Zatoužil jste někdy získat tuto cenu?
Každého přírodovědce asi někdy napadne, že by bylo báječné, kdyby jednou získal Nobelovu cenu. A Templetonova cena je v mém oboru ekvivalentem Nobelovy ceny. Ale jakmile to normálního člověka napadne, vnitřní cenzor mu řekne: Neblázni, na to ani nepomýšlej, to je příliš vysoko.
O nominaci jste musel vědět.
Ano, věděl jsem, že jsem nominován.
Tentokrát poprvé?
Ano, bylo to letos poprvé. Vím, že je každoročně nominováno mnoho osobností a řada z nich léta čeká, proto jsem opravdu nečekal, že budu hned vybrán, i když moji nominaci podepřela řada velmi významných osobností.
Kdo například?
Pokud vím, z českého prostředí to byl například kardinál Vlk a Karel Schwarzenberg, z mezinárodního pak paní Madelaine Albrightová, spoluzakladatel a podporovatel Fóra 2000 Yohei Sasakawa z Japonska, několik amerických i evropských diplomatů, kteří působili v Praze a také několik profesorů z univerzit, na kterých jsem přednášel včetně Oxfordu a Harvardu. Také prezident Carnegieho nadace a někteří dřívější nositelé této ceny – například americký filozof a politolog Michael Novak. Ti všichni lidé mne dobře poznali osobně, ale znali hlavně mé knihy. Jsou dnes přeloženy do osmnácti jazyků a dostal jsem za ně ve světě řadu ocenění, takže jsem věděl, že nejsem bez šance. Ale rozhodně jsem nečekal, že ocenění by mohlo přijít první rok po nominaci. Michael Novak, který jednu dobu působil i mezi posuzovateli, říkal, že každý rok přijímají velké množství nominací, že se zpravidla léta čeká.
V duchu jste jistě doufal.
Vždycky, když mi to přišlo na mysl, zachvěly se mi trochu kolena, protože při představě, že moje jméno bude vyslovováno jedním dechem se jmény jako je Matka Tereza, dalajláma a Alexandr Solženicyn, jsem si řekl: Proboha, toho nejsem hoden. Proto mě velice překvapilo, když jsem šestého ledna zdvihl telefon a syn zakladatele ceny Sira Johna Templetona mi z Ameriky volal….
On sám volal přímo vám?
Ano, sám mně telefonoval.
Popište mi tu chvíli, musela být veliká.
Právě jsem se chystal na rekviem za pátera Jiřího Reinsberga, člověka, který mě kdysi přivedl do církve. Konalo se v Týnském chrámu, kde působil přes čtyřicet let. Zrovna jsem odcházel, když zazvonil telefon. Zvažoval jsem, jestli ho mám vzít, protože jsem spěchal. A John Templeton junior mi prostě oznámil, že letos cenu získávám já. Krve by se ve mně nedořezal. Je zajímavé, že jsem se to dozvěděl právě v den desátého výročí smrti otce Reinsberga, mého učitele víry a že pro oficiální oznámení světovým médiím byl zvolen 13. březen, výroční den smrti mého velkého učitele filozofie, profesora Jana Patočky.
Zvláštní náhody. Pak jste přecházel Karlův most, nechtělo se vám tančit?
Poprosil jsem Hospodina, aby chránil mé srdce a mou hlavu, aby mne to nezkazilo. John Templeton mě zavázal mlčením a řekl, že se brzy znovu ozve. Pak se ale mi dlouhou dobu nikdo neozýval, takže jsem začal mít pocit, že se mi to buď zdálo, nebo si ze mě někdo vystřelil. Pak se z Templetonovy nadace ozvali, aby mně informovali, co všecko bude následovat. Uvědomil jsem si, že s oceněním je spojeno mnoho povinností – musel jsem v Londýně natočit pět videí, dozvěděl jsem se, že mě čeká mnoho návazných přednášek po celém světě, první ve Skotsku a pak proslovy v Římě, Berlíně, Vídni, Paříži a ve Spojených státech, významná akce proběhne zřejmě na podzim i v Praze. Uvědomil jsem si, že cena je krásná věc, ale také veliké břímě. Nastalo několik týdnů příprav při mém normálním – dost šíleném – pracovním rytmu. Musel jsem odříci řadu závazků a přitom jsem nesměl uvést důvod, proč tak činím.
Přece jen někomu jste se musel svěřit – komu prvnímu?
