Velkolepé svatořečení Anežky České a následné události roku 1989 bývají pokládány za jeden z plodů Desetiletí duchovní obnovy národa. Předpokládal jste, jako jeden z tvůrců Desetiletí, takový vývoj, nebo jste byl příjemně překvapen?
Už při přípravě programu Desetiletí jsme tušili, že musí dřív nebo později přijít určité změny (byl to čas „perestrojky“ v Rusku) a za myšlenkou Desetiletí stálo naše přesvědčení, že by nemělo zůstat jen u změn ekonomických a politických poměrů, nýbrž že svobodný život (včetně politické a hospodářské demokracie) nutně předpokládá a vyžaduje mravní obrodu, dlouhodobou proměnu hodnotové orientace celé společnosti. Ostatně mnohokrát jsem o tom diskutoval i s předními osobnostmi disentu včetně Václava Havla. (To bylo to, čemu kardinál Vlk pak říkal „transformace srdce“ a čemu se Václav Klaus vždy tolik vysmíval.) I když jsem v proslovu před poutníky ve Vatikánu před hromadnou audiencí den po svatořečení výslovně připomenul staré proroctví, že Anežčino svatořečení přinese dobré časy pro naší zem a k velké nelibosti státní delegace jsem dodal, že už cítíme ve vzduchu tento nový závan, netušil jsem ani já, že půjde o tak brzkou a tak radikální změnu.
Jakým způsobem se vlastně podařilo zlomit totalitní moc, aby umožnila vycestování tolika poutníků?
Myslím, že velkou roli sehrál argument, který v jednání Anežského výboru se státními orgány prezentoval pan biskup Liška, že totiž v opačném případě bude celá mezinárodně sledovaná slavnost v Římě výhradně záležitostí české a slovenské emigrace a Sudetských Němců. Toho se zalekli, zejména strašení Sudetskými Němci (tento typický nástroj komunistické propagandy) tenkrát zabral dokonce i na ně.
Proběhlo tehdy před 20 lety všechno podle plánu organizátorů, nebo jste museli improvizovat? Je něco, co byste z dnešního pohledu udělal jinak?
Na všechny detaily organizace se už příliš nepamatuji, já jsem měl na starosti především přípravu Anežské novény, kterou se mi pak podařilo celou odvysílat prostřednictvím Vatikánského rozhlasu, takže to denně poslouchali jak lidé doma, tak poutníci v autobusech na cestě. Tahle část dopadla dobře. To víte, že vždy se věci vyvíjejí poněkud jinak, než bylo plánováno, ale my Češi, i když nejsme příliš dokonalí organizátoři, jsme o to lepší improvizátoři.
Jaké jste si Vy sám z Říma odnesl nejsilnější zážitky a čeho si nejvíc ceníte až do dnešních dnů?
Jeden z mých nesilnějších zážitků v životě vůbec se odehrál tehdy v Římě 7.11., tedy několik dní před svatořečením. Tehdy jsem dostal zásluhou pařížského arcibiskupa kardinála Lustigera a pana biskupa Škarvady poprvé pozvání na soukromou večeři u svatého otce. Bylo to mé první osobní setkání s Janem Pavlem II. (nepočítám-li kratičký rozhovor v sobotu předtím po modlitbě růžence s poutníky) – měl jsem možnost s ním nerušeně hovořit přes půldruhé hodiny, vylíčit mu celou situaci „podzemní církve“ a předložit několik námětů pro působení církve ve středovýchodní Evropě v budoucnosti, o nichž byl kardinál Lustiger (s nímž jsem se rok předtím setkal v Praze) přesvědčen, že bych je měl osobně předložit svatému otci. Dostali jsme se ovšem k řadě dalších témat včetně otázky Husovy. Papež přišel k večeři od televizních zpráv o nepokojích v Berlíně, které za několik dní vedly k pádu Berlínské zdi. Ujišťoval mne, že konec komunismu je přede dveřmi a že musíme být připraveni vyjít z ilegality a ujmout se nových úkolů. Přiznám se, že jsem mu tenkrát namítal, že u nás se věci jistě tak rychle nezmění – avšak za deset dní přišel 17. listopad. Tento rozhovor do značné míry změnil můj další život – za několik měsíců jsem dostal od Svatého otce pozvání do Vatikánu, abych pomohl připravit jeho první cestu do Československa, vůbec první papežovu cestu do „postkomunistického světa“ a pak jsem se s ním setkával celý měsíc prakticky denně. Na základě toho mne pak jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími a pak jsem se s ním setkával v kratších či delších intervalech prakticky až do konce jeho života a nesmírně mnoho jsem si z těchto setkání a rozhovorů odnesl.
Jako blízký spolupracovník kardinála Františka Tomáška jste jistě vnímal i jeho pocity a stanoviska. Bral všechny ty události jako šťastné finále svého života, nebo pociťoval nějaké výhrady či obavy?
Pan kardinál byl velice dojatý, ale nebylo jeho zvykem příliš hovořit o budoucnosti, on prostě bral s velmi prostou, až dětskou důvěrou události, jak přicházely, z Boží ruky. Pamatuji si, že jsme spolu letěli v letadle 19.11. zpátky do Prahy a dostali jsme na palubě Rudé právo s článkem o přípravě ke generální stávce. Pan kardinál ke mně přišel přes uličku a ptal se: Co tomu říkáte? A když jsme přistáli, čekal na něho na letišti italský velvyslanec se slovy: Eminence, tady je revoluce.
(Katolický týdeník – listopad 2009)