Na jakém kontinentě vás koronavirová krize potkala?
Svůj úkol v Americe jsem splnil, cyklus přednášek a seminářů na Boston College jsem ukončil a vrátil se domů. Teď mám povinnosti tady.
Jak jste vnímal ve Spojených státech debatu a opatření vůči koronaviru? Jak se krizi přizpůsobili tamní studenti a pedagogové?
Na Boston College a jiných univerzitách rovněž přerušili přednášky, ale okamžitě přešli na e-learning, přednášky pomocí internetu a semináře jako videokonference. Prezident Trump reagoval na krizi jako vždy pozérsky, trapně a zmateně jako všichni populisté, kteří myslí především na to, aby z tragické situace vyzískali politické body pro sebe. Jedním z pozitivních důsledků hospodářských obtíží, které nastanou, může být to, že tento lidsky nezralý psychopat v nastávajících volbách snad prohraje a konečně zmizí ze scény. Američané jsou však ve své většině sportovní, ukázněný a tvořivý národ a jsou také na obtížné situace většinou dobře technicky vybavení.
V Česku není v důsledku pandemie možné pořádat mše. Došlo někdy k něčemu takovému v dějinách církve?
V tomhle rozsahu asi ne – i v době moru ve středověku, kdy ovšem lidé neznali příčiny chorob a hygienická pravidla, se konaly nejen mše, ale i velká kajícná procesí. V době moru se například všichni jezuité v Praze a ostatních jezuitských kolejích v Čechách dobrovolně vydali ošetřovat nemocné, pomřela při tom celá řádová elita profesorů z Klementina a v Kutné Hoře i jezuita Bedřich Bridel, největší český básník před Máchou.
Ale o jedné věci teď přemýšlím: když se ve středověku nadužíval trest interdiktu, tedy jakási generální stávka celého církevního aparátu, lidé nakonec hledali způsob, jak se dostat k Bohu přímo, bez instituce. Způsobilo to rozvoj mystiky, zejména hnutí Devotio moderna a do jisté míry to přispělo k vzniku reformace: jak té známější protestantské, tak té neméně pozoruhodné katolické reformace (které se ne úplně právem říká „protireformace), která přinesla velké světce, nové řeholní řády a hlubokou španělskou mystiku.
Čeká i nyní církev hlubší proměna?
Tady vidím jistou analogii – katolická církev nyní stojí před nutností další reformace. Pokud církev neprovede zásadní změny v pojetí kněžství, pak během další generace budou zavřené kostely, semináře a kláštery velmi častým jevem. Nynější dobu prázdných a zavřených kostelů můžeme chápat jako výstražný obrázek možné blízké budoucnosti. Už teď se to v mnoha zemích děje a dovážení kněží ze zahraničí není žádné řešení. (Ostatně i Polsko, které bylo vnímáno jako bezedný sklad na náhradní díly v církvi, dnes prochází nejrychlejším tempem sekularizace v celé Evropě a i tam počet seminaristů, noviců a novicek klesá). Změna musí nastat nejen v tom, že i západní církev umožní svěcení ženatých mužů a diakonát žen, jak to žádala nedávná synoda, nýbrž provede radikální reformu v celé koncepci výchovy a vzdělání kněží a hlavně ve stylu kněžské služby – kromě jiného se bude třeba vrátit se k praxi spojení kněžství s civilním povoláním, jak jsme to praktikovali v době komunistické perzekuce. „Velebným pánům“ minulých dob je odzvoněno.
Letošní půst od bohoslužeb – podobně jako zkáza katedrály Notre-Dame na konci postu minulého roku – je možná prorockým znamením.
Konzervativní řady by mohly namítnout, že jde o trest.
Není to trest boží za modernizaci církve – jak by to rádi vykládali tradicionalisté s jejich představou mstícího se zlého boha – je to spíš test! Je to test církve, zda je připravená mnohé věci opustit a změnit a zajet na hloubku. Pro tradiční zvykové křesťany, pro něž byla nedělní účast na mši hlavním a někdy jediným projevem jejich křesťanské identity, to znamená výzvu položit si otázku, co je skutečně srdcem a zdrojem jejich víry, z čeho všeho žije jejich vztah k Bohu.
