Když Karel Čapek zemřel, žádná instituce mu nechtěla vypravit pohřeb. Nakonec se toho ujal strahovský opat Metoděj Zavoral. Jaký byl vlastně vztah Karla Čapka k církvi?
Ten Čapkův vyšehradský pohřeb byl jednak iniciativou opata Zavorala (Čapek a Olga Scheinpflugová byli jeho osobní přátelé), jednak jedním z vlasteneckých projevů církve v době druhé republiky (podobně jako převoz ostatků K.H. Máchy ze zabraných Sudet a jejich manifestační pohřeb rovněž na vyšehradském hřbitově). Čapek byl věřící člověk, pokřtěný, ale nepraktikující katolík, typický představitel toho, co nazývám „plachou zbožností“ – sekulárního humanismu, který je však otevřen pro transcendentální tajemství a velmi zdůrazňuje mravní ctnosti. Čapek podobně jako Peroutka se nedal nikdy strhnout k antiklerikálním proudům první republiky, i když – zejména v závěru života – byl některými pravicovými katolickými intelektuály velmi ošklivě napadán.
Vyvíjel se nějak Karel Čapek v náboženských otázkách? V katolických kruzích bývá spojován spíš s pragmatismem a relativismem...
Toto nálepkování je typické pro tu část katolíků, kteří se rádi bojovně vyjadřují k věcem, jimž nerozumějí a pro něž nemají vzdělání ani pochopení - pletou si liberalismus s libertinismem, filozofický relativismus s morálním relativismem a pragmatismus ve smyslu „utilitářství“ (cynického sledování vlastního prospěchu) s pragmatismem jako filozofickým směrem, který založil otec moderní psychologie a také psychologie náboženství William James. Pragmatismus jako filozofický směr (který Čapek důkladně studoval a vyznával) ukázal kromě jiného, že jednotlivé filozofické názory nelze posuzovat jen podle přísně vědeckých kritérií logické dokazatelnosti, nýbrž že je třeba přihlížet i k tomu, jaké plody přináší v mravním životě lidí – a tím také přispěl k většímu respektu k náboženství v západní kultuře počátků 20. století. Čapek byl také silně ovlivněn velkým katolickým myslitelem a spisovatelem K.G. Chestertonem (jehož dílo je dnes velmi ceněno některými postmoderními mysliteli). K jeho blízkým přátelům náležel konvertita Alfréd Fuchs, který pak zemřel jako mučedník v koncentračním táboře.
Čapek už jako mladík oponoval materialismu svého otce, typického venkovského lékaře, říkal mu, že po smrti zažije velké překvapení, že život neskončil. V jeho díle – např. v Krakatitu a v Kapesních povídkách – najdeme obraz Boha jako moudré a laskavé instance, která právě proto, že vše ví, hodně odpouští. Povídka Šlépěj je nádhernou výpovědí o setkání s Tajemstvím. Na konci svého života Čapek choval úmysl napsat román, oslavující víru, lásku a naději. Jedním z jeho posledních textů je vzpomínka na to, jak ho v pomnichovské době zpěv svatováclavského chorálu ve svatovítské katedrále přiměl kleknout na kolena.
Váš otec byl známý pořadatel díla Karla Čapka, měl jste zprostředkovaný „čapkovský svět“ hned z první ruky. Jak vás osobně tento spisovatel ovlivnil a obohatil?
Pro mého otce byl Čapek nejen předmětem odborného zájmu a neuvěřitelně pilné editorské práce po téměř 40 let (většina knih, které nesou Čapkovo jméno, Čapek v knižní podobě nikdy neviděl, sestavil je můj otec po hledání v jeho pozůstalosti a v kilometrech novinových archivů), nýbrž velkým životním vzorem. Dr. Miroslav Halík byl opravdu „čapkovský člověk“, opravdový gentleman s jemným, moudrým humorem, neuvěřitelně pracovitý a laskavě vstřícný ke všem, kdo potřebovali pomoc. Já jsem díky němu Čapkem opravdu „odkojen“ , mohl jsem v dětství osobně poznat ještě mnoho lidí z čapkovského okruhu a zřejmě proto jsem už jako školák toužil být spisovatelem a opravdu jsem až do maturity denně spisoval „romány“. Čapek je mi vzorem jako „veřejný intelektuál“, který se neváhal veřejně vyjadřovat k mravním otázkám politického a společenského života, vyzýval k toleranci a dialogu a snažil se kultivovat morální atmosféru společnosti, o níž věřil, že je nutným předpokladem skutečné demokracie. Když jsem konvertoval ke katolicismu, předsevzal jsem si, že budu vždy „stavět mosty“ mezi křesťany a mezi lidmi čapkovsko-masarykovského světa, v němž jsem vyrostl. K vzájemnému pochopení těchto světů docházelo většinou až v komunistických vězeních – kdyby dříve nebylo mařeno některými „ultrakatolickými“ zběsilci, mohla se tu vytvořit aliance slušných lidí, nad níž by totalitní režimy dvacátého století tak snadno nezvítězily. To jsou věci dnes znovu aktuální.
Katolický týdeník, prosinec 2008
