Staroslavná univerzita v Cambridge pořádá každé dva roky druhý týden po Velikonocích prestižní veřejnou přednášku, nazvanou podle zakladatele tamní koleje sv. Edmunda (St. Edmund´s College) barona Anatola von Hügel „Von Hügel Lecture“. Podle stanov jsou přednášejícími významní myslitelé, kteří mohou přispět ke křesťanské interpretaci problémů současné společnosti; od roku 1985 tuto přednášku proslovili např. nositel Nobelovy ceny míru, jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu, dále zakladatel latinskoamerické teologie osvobození prof. Gustavo Gutierrez nebo prezident Papežské rady pro dialog se světovými náboženstvími arcibiskup Michael Fitzgerald. Letošní jubilejní Von Hügel Lecture přednesl ve čtvrtek 7. dubna poprvé host ze středovýchodní Evropy, profesor pražské Univerzity Karlovy Tomáš Halík, který byl v roce 2003 jmenován hostujícím profesorem univerzity v Cambridge. Zeptali jsme se ho, jak během pobytu v Británii vnímal dění kolem smrti a pohřbu papeže Jana Pavla II. a co mu šlo hlavou při rozloučení s papežem, kterého dobře osobně znal.
Bylo opravdu pozoruhodné vnímat reakce na smrt papeže v britské společnosti, v britských médiích, ale i v mezinárodní společnosti vědců, kteří se sešli na univerzitě v Cambridge. Rozhlasová i televizní společnost BBC, která je považována za nejkultivovanější liberální médium západního světa, věnovala papeži enormní pozornost – kromě pořadů, připomínajících fakta z jeho života a působení, se k významu tohoto papeže vyslovovaly desítky osobností a komentáře se stále více obracejí k širší problematice, totiž k měnícímu se postavení náboženství v moderním světě. Zatímco ještě před několika desetiletími převládal názor, že náboženství bude ze světa postupně odcházet a jeho vliv slábnout, dnes je tento názor všeobecně považován za vědecký omyl, který neoprávněně zobecnil určité posuny v roli náboženství v určité malé části Evropy a naivně očekával, že tyto jevy budou mít planetární dopad. Ukázalo se, ani v takzvaných sekulárních zemích Západu náboženství nezmizelo – pouze se z důrazu na církevní instituce přesunulo více do soukromého života, „privatizovalo se“; někdy se hovoří o přechodu od „vnějšího náboženství“ k vnitřnímu, k spiritualitě. Dnes ale vidíme po celé planetě masivní návrat náboženství do veřejného života. Nejnápadnější je to u islámu, ale postupně i ostatní světová náboženství začala jedno po druhém vstupovat velmi silně na veřejnou scénu. Přitom je nesmírně důležité, aby se tento návrat náboženství nevnímal zjednodušeně a jednostranně, protože má naprosto různé podoby. Náboženství – a i proudy uvnitř jednotlivých náboženství – pravdu nelze primitivně „házet do jednoho pytle“. Zatímco u některých náboženských vůdců – a nejznámější jsou opět příklady z muslimského světa – šlo o sklon k diktatuře a násilí, je právě osobnost a dílo Jana Pavla II. jasným důkazem, že působení náboženství ve světě politiky může vést také k jednoznačně pozitivním výsledkům.
Žádný papež historie neovlivnil tak výrazně světové politické dění. Za jeho pontifikátu se katolická církev výrazně angažovala v nenásilných přechodech od autoritativních režimů k demokracii – ať už na Filipinách, v Chile nebo v Polsku. Lech Walensa právem řekl, že bez papeže by pád komunistické totality trval déle a byl by bezpochyby velmi krvavý.
