Co jsou podle Vás papežovy největší přínosy jeho doposud pětiletého působení?
Jan Pavel II. a Benedikt XVI. zakončili důstojně dlouhou etapu dějin církve. Jejím tématem bylo vyrovnání s modernitou. Papež František zahájil novou kapitolu dějin křesťanství. Modernita je za námi, nyní čelíme novým problémům radikálně pluralitní postmoderní civilizace a reakcím na vrcholící proces globalizace. Církev se v nedávné minulosti v reakci na sexuální revoluci šedesátých let příliš fixovala na otázky sexuální morálky a přirozenou reakcí sekulární společnosti bylo: podívejte se do vlastních řad! Následovalo odhalení sexuálních skandálů, které prestiž církve velmi oslabily.
Papež František měl odvahu ukázat jiným směrem – vrátit se ke skutečnému jádru evangelia: k milosrdenství, odpuštění a smíření, k solidární lásce, zejména k chudým a trpícím. Místo moralizování nabídněme terapeutickou službu, místo povýšenosti blízkost, místo odsuzování respekt k osobnímu svědomí. Svou osobní pokorou, autentičností a nepředstíranou lidskostí si získal tento papež srdce lidí i daleko za hranicemi církve. Tak jako Ježíš provokoval farizeje a zákoníky své doby, tak ježíšovský styl papeže Františka popouzí v církvi farizeje a zákoníky naší doby – i on přišel, „aby se ukázalo smýšlení mnohých srdcí.“
Co jsou jeho hlavní úkoly pro příští roky podle Vás?
Reformnímu Druhému vatikánskému koncilu předcházela intelektuální práce celé generace významných teologů – jsem přesvědčen, že reformní impulsy papeže Františka také potřebují zázemí teologů a křesťanských myslitelů z různých částí světa, kteří tyto impulsy budou dále promýšlet a rozvíjet. Takové zázemí se právě vytváří a bude potřebovat papežovu záštitu a povzbuzení, aby mohlo vnášet jeho ducha do vzdělávacích institucí a tím do života lokálních církví.
Papež František kromě reformy kurie naznačil ochotu zavést dvě významné reformy struktur, totiž světit ženaté muže na kněze a ženy na jáhenky, získá-li pro to v církvi dostatečnou podporu. Jsem přesvědčen, že k tomuto kroku dojde, ovšem je otázka, zda za tohoto papeže, nebo později. Církev je přítomna v mnoha velmi rozdílných kulturách a papež deleguje mnohé pravomoci na místní biskupské konference – což ovšem znamená, že leckde budou jeho reformy blokovat.
Má jeho liberálně laděná filozofie vedení římskokatolické církve naději uspět, nebo do budoucna očekáváte prosazení se konzervativního proudu?
Papež František podobně jako Ježíš přinesl rozdělení a já se obávám, že tyto rozdíly mezi křesťany jsou už nepřeklenutelné. Nejde o rozdíly mezi církvemi, ty rozdíly jdou napříč a jsou spíše psychologické než doktrinální. Politická terminologie – liberálové a konzervativci – je zde zavádějící. Jde spíš o rozdíl mezi dvěma typy náboženství – mezi vnějškovou („extrinsivní“) religiozitou, která používá náboženství jako nástroj k něčemu jinému, například k posvěcení určité politické ideologie (ať pravicové či levicové) či k obhajobě etnické identity, na jedné straně a na druhé straně niternou („intrinzivní“) vírou, která sama představuje cíl a smysl. Pak je tu ještě třetí typ víry, mně nejbližší – víra jako cesta, jako hledání, jako odvaha vstoupit do oblaku tajemství a vydržet v pokorné naději mnohé otevřené otázky.
Nástupce velkého papeže Františka to bude mít strašně těžké. Už i v maličkostech – těžko se může vrátit do „apoštolského paláce“, ale také nemůže pouze kopírovat Františkovu skromnost. Bude-li pokračovat ve Františkem nastoupené cestě, pak se zřejmě jako po Druhém vatikánském koncilu odtrhne od církve křídlo krajních konzervativců a vytvoří podobnou sektu jako následovníci systematického arcibiskupa Lefebvra. Nastoupí-li po Františkovi papež, který se pokusí obrátit kormidlo zpátky, do minulosti, která už není, a zmařit naděje, které v církvi i ve světě probudil tento papež, pak může vyvolat ještě daleko větší krizi: církev pod jeho vedením by se začala podobat marginální sektě – až zase do další reformy.