Mé spolupracovnici Scarlett, která mi kromě jiného pomáhá připravit celou agendu, harmonogram mnoha desítek dílčích úkolů a nových povinností, které se s tou událostí náhle vynořily a postupně stále přibývají.
S cenou je spojena velká finanční odměna…
… ano, přibližně 1,8 milionu dolarů. Obávám se, že tento obnos – záměrně každoročně vyšší než odměna za Nobelovu cenu, s níž Templetonova cena nepokrytě po desetiletí soutěží - vzbudí v české společnosti větší pozornost, než vážnost té samotné Templetonovy ceny.
Když Sir John Templeton svoji cenu zakládal, vycházel z myšlenky, že Nobelova cena je vynikající iniciativa, avšak je poněkud jednostranná, protože upřednostňuje přírodní vědy na úkor humanitních věd a nebere v úvahu, že je tu ještě oblast spirituality, morálky, náboženství. Byl přesvědčen, že tato duchovní dimenze života je stejně důležitá, jako vědecko-technologická a kdyby naše civilizace stála pouze na vědecko-technické bázi a nerozvíjela by duchovně-morální hodnoty, skončila by velmi špatně. To proto založil svoji cenu jako určitou konkurenci nebo doplnění Nobelovy ceny a dokonce prosadil, aby odměna byla vyšší, než u Nobelovy ceny. Templetonova cena je tedy spojena s odměnou, která je údajně nejvyšší peněžní cenou pro jednotlivce na této planetě. Vím, co dokáže lidská závist, že mi to zvláště v Čechách nezpůsobí mnoho přátel…
Je použití odměny jakkoliv limitováno?
Jistě a velmi striktně. Odměna neslouží k osobnímu obohacení, ale k tomu, aby laureát tím rozvíjel svůj obor. Je ještě brzy, ale předběžně jsem se rozhodl udělat dvě věci: část peněz daruji charitativní organizaci, na kterou se budou moct obracet lidé v nouzi. Sám absolutně nejsem schopen takové žádosti posuzovat, vyřizovat, odpovídat na dopisy, žádající mne o peníze – na to naprosto nemám kapacitu. Větší část peněz vložím do Nadace Tomáše Halíka, ze které bych rád financoval kromě jiného nově založený „Institut dialogu“ při České křesťanské akademii, která se už léta snaží rozvíjet dialog mezi věřícími a sekulární společností. Už léta organizujeme diskusní setkání, k nimž jsem byl inspirován debatami ve vile Amálie v kruhu Václava Havla. Chtěl bych tím přispět ke kultuře celospolečenského dialogu v české společnosti, bez ní demokracie postrádá vitalitu.
Což koresponduje s odůvodněním udělení Templetonovy ceny.
Ano, přesně. Chtěl bych prohloubit mezináboženský dialog, navázat na již probíhající pravidelná setkávání představitelů křesťanů, židů a muslimů v České republice, hledání „společného hlasu“ v debatě o podstatných morálních otázkách společnosti. V Čechách nepřevládá ateismus, jak se mylně tvrdí, ale spíš náboženský analfabetismus – lidé mají razantní názory na náboženství, ale ty většinou nejsou kryty ani hlubší osobní zkušeností, ani solidními vědomostmi. Tady by bylo třeba prokázat službu především těm, kdo mají odpovědnost za utváření veřejného mínění, kteří působí ve výchově a v médiích.
To zní poněkud misionářsky.
Ne, to nemám na mysli. Spíš si přeju, aby názor – ať je jakýkoliv - byl kryt solidními vědomostmi o náboženském světě. Vím, že často i lidé, kteří mluví za náboženské společnosti, nemají dostatečnou kompetenci k dialogu se sekulární společností, nejsou schopni vést srozumitelný a věrohodný dialog s lidmi mimo. Ten Institut by jim v tom mohl pomoci. Mám i další představy, jak smysluplně naložit s těmi penězi v souladu s tím, k čemu byla cena vytvořena.
Očekáváte, že vás pozve po udělení ceny k setkání papež?
To není automatická věc. Ano, když dostal tuto cenu Michael Novak, pozval ho na večeři Jan Pavel II., aby mu řekl, jak je to pocta i pro církev, když katolík dostane tak vysoké ocenění. Když stejnou cenu dostal asi před sedmi lety polský kněz a astronom Michał Heller, poslal mu papež Benedikt XVI. velice srdečnou gratulaci. Já jsem měl velmi srdečný osobní vztah k Janu Pavlu II., měl jsem mnoho příležitostí s ním hovořit, setkal jsem se osobně několikrát i s Benediktem XVI., ale s papežem Františkem ještě nikdy. Možná, že toto bude příležitost.
