Dialog kultur v měnícím se světě a životní styl křesťanů v éře globalizace, takový byl název přednášky Prof. PhDr.ThDr. Tomáše Halíka, která se uskutečnila v minulém týdnu v Jihlavě. Prof. Halík do Jihlavy přijel na pozvání místní pobočky České křesťanské akademie.
Není v éře globalizace funkce náboženství trochu na ústupu? Je vůbec možné existující a tak různorodá náboženství spojit formou dialogu? Není snad úmyslem vytvořit jediné náboženství? Nejedná se spíše o jakýsi vynucený dialog, kdy víme, že je nutné s lidmi, národy či představiteli různých náboženství s odlišnými názory a kulturou, diskutovat?
"Celé dějiny lidstva prostupují setkávání nejrůznějších kultur, duchovních proudů. V mnoha případech to bylo velmi plodné, v některých však třaskavé a tragické. Dnes procházíme sociokulturní revolucí, kterou nazýváme globalizace. Pokud by tvořící společná civilizace byla budována pouze propojováním ekonomických struktur a zanedbala by se oblast kulturní a duchovní, pak by ta celá stavba stála na písku nebo na terénu plném nevybuchlých min. Proto je nutné hledat porozumění i v těchto oblastech, hledat půdu společných základních hodnot.
Náboženství hraje ve světě daleko významnější a silnější roli, než se zdálo ještě před jednou nebo dvěma generacemi. Přibližně od poloviny 19. století do poloviny 20. století převládal v západním světě názor, že role náboženství bude slábnout - ovšem že tato teorie se nepotvrdila. Pouze v některých evropských zemích zeslábl vliv a změnila se sociální role mnohých náboženských institucí. Někteří autoři z toho usuzovali, že to, co se děje v Evropě, musí nastat dříve nebo později v celém světě. Ukázalo se, že to není pravda, že v mimoevropských civilizacích něco takového prakticky nikde neprobíhá, ba dokonce že proces sekularizace (pozn.: zesvětštění) není nezvratný. Určitou dobu se zdálo, že se náboženství přestěhovalo z veřejného do soukromého života. Dnes se však celosvětově náboženství vrací do veřejného a politického života. Někdy je zde jeho role záporná - je zneužíváno jako zástěrka skupinové nenávisti, jindy je jeho role kladná. Každý nezaujatý pozorovatel musí uznat, že politická role katolické církve v naší době byla převážně pozitivní: církev významně pomohla při nenásilném přechodu od autoritativních režimů a diktatur k demokracii v různých částech světa, např. na Filipínách, v Chile, Španělsku, Polsku atd.
Všechny velké obory lidské civilizace vyrostly z náboženství - právo, filozofie, umění... ani lidé, kteří se nepovažují za věřící se nevymkli z kulturního kontextu svého náboženství. Takže mnozí lidé i u nás, kteří se považují za ateisty, jsou křesťany přinejmenším v tom kulturním slova smyslu. Proto bez znalosti náboženského kontextu nemůžeme ani mnohým lidským postojům rozumět. Pro udržení míru a porozumění ve světě je nezbytně třeba, abychom tyto věci poznávali a studovali - jak na úrovni vědeckého studia náboženských systémů, tak formou osobních kontaktů. Nejde tedy jen o to, abychom poznávali islám a budhismus jakožto naukové systémy, ale abychom poznávali i muslimy a budhisty jako lidi - a tento dialog už probíhá v řadě rovinách.
Jednou rovinou je konkrétní spolupráce pro dobro světa - to jsou různé sociální, charitativní a ekologické projekty, na kterých se podílejí věřící různých náboženství. Existují dialogy na rovině věroučné a filozofické a také pokusy společně sdílet duchovní hodnoty ve společných meditacích, dotknout se společně i roviny nejhlubší spirituální zkušenosti.
Cílem dialogu není vytvořit nějaké jednotné náboženství, taková představa je hodně utopická a většinou končí u nějakých obskurních sekt. Dle mého názoru pluralita názorů v náboženství vždy byla a vždy bude. Vždyť nejde o to, odstranit tyto rozdíly, to by spíše vedlo ke zchudnutí duchovního bohatství lidstva. Jde spíš o to, naučit se v této různosti tradic žít vedle sebe a spolu. Pochopit, že to, co nás odlišuje, nemusí nutně být zdrojem nepřátelství, že nás naopak druhý právě svou odlišností může také doplnit a obohatit."
V současné době se celosvětová pozornost soustřeďuje na vývoj situace v Iráku. Islámský svět negativně pohlíží na svět západní a odmítá americkou a západní kulturu. Vy sám jste se v televizních rozhovorech od vojenského zásahu v Iráku, narozdíl od řešení krize v Bosně, spíše odkláněl. Může dialog pomoci i na této "půdě"?
"Při této konfrontaci jde spíše o věci politicko-vojenské, ale i ty je zřejmě třeba chápat v širším kontextu. Snažím se v různých proslovech a článcích zdůraznit, že problém nového typu terorismu, vycházejícího z islámských zemí, nelze odstranit pouze vojenskými akcemi. Je třeba ho vidět v širším kontextu dlouhodobého možného konfliktu civilizací. Proto mám také kritický postoj ke snaze současné americké vlády soustředit veškerou naději na vyřešení těchto problémů násilím, válkou. Demokracii nelze nastolit a rozvíjet vojenskými prostředky. Demokratické režimy mohou žít jen z určitého kulturního zázemí, předpokládá to fungující občanskou společnost, určitý hodnotový konsensus. Pochybuji, zda společnosti, které po staletí stojí na tradici autoritativního řádu, mohou tak rychle, prostřednictvím cizí vojenské intervence, skutečně přejít k demokratické kultuře západního typu.