Jaká je nálada mezi kardinály po papežových prvních pěti letech? Vnímáte spíše spokojenost nebo kritiku?
Kardinálů je nyní 214 a nikdo se pochopitelně neodvážil udělat mezi nimi nějaký výzkum názorů na papeže. Někteří papeži otevřeně odporují, ale to stále není v církvi obvyklé, takže těch mlčících a navenek loajálních odpůrců asi nebude málo. Já jsem se sice setkal ve světě s řadou kardinálů, ale sotva deset z nich znám natolik dobře, abych s nimi mohl mluvit na toto ožehavé téma – a to jsou zas většinou lidé „stejné krevní skupiny“, takže to opravdu není reprezentativní vzorek. Na tuhle otázku sotva kdo může dát zcela kompetentní odpověď.
Byl jste iniciátorem otevřeného dopisu na podporu papeže Františka. Jaký dopad měla tato iniciativa?
Když se loni objevil dokument konzervativních katolíků, ostře kritizující papežovu ekumenickou vstřícnost a chápavý pastorační přístup k těm, kterým (často bez jejich viny) ztroskotalo manželství, pozval jsem významného rakouského pastorálního teologa profesora Zulehnera, který o Františkových reformách napsal několik knih, abychom spolu sepsali otevřený dopis na papežovu podporu. Během několika měsíců naši iniciativu podpořilo přes 73 000 lidí z padesáti zemí pěti kontinentů a spolusignovalo asi 1400 veřejně známých osobností, z toho několik biskupů a mnoho významných profesorů teologie od Japonska po Afriku.
S touto mezikontinentální sítí teologů nyní dále pracujeme – požádali jsme je o krátké studie o tom, co považují za nejzávažnější výzvy pro církev dnes v jednotlivých částech světa a jaké konkrétní kroky navrhují. Z těch nyní vršících se stovek rukopisů zpracujeme zprávu, kterou chceme vydat knižně a ještě předtím předložit papeži. Chceme také uspořádat řadu pracovních setkání teologů a sociologů s představiteli církví. Něco takového vlastně už rok konáme v rámci výzkumného projektu České křesťanské akademie, zatím v měřítku středovýchodní Evropy. Nyní však připravujeme projekt podstatně rozsáhlejší.
V posledních letech trávíte hodně času na zahraničních pracovních cestách a setkáváte se s teology a církevními představiteli v mnoha zemích. Jaké poslání mají tyto cesty a jakou představu o křesťanství v dnešním světě si z nich odnášíte?
V posledních dvou letech jsem navštívil kromě řady evropských zemí několikrát Spojené státy, pak Austrálii a Asii (Hongkong, Vietnam a Thajsko) a Afriku, letos v létě mám přednášet ještě v Asii a pak v Brazílii. Poté, co se moje knížky začaly hojně překládat a obdržel jsem Templetonovu cenu, čestný doktorát v Oxfordu a ocenění Papežské rady pro kulturu, přibývá zahraničních pozvání, z nichž se opravdu těžko vybírá. Před 6 lety mne filozof Charles Taylor a sociolog José Casanova přizvali k výzkumnému projektu „Víra v sekulárním věku“, do nějž bylo zapojeno 17 národních vědeckých týmů a který vyvrcholil velkou konferencí na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Hledám po světě další spolupracovníky a podněty pro pokračování tohoto projektu. Také sbírám materiály a zkušenosti pro knihu o „výzvách postsekulárního věku“, o teologii a spiritualitě pro dobu, v níž se náboženství celosvětově transformuje. Připravuji ji už pár let a ještě chvíli to potrvá. Uvědomil jsem si totiž, že můj pohled byl dosud velmi ovlivněn značně unaveným křesťanstvím naší západní civilizace, a snažím se víc rozumět typu víry velmi dynamických církví Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Velmi mi pomohly dva semestry na amerických univerzitách, kde jsem mohl své myšlenky důkladně prodiskutovat se specialisty z různých oborů, nebo účast na celoafrické konferenci teologů v Angole.
Na čem v této době především pracujete?