Což by vás potěšilo?
Určitě, současný papež František je skutečně muž mé krevní skupiny, nesmírně si ho vážím a sympatizuji s jeho stylem obnovy církve a odvahou, s níž otevřeně mluví o tématech, která byla v církvi dlouho tabuizována. Je to zcela nový styl vykonávání úřadu, k jehož mezinárodní morální vážnosti ovšem přispěli i jeho předchůdci.
Kam dál, pane profesore? Jste na vrcholu…
V takových chvílích se člověka zmocňuje určitá nostalgie. Musím říct, že jsem rád, že mi dostává takového ocenění až na stará kolena. Ještě před takovými deseti lety by mi to asi stouplo do hlavy. Ale přibývající léta dávají člověku už určitý nadhled a odstup, je schopen větší ironie vůči sobě samému. Vzpomněl jsem si nedávno na rakouského kardinála Königa, který po své devadesátce měl na České křesťanské akademii v Praze přednášku, před níž jsem ho představoval ho česky českému publiku. On pak svoji přednášku zahájil: Nevím, co pan profesor Halík říkal, asi mě chválil - ale víte, v mém věku už mi to nemůže uškodit.
Začal jste přece jen přemýšlet jinak?
Od chvíle, kdy jsem se o ceně dozvěděl, jsem se paradoxně stal mnohem pokornějším, než jsem byl předtím. Uvědomuju si, že jsem vstoupil do společnosti lidí, kterých si cením mnohem více, než sama sebe. Nikdy bych neměl odvahu srovnávat se s lidmi jako je Matka Tereza, Solženicyn, dalajlama a tolik dalších. Moje první reakce byla: Já si to nezasloužím, tihle lidé jsou daleko větší, než já… Na druhé straně respektuju, že mezinárodní porota složená z nezávislých významných osobností několika kontinentů, různých oborů, různých názorů a náboženství, mě vybrala. Přijímám to však – a to jsem v Londýně výslovně řekl - nejen jako poctu pro sebe, ale taky pro tuto zemi, zejména jako symbolické ocenění mých učitelů, lidí, kteří mě uváděli do světa víry a filozofie, lidí, z nichž mnozí strávili svá nejlepší léta v komunistických kriminálech, nemohli moc psát, nemohli publikovat, mnozí z nich se svobody nedožili, nedočkali se osobního ocenění – moje cena je tedy cena i pro ně. Bez nich, bez jejich morálního příkladu a intelektuální inspirace bych včera v Londýně nestál. Cena mě opravdu naplňuje spíše pokorou, než abych si pošetile myslel, že kvůli té ceně jsem něco víc než ostatní lidé.
Toužil jste nebo toužíte po kariéře v církvi – například po postu arcibiskupa?
Moje místo je jinde. I kdyby dnes snad taková nabídka přišla, nepřijal bych ji. Přiznávám, že po zhroucení komunismu jsem si určitou dobu myslel, že kdybych se dostal do pozice, ze které bych mohl církev reprezentovat navenek, tak bych to asi nedělal špatně, že bych patrně uměl komunikovat se sekulární veřejností. Velkým příkladem mi byl zmíněný kardinál König, který byl osobností uznávanou věřícími i nevěřícími. Byl to skutečný duchovní aristokrat – s velkou noblesou a zároveň velkým porozuměním pro současnou kulturu. Měl jsem možnost ho poznat a vím, že také on mě měl rád – z jeho rozhodnutí mi před 11 lety byla v Rakousku udělena Cena kardinála Königa. Když na předání ceny ve Vídni přišla televize, ten devadesáti devítiletý muž si stoupl před kameru, a naprosto spontánně čtvrt hodiny hovořil. Byl mi po léta velkým vzorem a počátkem devadesátých let jsem si říkal: Tak k něčemu takovému bych jednou rád dozrál. Dnes ale naprosto nevidím své místo na hierarchických postech církve.
Co vás odrazuje?
Já jsem si dost bolestně vybojoval určitou nezávislost i v rámci naší církve a tu bych takovým postem ztratil. Mou přirozenou biosférou je univerzita a i v rámci církve si nedovedu představit jinou práci, než je univerzitní pastorace. Ze mě nikdy nebude jen tlampač, mechanicky opakující úřední sdělení, já dokážu psát a říkat jen to, za čím mohu stát svým rozumem a svědomím. Nejen svobodu myšlení, ale i svobodu vyjadřování nejsem ochoten vyměnit za nic na světě. Teď – s Templetonovou cenou a navíc v penzijním věku - se mi to říká už lehce, ale věřte mi, dřív nebylo tak jednoduché si tuto svobodu obhájit – a to i po pádu komunistické moci.
