Česká společnost je dnes médii nejčastěji definována jako „rozdělená“. A to platí jak v názoru na současného prezidenta Miloše Zemana, tak i v postoji k uprchlíkům. Souhlasíte s tímto názorem?
Každá normální společnost je názorově rozdělená a žádná svobodná společnost tu různost nezakrývá, nehraje si na uniformitu jako Čína či Severní Korea – naopak, podporuje diskusi ve veřejném prostoru, která je biosférou demokracie. U nás však chybí kultura diskuse, takže extrémistům, kteří se v normální společnosti pohybují na jejím okraji, se tu daří – nacházejí úrodnou půdu v myslích mnoha lidí, kteří si nedělají hlavu s rozlišováním kvality informací. Také místo věcné argumentace o problémech u nás nacházíme často hrubé osobní napadání jejich nositelů – mnozí mají potřebu dokazovat sobě i veřejnosti, že ti lidé, kteří si myslí něco jiného než oni, jsou osobně nečestní, mají temnou minulost, jsou placeni z nějakých podivných centrál apod.
Když je řeč o uprchlících, Evropská unie se nedokáže shodnout, zda je přijímat a podle jakého principu je rozdělovat. Zatímco země jako Itálie, kam teď přijíždí největší počet běženců, volají po solidaritě, východní členové EU, včetně České republiky, odmítají kvóty pro jejich přerozdělování. Trvají na tom, že pomáhají jinými způsoby. Myslíte si, že Česko v tomto směru dělá dost? A o kolik lidí by se dle vás naše země dokázala dočasně postarat?
Samozřejmě, že „uprchlickou krizi“ lze zvládnout jen v solidaritě jednotlivých evropských zemí a není důvodu, proč my bychom měli být vyňati z povinnosti pomáhat. Čistě ekonomicky bychom se byli schopni postarat o několik tisíc běženců, práce je u nás stále víc než zájemců o ni, máme nejmenší nezaměstnanost v Evropě. Ale on to není problém jen ekonomický, nýbrž především kulturní, psychologický a morální. Přitom při živelných sbírkách se u nás vybere od dobrovolných dárců mnoho peněz, nejsme jednoduše sobecká a nesolidární společnost. Ale hysterie, která se rozpoutala kolem uprchlíků, kdy si lidé často zaměňovali oběti násilí za jejich pachatele, znemožňuje přijmout reálná řešení. Ti, kdo odmítají strašení a volají po věcnosti, jsou označováni za naivní „sluníčkaře“, „vítače“, ne-li pátou kolonu islámských teroristů. Přitom já neznám nikoho, kdo by tvrdil, že máme přijmout všechny migranty, že se nemáme snažit pečlivě rozlišovat mezi obětmi perzekuce a obětmi cynického obchodu s lidskými nadějemi na snadný a bohatý život na Západě.
Nedávno se objevily informace, že katoličtí duchovní v Německu „obchází“ zákony a uděluje některým uprchlíků náboženský azyl tím, že je ukrývají na farách a pozemcích církve. Myslíte si, že by něco takového mohlo fungovat i u nás? Má tady tento princip vůbec nějakou tradici?
Zejména katolické kláštery a křesťanské charitativní organizace vždy velkoryse pomáhaly trpícím a pronásledovaným. Za nacismu ukrývaly velké množství Židů (i když např. v Polsku, Holandsku a Itálii jistě mnohem víc než u nás), u nás zas během komunismu, zejména za stalinského teroru raných padesátých let, pomáhaly lidem, pronásledovaným režimem. Za obou diktatur za to tisíce kněží a řeholníků zaplatilo vězněním i životem. Komunisté i z tohoto důvodu v Československu kláštery pozavírali a řeholníky odvezli do pracovních táborů, trestných vojenských oddílů a do věznic. Církev u nás i dnes nabídla pomoc migrantům, ale obávám se, že obecně v dnešní církvi v Čechách a na Slovensku lze očekávat větší vstřícnost spíš v případě pronásledovaných křesťanů.
Uprchlíci přicházející do Evropy jsou z velké části muslimové. V té souvislosti například prezident Miloš Zeman prohlásil, že jde o „řízenou invazi Muslimského bratrstva“. Podle různých odhadů by za několik desítek let mohlo být v Evropě více muslimů než křesťanů. Neděsí vás jako křesťanského duchovního podobná slova?
Ten Zemanův výrok patří do sbírky jeho skandálních šplechtů, které nestojí za komentář, resp. musel bych se uchýlit k hrubým slovům, která patří do jeho, nikoliv však mého slovníku.