„Nová reformace“ nemůže spočívat v zoufalém návratu k už neexistujícímu premodernímu světu, ale ani v laciné „modernizaci“ učení a struktur: je třeba nabídnout nové podoby křesťanství, čestně intelektuálně komunikující se současnou kulturou, hluboce zakotvené v duchovním životě lidí a zdravě reagující na nemoci našeho světa, jako je dnešní populismus a nacionalismus.
Co aktuální nařízení znamenají pro každodenní činnost kněze? Jak se s tím v praktické rovině vyrovnáváte vy?
Pro mne osobně to znamená především zodpovědně teologicky promyslet tuto situaci jako šanci. Nabízím kázání na našich webových stránkách, jako to ostatně děláme už léta. „Salvátor“ se stal během posledních 30 let jednou výraznou podobou českého křesťanství, které zdaleka není omezeno zdmi kostela a přesahuje i hranice mezi církvemi, ba i hranice mezi věřícími a „nevěřícími“. Uvědomuji si, že je to veliká odpovědnost.
Těch 91 mladých lidí, kteří se letos v naší farnosti připravují na křest v příštím roce, plus 62 pokřtěných, kteří však neprošli v dětství náboženskou výchovou a nyní se u nás připravují na biřmování, dostává pravidelně po dobu téměř dvou let každý týden přednášky a několikrát za rok společné víkendy. Nyní mají tyto přednášky k dispozici na internetu.
Také jsme v Akademické farnosti udělali jednu zásadní zkušenost. Pokud jsme se soustředili především na liturgii, svátosti, kázání a přednášky, pak mnozí z těch, kteří zažili během pražských studií živou inspirující farnost, pak často nedokázali najít svůj domov v té bohužel časté podobě polomrtvých venkovských farností, kde se někdy zdá, že se čas zastavil před sto lety.
Když se však jedním důležitým těžištěm naší pastorace stal exerciční dům v Kolíně, nabízející bohatý program různých meditačních kursů, pak lidé, kteří si tam osvojili umění kontemplace a kontemplativního přístupu k životu, ve víře vytrvali – dokonce i v té u nás převažující podobě církve.
Také tato zkušenost mi ukazuje směr, kterým by se církev měla v budoucnosti vydat. K tomu dokonce nutně nepotřebuje množství vysvěcených kněží a tradiční kostelní provoz.
Lze jít nyní například ke zpovědi? Lze si představit, že by svátosti probíhaly na dálku?
Svátost smíření vyžaduje osobní kontakt a jsem přesvědčen, že i mše se má konat jako osobní setkání, nikoliv jako televizní program. Proto na sítě dáváme pouze promluvy, eucharistie je něco jiného. „Hostina na dálku“ a klekání před televizní obrazovkou je poněkud absurdní. Posvátno nelze rychle a lacině technizovat - tady (jako v řadě jiných věcích) jsem rozhodně a myslím, že zdravě konzervativní. Jsem přesvědčen, že „půst od svátostí“ může být také dobrou zkušeností, že víru lze živit i jinak. Můžeme tento půst přijmout také jako výraz solidarity s těmi, které církev od svátostí odstrkuje – například lidi žijící po rozvodu v pouze civilním manželství.
Měli by se kněží vydat za lidmi do ulic, jako to učinil papež František? Nebyl by to ale na druhou stranu risk pro jejich zdraví?
Pokud by někdo umíral nebo byl v jiné opravdu hraniční situaci, mám doma roušku, brýle a ochranný oděv a jistě nejsem jediný kněz, který by tuto službu opravdu potřebným poskytl.
Když mi však lidé píšou, že bychom nyní naopak měli sloužit spoustu mší každou neděli po malých skupinkách, je to spíš projev magického přístupu k náboženství.
Setkal jste se s tím, že by církevní představitelé porušovali bezpečnostní doporučení?
Jeden polský arcibiskup nyní poslal pastýřský list své diecézi, aby kněží ignorovali hygienická opatření, protože svěcená voda zahání ďábla a přijímání do úst přece nemůže nikoho ohrozit, protože Pán Ježíš přece není infekční. To je jen další důkaz, že ani arcibiskupská hodnost neposkytuje imunitu proti viru hlouposti a bigotnosti. Je to dědictví doby, kdy byli vybíráni za biskupy lidé ne podle vzdělání, duševních a duchovních kvalit, ale podle razance, s níž odmítali potraty, antikoncepci, svěcení žen a homosexuální svazky. Nic proti ochraně nenarozeného života – ale biskup musí mít ještě jiné kvality, než jen schopnost loajálně přizvukovat momentální záměně šestého přikázání za první přikázání.