Pokud by kariérní nabídka přišla z civilního světa – ve formě kandidáta na prezidenta?
I to vidím dneska podobně. Ano, tahle nabídka v minulosti přišla dokonce opakovaně, nejprve z Havlových úst. Tehdy jsem zvažoval, zda by bylo možné navázat na havlovskou tradici. V Čechách stále cítím touhu, aby prezident nebyl jen politickou figurou, ale i morálně duchovním inspirátorem. To je starý platónský ideál: „filozof na trůně“. Ten u nás ztělesňoval Masaryk a na něho navázal Havel.
Myslíte, že je v naší zemi pro takovou figuru dnes klima?
Nemyslím si to – leda ve výjimečných chvílích dějin. Politická kultura u nás v posledních letech tak upadla, že není v moci žádného jedince způsobit potřebný obrat. Ale na druhé straně cítím i určitý pohyb k lepšímu, zejména v jasné proevropské orientaci vlády. Ukrajinská krize jasně ukázala, kdo kde stojí – a mnozí, které jsem dříve kritizoval, mne příjemně překvapili a na druhé straně bylo asi dobře, že se jasně ukázalo, že některé lidi jsme z podivných vazeb na Rusko, vedené bývalým agentem KGB, nepodezírali neprávem.
Já se nezříkám občanského práva vyjadřovat se svobodně a kriticky k dění v naší zemi, ale zároveň si uvědomuji, že Templetonova cena, která každému svému nositeli propůjčuje velkou mezinárodní prestiž, mne posunuje do jiného, širšího kontextu a že musím unést s tím spojenou morální odpovědnost. Moje slova budou víc slyšet na mezinárodním poli. Budu stále říkat to, co si myslím, ale musím ve svém myšlení jít stále dál a hlouběji. Budu-li živ a zdráv, ta nadcházející série přednášek na světových fórech v nejbližším roce patrně nebude poslední a možná po určitou dobu se budu v zahraničí pohybovat ještě víc než v posledních letech. Ale i to je příležitost – jak doufám dobře - reprezentovat naši zemi.
Dovolte jeden lidský příběh nakonec. Měl byste jako duchovní pochopení pro muže, který od mala chodil do kostela, v jeho patnácti letech mu tragicky zemřela maminka. A on se naštval na Pána Boha, na svět a na církev na rok zanevřel.
Naprosto. Je to dokonce nejen logické, ale má to i hluboký náboženský smysl. K poctivému životu z víry patří i krize, včetně té, kdy se zhroutí naše infantilní náboženské iluze a až po nějaké době se zrodí zralá víra. Je to podobné jako ve vztahu k rodičům, kdy po dětském iluzorním zbožštění dojde mnohdy ke konfliktům, a teprve až si tou krizí dospívání projdeme, můžeme najít k rodičům dospělý vztah na úplně jiné úrovni.
To platí i o ve vztahu k Bohu, náboženství a církvi. Je to také do velké míry obsahem mých knih a přednášek – obhajoba krize. Ukazuju, že i ateismus má v dějinách kultury a náboženství své místo a může být očistnou fází. Vývoj asi musí projít touhle fází, ale ona není tou poslední. Jsem blízký těm postmoderním filozofům náboženství a teologům, kteří mluví o takzvaném anatheismu – tento novotvar znamená: znovu uvěřit. Člověk ve svém osobním příběhu a lidstvo ve svém kulturním vývoji prochází kritikou náboženství, ale pak se k víře znovu vrací, ale už ne v infantilní podobě, nýbrž v dospělé. Také píšu o zraněné víře nebo víře druhého dechu – o víře, která nese jako vzkříšený Kristus rány. Podle jedné legendy se svatému Martinovi zjevil Satan v podobě Krista. Ale Martin mu řekl: Kde jsou tvoje rány? Pro mě víra bez ran, Bůh bez ran, církev bez ran nejsou věrohodné. Nevěřím víře, která je neochvějná. Víra a pochybnost k sobě patří jako sestry, které se vzájemně doplňují. Víra bez kritického myšlení se může stát fanatismem. Pochybování, které není schopno pochybovat samo o sobě, vede k cynismu a pragmatismu.
(Rozhovor s Marcelou Pecháčkovou pro Lidové noviny, mírně upravená verze publikována 14.3. 2014)
