Kdo je to vlastně kněz a čím se odlišuje od ostatních lidí (vynecháme-li katolický celibát)?
Kněz je člověk, který má zvláštní odpovědnost za hlásání evangelia (nejen slovy) a za duchovní doprovázení těch, kteří jsou svěřeni do jeho péče. Je to nejen zaměstnání, nýbrž "povolání", které je třeba, aby nejen kandidát sám, ale i druzí rozpoznali a přezkoumali. Proto k pověření kněžskou službou patří jako nutný předpoklad nejen vzdělání, ale i dlouholetá osobnostní formace. Kněžství má mnoho společných rysů s řadou "pomáhajících povolání", jako je psycholog, učitel, sociální pracovník, lékař, poradce apod.; to, co je specifické, je "svátost svěcení" - duchovní zplnomocnění, které se odvozuje z tradice, sahající až k první generaci Ježíšových apoštolů.
Když si srovnáte typy kněží v různých staletích - a to nemluvím o rozdílech v chápání a pojetí kněžství mezi jednotlivými křesťanskými církvemi - vidíte ohromné rozdíly - v pojetí a stylu kněžské služby. Dnes je v mnoha vyspělých západních zemích velký nedostatek kněží, hovoří se o "krizi povolání". Myslím, že to není dáno jen vysokými nároky, které církev na kněze klade - včetně celibátu - nýbrž spíš "krizí kněžské totožnosti". Kněžství bylo dlouho vázáno na tradiční patriarchální společnost, dnes kněz musí hledat nový styl a roli v úplně jiném typu společnosti. Doba "důstojných pánů" s bříškem v černé uniformě, hrajících odpoledne biliár s panem starostou a panem lékárníkem, už minula.
Bude existovat jistě velká různost "stylů" pro různé prostředí. Ve dvacátém století se vedle kněží ve farní správě a kněží-řeholníků v klášterech vyvinula též forma kněžství, spojeného s civilním povoláním, např. ve francouzském a latinskoamerickém experimentu "dělnických kněží". Právě tuto formu já vnímám jako své specifické povolání - je pro mne naprosto podstatné spojit kněžskou službu s civilní profesí. Dříve to bylo povolání klinického psychologa, dnes vědecko-pedagogická práce profesora na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jak vypadala vaše cesta ke kněžství?
Já jsem se dlouho ptal, jestli mne Pánbůh opravdu volá ke kněžství - a v tom dlouholetém hledání byly ovšem i zlomové okamžiky, jako bylo například upálení Jana Palacha. Jeho oběť byla pro mne výzvou - pochopil jsem, že tváří v tvář tomuto činu nemohu žít život jen pro sebe a uspokojení svých soukromých potřeb a zájmů, ale také se "dát pro druhé", věnovat život něčemu vyššímu, než jsem já sám. V době komunistického pronásledování věřících, kdy jediný kněžský seminář byl plně pod státní kontrolou a bylo zakázáno přijímat absolventy jiných vysokých škol a lidi "politicky podezřelé" - a já jsem byl už dlouho na seznamu "osob nepřátelských režimu", zejména pro své styky s disidenty a podílu na "podzemní univerzitě" a vydávání samizdatových publikací - jsem musel hledat náhradní řešení. Našel jsem je ve skupině "podzemní církve", která byla napojena na katolíky v zahraničí, zejména na dnešního kardinála a kolínského arcibiskupa Meisnera (tehdy světícího biskupa v Erfurtu v NDR - kde jsem pak byl tajně vysvěcen). Musel jsem projít asi sedmiletou "podzemní" přípravou, která zahrnovala nejen studium teologie (které jsem si pak doplnil postgraduálním studiem v Římě po r. 1989), ale i duchovní formaci a v neposlední řadě nutnost osvojit si určité konspirativní metody práce. Vzít na sebe kněžské poslání "v ilegalitě" totiž znamenalo nemalé riziko - a to i pro další lidi, kdybychom byli policií odhaleni. Něk teří zaplatili za podobnou činnost léty žaláře a někteří patrně - ty případy násilných úmrtí jsou dodnes nevyjasněné - i životem. Museli jsme počítat - a počítali - se vším, ale nechtěli jsme, aby činnost, na kterou jsme se tak dlouho a obtížně připravovali, skončila vinou naší neopatrnosti příliš brzo.
Na tu dobu přípravy a víc než deset let kněžské činnosti "v podzemí" - zejména spolupráci s kardinálem Tomáškem, Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem - vzpomínám rád, poznal jsem tam řadu skvělých, statečných lidí.
Máte sám pro sebe nezpochybnitelný důkaz Boží existence? Pokud ano, můžete říci kdy a jak jste k němu dospěl?
