Morální a sociální i ekonomická devastace, které jsme svědky v současné době, přímo navazuje na vývoj, který dlouhodobě ponižuje ekonomicky a sociálně, vzdělance, umělce, pedagogy a další nositele kultury... Jak by mohla vypadat chvíle, kdy se tento vývoj směrem dolů změní? Zkuste mi popsat situaci ze své pozice člověka - myslitele, kazatele s obrovskými zkušenostmi napříč sociálními úrovněmi. Jak z tohoto marasmu současnosti ven?
Některé skupiny občanů přepadla rezignace (nechodí k volbám a nerozvíjejí své aktivity, které se v porevolučních časech zdárně rozběhly, v kruzích intelektuálů, lidí, kteří jsou schopni nahlédnout situaci a vidí dále než za horizont, se stále častěji mluví o další „emigraci“.(emigraci do míst, kde i když třeba také není z globálního hlediska o co stát, alespoň člověk, který vystuduje a do úmoru pracuje je také adekvátně zaplacen)
Stav naší politické scény je skutečně alarmující. Ovšem nemůžeme popřít, že do značné míry obráží barbarizaci společnosti jako celku a zároveň kopíruje určitou krizi demokracie a politiky vůbec v naší části světa. Trvalá neúcta k vzdělání a kultuře není jen záležitostí arogantních politiků. Přiznejme si však, že není lehké najít v současné - nejen hospodářské -krizi ideální model financování řady důležitých oblastí od zdravotnictví přes vzdělání a kulturu po důchody. Kultura (včetně médií) nemůže spoléhat jen na státní podporu, ale nemůže být vydána jen mechanismu trhu – to by znamenalo devastaci kvality a zánik toho, co nikdy nebude masové, avšak bez čeho je duchovní život společnosti vykastrovaný.
Neslyším rád řeči o emigraci – vždy si vzpomenu na starý vtip o Židovi, který na otázku, kam se chce ze Sovětského svazu vlastně vystěhovat, nakonec požadoval „jiný globus“. Podobně mne dráždí odmítání účasti na volbách. Ale zároveň chápu ty, kteří to říkají, včetně těch, kteří to dokonce myslí zcela vážně. To, co se např. stalo po letošních volbách na pražské radnici, "vyšachování" vítěze voleb uzavřením koalice dvou stran, které se před volbami dramaticky vzájemně démonizovaly a vzápětí pak prohlašují, že mají v 90 procentech společné zájmy, představuje tak velmi nebezpečný a riskantní krok: ohrožuje totiž sám základ demokracie, jímž je důvěra občanů v demokratický systém. . Takové nerespektování výsledků voleb může vést napříště k nezájmu o volby, posilovat extrémisty a antidemokratické síly a zároveň neprozíravě poškozuje důvěryhodnost těchto stran samých v celostátním měřítku. Základem kultury demokracie a práva je schopnost pečlivě rozlišovat legalitu a legitimitu. Např. ta koalice vznikla "legálně", avšak je otázka, nakolik je toto uskupení legitimní - nakolik si může nárokovat důvěru a podporu občanů, o jaké ty společné zájmy vlastně jde… Nemám zázračný recept na změnu. Snad jen to: odmítat výt s vlky, nedat se vtáhnout do mechanismu mravní korupce. Teď jsem v knize jednoho moudrého rabína četl útěšnou radu: Když se někdo upíše zlu a chamtivosti, dřív nebo později se sám zničí. Ve zlu je zakomponován sebezáhubný mechanismus: tito lidé pak nedokážou zabrzdit a dřív nebo později udělají chybu, která je svrhne do propasti. Myslím, že má pravdu; problém je ovšem v tom, že často nemáme onu trpělivost a že než se zlo samo zničí, mnoho zla napáchá.
Dále mluvíte o člověku svobodném, který není ani svévolný ani otrokem.
Člověk, který se snaží v současném světě být svobodný a tudíž nepatří do žádné mašinérie do žádného velkého soukolí , je však člověk téměř nebo už úplně vyřazený ze společnosti.
Chudoba a nezaměřenost na materiální pohodlí a hromadění věcí je dnes považována za nemoc a smrad – něco nepatřičného. Totalita trhu tkví v tom, že nikdo si nemůže dovolit být chudý, protože by jinak skutečně padl až na dno. Musí tedy sloužit většinou neosobnímu nedozírnému celku.