Ten přezbožný polský arcibiskup asi vůbec netušil, že jeho pojetí eucharistie opakuje starověké bludy (doketismus a monofyzitismus – popření skutečného lidství Kristova) a odporuje katolickému učení o tom, že transubstanciace chleba a vína při mši nemění jejich fyzikálně-chemické vlastnosti (transsubstanciace -„přepodstatnění“ - podle scholastiků mění „substanci“, nikoliv „akcidens“). Když lidé v sekulární společnosti jsou nábožensky nevzdělaní, nemohou za to; jestliže jsou však biskupové teologickými analfabety, je to špatné znamení.
Co byste lidem doporučil dělat, aby z nastalé situace nepanikařili, nezbláznili se a neztratili víru, že tuto krizi lze přečkat? Čím byste na společnost apeloval?
Apeluji na zdravý rozum a zdravou víru – to jsou důležití spojenci proti panice. Zdravý rozum chrání před „fake news“, umožňuje střízlivé rozlišování a zodpovědnou volbu, zdravá víra umožňuje vstoupit do vždy nejisté budoucnosti s odvahou, důvěrou a nadějí. Tyto poklady nelze předávat jen slovy, nýbrž především osobním příkladem. Společnost potřebuje mít před očima osobnosti vyzařující pokoj, moudrost a empatii.
Co byste popřál/doporučil státníkům, kteří krizi řeší z politických pozic, a co bezpečnostním a zdravotnickým sborům, které se starají o lidi v terénu?
U nás je to s politickou garniturou těžké – lidé si zvolili prezidenta, který je neviditelný a nefunguje (řekl bych skoro: naštěstí), a premiéra, který chápe stát jako svou firmu – a oba se obklopili především loajálními kývaly. Ale je to naše legitimní vláda a já jí jistě držím palce, aby situaci zvládla, a respektuji její nařízení. Teď není čas na politické soupeření, musíme táhnout za jeden provaz. Možná, že i někdo z těch, které dnes slyšíme dosti zmateně blekotat na tiskových konferencích, v této situaci lidsky a politicky vyroste.
Nicméně při příštích parlamentních a prezidentských volbách by se měli kajícně chytnout za nos nejen ti, kteří zvolili současnou garnituru, ale i opozice, která se nedokázala sjednotit a nabídnout jasnou kvalitnější alternativu. Doporučení je jediné: státní aparát i zdravotníci se musí řídit pokyny skutečných odborníků a ti musí neustále sledovat a vyhodnocovat zkušenosti za zahraničí.
Co mne opravdu rozčiluje, je darebáctví těch, kteří využívají tuto situaci k zpochybňování EU: když EU dnes rozumně dává velký prostor k samostatnému rozhodování členských států, volají, že je k ničemu, kdyby dělala opak, titíž lidé by protestovali, že omezuje národní suverenity. Přičemž právě v takové situaci se ukazuje, jak je nutná mezinárodní spolupráce a solidarita – zvláště dojemně působí tyto výroky dnes z Británie po nešťastném brexitu.
Pro EU je to ovšem také zátěžová zkouška a já pevně věřím, že z ní vzejde posílená a zralejší.
Jak by mohla podle vás pomoci katolická církev?
Je několik věcí, které by rozhodně církve – nejen katolická – dělat neměly. Měly by se varovat spících agentů pomstychtivého boha, kteří ožijí při každé pohromě a chtějí z ní vytloukat náboženský kapitál. Těch prodavačů strachu je v církvích hodně – a ti opravdu vyhánějí lidi z církve a další odrazují (a naopak přitahují velmi problematický typ lidí).
Když jsem před dvěma lety slyšel kázání o apokalyptických hrůzách, které budou následovat po podpisu Istanbulské smlouvy – budou zřizovány vyhlazovací tábory, rodičům budou odnímány děti a prodávány do otroctví, budou nám vládnout homosexuálové – kázání sestavené z fake news proruských dezinformačních sítí a bulváru, kázání, v němž nebyla ani jiskřička evangelia, víry, naděje a lásky, uvědomil jsem si, že to nebyl jen výraz stařecké depresivity kazatele, nýbrž projev nemoci jednoho typu umírajícího náboženství: projev zoufalství.