Právě jako muž víry a naděje odmítám se sám něčeho děsit a strašit druhé, strach je vždy špatný rádce a statečnost patří mezi hlavní křesťanské ctnosti. Ty odhady blízkého zániku křesťanství provázejí dějiny církve už dvě tisíciletí – a bylo už mnohem hůř. Naštěstí osud víry není v lidské režii a každá krize je zároveň velká šance. Když křesťané budou opravdu upřímnými křesťany, nemají se čeho bát, i kdyby byli jen menšinou – ti opravdoví ostatně vždy menšinou byli a dnes už dlouho zas menšinou jsou. Ti, kteří dnes horují za „obranu křesťanské civilizace“, ale nevyjmenovali by ani polovinu přikázání Desatera a Bibli neměli nikdy v ruce, ti křesťanství v Evropě nespasí. Záchrana křesťanství není v zabarikádování se před druhými, nýbrž v prohloubení víry, lásky a naděje.
Mnoho Čechů podle průzkumů nechce žít vedle muslimů, protože je považují za násilníky. A to i přesto, že většina obyvatel České republiky nemá s islámem osobní zkušenosti. Čím to podle vás je? Jsme až tak málo tolerantní? Nebo u nás panuje představa, že muslim rovná se terorista?
Není to „přesto“, nýbrž právě proto, že o islámu a muslimech mnozí u nás nevědí vůbec nic kromě drastické „politické pornografie“ na internetu. Masaryk se dokázal statečně postavit proti předsudkům vůči Židům, dnešní prezident předsudky vůči muslimům podporuje a šíří. Představa, že „muslim rovná se terorista“ je podobně nesmyslná, jako kdybychom si o současném křesťanství dělali představu podle středověké inkvizice, Ku-klux-klanu či pedofilních afér několika promile kléru. Ostatně takto primitivně zkreslenou představu o církvi má u nás stále mnoho lidí, o skutečném životě a víře křesťanů prakticky nic nevědí. V Čechách panuje přebujelá tolerance tam, kde by být neměla – k domácímu násilí, které u nás zakouší třetina žen, k hrubostem, korupci, zanedbávání morální výchovy v rodinách, sprostotách na internetu apod., ale tam, kde by být měla – např. k jinému náboženskému přesvědčení nebo náboženskému přesvědčení vůbec – tady chybí. A přitom je třeba nejen „tolerance“ ve smyslu lhostejného žití „vedle sebe“, nýbrž porozumění a úcty k „životu spolu“, neboť ten nás čeká, ať chceme, či nechceme.
Pokud se odkloníme od tématu migrační krize, v české společnosti se už pomalu začíná mluvit o možných kandidátech na post prezidenta. Vy sám jste se už nechal slyšet, že nemáte v plánu kandidovat, přestože se vaše jméno v této souvislosti pravidelně objevuje. Čistě hypoteticky, může nastat situace, kdy byste názor změnil a řekl si, že do toho jdete?
Já jsem se po léta učil vnitřní svobodě a připravenosti jít tam, kde mne je nejvíc zapotřebí: nemyslím si, že je to dnes česká politika. Mé jméno se v souvislosti s úlohou hlavy státu objevuje už 18 let, od okamžiku, kdy je vyslovil Václav Havel. Já na to odpovídám stále stejně – nevylučuji to úplně, protože vím, že bych měl co nabídnout, ale když pečlivě zvažuji všechna pro a proti, stále mi převažují argumenty proti. Nejde jen o to, že bych se musel vzdát všeho, co miluji – univerzitní dráhy, kněžské služby a psaní knih – ale zejména se zdráhám vzdát se svobody člověka, který je nezávislý na jakékoliv moci a může otevřeně říkat, co mu diktuje jen jeho rozum, svědomí a víra.
Navíc po obdržení Templetonovy ceny a čestného doktorátu Oxfordské univerzity se mi otevřely dříve netušené možností působení na mezinárodní intelektuální scéně a věřím, že dnes tím mohu prospívat nejen české společnosti. Pouze tehdy, kdybych nenašel nikoho, komu bych mohl bez výčitek svědomí dát v prezidentských volbách svůj hlas a atmosféra ve společnosti by se poněkud uklidnila, tak asi v krajním případě bych byl připraven vzdát se všeho a musel bych jít do toho. Pevně však doufám, že to v roce 2018 nebude třeba.
Mezi diskutované kandidáty se vedle Miloše Zemana objevují jména politiků, jako je Zdeněk Škromach, Martin Stropnický, Věra Jourová, i dalších výrazných osobností jako Michal Horáček, Jan Švejnar nebo generál Petr Pavel. Máte vy svého černého koně? A jaký by měl vůbec prezident být?
Nemám žádného svého „černého koně“, znám však několik lidí, které si tam představit dovedu a kteří nejsou na vašem seznamu. Nechci je jmenovat, protože nevím, zda budou ochotni kandidovat. Z těch Vámi právě jmenovaných bych snad kromě prof. Švejnara o nikom z těch ostatních vážně neuvažoval. Český prezident by měl být člověk s jasnou prozápadní a proevropskou orientací. Prezident by měl být moudrý, vzdělaný člověk, nevydíratelný, s vnitřní noblesou, schopný důstojně reprezentovat stát doma i v zahraničí. Měl by být tím, co vystihuje pojem džentlmen.