Jak by měl v současném světě žít člověk, který svým založením skutečně nechce být ani otrokem ani svévolným? Kdo chce být svobodný, musí být nonkonformní a musí za to něco zaplatit. Musí si vybrat. Lidská svoboda na rozdíl od animální svobody, od svévole („dělám si, co chci“), je spojena s odpovědností a je to zároveň náročný úkol. Na určitý druh výhod a pohodlí musí pak člověk rezignovat. Chce to určitě jistou dávku vnitřní síly. Tak to ale bylo vždy. Jinak člověk spadne buď mezi laciné a nevěrohodné kecálky a notorické naříkače, nebo se přidá k většině, ale pak ztrácí právo si naříkat a kritizovat poměry. Jakým způsobem lze dnes v současné situaci uplatňovat svou schopnost tolerance a velkorysosti, když člověk naráží na netoleranci a nesnášenlivost a výsměch těmto svým schopnostem?
Tolerance nesmí být maskou lhostejnosti. Opravdová tolerance vyrůstá ze snahy porozumět odlišnému, pokusit se podívat na svět také z jeho perspektivy, aniž bych zapomněl na tu svou. To je tak napínavé a zajímavé, že to stojí za všechny ty posměšky ze strany těch, kteří nereflektují, že jejich naivní záměna jejich perspektivy za plnost pravdy je ochuzuje. Pravda je kniha, kterou nikdo z nás ještě nedočetl do konce. Je třeba si zachovat úctu k tomu, kdo právě čte jinou kapitolu.
A ještě k existenci Boha: Já obhajuji existenci Boha, poté, kdy mi student nebo skupina studentů vpálí do tváře, že Bůh není a to je tutovka, jednoduchým způsobem – po vzoru tolik současnými teologickými směry kritizované výrokové logiky – pokud o něčem chcete říci, že to není, musíte předpokládat že to je, jinak byste nemohli přece říci, že to není. Pokud o něčem chcete říci, že není, musíte přesně vědět jaké to je, musíte to přesně poznat, abyste mohli určit, že to není. Tím, že říkáte, že Bůh není, sami sebe usvědčujete z toho, že přesně víte o koho, nebo co jde a máte ho stoprocentně poznaného. Dokonce jste chodícím důkazem tvrzení, že Bůh, pokud se o něm dá říci, že není, tak je dokonale poznatelný, aby se tedy o něm mohlo říci, že není. Tento dialog tedy bývá velmi krátký.
Mohl byste mi ho prosím okomentovat? A doplnit o svou verzi Bytí Boha v možnosti. Která je samozřejmě skvělá ale pořád mi tam neštymuje pokud Bůh bydlí v možnosti, pak už jenom to, že bydlí tak prostě je a konec...nevím?!?Poraďte. To je snad jen jinak řečeno to, co říká teolog Karl Rahner ve své slavné meditaci nad slovem Bůh, kterému přes různost náboženských představ a náboženských postojů a přesto, že nejde o „objekt“, na nějž by bylo možné při vyslovení toho slova ukázat, každý nakonec přece nějak rozumí. Také harvardská psycholožka Anna Maria Rizutto zkoumala představu Boha i u !nevěřících“. Ateista většinou popírá představu Boha, kterou si sám před tím utvořil anebo přejal – a často mu přitom musím zatleskat: ten Bůh, kterého popírá, opravdu neexistuje. O bytí Boha lze hovořit jen pomocí paradoxů. Na jedné straně platí to, co čím zatím vyvrcholila debata logiků o slavném „ontologickém důkazu Boží existence“ Anselma z Cantenbury: Boha si nelze myslet jako nejsoucího. Bůh, který by mohl nebýt, by totiž ex definitione nebyl Bůh, nýbrž pouhý bůžek – jsoucno mezi jsoucny. Myslí-li ateista větou „Bůh není“ to, že Bůh není tak, jako je určité předmětné jsoucno (není „výskyt“, řekli by Heidegger a Patočka), pak má pravdu. Celá tradice z mystiky vyrůstající křesťanské negativní (apofatické) teologie ukazuje, že Bůh – podobně jako Platonova idea dobra – je „nad“ bytím a nebytím. Richard Kearney k tomu dodává (a ukazuje na biblických příbězích) že bůh k nám přichází jako možnost, jako výzva, jako nabídka, ne jako nějaká vnější entita. O tom hodně píšu ve svých posledních knihách, Stromu zbývá naděje a Divadlo pro anděly.