Søren Kierkegaard už v předminulém století nazval tuto nemoc měšťansko-církevnického křesťanství „nemocí k smrti“. Jistý typ křesťanství skutečně umírá a nedokáže se s tím smířit: bojí se a chce strašit druhé.
Uvědomil jsem si, že tohle opravdu není mé náboženství a že mám morální povinnost ukázat české společnosti jinou tvář křesťanství.
Jakou úlohu by teď tedy církve měly ideálně sehrát?
Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Papež touto metaforou míní, že by neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších.
Ve svých přednáškách v Bostonu a v připravované knize se snažím rozpracovat tuto metaforu. Chci ukázat různé aspekty této úlohy „polní nemocnice“: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se říší zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu), terapeutickou a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).
Vidíte pro současnou situaci ve společnosti nějaké podobenství v bibli?
Četl jsem humorný soubor biblických doporučení, která ovšem ocení jen znalec Písma a církevních dějin:
„Myjte si často ruce“ (Pilát Pontský);
„Nezdravte se políbením“ (Jidáš Iškariotský);
„Nedotýkejte se navzájem“ (Máří Magdaléna);
„Nedotýkejte se otevřených ran“ (Tomáš Apoštol);
„Neztrácejte hlavu!“ (Jan Křtitel);
„To není Apokalypsa!“ (Jan Evangelista);
„Nejezděte do Číny!“ (misionář Matteo Ricci, SJ).
Ale když mám odpovědět vážně, doporučuji knihu Job. Ta je velkým varováním před tím, abychom tváří v tvář utrpení netrousili laciné náboženské fráze.
Co naší společnosti koronavirus vzkazuje?
Chovejte se klidně a moudře, buďte navzájem solidární. V těžkých chvílích se o Čechy nebojím, pamatuji dramatické chvíle ruské okupace v roce 68 i převratu v roce 89, kdy jistí generálové chtěli táhnout na Prahu: v dramatických momentech česká společnost reaguje dobře, tvořivě, solidárně – a hlavně s humorem. Už teď je mnoho anekdot o koronaviru. Jedna za všechny: Babiš tvrdí: „Tak dlouho mne chtěli Češi zavřít, až jsem je všechny zavřel já!“
Problém je v tom, že jakmile nám otrne, vracíme se ke starým nectnostem a malicherné rozhádanosti.
Co bychom si ze současné situace měli vzít jako ponaučení do budoucna?
Pandemie nám ukazuje, že náš svět je ne-mocný. A nemyslím tím teď jen lidi na nemocničních lůžkách. České slovo nemoc vystihuje tento stav: opak moci. Dlouho jsme byli opojeni mocí: nejen komunisté si mysleli, že „poručíme větru, dešti“, že vezmeme do své režie přírodu a dějiny, využijeme bezuzdně všechny možnosti, které nám poskytla technika, že se nebudeme ptát, zda všechno, co můžeme (ve smyslu: dokážeme), také můžeme ve smyslu „smíme“ (zda je to morálně přípustné a zodpovědné).
Můj učitel Jan Patočka mluvil o „silách dne“ (mravně nekontrolované moci vědo-techniky), které vedou do noci tragického ztroskotání. Byli jsme příliš sebejistí, mysleli jsme si, že mechanismus vědeckotechnického pokroku je posvátná kráva, která nás poveze bezpečně ke světlým zítřkům, že všechno máme pod kontrolou, a tudíž vše je nám dovoleno. Musíme se jako civilizace – tedy počínaje každým z nás – změnit: být pokornější, ukázněnější, zodpovědnější.
Věříte, že celá krize nakonec dopadne dobře a vzejdeme z ní posílení?
Ano, věřím, i když má víra je spíš než jistota stálý zápas s pochybností. Víra, naděje a láska jsou tři křesťanské ctnosti, které jsou nám dány jako dar a úkol, máme je za všech okolností zachovat a rozvíjet. V určitých situacích je to úkol poměrně náročný.
ptal se Ondřej Koutník, publikováno 17. 3. 2020 na serveru Seznam Zprávy