Kromě pražských povinností na univerzitě, v akademické farnosti a České křesťanské akademii jsou to hlavně již zmíněné mezinárodní výzkumné projekty a připravovaná kniha, kterou ještě předběhne má autobiografie k letošním sedmdesátinám. Často dostávám pozvání zejména od německých a rakouských biskupů přednášet na diecézních kněžských dnech, před měsícem jsem přednášel všem německým biskupům na jejich plenárním zasedání a v květnu budu na konferenci Rady evropských biskupských konferenci (COMECE). Snažím se s prof. Hoškem a dr. Řehákem oživit iniciativu Společný hlas – dialog křesťanů, Židů a muslimů v České republice, na níž se výrazně podílel zesnulý kardinál Vlk. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jsme založili Centrum pro politickou filozofii, etiku a náboženství, které rozvíjí ambiciózní program s řadou univerzit včetně Oxfordu, Cambridge a Harvardu. Předloni jsem byl zvolen viceprezidentem prestižní mezinárodní vědecko-výzkumné instituce, Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu a loni jsem tam prosadil návrh výzkumné práce na 5 let - mezi jiným jde o výměnu zkušeností mezi křesťany a muslimy s působením mimo tradiční území (tedy např. o asijské křesťanství a evropský či americký islám) a s překonáváním fanatismu a fundamentalismu v řadách vlastních věřících. To je něco, co může mít ohromný význam pro budoucnost, včetně mezinárodně-politického významu. Mám pocit, že jsem narazil na „zlatou žílu“ a teď se jen modlím, abych měl dost času, sil a soustředění z toho co nejvíce vytěžit. Tedy opravdu se nenudím.
Jak hodnotíte poselství a výsledky Dominika Duky, jehož mandát se pravděpodobně chýlí ke konci? Co si myslíte o jeho poutu s Pražským hradem reprezentovaným nyní Milošem Zemanem a dříve Václavem Klausem?
S Dominikem se letos známe přesně padesát let, spolupracovali jsme v disentu ve skupině kolem Zvěřiny a Mádra, mám ho lidsky rád a respektuji jako biskupa, i když na některé politické otázky a způsob prezentace církve ve společnosti máme dost odlišné názory. Měl velkou smůlu v tom, že doba jeho služby byla z velké části vyplněna velmi nepopulárními otázkami kolem restitucí majetku a složitým vyjednáváním se státem. Chápu, že ve svém postavení musí dělat určité kompromisy a nemá např. vůči hlavě státu takovou svobodu, jakou mám já, když na nic neaspiruji a mohu se ve veřejných vyjádřeních zcela řídit pouze svým rozumem a svědomím a osobní morální odpovědností.
Přesto si myslím, že kardinál Duka ve své vstřícnosti ke Klausovi a Zemanovi zašel příliš daleko, že se dal vlákat do pasti. Církev nemá ve státě jen dekorativní roli, nýbrž také roli prorocky-kritickou. Pokud se Klaus kamarádí s paní LePenovou a jezdí do Německa agitovat pro neonacistickou stranu AfD a Zeman říká Putinovi, že novináři se mají likvidovat, a čínským soudruhům, že se od nich učí stabilizovat společnost, pak ten, kdo slíbil, že bude dobro nazývat dobrem a zlo zlem, musí dát zřetelně najevo kritický odstup od názorů takových lidí, ať jsou sebemocnější a získají kolik chtějí voličských hlasů. Okamura může zastávat jakoukoliv funkci v parlamentu, avšak kdo bere vážně evangelium, nemůže deklarovat jakési „společné zájmy“ s někým, kdo zásadní křesťanské a lidské hodnoty svým vystupováním a výroky popírá. Velmi jsem si přál, aby se Dominik stal nástupcem Miloslava Vlka, ale mrzelo mne, že ho příliš strávily jeho dva koníčky, politika a historie – a doufám, že jeho nástupce bude větší pozornost věnovat církvi a teologii než politikům a politikaření a přítomnosti a budoucnosti než minulostí a že se obklopí lepšími rádci.
Mohl byste popsat mechanismus volby nového arcibiskupa? V jaké fázi je v České republice diskuse o novém pražském arcibiskupovi?