Boží odmlčení – ráda bych s Vámi polemizovala na téma Božího odmlčení. V jedné své básni pojednávající o konci dlouhého utrpení jsem napsala poslední verš...a Bůh ke mně znovu obrátil svou vlídnou tvář... Boží odmlčení spojujete s temnou nocí dějin například holokaustem a dalšími dějinnými hrůzami 20.století. Myslím, že 20.století bylo hrůzné - nejhrůznější (v Evropě) pouze proto, že si ho pamatujeme nebo o něm máme čerstvé zprávy od nedávno odešlých. Také v tomto tvrzení vidím nadutost bělošského pocitu důležitosti. Černošské, arabské, asijské konflikty dneška poukazují Boží mlčení v plné parádě. Ale před druhou světovou válkou byla první a před ní jiná a další a další odehrávající se na těch samých místech, likvidující ty samé rodiny jejich předky i potomky. Myslím si, že každé století, pokud tedy takto rozdělujeme čas, je hrůzné válkami, epidemiemi, katastrofami, kdy lidské utrpení osobní i národové a územní a je tak velké, že můžeme v lepším případě mluvit o Božím odmlčení. Pochybnosti o Boží existenci nebo dosažitelné Boží milosti jsou podle mého názoru průvodcem Boží existence samotné.
Jistě – kdyby Boží existence byla evidentním, banálním faktem, nebylo by místa pro víru, o tom už píše Tomáš Akvinský. Víra je podle křesťanské teologie jak dar, tak ctnost – tedy svobodný akt, odvaha na ten dar odpovědět a vstoupit do oblaku tajemství, to znamená i unést pochybnosti. A ona zkušenost „božího mlčení“ je naše lidská, tj. dějinně a kulturně podmíněná zkušenost, tedy jinak a jindy ji prožívá Evropan a jinak a jindy jiné kultury (ostatně i den a noc jsou na planetě rozvrženy), a také v každé individuální cestě víry a životním příběhu se rovněž obráží jinak. Teologie a spiritualita (včetně té, kterou nabízím ve svých knihách) je pak interpretační klíč, pomáhající těm zkušenostem rozumět a vyrovnat se s nimi.
Takže když o nich mluvíme v rámci mezináboženského dialogu nebo v dialogu s nevěřícími, pokud jsou tedy vůbec ochotni tento dialog vést, není to vlastně „jen“ aktualizace stávajícího nekonečného dialogu?
Ano a má smysl jen tehdy, když se odehrává rovněž v nás samých.
Kříž velkého utrpení - poslední otázka se týká toho, čemu říkáte kříž velkého utrpení v souvislosti s vědomím viny za prvotní hřích. Samozřejmě, že nelze člověka, který velmi trpí poučovat o tom, že si za to může sám, protože je od prvopočátku hříšný, respektive, že za to nemůže, protože za to prostě můžou Adam s Evou.
Příběh o ráji nemá „odvysvětlit“ utrpení a už vůbec ne přesunutím viny na „prarodiče“. Má spíše ukázat, že pramenem morálního zla je „hrát si na Boha“ , svévolně určovat, co je dobré a zlé podle vlastní libosti, tedy zneužít největší dar – naši lidskou svobodu.
Ale lze právě uplatnit morálku (připouštím, vyjímečně trochu pravicovou) odhození toho kříže ve smyslu zvyknutí si na něj. Přirůst k němu. Největším utrpením je vždy změna, šok, překvapení, přechod z jednoho stavu do druhého. Přechod ze stavu zdraví do stavu nemoci, ze stavu pohodlí do stavu nouze, přechod ze štěstí do neštěstí.
Kříž velkého utrpení je tedy totožný se stavem temné noci, odvrácené Boží tváře a záleží pouze na tom, jak je velký a jak dlouho tímto utrpením člověk trpí.
K tomu se dá ještě přiřadit to o čem jste mluvil asi před deseti lety v televizi, když jste mluvil o tom, jestli jste měl jako tajný kněz strach. Řekl jste – vykašlat se na ten strach. (odhodit ten kříž)
Pro okamžiky krizové přechodu nabízejí prakticky všechna náboženství „rituály přechodu“, patří k nim i svátosti křesťanství. Jsou kříže, které nelze odhodit, aniž by se člověk zpronevěřil svému úkoly, jsou i ty, které prostě nemáme sílu a možnost odhodit. S tím strachem to bylo jinak: řekl jsem, že hrdinství nezáleží v tom, „nemít strach“, nýbrž nedovolit strachu, aby určoval naše jednání. Podobné je tomu s těmi výše zmíněnými pochybnostmi –ateistu pochybnosti připraví o odvahu důvěřovat a vrací k zdánlivým jistotám jeho nevíry; agnostik zůstává u pochybností; nezralá, fundamentalistická víra, pochybnosti uměle potlačuje, dospělá víra věří i přes pochybnosti…
(Rozhovor vedla A. Irmannovová, prosinec 2010)