Kritici Miloše Zemana poukazují na to, že táhne Českou republiku spíše na východ, ať už je řeč o Rusku nebo Číně. Při návštěvě čínského prezidenta třeba uvedl, že vztahy mezi oběma zeměmi byly špatné, protože minulá vláda „podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie“. Teď jsme podle jeho slov „znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech“. Co o jeho výrocích soudíte vy?
Když jsem slyšel tento absurdní a velmi nebezpečný výrok, uvědomil jsem si, že tento člověk představuje neúnosné politické, bezpečnostní a morální riziko pro tuto zemi a není hoden vykonávat funkci prezidenta. Kdyby přiznal tuto politickou orientaci ve svém volebním programu, nikdy by nemohl být zvolen.
Nejen kvůli migrační krizi zaznívají názory, že bychom měli odejít z Evropské unie i z NATO a že bychom pak mohli opět rozhodovat sami za sebe a neposlouchat „diktát Bruselu“. Dokážete si představit, že by k tomu opravdu došlo? A co by to dle vás pro Českou republiku opravdu znamenalo?
Znamenalo by to politickou a ekonomickou sebevraždu, navíc zradu těch, kdo proti nacismu a komunismu bojovali za to, abychom náleželi tam, kam svou kulturou a dějinami patříme, do svobodného světa západní liberální demokracie – se všemi jejími výhodami i pochopitelnými problémy, které musíme řešit v celoevropské solidaritě. Znamenalo by to vydat se do sféry vlivu putinovského světa oligarchů a právního nihilismu. Znamenalo by to znovu ztratit nejnadanější část společnosti, protože taková země by se pro svobodomyslné lidi stala neobyvatelnou.
Integrační proces Evropy, který je jedinou zárukou konkurenceschopnosti menších zemí v globalizujícím se světě, vyžaduje ovšem větší péči a fascinující projekt evropského soustátí, Evropská unie, musí být průběžně zdokonalován, protože má své slabosti jako každé lidské dílo. Masaryk řekl: Demokracii už máme, teď bychom potřebovali nějaké demokraty. Podobně lze říci: Evropskou unii už máme, teď je třeba vychovat skutečné Evropany. Češství může rozvinout své skutečné hodnoty pouze v živém celoevropském kontextu, odtrženo od něj je zatuchlým provincionalismem.
S lidmi, kteří pomlouvají „zlý Brusel“ a dokonce koketují s myšlenkou vystoupení z EU a NATO, je třeba vést velmi energický politický a ideový zápas – jsou pro naši zemi a její budoucnost nesmírně nebezpeční.
Velká Británie o tom dokonce rozhodla v referendu. Sledoval jste debaty, které v zemi probíhaly? A jaké dle vás brexit bude mít dopady nejen na Velkou Británii, ale i na další země EU včetně Česka? Může hrozit dominový efekt, jak o něm některá média spekulují?
Pokud by mechanismy britské demokracie nedokázaly uchránit Británii a svět před logickými důsledky toho kroku, byl by to především začátek konce Velké Británie. Pravděpodobně by následoval návrat Skotska a Irska do Unie, zbyla by tu „malá Británie“ s nekonečně menším ekonomickým a politickým vlivem ve světě. Velkým problémům dneška můžeme čelit jen společně v integrované Evropě. David Cameron, který demagogickým slibem referenda spustil proces, kterého se až pozdě sám polekal a už ho nedokázal odvrátit (a stal se jeho první obětí), překonal Chamberlaina, který si také myslel, že izolacionismus a odvrat od evropských problémů je řešení pro Británii. Referenda a „přímá demokracie“ – kromě řešení ryze lokálních problémů nebo rozhodování ve specifickém systému Švýcarska – jsou vždy cestou do pekel a nepatří k britské politické kultuře, která – jako prakticky celá západní demokracie – stojí na zastupitelské, parlamentní demokracii. Na to také poukazují ti, kteří mají ještě naději v odvrácení důsledků nešťastného referenda.
Tak závažný krok, jako je odtržení Británie od Unie, může být legitimní jen tehdy, předchází-li mu věcná odborná debata a pak hlasování v parlamentu (kvalitní rozhodnutí nemůže být výsledkem referenda, nešťastné souhry vln emocí, vlivu populistické kampaně bulvárních novin a špatného počasí), a nemůže být rozhodnut zanedbatelným procentem hlasů lidí, z nichž naprostá většina problémům, o nichž se jedná, naprosto nerozumí. To, že v Oxfordu měli zastánci setrvání 70 procent a že v zahraničí nad brexitem jásali lidé jako Trump, Le Penová či Klaus s Bobošíkovou, také přece něco vypovídá. Pokud by Británie rozpoutala politické a ekonomické zemětřesní v Evropě, která čelí na jedné straně džihadistům Islámského státu a na druhé straně velmocenským aspiracím Ruska, Pán Bůh s námi.
Díky za rozhovor…
(připravila Martina Učňová, publikováno na serveru EuroZprávy.cz 27. 6. 2016)