Tedy takový "nezpochybnitelný důkaz Boží existence" - jak už ukázal svatý Augustin - existovat z povahy věci samé ani nemůže: to, co by bylo zcela pochopitelné rozumem a "dokazatelné" by totiž vůbec nebylo hodno naší víry, protože by to nebyl Bůh, nýbrž lidský konstrukt. "Dokazování Boha" je věc rouhavá a nesmyslná. Tím bychom stahovali Boha na úroveň "věcí", jevů, objektů. Víra, která by se opírala o takové důkazy, by přestala být vírou. Ve víře nezacházíme s "problémy", které by bylo možné "vyřešit" a být s nimi jednou provždy hotovi. Předmětem víry - na rozdíl od vědy - nejsou problémy, nýbrž něco nekonečně víc - tajemství, dokonce tajemství všech tajemství - tajemství Absolutna. S tajemstvím - na rozdíl od "problémů" - nemohu být nikdy hotov, tajemství "nemá dno". Zve k stále novému a stále hlubšímu promýšlení, a nejen promýšlení - nestačí se k němu vztahovat jen rozumem, nýbrž celou bytostí, celým životem. Rozum nemusím vynechat a nesmím obejít, ale rozum sám na to nestačí. Rozum jistě může dojít k závěru, že existuje základ smysluplného řádu světa, o němž svatý Tomáš říká, že je to to, "co všichni nazývají Bohem". Ovšem uznání tohoto řádu ještě není vírou v plném smyslu slova.
Vyznává-li křesťan "věřím v Boha" , pak tím neříká - jak si to často představují ateisté - že si myslí, že existuje Bůh. Říká tím něco mnohem víc, něco hlubšího a závaznějšího: že se Bohu oddává a svěřuje, že mu důvěřuje - i když jeho rozum je krátký na to, aby Boha "obsáhl" a "pochopil". K víře patří odvaha vstoupit do prostoru, nezajištěného "důkazy".
Jak ukazuji ve své knížce "Co je bez chvění, není pevné", víra se musí naučit žít s "čestnými pochybnostmi", totiž kritickými otázkami, a naopak; víra bez otázek by mohla vést k bigotnímu fanatismu a zase pochybovačné otázky bez základní pra-důvěry by vedly k zahořklé skepsi. Podobně to říká Jan Pavel II. v jedné své encyklice (Fides et ratio): víra bez myšlení a rozum bez víry mohou být velmi nebezpečné.
Jste zároveň psycholog. Byla někdy tato profese v rozporu s posláním kněze (například jako psycholog byste poradil někomu něco, ale jako kněz jste si to nemohl dovolit). Pokud se to stalo, či stává, jak to řešíte?
Obě profese jsou doprovázení, při němž nesmíme člověkem manipulovat - to je to jediné, co si skutečně "nesmíme dovolit" ! - nýbrž podporovat jeho svobodu, pomáhat jeho svědomí k dospělosti, povzbuzovat ho k překonávání sebeklamů a k zodpovědnému jednání. Jsem-li osloven jako psycholog, nabízím cestu k osobní zralosti, jsem-li osloven jako teolog, snažím se klientovi předložit a vysvětlit názor církve, ideál a normy, které církev předkládá. Jsem-li osloven jako duchovní pastýř, snažím se obojí spojit - pomáhat věřícímu nacházet cestu k uskutečňování ideálu s respektem k jeho momentálním možnostem.
Co je to vlastně v praxi následování Krista?
Stálá snaha vtělovat to, k čemu mé svědomí inspiruje evangelium, do stylu svého života a smýšlení.
O co usilujete ve svém životě?
Porozumět tomu, s jakým záměrem mne Pán Bůh poslal na tento svět, a nezklamat ho.
Co se Vám v poslední době povedlo?