Z morální a psychologické atmosféry jeho první návštěvy v rodném Polsku povstalo hnutí Solidarita, které poprvé úspěšně – a bez násilí - rozlomilo monopol moci v sovětském bloku. Papež se jednoznačně vyslovoval a angažoval za evropské sjednocení a rozšíření a posílení Evropské unie – jeho stále opakovaná vize jednotného evropského domu, “Evropy od Atlantiku po Ural“, „Evropy, dýchající oběma plícemi“ - západní i východní - posouvala hranice vnímání našeho kontinentu a výrazně povzbuzovala k tomu, aby se tato odvážná vize pomalu stávala politickou realitou. Jan Pavel II. nepostavil odpor proti komunismu na glorifikaci kapitalismu – i vůči kapitalismu, zejména onomu „divokému“, dovedl být velmi kritický – nýbrž na důrazu na lidská práva a občanské svobody. V duchu reformního 2. vatikánského koncilu (1963-65), jehož byl aktivním účastníkem, se naprosto jasně zasazoval také za náboženskou svobodu a svobodu svědomí a mezináboženský dialog. Zdůrazňoval, že pravda nesmí být nikdy hájena jinou silou, než je síla přesvědčivých argumentů, že k víře nesmí být nikdo nucen – a zcela jednoznačně odsoudil všechny situaci, kdy jeho vlastní církev v dávné minulosti tyto zásady porušovala. V historické návštěvě na Kubě řekl v přítomnosti diktátora Fidela Castra, že z žádného náboženství ani z ateismu nesmí být dělána státní ideologie, nýbrž že povinností státu je zajišťovat prostor, aby všichni lidé mohli svobodně žít podle svého přesvědčení a nesmí narušovat práva jiných.
Jeden z britských novinářů mi řekl: „Soustavně jsme o tomto papeži referovali jako o konzervativním člověku, zejména ve věcech sexuální morálky. Ale je naprosto jasné, že k němu za života i po smrti proudí zástupy především mladých lidí a vyjadřují mu ohromné sympatie. Mýlili jsme se v tlumočení jeho poselství, anebo mladé lidi přitahovalo k němu ještě něco úplně jiného, než jeho morální učení?“ Také společnost vědců z oboru sociologie, politických věd a teologie z několika anglicky mluvících zemí, od Británie přes USA a Kanadu až po Austrálii, kteří se ten týden sjeli v Cambridge, aby diskutovali na téma „Role náboženství ve veřejném životě“ – a to bylo téma i mé výroční přednášky- jednoznačně tvrdily, že ona celoplanetární vlna emocí, jíž svět odpověděl na smrt papeže, je významný společenský jev, který je třeba zkoumat. Zdá se, že dnešní svět má opravdovou žízeň po věrohodných autoritách, po přesvědčivých osobnostech veřejného života, které nenalézá v řadách politiků a státníků. Mnoho politiků říká lidem jen to, co chtějí slyšet – ale lidé nakonec nejvíc ocení odvahu toho, kdo jim říká to, co mají slyšet, i když jsou to leckdy tvrdé nároky, jímž se vyhýbají. Ovšem předpokladem je, že člověk, který ty nároky klade, je klade především sám na sebe, že podle nich také žije. A papež z Polska takový byl – i když s ním lidé v lecčems nesouhlasili, nikdo mu nemohl vytknout, že by se jeho vlastní život, totálně a až do posledních sil věnovaný obětavé službě a neustále pod mikroskopem veřejného zájmu, v nejmenším odchyloval od toho, co hlásal. Snad nejdojemnější zkušenost jsem udělal v poslední večer svého pobytu v Anglii. Jeden významný odborník na židovské náboženství, ředitel institutu pro židovsko-křesťanské vztahy, mne pozval, abych se s jeho rodinou a přáteli účastnil slavnostní večeře při zahájení šabatu – židovského dne odpočinku, soboty. To je ze strany židů k těm, kteří nejsou s nimi stejného vyznání, velká pocta a také jsem to tak vnímal. Ale vstoupily mi slzy do očí, když tato židovská společnost při hebrejských modlitbách, které tuto hostinu doprovázejí – a jsou mimochodem prakticky totožné s těmi, které se modlíme při katolické mši, která vzešla z Ježíšovy židovské poslední večeře – se vroucně modlila za papeže a jeho fotografie, jak stojí u jeruzalémské zdi nářku – a která vyšla ten den na první straně židovského časopisu - byla opřena o knihovnu. Ano, tento papež bude scházet nejen katolíkům, ale všem lidem dobré vůle. V době, kdy papežství není spojeno z žádnou reálnou politickou mocí – jedinou funkcí symbolického mikrostátu Vatikán je zajistit hlavě církve svobodu a nezávislost na jakékoliv světské mocnosti, i Italské republiky – se morální vliv této nejstarší nepřerušeně existující instituce světa pozvedl patrně na nejvyšší úroveň v dějinách. O to náročnější bude situace Wojtylových nástupců – tento papež nasadil skutečně vysokou laťku.
otištěno v Mladé frontě Plus v dubnu 2005