Biskupská konference má za povinnost čas od času vypracovávat seznam kněží, vhodných pro biskupský úřad. Nuncius vyzve úředním dopisem řadu důvěryhodných kněží a laiků k vyjádření názoru na vhodnost kandidátů, buď formou volných návrhů, nebo dotazníku, týkajícího se kvalit konkrétních kandidátů. Dotázaní ho odešlou pod „pečetí papežského tajemství“, za jehož porušení hrozí vysoké tresty podle církevního práva. Nuncius vybere tři kandidáty v náležitém pořadí a odešle jejich jména a materiály Kongregaci pro biskupy ve Vatikánu, která de facto rozhodne a dává papeži ke zpravidla jen formálnímu podpisu. Papež ovšem má poslední slovo a může vybrat i kandidáta mimo navrhovanou trojici („terno“). Pak si nuncius zavolá zvoleného – opět pod pečetí tajemství – a oznámí mu jmenování, požádá ho o souhlas a dohodne termín oficiálního oznámení; ten si může vzít krátký čas na rozmyšlenou nebo jmenování z vážných důvodů odmítnout. Oznámení se děje ve Vatikánu většinou v sobotu (nebo velký svátek) v pravé poledne a následně v dotyčné zemi; je zvykem, že nuncius oznámí hlavě státu jméno den před oficiálním vyhlášením a informován je též velvyslanec té země u Svatého stolce. Pak se dohadují další detaily, zejména datum svěcení, resp. uvedení do úřadu.
V České republice se o možných kandidátech samozřejmě neoficiálně diskutuje, pokud bych snad věděl o oficiálních hovorech, stejně bych o tom nesměl nic říct. Věc dost komplikuje okolnost, že by měl z důvodu věku odejít i nuncius, který hraje důležitou roli – takže ta záležitost by se musela vyřešit buď velmi brzy, anebo počkat, až se nový nuncius seznámí se situací. Osobně si myslím, že papež kardinálu Dukovi mandát prodlouží, může se ovšem stát to, že Zemanova nešikovná intervence papeže natolik popudí, že Dukovu povinnou rezignaci přijme a bude ho jmenovat pouhým administrátorem arcidiecéze (s velmi omezenými pravomocemi) až do jmenování nástupce. Vatikán je totiž už od sporů o investituru v 11. století alergický na jakékoliv ovlivňování jmenování či odvolávání biskupů ze strany světské moci, o to se naposled snažili arogantní komunističtí papaláši.
Má šanci prosadit se spíše kandidát „Františkova“ střihu, nebo spíše někdo „konzervativně-národoveckého“ střihu? Máte informace o tom, nakolik se o tuto volbu zajímá papež František?
Ze stávajících biskupů vím pouze o jednom, který by byl schopen se ujmout tohoto úkolu s dostatečným přehledem a energií, pak také o několika kněžích, ale jména do médií říkat nebudu. Myslím, že vzhledem k počtu katolíků v zemi pražský stolec není dnes tak významný a papežův osobní zájem je spíš obrácen na mimoevropské vitální lokální církve. Jmenování biskupů – jak mi nedávno řekl jeden z kardinálů, kteří tvoří nejužší papežův poradní kruh - je často velmi překvapivé. Většinou jde o kněze Františkovy „krevní skupiny“, ale celkem nedávno jedno jmenování ve středovýchodní Evropě z toho dost vybočilo.
Když v okolních zemích chci přiblížit církevní situaci v naší zemi, často cituji vzpomínku biskupa Paďoura. Ten ještě jako pražský světící biskup vyjednával cosi ohledně poutní slavnosti s velitelem policie v jistém městě. Aby dodal jednání vážnost, řekl mu: Víte, já jsem biskup v Praze! Dobrý policista mu shovívavě poklepal na rameno: Mně to nevadí! Chci tím říct, že společenské postavení biskupů u nás bude zcela záviset na jejich osobních kvalitách. Bude-li to výrazná osobnost, může mít vážnost a vliv, pokud nebude, mitra mu u nás nepomůže, a to ani ve společnosti, ani mezi věřícími. Vliv ve společnosti a církvi bude mít ten, kdo má co říci a dosvědčuje to svým životem; tituly a berly už nejsou tak zajímavé.
Jak vnímáte situaci kolem útoku ruských služeb ve Velké Británii a debaty o vyhoštění ruských agentů? Má ČR šanci nyní Západu jasně ukázat, na čí straně geopoliticky stojí? Nezavání obhajování ruských zájmů (nejen v případě novičok, ale i například v příběhu kolem snahy vydat ruského hackera nikoliv do USA, ale do Ruska na žádost Miloše Zemana) ze strany Pražského hradu službou cizí mocnosti a tedy vlastizradou?