Když se dívám na přítomnou chvíli a to, co v ní z "poslední doby" doznívá, vnímám zpravidla hlavně únavu, pot, těžkosti a chyby, ale když se "zvedne prach" a mohu se zase nadechnout a podívat se zpětně na delší úsek života, často jsem Pánu Bohu vděčný za to, co mi dopřál udělat. Jsem rád, že mi dopřál vybudovat z kostela Nejsvětějšího Salvátora opravdu živé duchovní centrum, které už našlo trvalé místo v duchovní tváři Prahy a české církve, kde velké množství mladých, vzdělaných lidí našlo cestu ke Kristu a dostalo vážné mravní a intelektuální impulsy pro celý život. Jsem rád, že se mi - spolu s jinými - podařilo vybudovat Českou křesťanskou akademii jako síť, zasahující nyní už 56 měst po celé republice a sdružující stovky lidí, kteří berou vážně odpovědnost za dialog křesťanství a kultury. Jsem rád, že jsem směl vychovat hodně studentů na univerzitě k odvaze myslet a k lásce k moudrosti. Jsem rád, že mi dal prostřednictvím knížek, článků, přednášek a vystoupení v médiích možnost inspirovat, potěšit a po vzbudit mnoho lidí a ukázat jim takovou tvář křesťanství, která je neodpuzuje. Jsem rád, že se mi podařilo navštívit všech šest světadílů naší planety, přispět k vstřícnému dialogu lidí různých přesvědčení a na mnoha zahraničních univerzitách a mezinárodních kongresech reprezentovat naší zemi tak, že jsem - aspoň doufám - nám Čechům nikde neudělal ostudu. Jsem rád, že jsem jako psycholog i jako zpovědník mohl nemálo lidem pomáhat v obtížných životních situacích. Jsem rád, že jsem dokázal udržet si víru a naději i ve chvílích zkoušek a nezatrpknout, když jsem od vlastních zakoušel nepochopení, pomluvy a šikany. A nejvíc ze všeho jsem rád, že mi Pán Bůh dává jasně cítit, že nic z toho bych nezmohl bez jeho pomoci, takže nic z toho není důvod k pýše a hrdosti nebo vyvyšování nad druhými, nýbrž k vděčnosti a radosti, že jsem přes své slabosti, chyby a špatné vlastnosti směl být aspoň občas nástrojem v jeho rukou.
Jak vnímáte postní dobu, jaký má účel a na co by se během ní podle Vás měl běžný člověk zaměřit?
V postní době by se měl člověk osvobodit od závislostí na věcech, které ho rozptylují a zbytečně zdržují od duchovního života, krotit svou pohodlnost a sobectví, být citlivější k potřebám lidí v nouzi.
Kdybyste měl nabídku, že by bylo splněno jen jedno Vaše přání, je možné prozradit, jaké by to bylo?
Abych nikdy nesešel s cesty poctivého hledání Boží moudrosti.
Můžeme se těšit na Vaši další knihu? Pokud ano, o čem bude?
Poté, co si tři mé poslední knihy - Ptal jsem se cest, Co je bez chvění, není pevné a Oslovit Zachea - našly opravdu velmi širokou čtenářskou obec doma i v zahraničí a stále se dotiskují, prahnu zas po klidném tichém čase v lesní poustevně, kde pravidelně v létě medituju a píšu.
Mám teď v hlavě filozofickou knížku o duchovní tváři Evropy a potom pokračování cyklu literárně upravených kázání, to má pracovní název "Pole je tento svět". Zda se mi to podaří realizovat a vydat letos či napřesrok, ještě nevím. Také se musím postarat o překlady mých knih do několika dalších jazyků, protože mám řadu nabídek, a to vždy představuje složitá jednání s nakladateli a překladateli.
Měl jste nebo máte nějaké duchovní vzory?
Jistě - mými velkými učiteli ve smyslu intelektuálním i mravním byli filozof Jan Patočka a teolog a obhájce lidských práv Josef Zvěřina. Mezi českými kněžími mne pak také hodně ovlivnili Antonín Mandl, mons. Josef Hermach, františkán Bonaventura Bouše a zejména nedávno zemřelý mons. Jiří Reinsberg. Mým velkým vzorem je bývalý vídeňský arcibiskup kardinál König, opravdový duchovní aristokrat, vůdčí osobnost 2. vatikánského koncilu a další dva velcí kardinálové - pastýři a teologové, které jsem směl osobně poznat, milánský Carlo Martini a mohučský Karl Lehmann. V dávnější minulosti mám řadu "duchovních přátel", s kterými v určitých chvílích života vedu vnitřní dialog - mezi světci je to apoštol Pavel, Augustin, Vojtěch, František z Assisi, Ignác z Loyoly, Jan od Kříže, Thomas More či Edith Stein, mezi evropskými mysliteli mistr Eckhart, Erasmus Rotterdamský, kardinál Newman, evangelický teolog Dietrich Boenhoffer či jezuita Teilhard de Chardin. Vážím si lidí, kteří z věrnosti ke svému svědomí dokázali sta tečně stát proti moci i většinovému mínění, kteří překonávali předsudky a stavěli mosty porozumění mezi lidmi, národy, náboženstvími a kulturami, kteří se zasazovali za toleranci a duchovní svobodu.
(Otázky kladla T.I. Groskopfová, ve zkrácené podobě přetištěno v čas. Naše rodina, duben 2004)
