) V listopadu vyjde Vaše nová kniha "Noc zpovědníka". Co bude jejím obsahem a proč jste zvolil tento název?
Tentokrát se chci podělit o svou zkušenost zpovědníka. Ovšem není to příručka pro zpovědníky ani zpovídající se a už vůbec ne nějaké odkrývání roušky zpovědních tajemství. Chtěl bych se rozdělit o to, jak vidí tuto dobu, tento svět - jeho vnější i vnitřní tvářnost - člověk, který je zvyklý naslouchat druhým, když se vyznávají ze svých vin a pádů, svěřují se svými zápasy, slabostmi a pochybnostmi, ale také se svou touhou po odpuštění, smíření a vnitřním uzdravení, po novém počátku. Každý týden věnuji zpovídání řadu hodin, vyslechl jsem za víc než čtvrstoletí vyznání už asi několika tisíc lidí. Když se vracím domů po hodinách, určených k zpovídání, bývá už hluboká noc. Někdy ještě sáhnu po novinách či knize na nočním stolku nebo poslouchám noční zprávy. A právě v takových chvílích si uvědomuji, že vlastně stále podvědomě vnímám všechny ty výpovědi o aktuálním dění v našem světě, podobným způsobem, jako jsem předtím hodiny naslouchal lidem v kostele. Vnímám je z perspektivy zpovědníka. To znamená: snažím se trpělivě a pozorně naslouchat, rozlišovat, co nejlépe porozumět i tomu, co je ukryto mezi řádky; zároveň už sám hledám slova, jimiž bych ho mohl potěšit a povzbudit, anebo - pokud je to potřebné - ukázat mu, že je možné se na věc dívat i z jiného úhlu, hodnotit ji jinak, než ji v tuto chvíli vnímá a hodnotí on; přivést ho otázkami k zamyšlení, zda si něco podstatného sám před sebou nezakrývá.
Skrze množství individuálních vyznání, která jsou chráněna, jak bylo řečeno, pečetí absolutní diskrétnosti, se zpovědník dotýká něčeho obecnějšího, společného, co leží pod povrchem jednotlivých životů, co patří k jakési "skryté tváři doby", k jejímu "vnitřnímu naladění". Zejména duchovní doprovázení mladých lidí umožňuje jako seismograf do určité míry odhadovat přicházející otřesy a proměny světa či jako Geigerův přístroj rozpoznávat stupeň zamoření duchovně-morálního klimatu společnosti, v níž žijeme. Někdy se mi zdá, že události, které pak vyvřou na povrch a otřesou světem, se ohlašují už dlouho předem právě změnami v duchovním životě řady jednotlivců a "náladou doby".
V těch šestnácti esejích mluvím o mnoha společenských a duchovních problémech naší doby a kultury (od kultu násilí po roli médií, od "reality show" po Gibsonovy Pašije, dialog vědy a víry apod.). To nejpodstatnější sdělení je však uloženo mnohem hlouběji: je to pokus přispět k určité "teologii a spiritualitě paradoxu", představit centrální zvěst křesťanství (velikonoční evangelium o kříži a vzkříšení) jako metodu: jak přejít od "laciné víry", povrchní náboženskosti skrze krizi ke "křesťanství druhého dechu" - schopnosti přijmout svůj vlastní život (celý, se všemi jeho paradoxy) jako Boží sdělení.
Jsem - právě jako člověk, který mnoho lidí doprovázel v jejich duchovních krizích - přesvědčen, že určitý typ náboženství ("po-osvícenské křesťanství) opravdu nenávratně zaniká, že však jádro křesťanství - trojice: víra, naděje a láska - hledá nový tvar svého vyjádření.
8) Kromě dalších profesí jste také knězem a zpovědníkem. Jaké jsou "noci zpovědníka", jak se vyrovnáváte s lidskou bídou, s hlubinami zla a lidského hříchu?
Také o tom si přečtete v mé nové knížce. Přece vám nemohu prozradit všechno předem.
9) Mohl byste zmínit alespoň 3 věci, kvůli nimž jste rád katolíkem, a alespoň 1 věc, kvůli které byste byl rád českým bratrem?
Miluji katolickou církev pro šíři a pluralitu jejích podob, pro její světce (také proto, že jejich široké spektrum obráží a vyjadřuje tuto pluralitu), pro její smysl pro symboly a pro krásu (také v liturgii), pro kulturu duchovního života (mystiky, kontemplativní kláštery, exercicie), pro snahu pěstovat dialog mezi vírou a rozumem, vírou a kulturou (filozofií, uměním), pro "katolický princip" NEJEN - ALE I (nejen milost, ale i svoboda, nejen Písmo, ale i tradice - opak reformačního "solo"). K mému katolicismu patří bytostně ekumenismus a přesvědčení, že všechno, co je dobré v ostatních církvích a náboženstvích, nemusíme odmítat. Být českým bratrem, asi bych byl hrdý na velké postavy své tradice, na statečné a poctivé křesťany, kteří zachovali věrnost Kristu (tak, jak ji cítili ve svém svědomí), na velké postavy české i světové reformace. (Ale ve skutečnosti já i jako katolík - a právě jako katolík - tyto postavy necítím jako "cizí", pouze je vnímám v širším než jen reformačním kontextu).
10) Na závěr - "last but not least": Kým je pro Vás Ježíš Kristus?
Ježíšovo lidství je pro mne "oknem, v němž je vidět Boha při díle"(lépe, bezprostředněji než kdekoliv jinde, nezastupitelně a nenahraditelně); "Kristus dogmatu", jehož vyznávám a studuji, je pro mne živým a reálným symbolem (ztělesněním, zjevením, vyjádřením) tajemství bytostného propojení Božství a lidství; Ježíš Kristus, s nímž se setkávám v evangeliu a ve svátostech, je pro mne životodárným Slovem a Chlebem; Ježíš, s nímž se setkávám v kultuře ( zejména v nesčetných zobrazeních v umění od nejstarších dob po současnost), je pro mne nevyčerpatelnou odpovědí na podstatné otázky po smyslu života (Logem). Je to ten, "který ví všechno" - tedy i to, jak ho miluji.
(Vyšlo v internetovém časopise Christnet v listopadu 2005; otázky připravil Jan Uhlíř)