Atentát v Británii je dalším z řady ruských testů, co si Západ nechá ještě líbit bez adekvátní odezvy, ne náhodou byla nyní cílem Británie, oslabená brexitem a izolacionisty. Rusko vede intenzivní hybridní válku proti Západu (tedy i proti nám), dnes především snahami ovlivnit volby v demokratických zemích, šířit dezinformace, strach, nedůvěru v evropské a atlantické spojenectví, rozeštvávat jednotlivé společnosti, podporovat chaos a z něho těžící extrémistické a populistické politiky. Umělý strach z migrantů měl především odvrátit pozornost od tohoto skutečného nebezpečí z Východu. Nejbližším cílem populistů v zemích bývalého sovětského bloku je nyní ovládnutí veřejnoprávních médií a institucí jako Ústavní soud, pak přijdou na řadu univerzity a školství. Je důležité pozorovat scénář, který se dnes uplatňuje v Maďarsku a Polsku – jsou tu zajímavé analogie k scénáři, podle něhož postupovaly totalitní režimy v minulosti.
To, že Pražskému hradu vládne Putinův člověk Nejedlý a nemocný Zeman je spíš na lánském výměnku a věnuje se hlavně orwellovským „půlhodinkám nenávisti“ na televizi trapně servilního novináře a vyřizováním osobních účtů, si cvrlikají vrabci nejen na českých střechách, mezinárodní vážnost naší republiky upadá. Ano, i takové věci jako nepřijetí významného amerického diplomata nebo pokusy nevyhovět žádosti USA o vydání ruského hackera, mohou být čteny jako důkaz, že nejvyšší představitel našeho státu a jeho okolí jsou spíše trojským koněm Kremlu v EU a NATO, než spolehlivým spojencem. Průtahy kolem vytvoření vlády rovněž nepřispívají k stabilitě a vážnosti naší země. Nejnebezpečnější jsou ovšem snahy určitých sil připravit politickou a ekonomickou sebevraždu naší země vystoupením z EU.
Dnešní doba se vyznačuje erozí pravdy, respektive veřejný prostor je ponořený do nepřeberného množství lží a dezinformací. Vidíte v rámci církve nějaký lék na tuto nemoc současné doby?
Nástup populistů umožňují cílené útoky na morální elity a na vzdělané lidi, na všechny, kteří by mohli pomoci rozumu a svědomí vítězit nad hloupostí, fanatismem a rozbouřenými emocemi. Nálepky „sluníčkářů“, „pražské kavárny“ apod. mají zalepit ústa těch, jejichž hlas je třeba slyšet, protože povzbuzují ke kritickému myšlení a mohou hrát roli imunitního systému společnosti proti rakovinovému bujení strachu, lži a nenávisti.
V rámci církve i akademické obce je třeba rozvíjet „public theology“, diagnostiku duchovní a morální situace doby ve spolupráci se sociology, politology a historiky a to jazykem, srozumitelným i sekulární veřejnosti. Jde o tu již zmíněnou „prorocko-kritickou roli církví“. Je třeba „public theologians“, charismatických osobností, které se dovedou statečně postavit zlu, jako byli Dietrich Bonhoeffer proti nacismu, Martin Luther King vůči rasismu, kardinál Beran, Josef Zvěřina a mnozí další vůči komunismu, papež František vůči lhostejnosti, strachu a nenávisti v době masové migrace. Dnešní vzedmutí populismu, xenofobie, nacionalismu a náboženského fundamentalismu si žádá takové osobnosti, i když budou „znamením, jemuž se bude odporovat“ a nebudou to mít vůbec lehké.
Jaké je poselství letošních Velikonoc (i s ohledem na to, co se děje ve společnosti a politice? Ať už u nás, na Slovensku či Velké Británii po útoku nervovým plynem)?
Jako každé Velikonoce: Není kámen tak těžký, aby jednoho rána nemohl být odvalen. Není hrob tak temný, aby do něho nemohlo zas vstoupit světlo.
Rozhovor s Ondřejem Koutníkem byl ve zkrácené podobě otištěn v LN 30. 3. 2018, str. 11
Publikováno elektronicky 2.4.2018 na webu Lidovky.cz pod titulkem "Halík: Mám ho lidsky rád, ale Duka ve vstřícnosti ke Klausovi a Zemanovi zašel daleko, dal se vlákat do pasti".