Nehledě k tomu, že si nesmíme zastírat, že i v dnešním západním světě se vyvstávají určité otazníky nad osudem demokracie. Uvědomme si, že demokracie v oblasti hospodářské, pro niž často užíváme slovo kapitalismus, se také zrodila v určitém hodnotovém prostředí - vzpomeňme na teorie německého sociologa Maxe Webera o podílu protestantské etiky na vzniku kapitalismu. Ekonomika volné soutěže může fungovat jen tam, kde společnost respektuje určitá morální pravidla. Všimněme si však nárůstu korupčních afér v západním světě - nejenom u nás, kde se můžeme možná vymlouvat na přerušení morální kultury a tradice totalitním režimem. Tyto aféry svědčí o tom, že je stále více lidí, kteří nejsou ochotni morální pravidla respektovat. Nezápadní svět se na tyto věci dívá velice kriticky.
Účastnil jsem se rozhovorů s předními muslimskými islámskými představiteli v Káhiře a vím, jak se velmi kriticky včetně islámské duchovní elity dívají na současný západní svět. Myslím, že jejich pohled není úplně objektivní, jsou ovlivněni produkcí úpadkových filmů a ty přece jen nejsou věrným obrazem běžného západního stylu života. Nicméně o určitých tendencích svědčí. V konfrontaci s arabským světem by západní svět - a my jsme jeho součástí - měl kromě jiného se podívat sebekriticky také sám na sebe."
Demokracie má jistě své chyby, ale to, co říkáte, vyznívá velmi pesimisticky. Jestliže je v současných demokraciích stále méně lidí ochotno respektovat určitá pravidla - jaké je z toho pro tyto společnosti východisko? Existuje vůbec?
"V poslední době jsem se účastnil řady rozhovorů se západními politiky v souvislosti s rozšířením Evropské unie. Nemálo evropských politiků si uvědomuje, že proces integrace Evropy nemůže být jen sjednocením politickoekonomických struktur a administrativy, ale předpokládá určité kulturní změny. Je nutné si uvědomit společné kulturní hodnoty, na kterých Evropa stojí.
Mnozí si začínají uvědomovat určitou krizi demokracie, jak v oblasti hospodářské, tak politické. Ta je dána také tím, že nejdůležitější politická i ekonomická rozhodování se stále více dějí na nadnárodní rovině. Demokratické mechanismy jsou přizpůsobeny na měřítko národních států, avšak role národních států nezadržitelně v procesu integrace slábne. S tím se však také snižuje ochota občanů participovat na politickém životě, například na volbách - na vytváření reprezentace, která už zdaleka nemá takové slovo jako v minulosti. A takových těžkých problémů přibývá.
V těch našich rozhovorech se vynořila myšlenka, že je nutné "starou smlouvu", na které byly postaveny první kroky k evropské integraci, nahradit "novou smlouvou", ve které je třeba zohlednit dříve opomíjené aspekty, jako například ekologické problémy, nebo i to, co současný papež nazývá sociální ekologií. Kromě péče o přírodní, materiální aspekty životního prostředí je třeba také pečovat o duchovní prostředí a struktury, které předávají jisté základní hodnoty.
Nejzákladnější z těchto struktur je rodina. Je nutné vytvořit prostředí a upevnit mentalitu, podporující stabilitu rodinného života. Rodina v islámu, která má ovšem zcela jinou struktury a životní styl, je velmi stabilní. Na západě se rodinný život stále více rozpadá a má to velmi neblahé důsledky, například děsivě narůstá zločinnost dětí, počet mladistvých narkomanů apod. Nechci vidět svět černými brýlemi, ale uvědomuji si, že hledat naději a pozitivní prvky je stále náročnější - nicméně to nesmíme vzdát."
V jednom z televizních pořadů jste diskutoval i o současném filmovém velehitu Pán prstenů. Diskuze se tam stočila i na otázku, zda lze tento film chápat spíše pozitivně či negativně. Zeptám se trochu jinak. Není sledování filmu Pán prstenů, nebo četba knih "fantasy" jakýmsi cíleným únikem z reality, se kterou nejsme vnitřně spokojeni?
"Mýty, vyprávění, barvité příběhy plné symbolů podněcují naši představivost a poukazují na vícevrstevnost skutečnosti. Život má více pater, více rovin - a právě příběhy, které předkládá kultura - a mnohé rostou z náboženství - nám to potvrzují, ukazují, že život není jen povrchní, banální. To není únik ze skutečnosti, ale obohacení skutečnosti. Příběhy nám v těchto vyprávěních ukazují nejen svět "jaký je", ale také jaký by mohl či měl být.
Příběhy podněcují nejen naši fantazii v oblasti estetického prožívání, ale mají také své morální poselství, například nás často povzbuzují, abychom se dokázali jako jejich hrdinové postavit se proti zlu ve světě. Když spoluprožíváme náročné putování hobitů do země Mordor a jejich snahy odolat kouzelnému volání moci, která by si nás chtěla zotročit, a když se potom se vracíme do našeho světa, možná v nás zůstává jakási jiskřička přesvědčení, že podobná náročná cesta je i náš úkol. Také my stále volíme mezi Gandalfem a Sauronem."
26.2.2003
